20.06.2010 [12:00], ScRiBbLe, Povídky jednorázové, komentováno 2×, zobrazeno 2384×

Jednoho dne se Bella dozvídá, že má rakovinu a nezbývá jí moc času. Edward jí nabízí záchranu a věčný život, ale ona odmítne. Pak přichází rozloučení a Bellina smrt.

Vítr mi cuchal vlasy. Stáli jsme tak blízko u sebe. Mlčky jsme se dívali jeden na druhého. Usmál se a něžně mě pohladil po tváři. Nahnula jsem se k němu, chtěla jsem ho políbit, ale najednou jsem ucítila obrovskou bolest hlavy.

„Bello, co se děje?“ Vyděšeně se na mě podíval. Chytla jsem se jeho ruky, nohy se mi podlomily, bezvládně jsem se svezla na zem. Myslela jsem, že umřu, že se mi hlava rozskočí. Ta obrovská bolest mi projížděla celým tělem. Mluvil na mě, ale slyšela jsem jen tlumené, divné zvuky. Pak mě pohltila temnota.
Tak takhle vypadá smrt? Temná a prázdná… Bez něj. Všechno je ponořené ve tmě, obklopuje mě, cítím ji v sobě, rozlévá se ve mně a já vím, že až jí budu naplněna po okraj, tak zemřu… Nemůžu dýchat, dusím se. Bolí to, tak moc. Snažím se na něj vzpomenout, nejde to. Už ho u sebe necítím, není tu se mnou, myslím na jeho tvář, ale je rozmazaná a rozpitá za mlžným oparem. Chci na něj dosáhnout, dotknou se ho, nemůžu, vzdaluje se víc a víc...

Slyšela jsem tiché a otravné pípání. Otevřela jsem oči a pocítila ostrou bolest. Bodalo mě do nich ostré světlo. Rychle jsem je zavřela a zkusila to znovu, ale opatrněji. Zamžourala jsem do místnosti. Nejdřív jsem nevěděla, kde to jsem. Všechno bylo rozmazané. Před očima se mi míhaly stíny. Pak jsem to poznala. Byla jsem v nemocnici.

„Edwarde?” špitla jsem potichu.

„Jsem u tebe.” Podívala jsem se vedle sebe. Byl tu, seděl u mě a držel moji ruku. Zadíval se mi ustaraně do očí.

„Co se stalo?”

„Nepamatuješ si?”

„Ne.” Po zádech mi stékaly krůpěje potu, něco se mělo stát, věděla jsem to.

„Byli jsme venku a tobě se udělalo špatně, už si vzpomínáš?” Při těchto slovech se mu třásl hlas. Ano, teď už jsem si vzpomněla. Stáli jsme tam, na tom neuvěřitelném místě. Zahleděni do svým ztracených tváří. Teplý vánek hladil naši kůži a přinášel s sebou sladkou vůni jarních květin. Temně modrý oceán se líně vlnil a po něm se klouzaly sluneční paprsky, které nás vždy jen na okamžik oslepily. A najednou jsem z ničeho nic ucítila tu strašnou bolest hlavy. A pak už nebylo nic, jen tma.

„Ano,” odpověděla jsem.

„Tak jak se cítíte, slečno?” Vyrušil nás neznámý hlas. Zvědavě jsem se zadívala před sebe. Stál tam starší muž s prošedivělými vlasy v bílém plášti. Pokrčila jsem rameny. Zadumaně se prohrabával nějakými papíry. Nikdo nic neříkal, napjatě jsem čekala, co přijde. Doktor ke mně zvedl pohled. Zdálo se mi, že jsem mu v očích viděla soucit, ale bylo to tak rychlé, že jsem si tím nebyla jistá.

„Slečno Swanová,” začal pomalu a opatrně.

„Je mi to velice líto, ale nalezli jsme u vás rakovinu v posledním stadiu.” Jeho slova se kolem mě vznášela jako neviditelná vlna bolesti. Rakovina? Ne, to nemůže být pravda. Rychle jsem otočila pohled na Edwarda a snažila se v jeho očích najít nesouhlas. Nebylo v nich nic víc, než ohromný smutek. Nechápavě jsem zírala do prázdna.

„Umírám?” vydala jsem ze sebe tak potichu, že jsem se sotva slyšela.

„Ano.” Tohle slovo jsem slyšela jako by z obrovské dálky. Ano. Jedno jediné slovo, tak prázdné a tvrdé. Ano, slovo, které patřilo kladným věcem a ne smrti, ne mě, ne v tuhle chvíli. Nikdy jsem nevěřila, že stačí pouhé jedno slovo, jediné zpropadené slovo a to mě odsoudí k zániku. Na tvářích jsem cítila horké slzy, neslyšela jsem nic, než tlukot mého umírajícího srdce. Ještě stále tlouklo, sice slabě a unaveně, ale pořád bylo živé a tlouklo… Pro něj. Podívala jsem se na jeho zmučený obličej.

„Bello,” znělo to jako prosba, nesnesitelně naléhavá prosba. Srdce mi v hrudi poskočilo bolestí.

„Můžu tě zachránit, když z tebe udělám to, čím jsem já,” zašeptal. Vždycky jsem chtěla jen tohle, být stále s ním, navěky, ale teď to bylo jiné. Musela jsem odejít, s každým nádechem ze mě nemilosrdně odplouval život a já rozuměla tomu nevyslovitelnému údělu.

„Nejde to,” vzlykla jsem. Dosud jsem ho cítila, ale už jako oddělenou bytost. Pomyšlení, že už ho nikdy neuvidím, že mě nikdy neobejme, nepolíbí, bylo strašné. Rozum říkal, že mám odejít, ale mé srdce s ním nesouhlasilo. Já věděla, že to tak má být, takhle to musí skončit.

„Tohle neříkej, já nemůžu žít ve světě, ve kterém ty nejsi!” Hrdlo se mi stáhlo bolestí. Bezmocně jsem zalapala po dechu.

„Prosím,” řekl, ale znělo to spíše jako zalknutí nebo vzlyk.

„Každý musí jednou odejít a můj čas přišel, miluji tě, víš to?” Hlas se mi chvěl. Sklopil oči.

„Já tebe taky, dáváš mi všechno jen tím, že dýcháš, ty jsi můj smysl života.” Jeho slova se mi zabodávala do srdce jako ten nejostřejší šíp bolesti. Do očí se mi nemilosrdně draly slzy.

„Víš, co bych si přála ještě vidět?” Zakroutil hlavou.

„Západ sluce a hvězdy, alespoň jednou, naposledy.” V mých slovech byly slyšet slzy.

„Bello.” Jemně jsem mu položila prst na ústa.

„Uděláš to pro mě? A pak mě nech…” Hlas se mi zlomil. Musela jsem na chvíli přestat mluvit. Zavřela jsem oči, do plic jsem vtáhla studený vzduch, každý nádech, pohyb, slovo, mi způsobovali větší bolest. Ale ta bolest nebyla nic proti tomu, jak jsem se cítila. Tolik mě zraňoval jeho pohled plný vroucí a neskutečné lásky, jeho slova, která se mi zarývala do každého kousku mého těla. Cítila jsem, jako bych měla v hrudi obrovskou, prázdnou díru, která se stále zvětšovala a já jsem neměla naději, že se někdy scelí.

„Pak mě nech odejít, prosím.” Slyšela jsem se, jak ze sebe slabě vyrážím mezi vzlyky. Roztřesenýma rukama mě vzal do náručí. Unaveně jsem se usmála a omdlela.

Ani nevím, jak dlouho jsem byla ponořená ve tmě. Probudilo mě, až šumění oceánu, vítr, který si hrál s mými vlasy a omamně sladká vůně květin, která nás obklopovala. Objímal mě a hladil mou tvář. Zadívala jsem se na slunce, které se houpalo těsně nad horizontem. Umírající paprsky se dotkly mé tváře. Během chvíle slunce zmizelo. Obloha se začala halit do temného závoje noci. Viděla jsem hvězdy. Jejich třpyt se odrážel na hladině oceánu.

„Jedna je moje.” Ukázala jsem na oblohu a zadívala se mu do očí.

„Říkal jsi to…” Ty slova jsem řekla s neskutečnou naléhavostí, prosila jsem ho tím, aby mi řekl, že je to pravda. Potřebovala jsem to slyšet.

„Ano, jedna je jen tvoje,” řekl to tak něžně a jemně, že se mi srdce divoce rozbušilo a měla jsem pocit, že bolestí pukne. Chtěla jsem se usmát, ale má ústa se jen pokusila v marný pohyb. Sebemenší nádech mi dělal stále větší potíže. Můj konec se blížil, bála jsem se, ne o sebe, ale o něj.

„Až zemřu, poletím k nebi a dotknu se hvězd, až se tak stane, tak bude moje hvězda zářit jasněji… Bude mít mou duši.” Pevněji mě objal, jako bych se měla každou chvíli rozplynout. Obrátil ke mně oči a ze své bolesti se na mě usmál s nepochybnou, skrývanou a překypující láskou. Ohromilo mě, že mě tak miluje, ničilo mě to. Zoufale jsem si snažila vtisknout jeho tvář do paměti. Jeho ústa, která jsem si přála líbat. Jeho oči. Už nezářily, vyhasínaly, umíraly spolu se mnou. Leskly se jako mrtvé hvězdy. Věděla jsem, že ho naposledy vidím, že se ho naposledy dotýkám a že s ním naposledy dýchám stejný vzduch. Z očí mi tekly hořké slzy. Bolely. S nimi ze mě odplouval i můj život. Cítila jsem to. Naklonil se ke mně, jako by to věděl a políbil mě. Byl to poslední polibek a já věděla, že bolí nás oba. Naposledy jsem se ztěžka nadechla… Cítila jsem, jak se pode mnou otevřela bezedná propast, padala jsem hloub, do studené, věčné temnoty beze snů...

Tak odešla dívka, kterou tolik miloval. Zvedl hlavu a podíval se jí do očí, ale nedívaly se na něj, spíše skrze, jako by do obrovské dálky… Ke hvězdám.

„Ne!” zaúpěl. Přál si umět plakat, ale jeho slzy už dávno vyschly a o to byla jeho bolest větší. Cítil, jako by z něho někdo vyrval kus jeho duše, kus něčeho, co zároveň nebylo jeho, ale i její. Prázdnota, to jediné ho teď naplňovalo, bez ní nebyl nic. Třásl se a líbal její bezduché tělo ležící na studené zemi. Chytil ji za ruku, ale ona už mu stisk neopětovala. Bolestně ji pohladil po tváři a opatrně jí zavřel oči, ve kterých se jí odrážel třpyt její hvězdy, která zářila jasně do konce časů. Oči, které už na věčnost snily svůj nekonečný sen...

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  Silvaren (21.06.2010 12:02)

To je nádhera! Píšeš naprosto úžasně!

1)  Monelien (20.06.2010 13:17)

Ne, nebudu brečet! .... achich ouvej, to nejde... Nádherně napsané, vážně

1