18.06.2011 [10:45], Hanetka, ze série Double trouble, komentováno 29×, zobrazeno 5154×

3. kapitola - Jaká je to trýzeň, když má upír žízeň?!

 

 

Kapitolu napsala MisaBells.

Bradavice

„Jako opička v Zoo,“ brblal Edward na posteli a tiskl si kolena k hrudi. „Tohle je pěkně hloupý vtip, Emmette. Jen počkej, až se mi dostaneš do drápů…“

Všude kolem byla tma tmoucí, protože tenhle svět spal. Edward ne. Byl upír – ať si ten vousatý dědula říká, co chce – a ti nespí.

Co ho frustrovalo ještě víc, bylo to ticho. Jak dlouho neslyšel takové ticho? Možná proto se odtud odmítal pohnout a kolébal se do rytmu vlastního napruzeného vrčení. „Těš se, upíre,“ mumlal dál.

Zvažoval svoje možnosti a pokoušel si vybavit do detailů, co se stalo, jenže… To bylo právě ono. Nevěděl, jak se sem dostal. Viděl jen střechu jejich vily – mokrou střechu – a satelit. No, a pak to ohromné světlo a halu tady.

A v té dlouhé ošetřovně byl naprosto sám. Ještě to tak, napadlo ho. Ještě dalšího pomatence.

Ta okna byla ohromná. Snad, až vyjde slunce, tak by se jim mohl ukázat. Ale co oni na to? Vypadalo to tu jako v pohádkovém lese. Samý špičatý klobouk, hábit a ty protivné klacky, které měli za opaskem. A pak mu svitlo: „No jasně! Tohle je blázinec!“ zařval, až to probralo k vědomí tu Pomfritovou odvedle. Vpadla do pokoje snad větší rychlostí, než on do pokoje Belly.

Ach, Bella… Copak asi dělá? Jsou tu nějaká časová pásma? Kolik hodin je doma? Co to mele?!

„Pane Diggory, co tady řvete jako na lesy?“ zajímala se a malými uspěchanými krůčky se k němu rozeběhla.

„Nejsem blázen!“ obořil se na ni a vstal z postele pěkně pomalu.

„Samozřejmě, že nejste…“ tišila ho čarodějka, ale svá slova vyvrátila krokem vzad.

„Bojíte se mě?“

„Ne!“

„Měla byste. Jsem nebezpečný.“

„Jste cvok!“ okřikla ho.

„Ha! Vidíte? Myslíte si, že jsem blázen…“ jásal a skoro zavrtěl radostně boky. Zarazil se na poslední chvíli. „Nejsem blázen,“ vzdychl. „Nejsem ani Cedrik Diggory.“

„Jdu zavolat profesora Brumbála,“ zamumlala madam Pomfreyová a svými drobnými krůčky prchla.

„To jsou jména…“ zaúpěl. Otočil se na patě a coural zpět do postele. Proč v ní vůbec leží, když nemusí? Neměl by se pokoušet odtud zmizet?

Změnil směr a vylezl na ohromné okno.

„Fuj, to je vejška,“ zahalekal a zakryl si oči. Když nabral dost víry, že to s ním nesekne, podíval se skrz prsty znovu. „To nedám… Spadnu a bude ze mě 3D puzzle…“

Rezignovaně slezl. Svezl se po zdi na zem a několikrát praštil temenem do zdi za zády.

„Pane Diggory! Co tam proboha děláte? Ničíte nám tady omítku!“ hartusila Pomfritová – nebo jak se to jmenuje. Za ní šel zase ten děda s dlouhým bílým vousem a fialovým županem, nebo čím.

„Cedriku… Madam Pomfreyová říkala, že se mnou chcete mluvit,“ začal děda a podíval se na něj jako učitel při zkoušení. Edward se automaticky vtiskl víc do zdi. Poznal by někdo rozdíl mezi kamenem a upírem?

„Nechci.“

„Ne?“ Děda – Brblal – vypadal zaskočeně. „Tak to nevadí,“ dodal urychleně. „Můžeme si spolu popovídat jen tak.“ Edward zaúpěl. Z Brblala měl docela vítr. Ten děda vypadal, že ví, přitom bylo jasné, že neví. Nebo ví? Ne, neví!

„Jsem unavený,“ vyhrkl Edward přiškrceně, ale když slyšel, co jeho pusa řekla, neubránil se vytřeštěnému výrazu. Fakt řekl takovou blbost?!

„Tak to naprosto chápu. Být upírem je vyčerpávající, že?“ Edward se zamračil. Vážně to vypadalo, že se mu Brblal posmívá? Kdyby na sobě neměl tu fialovou a predátor v Edwardovi nejančil, že je to varovná barva, označující jedovaté jedince, kousnul by ho. Jo, a taky kdyby nebyl zapřísáhlý vegetarián.

„Potřebuju ven,“ prosil Edward. Možná, že kdyby ho chytil pod krkem – který tam někde v tom provazu vousů musí být – dostal by se ven. Rukojmí! „Musím… Mám… Potřebuju ven,“ zakončil to stejně Edward. Chtěl říct, že musí na lov, že má hlad, ale Brblal by brblal.

„Cedriku…“ začal profesor.

„Edward,“ opravil ho vrčivě Edward.

„Cedriku,“ ignoroval ho Brumbál, „měl by sis lehnout a prospat se. I já jsem unavený z ponocování a madam Pomfreyová zajisté také. Ráno si můžeme dát hrnek bezinkového čaje a pár sladkých cukrových košíčků.“ Edwardovi se obrátil žaludek desetkrát naruby a zpět. Bezinky? Cukr? Asi bude první upír, který zvrací, napadlo ho a semknul rty pevněji k sobě – co kdyby?

Děda vstal a upravil si župan. „Dobrou noc, Cedriku.“

„Edward…“ hartusil pacient. „Jsem Edward Cullen,“ dodal. „Ne Cedrik Diggory. Cullen!“ vztekal se. Jeho letité sebeovládání vzalo zasvé během jedné jediné noci v tomhle blázinci.

Když utichly kroky na chodbě, risknul znovu pohled z okna. Kolem okenic se prohnalo cosi velkého a bílého. „Super, ještě tu mají holuby…“ sykl a opřel si hlavu o skleněnou tabulku.

„Profesor Brumbál snad jasně řekl, že máš spát!“ zavřeštěl ženský hlas. Edward málem proskočil oknem, jak se lekl. Pitomý štít! Nic neslyší! Bude mít tiky!

„Kdo to je?“ hekl, když se rozhlédl po ošetřovně, a ta byla naprosto prázdná.

„Drzoune! To jsem já!“ Edward zavřel oči a doufal, že se mýlí. Přeci na něj nemluví další obraz! To jsou teda vtipy! „Najednou děláš, že spíš?! Na to by sis měl ale asi lehnout do postele, ne?“ vztekal se mužík na zeleném pozadí.

„Věnujte se svému pózování,“ sykl Edward.

„Mám dnes noční hlídku nad studenty, drahý pane Diggory. A vy mi to neulehčujete, takže buďte tak laskav a lehněte si.“

„Jak se tě můžu zbavit?“ zajímal se Edward a pomalu kráčel k obrazu.

„Nijak! Na mě kouzla neplatí!“

„A co štětec? Nebo ředidlo?“ frkl Edward. Mužík se začal tiše smát.

„Pane Diggory, jsem kouzelný obraz. Na mě ředidlo neplatí!“ vysmíval se mu.

„A co tohle?“ navrhl Edward a sundal obraz ze zdi, aby jej v zápětí strčil pod matraci volné postele. Chvíli se ještě ozýval přidušený vzteklý zvuk, ale utichlo to. „To jsi nečekal, co, trpaslíku!“ vrčel pobaveně Edward a začal znuděně obcházet kolem zdí. Několikrát tikl pohledem ke dveřím. To by zvládl, ne? Je upír, je rychlý… Přesto – velice pomalu a lehce – přehupkal ošetřovnu a vzal jemně za kliku. Díval se do tmavé chodby, když se dveře otevřely. Měl takovou radost, že už nemyslel. Radostně se rozeběhl a PRÁSK!

„Co to…“ zajímal se a mnul si čelo. Mezitím se ozvalo to slepičí hopkání a na chodbě se objevila Pomfrit – rozhodně k ní momentálně necítil žádnou úctu.

„Mohla jsem si to myslet. Brumbál měl pravdu, když říkal, že je nebezpečné nechávat vás tam samotného a nechráněného.“

„Co to k čertu bylo?!“ štěkl Edward.

„Štítové neproniknutelné kouzlo,“ vysvětlila hrdě čarodějka.

„Nemohlo být zabalené v peří? Je to, jako kdybych dostal traverzou!“

„Dveře vás nevarovaly? Měli vám to říct.“

„Dveře? Mluvit? Na mě?“ opakoval opatrně Edward a potlačil nutkání kreslit si na čelo kolečka.

Čarodějka zvedla hůlku a ukázala na dveře, pak poklidně vstoupila a prošla kolem Edwarda. Neubránil se a zašátral rukou v prostoru mezi futry. Ta neviditelná zeď tam zase byla.

„Kde je profesor Rozchodník?“ vyjekla, až Edward znovu nadskočil a s rukou na srdci – herec, jak má být – si opřel čelo o stěnu vedle dveří. „No tak?“ pobídla ho.

„Kdo a kde?“ hlesl.

„Profesor Laurus Rozchodník. Kde je jeho obraz?“

„Jo tenhle!“ zvolal chápavě Edward. „Tak to netuším,“ lhal, jako když tiskne. Ten trpaslík mu byl povědomý a to jméno taky. Někde ho už viděl viset. No jo! V hale! Bože, kolik kopií asi ten děda má?

„Někdo jej sundal,“ řekla madam.

„Fakt? Asi ten s vousy…“

„Profesor Brumbál byl Rozchodníkův dobrý přítel a kolega. Proč by to dělal?“

„To se mě ptejte,“ odfrkl Edward. „Heleďte, paní… Já fakt potřebuju ven.“

„V žádném případě, mladý muži. Lehněte si a spěte, nebo vás osobně uspím!“ Edward se kounul do rtu a zvažoval, jestli ji má dráždit, když má ten klacek, co svítí. Nakonec to vzdal a přešel k posteli.

„Neusnu. Nejsem unavený,“ brblal.

„Dobrá, dobrá…“ zamumlala čarodějka a než se Edward stihl rozkoukat, proč mává tou hůlkou, polila ho únava nahromaděná za těch sto let. Zvrátil oči v sloup a padl na polštář. Ležel, nespal, ale vypadal tak. Viděl různé barevné obrázky a zvažoval, jestli mu nepíchla nějakou drogu. LSD – určitě. A rozhodně to na něj plivla tím klackem.

Nemohl se hýbat, jak byl unavený a znehybněný. Nemohl mluvit a ani odporovat, když madam konečně našla toho Rozchodníka, který ho ihned nesmlouvavě naprášil. Mizera jeden kreslenej! Polil ho čirý děs. Jak se z tohohle kómatu dostane? To ho ráno zase odmávne a on bude moct chodit? Nebo to je časově limitované? Co když ho už nenahodí a on takhle zůstane? Ty obrázky byly šílené. Modrý slon, zelená myš, jednorožec, kentaur… voda. Sakra, jak je možné, že potřebuje čůrat?

„Uvidíme se ráno, pane Diggory,“ rozloučila se ošetřovatelka a odešla. Měl by počítat ovečky? Bože, jakou on má žízeň! Vysál by snad i ten obraz, kdyby to šlo. A že by si to Rozchodník rozhodně zasloužil, mizera.

Hanetčino shrnutí xxx MisaBellčino shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

29)  Alrobell (28.11.2011 13:02)

Blabola a pomfrita....

28)  Crazy (09.11.2011 15:19)

Tak já nevím... Povídka je to hezká, ale když mě nebaví to jádro, což je vtip celé povídky, nevím jestli má smysl to číst...

27)  Lipi4 (05.07.2011 23:22)

Holký , vy mě chcete zabít smíchy .. .. a Pomfrita je úžasná třešnička na dortu

26)  Marvi (27.06.2011 23:13)

Že by první upír co lekne žízní???

25)  AMO (27.06.2011 17:58)

Chudák... ještě chvíli a místo smíchu na mne padne deprese...
Ježíši...on umře hlady!!!

24)  Abera (26.06.2011 00:57)

22)  Twilly (21.06.2011 08:54)

Nezlob se, ale tohle musím citovat: To ho ráno zase odmávne a on bude moct chodit? Nebo to je časově limitované? Co když ho už nenahodí a on takhle zůstane? Ty obrázky byly šílené. Modrý slon, zelená myš, jednorožec, kentaur… voda. Sakra, jak je možné, že potřebuje čůrat?

„Uvidíme se ráno, pane Diggory,“ rozloučila se ošetřovatelka a odešla. Měl by počítat ovečky? Bože, jakou on má žízeň! Vysál by snad i ten obraz, kdyby to šlo."

21)  Rosalie7 (19.06.2011 21:41)

holky, tohle je prostě něco. Když se spojí dva géniové, každý by čekal něco supervážného. Ale vy ne. Co s váma jen mám dělat? Hmmm, vidím to tak, že si přečtu další kapitolku

20)  Astrid (19.06.2011 19:15)

holky, originálne, Eda milujem, síce ehm... ale aj tak Proste nechápem kam na tie hefty chodíte

19)  MisaBells (18.06.2011 23:33)

Tolik chvály! Máme vážně radost a žene nás to dál! Už jen to, že jste dostaly dámy 3. kapitolu je toho všeho důkazem! Já tedy rozhodně nejsem proti tomu, naopak! Ale ukecat Hanetku... Gratuluji vám! Jásám s vámi a vážně se máte na co těšit!

17)  Jula (18.06.2011 19:30)

Fakt paráda, krásně se to čte, uculuju se u obrazovky jak prdlouš

16)  semiska (18.06.2011 19:18)

Supéééééééér!!!

15)  Amisha (18.06.2011 18:29)

Lahůdka jahůdka, to bude ještě jistě tanec.
Supr holky!

14)  Lenka326 (18.06.2011 18:26)

Ou, chudáček Jestli se odtud rychle nedostane, asi mu vážně hrábne Už je i ospalý, chce se mu čůrat, a k tomu Brblal, Pomfritová, mizera jeden nakreslenej a plivou na něj klackama. Zachraňte ho, prosíííííííím.

13)  nikolka (18.06.2011 17:18)

už to začína hraničiť s...
úžasné

12)  Hanetka (18.06.2011 15:09)

Carloušku a ostatní... další bude brzy, máme jich v zásobě ještě pár... co třeba...hmmm... pozítří? A čeká vás opět moje maličkost a Bellin příběh, my to budeme střídat.

11)  Carlie (18.06.2011 15:04)

Mein! Jak je možný pořád a pořád vymýšlet nové a nové neotřelé vtipy? Dostaly mě totálně do kolen! Např. celý rozhovor s obrazem "Věnujte se svému pózování"; ředidlo; šoupnutí pod matraci.
Nebo "slepičí hopkání"
Vtipné, originální, napínavé!
A už se nemůžu dočkat, jak se Bella popere s Edwardovou záchranou a co za následky bude na Edwarda tenhle pobyt mít

10)  MaiQa (18.06.2011 14:24)

Ježiši. Já ho normálně lituji, chudáčka. Myslí si o něm, že je blázen a ještě k tomu ho otravují živý obrazy. Alůe vyřešil to úžasně, šupnul ho pod postel. Ale zajímalo by mě, co proti němu mají ty dveře, že ho nevarovali. A navíc ho ani napít nenechají, myslím, že mu prostě nezbývá nic jiného, nežli se tvářit, že Cedrik je. Chudáček. Zajímalo mě, jak pokračuje Bella s Céďou za zadkem.

1 2   »