02.04.2011 [21:15], MaiQa, ze série Druhá šance?, komentováno 9×, zobrazeno 3368×

Představte si, že jste měli všechno. Úžasnou rodinu, ženu a nádherné dítě. Jenže, co když se najednou probudíte a zjistíte, že nic z toho, co jste milovali, není?

Edward Cullen byl upír, kterému dal život vše. A najednou? Probudí se ve svém pokoji jako Edward Masen. Jako člověk.

Jenže otázkou je, dokázali byste žít dál jako předtím, když jste už jednou měli vše? A co kdyby vaše sny pokračovaly?

Opřel jsem se o futra dveří a pozoroval svoji rodinku. Byly nádherné. Ne! Nádherné bylo slabé slovo. Byly úžasné. A byly moje. A já bych zato rád. Tak dlouho jsem na Bellu čekal a když jsem ji našel, dala mi to nejúžasnější, co mohla. Nádhernou dceru a sebe.

„Přidej se k nám,“ podívala se na mě s úsměvem má manželka. Přikývl jsem a vydal se za nimi. A pak se to stalo. Vše kolem mě se začalo otáčet. Začalo se mi dělat mdlo. A pak vše zmizelo…

Zprudka jsem se posadil na posteli. Srdce mi hlasitě bušilo a můj dech s ním soupeřil o první místo v rychlosti. Vyděšeně jsem se díval po pokoji. Sakra, kde to jsem? Dech se mi začal krátit a já vše začínal pomalu rozpoznávat. Jak jsem mohl nepoznat svůj pokoj? Bože. Jistě, ten sen. Nikdy jsem neměl žádný tak živý. Bylo to, jako by jsem tam opravdu byl a vše zažil. Hlasitě jsem se rozesmál. S hysterickým podtónem. Jako by upíři mohly existovat. Taková blbost. Už nejspíš blázním.

„Mohl by jsi mi říct, co je tu s smíchu? Chtěla bych se taky zasmát,“ ozvalo se vedle mě rozespale. Leknutím jsem spadl z postele. Co to? S hlasitým nadáváním jsem se vyhrabal na nohy. Bože. Mám naražený zadek. Z postele se na mě s pobaveným úsměvem dívala Amanda.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ omluvila se, ale úsměv ji z tváře nezmizel. Mávl jsem rukou, abych ji umlčel. Nechtěl jsem nic dalšího slyšet. Pozorně jsem si ji prohlížel. Blonďaté vlasy, pomněnkové oči a věděl jsem, že i její tělo je dokonalé. Naprosto. Jenže i přesto se mi v téhle chvíli ani trochu nelíbila. Tolik jsem toužil potom, abych tu místo ní viděl Bellu. Moji ženu ze snu. Ta byla dokonalá. Bez jediné chybičky.

„To je dobrý, jen jsem trochu vykolejený z…“ větu jsem nedokončil. Nemusí vše vědět. Tohle byla moje věc.

„Z?“ dívala se mě s tázavým obličejem.

„Zapomeň na to,“ usmál jsem se na ni a zamířil ke skříni. Vy táhl jsem to první, co mi přišlo pod ruku a vydal se do koupelny. Bez jediného pohledu na Amandu. Slyšel jsem povzdychnutí. Usmál jsem se, tentokrát sám od sebe, pochopila. Na chodbě jsem se setkal s otcem. Usmíval se na mě. Zamračil jsem se. Tohle většinou nedělává.

„Mohl by jsi prosím příště trochu ztlumit doprovodné zvuky? Nebydlíš tu sám,“ krkl na mě. Zrudl jsem. Sakra. To jsme byly tolik slyšet? Pípl jsem omluvu a zmizel v koupelně. Někdy bych opravdu dal hodně zato, mít otce, který si něco takového nechává sám pro sebe.

Ve sprše se na mě zaútočily vzpomínky na dnešní sen. Tolik bych toužil potom, abych ji potkal. Třeba jen zahlédl. Abych věděl, jestli opravdu existuje, nebo byla jen vymyšlená. Součást mé dneska aktivní představivosti. Tolik jsem chtěl mít ji. A Nessie. Moji překrásnou dceru. Jen toho čokla bych nechtěl potkat. Ani za zlatou grešli.

„Edwarde, vylez. Nemáme smlouvu s vodárnou!“ zakřičela na mě matka. S povzdechem jsem vypnul vodu a ve stejné chvíli pomyslně zavřel do šuplíku i dnešní sen. Vrátím se k němu později. Oblékl jsem se a přešel k zrcadlu. Ušklíbl jsem se na sebe. Nějaká část mého já možná čekala, že budu vypadat jako upír, ale opak byl pravdou. Od včerejška se nic nezměnilo. Nazrzlé vlasy mi jako vždy trčeli na všechny strany. V obličeji mi přímo zářily smaragdově zelené oči. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že nejdříve si na mě holky všimnou právě vlasů a očí. Proto jsem si vždy dával záležet na tom, abych nosil jen ty barvy, které mi moc neruší barevnost očí. Nastříkal jsem si na vlasy gel a spokojen vyšel ven. Málem jsem narazil do Amandy. Stála u dveří a usmívala se na mě jako měsíček na hnoji. Měla na sobě úplně nové oblečení. Taky proč se divit. Sama od sebe se ke pomalu stehovala. Už v mém pokoji měla pomalu stejné množství věcí, jako jsem tam měl já. A to jsem s ní chodil jen dva měsíce. Nic takového jsem ještě v žádném svém vztahu nezažil. Byla tu pečená vařená. A většinou, když se mi to vůbec nehodilo.

Vzala mě za ruku a propletla naše prsty. Zakřenil jsem se. Na tomhle gestu trvala od samého začátku. Bylo to až otravné. První týden jsem vůbec nepochopil proč to dělá. Až pak mi to došlo. Prostě chtěla všem ukázat, že jsem její.

Sešel jsem ruku v ruce s ní dolů. Byla tam už celá má rodina. Táta na mě mrkal tak, že jsem měl podezření, že mu něco padlo do oka. Třeba nějaký pořádný kámen. Ježiši. Tohle budu mít na talíři ještě další dva dny. Máma se na nás zase dívala pohoršeně. Jenže pro ni bylo veřejným prohřešením i smrknutí v tramvaji. Moje mladší sestřička se zhnuseně ušklíbla hned, jakmile si všimla, že se na ni dívám. Pousmál jsem se na ni. Beth byla prostě jako všechny holky jejího věku. Roztomilá a na zabití.

„Nečekejte mě na večeři. Mám sraz s klukama, přijdu pozdě,“ oznámil jsem jim a zmizel s Amandou dřív, než mohl kdokoliv z nich něco namítnout. V garáži jsem se přivítal se svým autíčkem a vyjel do školy. Amanda celou dobu mluvila o nějaké nové kolekci oblečení. Jako by mě to zajímalo. A pro její bezpečí doufám, že ji nenapadne mě na nákupy vzít sebou. To by nepřežila. Nato jsem náchylný. Když jsem spatřil školu, měl jsem co dělat, abych se udržel v sedadle. Chtělo se mi tancovat. Konečně klid. Jakmile jsme vystoupili, odešli jsme každý svou cestou. Dnes jsme neměli žádnou společnou hodinu. Díkybohu.

****

Posadil jsem se na nízkou zíťku. Byl jsem tu první. Ale na to jsem byl už zvyklí. Kluci nebyly nikdo dochvilní. Pozoroval jsem procházející lidi. Bylo tu hodně párů. Zamilovaných. Šťastlivci. Jen já mám tak blbý cit pro holky. Nikdy není žádná taková, kterou bych si přál. Možná, že zezačátku ano. Jenže poté? Doufal jsem, že s Amandou to bude jiné. Jenže není. Bylo to naprosto stejné jako vždy.

Začalo se ke mně blížit hlasité mluvení. Jsou tady. Tohle je to nejlepší poznávací znamení. Jsou vždy hrozně hluční. Seskočil jsem ze zíťky a šel jim naproti. Hned jakmile mě zaslechly začaly se mě přes polovinu parku ptát, jak jsem na tom a Amandou. S nimi se taky o něco podělit. To je jako to říct té největší drbně v Chicagu. Počkal jsem si nato, až budu u nich a pak jim vše vyklopil. Samozřejmě hned potom měli plno úžasných řečí, kterýma mi ohromě pomohly. Nakonec jsem je z nudy ukecal k návštěvě kina. Souhlasili. Nadšeně. Takže jsme vyrazili na Ďábla.

****

Padl jsem na postel. Byl jsem oblečený. Ani na svlíkání jsem neměl sílu. Byl jsem naprosto zničený. Prakticky ihned se mi začaly zavírat oči.

Sedm postav stálo u velkého hrobu. Všechny v černém. Čtyři s postav se mohutně třásly. Jedna nejvíce. Držela v rukou malou postavu. Dítě. Přiblížil jsem se k nim. Nikdo z nich se nepohnul. Jako by mě ani neslyšeli. Přešel jsem k nim. Ať teď jsem zjistil, proč se třásly. Plakali. Dítě se otočilo k postavě, která ho držela. Nazrzlé lokýnky se mu rozvíří. Bože! Pohledem vyhledám hrob. Neudržím v sobě výkřik. Je to můj hrob.

„Neboj se, Nessie, táta na nás dává pozor,“ řekne ta postava dítěti. Mému dítěti. Bože! Co jsem jim to udělal!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Jalle (22.10.2012 16:33)

keby sa mne tak chcelo tancovať pri pohľade na školu ako Edwardovi...

8)  BellaMcCullen (03.04.2011 13:53)

skvělý nápad! akorát mám pocit, jako bych tohle někde už četla, akorát s bells
jinak moooc pěkný a pokračuj

6)  Carlie (03.04.2011 11:13)

Příběh mě zaujal, jsem zvědavá na pokráčko. Ten konec byl šokující.

5)  Abera (02.04.2011 23:13)

4)  Astrid (02.04.2011 22:57)

Ja žiadne nevidím, ani jednu, tak ticho tam podo mnou.

3)  Nosska (02.04.2011 22:51)

Nechci být rejpavá, ale ty chyby kazej celkovej dojem

1)  dorianna (02.04.2011 22:15)

námět je moc zajímavej, ale proboha, tolik chyb už jsem opravdu dlouho neviděla

1