30.03.2012 [23:15], MaiQa, ze série Druhá šance?, komentováno 9×, zobrazeno 2410×

Edward je doma a konečně má možnost navštívit Cullenovi v jejich domě.

Bella ho konečně začíná brát.

Vše se zdá být dokonalé, jenže je tomu opravdu tak?

„Za týden nastupuješ zpátky do školy,“ oznámila mi matka ihned, jakmile jsem vešel do obýváku. Domove, sladký domove.

„Dobře,“ zakřenil jsem se. „Já asi půjdu do svého pokoje, abych ti nepřekážel,“ dodal jsem napůl žertovně. Pravdou bylo, že jsem se hrozně těšil na to, až budu zpátky ve svém pokoji. Konečně něco, co mi bude známé ze života před snem.

Máma se na mě usmála a přešla ke mně. Ani nevím jak, ale najednou mě objímala.

„Ještě jednou tohle uděláš a ztřískám tě tak, že tě potom ani já sama nepoznám, rozumíš?“ zašeptala a v očích se jí objevili slzy. Kousl jsem se do rtu.

„Myslel jsem si, že tohle už máme za sebou,“ zašeptal jsem. „Víš, že tě mám rád, mami, ale opravdu tohle mi opravdu nemusíš říkat pořád dokola. Já nejsem sebevrah. Byla to nehoda, příště budu opatrnější,“ odpověděl jsem jí.

„Žádné příště nebude, jasné?“ Podívala se na mě přísně. Pousmál jsem se a přikývl. Odstoupila ode mě. „Měl by jsi jít do pokoje.“

„Vadilo by ti, kdybych si za chvíli někam zašel?“ zeptal jsem se jí, než jsem odešel nahoru.

„Zašel a nebo zajel?“ odpověděla mi otázkou. Usmál jsem se.

„Zašel po svých, jako pěšky, mami,“ odpověděl jsem jí a ani nepočkal na odpověď. Kdyby mi to nedovolila, šel bych i tak. Uslyšel jsem, jak si povzdechla a potom kroky, když odcházela do kuchyně. Zaplul jsem do svého pokoje, ihned se mě zmocnil klid, konečně něco, co mi bylo známé. Nic se tu nezměnilo, naprosto nic. Jako by tu ani ta studentka nebyla. Vlastně je pravda, že tu ani moc dlouho nepobyla. Povzdychl jsem si a hrábl po mobilu. Byl to přímo zázrak, ale přežil celou tu nehodu a stálo ho to jen pár škrábanců. Vytočil jsem číslo Alice a čekal, až to zvedne.

„Za deset minut pro tebe přijede Bella,“ oznámila mi a než jsem se jí stačil zeptat a ihned zavěsila. Odfrkl jsem si, to je naprosto úžasné zacházení. Za tohle by měla dostat metál. Rozčílení mi vydrželo jen několik vteřin, vyprchalo hned poté, co mi došel smysl věty, kterou mi řekla Alice. Vydal jsem se do koupelny, ale nijak jsem do ní nespěchal. Jak bych taky mohl, když každý rychlejší pohyb mi pravá noha ještě stále silně oznamovala. A to ne moc hezkým způsobem a ta dlaha mi taky moc nepřidala, měl jsem z ní odřenou kůži.

Rychle jsem se vysvlíkl a vešel do sprchy. S prvními kapkami vody jsem nechal zmizet i všechny zábrany, s jejíž pomocí jsem vypnul svůj dar. Myšlenky všech, kdo byly v dostatečné blízkosti, mě přímo zavalili. Bylo jich víc, než jsem předpokládal. Přesto mě všechny ty hlasy v mé hlavě něčím uklidňovali. Měl jsem pocit, že nejsem vázán žádnými svými myšlenkami a jsem svobodný. Byl to úžasný pocit. Mé tělo se uvolnilo stejně, jako má mysl. Nechal jsem se pohltit cizími myšlenkami.

Ani jsem pořádně nepocítil připojení další mysli do mého malého světa. Na první pohled se ničím nelišila od těch, které patřili lidem, jako jsem já. Trvalo notnou chvíli, než jsem si to uvědomil. Ale už jen pár vteřin, než mi došlo, k čemu se schyluje a mohl se na to tak připravit. Bolest mě zachvátila ve chvíli, kdy jsem byl připravený na to, co příjde. Přesto se mi zatmělo před očima a musel jsem se kousnout do rtu, abych nevykřikl. Bylo to stokrát horší, než jak jsem si pamatoval. Bodavá bolest nastupovala v několikavteřinových  odstupech a já tam měl alespoň nějaký prostor na nadechnutí se.

Bolest skončila stejně tak náhle, jako začala. Ihned, jakmile jsem toho byl schopen, jsem znovu postavil bariéry mezi mím vědomím a mou schopností. S námahou jsem se postavil na nohy. Ani jsem si neuvědomoval, kdy přesně jsem na ní skončil. Kotník mě na sebe upozorňoval jako diví, ale já jsem to ignoroval. V rychlosti jsem se usušil, nasadil si dlahu a vyšel z koupelny. Vešel jsem do svého pokoje a zkameněl na místě. Srdce mi rozeběhlo maratón a tváře zrudly. Možná nebyl zase tak dobrý nápad jít z koupelny do pokoje jen s ručníkem kolem pasu. Na mé posteli seděla Bella a rozhodně na tom nebyla o nic lépe než já. Jakmile mě zahlédla, začali její oči měnit barvu na černou.

„Ahoj, nejsi tu nějak brzy?“ zeptal jsem se jí, jakmile jsem našel svůj ztracený hlas a ujistil sám sebe, že nebude ani trochu nakřáplý.

„Jak vidím, tak asi ano,“ zašeptala a stáhla pohled na dveře vedle mě. Najednou vstala. „Já asi počkám za dveřmi, až budeš oblečený zašeptej,“ zamumlala a najednou byla pryč a mé dveře zavřené. Otočil jsem se ke dveřím a s úsměvem zavrtěl hlavou. Tentokrát jsem si dal větší práci s tím, co si obleču. Nechtěl jsem vypadat, jako bezdomovec. Když jsem se oblékl, neřekl jsem ani ťuk a vyšel z pokoje. Bella se opírala o zeď naproti mého pokoje. Usmál jsem se.

„Jdeme?“ zeptal jsem se a začal kulhat ke schodům. Pomalým krokem se ke mně přidala.

„Takže, ty normálně chodíš po domě jen v ručníku kolem… ehm, choulostivých partií,“ zeptala se mě nevinně. Rozesmál jsem se.

„Ne, dneska to bylo poprvé. Normálně si beru oblečení na převlečení sebou do koupelny.“ Proč jí to vůbec vysvětluji?

„Jedeme k vám ne?“ zeptal jsem se, abych odvedl řeč jinam.

„Jo, řekla jsem jim o tvém rozhodnutí, že se chceš nechat proměnit a chtějí to s tebou probrat,“ odpověděla mi.

„To se mi hodí, taky bych s vámi chtěl něco probrat,“ řekl jsem. Zkoumavě se na mě podívala a otevírala pusu na odpověď, když k nám najednou přišla matka.

„Když jsi říkal, že někam půjdeš, zapomněl jsi mi říct, že ne sám,“ řekla mi a s úsměvem a mírnou podezřívavostí se dívala na Bellu. Povzdychl jsem si.

„Nejsem dítě, už jsem ze zákona dospělí, mami. A navíc, pokud tě to zajímá, tak s Amandou jsme se rozešli, takže ji nepodvádím,“ upřesnil jsem její myšlenky snad ještě dřív, než jí začaly v hlavě klíčit.

„Dokud bydlíš pod naší střechou, tak do toho mám pořád co kecat. Představit nás snad můžeš!“ Jo, to bych mohl.

„Mami, tohle je Bella. Bello, tohle je moje matka,“ představil jsem je a čekal, až si podají ruce. „A teď, pokud nás omluvíš, mami, bych rád s Bellou někam jel.“

„Do večera ať jsi zpátky,“ oznámila mi. Protočil jsem oči a přikývl. Vydal jsem se do předsíně, oblékl si boty, bundu a vzal si klíčky od domu. Měl jsem sto chutí šáhnout i po klíčkách od mého auta, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Proč bych to taky měl dělat, že jo?

Celou cestu k jejímu autu jsme mlčeli. Nevěděl jsem, o čem přemýšlí ona, ale já měl plnou hlavu toho, co se stalo v té koupelně. Možná se mi to jen zdálo, ale mohla být ta bolest jen vymyšlená? Nemyslím si. Jenže proč by tady byly? Ví snad o mě? A od koho?

„Můžu se tě na něco zeptat?“ ozvala se najednou Bella. Trhnul jsem sebou.

„Jo.“

„O čem chceš s mojí rodinou mluvit? Ne, že by mi do toho něco bylo, ale pokud je to o tvé přeměně, tak bych to ráda věděla.“

„Ne, nejde o přeměnu.“ Slyšitelně i viditelně si oddechla. „Neměla v poslední době Alice nějaké vidění, že by se sem chystali Volturiovi?“

„Ne, proč?“ zeptala se a obezřetně se na mě podívala. Připadal jsem si, jakoby čekala, že se každou chvíli začnu měnit na nějakou zrůdu.

„Když jsem byl ve sprše, tak“ když jsem to řekl, tváře mi zčervenaly. „No zkrátka, byl jsem ve sprše a dal jsem na chvíli volnost své schopnosti. Nevím za jak dlouhou dobu se do mého myšlenkového pole dostala nová osoba a… já mám dojem, ne já jsem to i na vlastní kůži pocítil, že to byla Jane.“

„To není možné, Alice by určitě něco viděla.“ Nechal jsem ji, ať o tom přemýšlí. Já toho měl taky plnou hlavu. Stále jsem si to v hlavě přehrávala, pořád znova a znova. Že by moje mysl byla tak kreativní, aby si něco takového vymyslela? To bych už víc věřil v to, že jsem vymyslel Rubikovu kostku, než že bych si vymyslel něco takového.

„Co jsi myslel tím, že jsi to pocítil na vlastní kůži? Přece se k tobě nemohla dostat tak blízko, aby ti způsobila bolest, nebo snad ano?“ otočila se na mě. Když jsem neodpovídal zalapala po dechu. „Ona ten svůj zatracený dar vyzkoušela na tobě? Ale přece by jsme věděli, kdyby tu Volturiovi byly. Nemohly by jen tak bez povšimnutí kolem nás proklouznout. Opravdu musíme k rodině a urychleně, tohle musí vědět,“ řekla a šlápla na plyn. Celou cestu ke Cullenovím se její hruď otřásala pod neustálým naštvaným vrčením. Tohle byla chvíle, kdy bych rád slyšel její myšlenky. Z auta přímo vystřelila a dveře na mé straně se otevřeli dřív, než jsem stačil mrknout.

„Už vím, proč ti to tolik vadilo,“ zašeptal jsem spíš sám pro sebe a s trochou její pomoci vystoupil. Já se tak těším, až budu mít tu nohu v pořádku. Vydali jsme se k domu, Bella nervózně pošlapovala, jak jsem jí bránil v rychlém přesunutí a má noha mi vyhrožovala, že se utrhne a uteče, jestli okamžitě nezpomalím. V polovině cesty k domu se Bella poprvé za celou dobu pořádně nadechla a ihned ztuhla na místě. Napodobil jsem ji a čekal na to, co mi řekne. Hlasitější vrčení v její hrudi mi oznámilo, že nejde o nic hezkého.

„Měl jsi pravdu, jsou tu,“ zašeptala ve stejnou chvíli, kdy ze dveří Cullenovic vily vyšla Jane.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Jalle (24.10.2012 21:13)

8)  Jalle (24.10.2012 21:13)

často mi pri čítaní vadili chyby, lepšie by bolo bez nich

7)  Jalle (24.10.2012 21:12)

bolo to veľmi napínavé a teraz nič? nikdy sa nedozviem ako to bolo ďalej

4)  Domik (01.04.2012 08:34)

moc se těším na další díl!

1)  Nosska (31.03.2012 00:47)

Ááá drama začíná

1