18.03.2012 [19:30], MaiQa, ze série Druhá šance?, komentováno 3×, zobrazeno 2505×

Edwardovi nezbívá nic jiného, než se rozejít s Amandou, jenže jak to ona vezme?

A večer se nevyhne ani Belle, která chce odpovědi a on jí je dá. Prostě a jednoduše další naprosto normální kapitola Druhé šance.

P.S. Všeho moc škodí. Takže jdeme pomalu, ale jistě do finále. :)

Vřítila se do pokoje jako velká voda. Svižným krokem se vydala k mé posteli. Zhluboka jsem se nadechl. Nepomohlo mi to. Měl jsem stažené hrdlo, připadal jsem si, jako bych už nikdy více neměl promluvit.

„Ahoj,“ zašveholila a políbila mě. Neuhnul jsem hlavou. Nechal jsem se od ní políbit, pokud se tomu ovšem tak říkat dalo. Naprosto jsem nespolupracovat, měl jsem rty pevně sevřené u sebe. Nevypadalo to, jako by jí to vadilo, nejspíš si toho ani nevšimla. Počkal jsem, až přestane. Posadila se na volný kousek na posteli, přesně tam, kde před chvílí ležela Nessie. Při vzpomínce na ní jsem se usmál. Mé vzpomínky si mohly vymyslet jakýkoli obraz, ale ji napodobit nedokázaly. Ona byla jedinečná. Moje.

„Amando, musíme si promluvit,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si uvědomil, že začínám mluvit. „Víš, když tady ležím, tak mám dost času na to, abych důkladně o některých věcech přemýšlel. Nedokázal jsem z těch témat vypustit ani nás a…“ V jejich očích se zračilo pochopení, prosebně se na mě podívala.

„Prosím neříkej to,“ zašeptala a oči ji zvlhly. Kousl jsem se do rtu, na jazyku jsem ucítil železitou chuť krve.

„Bylo by lepší, kdybychom se rozešli,“ dokončil jsem to nakonec. Sklopila pohled, hruď se ji třísla, jak se snažila zadržet vzlyky.

„Ale vždyť nám to klape,“ zašeptala. Zavrtěl jsem hlavou.

„Amando, já… pro mě to taky není nijak lehké, ale bude to tak nejlepší. Já… už nějakou dobu k tobě necítím to, co ty ke mně, jen jsem ti nechtěl ublížit,“ odpověděl jsem jí popravdě.

„Je v tom někdo jiný, že jo,“ zamumlala s bolestí v hlase. „Nelži mi prosím.“

„Jo.“ Zvedla pohled a vyhledala si mé oči. Podívala se do nich s takovou razancí, že jsem měl pocit, že mi vidí až do mozku.

„Dobře. I když se mi to příčí, nemůžu ti bránit v tom, abys byla s jinou dívkou, na to nemám právo. Ale doufám, že by jí nevadilo, kdybychom byly nadále přáteli, nechtěla bych tě ztratit úplně.“ Usmál jsem se na ni. Bylo mi jasné, že ji jen tak nepřestanu obdivovat. Nedoufal jsem, že by to mohlo dopadnout tak dobře, vždy jsem se bál chvíle, kdy něco takového nastane. Toho, že se na mě naštve a její otec zařídí, aby si mí rodiče už nedokázaly najít dobrou práci a o tu svou stávající přišli. Že už mě nebude chtít nikdy vidět a všechny proti mně poštve. Mýlil jsem se v ní, možná byla opravdu taková, jakou se mi od první chvíle zdála být. Všechny ty špatné jazyky mě ovlivnila tak, že jsem vzal jako fakt to, co nebyla pravda.

„Takže přátelé,“ usmál jsem se. Na zpečetění tohoto slibu jsme si podali ruce. Usmála se, ale úsměv ji nedošel až do očí. Povzdychl jsem si. Nemohlo to dopadnout lépe, ale přestože jsem se cítil o něco lépe, měl jsem i špatné svědomí.

„Ale nebudu s tebou muset chodit nakupovat, že ne,“ zeptal jsem se jí. Zavrtěla hlavou. Oddychl jsem si. Chvíli jsme tam na sebe jen tak dívala. Nakonec se podívala na hodinky.

„Asi bych už měla jít, mám sraz z holkami, jdeme nakupovat,“ zakřenila se na mě a zvedla se k odchodu. Rozloučil jsem se s ní. Jakmile za ní zapadly dveře, sevřel se mi žaludek, začínalo mi být jasné, že naše kamarádství rozhodně nebude jedno z nejlepších. Přesto mi přemýšlení o tom nezabralo moc času, nakonec jsem skončil u sledování televize. Možná bych si měl říct o notebook.

****

Celé oddělení se utápělo v mrazivém tichu, jen tu a tam jsem slyšel kroky kolem procházející sestřičky, či doktora. Nikdo z nich ovšem ani jednou nezašel prohlédnou mě. Proč taky. Měl jsem již dávno spát a taky bych spal, kdybych nečekal na ni. Na Bellu. Srdce se mi nedočkavostí rozeběhlo pokaždé, když jsem uslyšel nějaký zvuk. Zatím nepřišla, ale příjde vůbec někdy? Lidé se mění, sám jsem toho byl svědkem již tolikrát a sám jsem to zažil, i když já jsem se změnil trochu moc. Možná zmizela a vzala sebou Nessie i ostatní. Možná je již nikdy neuvidím.

Od otevřeného okna ke mně zavanul studený vítr. Zachvěl jsem se, možná jsem jej měl nechat zavřené. Jestli se nachladí, budu taky ještě opravdu hodně dlouho. U mé postele se najednou zjevila postava, záře měsíce dopadala na její obličej. Bella. Mé srdce zasalutovalo, byl jsem rád, že už nemám ty příšerné přístroje.

„Prý jsi se rozešel s Amandou,“ řekla místo pozdravu.

„Jak to sakra víš?“ zeptal jsem se vyděšeně. Že by nás někdo poslouchal, nebo to vytroubila samotná Amanda?

„Mám své zdroje. Tak a teď by mě zajímalo, jak to všechno bylo. Slyšela jsem, že jsi byl ve Forks, tedy spíš o tom, že se tam objevil Edwardův bratranec. To, že se ti tohle zjevilo ve snu, mi jako vysvětlení opravdu nestačí.“ Přikývl jsem a začala jí vše vyprávět. Prvním snem počínaje a  naším setkáním v nemocnici konče. Celou dobu mě jen poslouchala, ani jednou mi neskočila do řeči, občas přikývla, ale jinak na sobě nedala nic znát. Když jsem s vyprávěním končil, srdce mi tančilo kankán, jak jsem byla nervózní z toho, co mi řekne. Chvíli byla potichu, jako by to potřebovala všechno strávit, ale nakonec promluvila.

„Větší šílenost jsem nikdy neslyšela a to jsem toho zažila už dostatek. Přesto ti věřím, nevím proč, ale mám dojem, že ti věřit mám. Možná je to možnost druhé šance, pro nás oba. Nevím, co si o tom mám opravdu myslet, ale rozhodně je mi jasné, že bych to měla vzít, tohle se nebude jen tak opakovat. Měla bych za to být vděčná. Je to dar,“ zašeptala. Usmál jsem se.

„Tak kdy začneme s tou zkouškou, jestli nám to dostatečně klape i ve chvíli, kdy máme obrácené role?“ zeptal jsem se s úsměvem. Uchechtla jsem se.

„Přecijen jsi o trochu odlišný, než předtím,“ konstatovala.

„Už jsem to jednou řekl, ale klidně to zopakuji. Byl jsem vychován v trochu jiné době,“ usmál jsem se. „Prakticky jsem mladší, než ty.“

„Jen o pár let,“ odpověděla mi. „Pokud to ale máme zkusit, mám jedno pravidlo. Pokud by se nás někdy rozhodly zase navštívit Volturiovi, nebo bychom mi museli jet k nim, nebudeš na sebe upozorňovat. Nesmí se o tobě dozvědět. Nechci tě znovu ztratit.“ Přikývl jsem, to poslední, o co jsem stál bylo setkat se s Volturiovými.

„Dobře, ale na oplátku mám jednu podmínku i já,“ zašeptal jsem, podezřívavě se na mě podívala. „Přeměníš mě.“ Polkla. „Nepokoušej se mi to vymluvit. I ty jsi byla na mém místě a u mě nehrozí, že bych otěhotněl, takže mi to slib. Prosím,“ podíval jsem se jí do očí, uhnula pohledem. Zhluboka se nadechla, okamžitě ztuhla a přerývavě vydechla.

„Začínám chápat co jsi tím myslel, když jsi mluvil o tom, jak ti má krev zpívá,“ zašeptala chraplavě. Nervózně jsem se zasmál.

„Odpověz mi prosím,“ zašeptal jsem napjatě.

„Dobře, přeměním tě, ale až já uznám za vhodné.“

„Bello, asi to bude znít trochu otřepaně, ale já stárnu a můžu kdykoli umřít. Já sám jsem málem ztratil tebe, protože jsem byl nerozhodný. Ne, nevzal bych nic z toho zpět, nelituji toho, že jsem si se rozhodla si Nessie nechat, ale já chci být s vámi, navždy a to je možné udělat jen jedním způsobem, přeměnou. A navíc mi už bylo osmnáct a roky plynou rychle. Nerad bych byl přeměněný po svých devatenáctých narozeninách.“ Usmála se.

„Nepoužívej proti mně mé vlastní argumenty.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Domik (22.03.2012 19:57)

Ti dva se hledali až se našli. Doufám, že Amanda opravdu nebude dělat problémy. moc se těším na další díl!

1