Dětská láska je nejsilnější – 16. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

07.05.2011 [21:15], anamor, ze série Dětská láska je nejsilnější, komentováno 5×, zobrazeno 3352×

Sen nebo realita

Bella:

Jako bych slyšela ve snu ještě hlas Alice. Doufala jsem, že alespoň ve spánku tomu všemu uteču, ale bylo to ještě horší. Zdálo se mi totiž o všem. Já bez něj nemůžu být. Pořád odcházel a nikdy se nevracel, když v tom jsem ucítila studené objetí a můj sen se najednou změnil. Neodcházel, ale vracel se. To mi začínalo dávat neději. On se vrátí.

„Edwarde, neopouštěj mě,“ prosila jsem.

„Nikdy,“ zašeptal a poté mi dal pusu na čelo. Okamžitě jsem měla klidnější spánek, jelikož se ve mně rodila naděje.

Sílila ve mně naděje, že je se mnou. Nevím, jestli to byl sen nebo skutečnost, ale bylo mi to jedno. Cítila jsem kolem sebe studené paže, které si mě k sobě tiskly. Sice byly chladné, ale mě byly příjemné. Dávaly mi totiž pocit bezpečí a jistoty. Pocit, že neodešel a je stále se mnou a moje naděje se vyplnila. Ano, po tom jsem toužila. Být zase v jeho studeném náručí, být s ním a ne sama. Začaly mi samovolně téct slzy a vzlyky se draly z mého hrdla ven. Nešlo to zastavit.

Edward odešel a s ním i já. Už předtím jsem to nebyla já, bez něj ne, ale teď nejsem nic. Já bez něj nemůžu žít. Ucítila jsem, jak mě ty studené paže zvedly do náruče. Překvapilo mě, jak známé mi přišly.

Nechtěla jsem, aby mě ten dotyčný pustil. Takhle jsem si totiž připadala zase celá.

„Zůstaň se mnou, neopouštěj mě,“ prosila jsem neznámou osobu, která mi připomínala Edwarda. Proto jsem nechtěla, aby odešla i ona.

„Zůstanu,“ šeptal mi do ucha tak známý sametový hlas.

„Navždy,“ žádala jsem dál.

„Navždy,“ zopakoval mi do ucha jako slib. A poté mi studené rty daly pusu do vlasů.

Cítila jsem slzy, jak mi stékají po tváři. Tolik jsem si přála, aby to byl on. Aby to byla skutečnost a já zase byla s Edwardem. Ale to se nikdy nestane. Už týden je pryč. Moje vše se mi už nevrátí.

Už nikdy to nebudu já, bez něj nejsem nic.

On mi zachránil život, dal milující rodinu, radost do života a především sebe. Ztratila jsem to nejcennější, co jsem měla - Edwarda.

„Co pro tebe ta osoba znamená poznáš, až když odejde z tvého života,“

Vždy jsem věděla, že je pro mě Edward důležitý. Ale nikdy mě nenapadlo, že ho ve svém životě potřebuju až tak moc.

Opět jsem se propadla do temnoty spánku a po týdnu se mohla konečně pořádně prospat.

Když jsem se konečně probrala a měla jistotu, že nespím, pomalu jsem otevřela oči. Dívala jsem se po pokoji, když mi došlo, že to není pokoj Angely, ale můj. Párkrát jsem zamrkala a měla pochybnosti, že jsem vzhůru. Jak jsem se sem dostala?

Podívala jsem se po pokoji, ale nikdo tu nebyl. Sakra, vím určitě, že když jsem usínala, byla jsem u Angely v pokoji. Proč mě sem přenesli? Slzy se mi začaly kutálet po tváři. Opatrně jsem se posadila na posteli a zírala na dveře.

Nevím, jak dlouho jsem na ně zírala, ale nikdo nevešel a už vůbec ne ten, koho jsem chtěla vidět. V domě nebylo nic slyšet.

Nechápala jsem proč, ale měla jsem strašné nutkání jít k němu do pokoje. I když jsem věděla, že mě to bude mnohem víc bolet, tedy pokud to ještě šlo.

Nedalo mi to a já šla rychlým krokem ke dveřím. Opatrně jsem je otevřela a přešla chodbu k jeho dveřím.

Chvíli jsem váhala. ´Co to dělám? On tu není,´ opakovala jsem si dokola…

Pomalu jsem otevřela dveře. V tu chvíli jsem zůstala stát jako přimražená a nezmohla se na nic, jen zírat před sebe. Byl tam, stál u okna a díval se ven. Po chvíli si mě všiml a otočil se ke mně čelem. Stále jsem stála na tom místě a jen na něj debilně zírala.

Zírala jsem na jeho dokonalou tvář, ve které bylo očekávání. Čekal, co udělám. Podívala jsem se do je ho perfektních očí a začala se utápět. Měl je jako zlato, byl na lovu. Jako vždy jsem se od jeho pohledu nemohla odtrhnou, ale já ani nechtěla. Zírala jsem na svého osobního boha a bála se cokoliv udělat, aby nezmizel, jako obláček dýmu.

Přála jsem si, jako už tolikrát za těch posledních pět dní, aby to byla skutečnost. Když jsem ho teď viděla před očima, cítila jsem se celá a šťastná. Zase jsem to byla já. ´Vrátil se mi,´ opakovala jsem si dokola a začínala to mu věřit.

Cítila jsem slzy, jak mi stékají po tváři. Nebyly to slzy štěstí ani smutku, to ne, jelikož já nebyla ani jedno. Ne, tohle byly slzy obav. Obav, že zmizí, že to je jen sen a já zase budu sama, neúplná, bez něj. Věděla jsem, že až se z tohohle snu proberu, bude to vše bolet ještě víc. Moje vlastní sny a přání mi víc ubližují než dávají. Jeho obličej se zkřivil do bolestné grimasy, když si všiml mých slz. To mě popostrčilo, začala jsem věřit. Věřit, že nesním a on je tu se mnou.

Stát a koukat do jeho dokonalého obličeje bylo nádherné, ale já ho potřebovala obejmout. Tenhle sen je sice krásný, ale stejně se jednou proberu a bude to bolet stejně. A proto jsem se rozhodla to vše ukončit. Musela jsem to zkusit. Rozeběhla jsem se a skočila mu do náruče.

Nerozplynul se, byl skutečný. Co nejpevněji jsem mohla, jsem ho objala kolem krku a nohama kolem pasu. Odmítala jsem ho někdy pustit. Objal mě a tiskl k sobě. Slzy mi tekly proudem, ale teď už to byly slzy štěstí. Měla jsem ho u sebe. Opravdu tu byl.

Přišlo mi to, jako bych no neviděla padesát let a ne jen pět dní. Brečela jsem a vzlyky se mi draly z hrdla, nemohla jsem to zastavit. Všechno bylo jako můj nejkrásnější sen a já se bála, abych se neprobudila.

„Nebreč, Bell, jsem tu a už neodejdu,“ šeptal mi do ucha nejkrásnější sametový hlas na světě, který tolik miluju. I přesto jsem nemohla přestat brečet. Pořád tu byla možnost, že odejde jen co ho pustím. Pořád jsem se bála, že opět zmizí a já vím, že bych to podruhé nepřežila. Už ne. Klidně ať se se mnou nebaví, ale já ho potřebuju mít na blízku. Potřebuju vědět, že když se něco stane, on tu někde bude.

„Vážně zůstaneš?“ šeptala jsem a v mém hlase byl slyšet strach. Ještě víc si mě k sobě přitiskl.

„Navždy,“ zašeptal mi do ucha. Ale já tohle už slyšela a stejně to porušil. Strašně moc jsem si přála mu věřit, ale já už nemůžu. Ne poté, co odešel, i když slíbil, že neodejde.

Dala jsem mu velkou pusu na tvář a odmítala ho pustit. Držela jsem se ho jako klíště. Nevím jak dlouho jsme tak byli, ale mě to bylo jedno. Čas pro mě přestal existovat, když jsem ho zase měla u sebe. Nevnímala jsem nic okolo, jen to že jsem v Edwardově náručí a že už z ní nikdy nechci. Vše mi ale překazila moje lidskost.

Zakručelo mi v břiše a Edward se začal smát.

„Čas na snídani. Co by sis dala?“ zeptal se a já chvíli přemýšlela.

„Edwardovy vafle,“ řekla jsem z úsměvem. Edward mě pustil, ale já se ho stále držela jako klíště a odmítala pustit.

„Zahrajeme si takovou hru, která se jmenuje ´Bell je pět let´,“ řekla jsem vážně a čekala. Potřebovala jsem ho držet, jelikož jsem měla pořád strach, že uteče.

„Mám na vybranou?“ zeptal se a já záporně zakroutila hlavou. Přetáhl si mě na bok, jako malé dítě a šel se mnou dolů. Tam byl zbytek rodiny až na tátu. Ten je jako vždy v nemocnici. Jen co nás Emmet uviděl, začal se smát jako magor. On je magor.

Edward rovnou zamířil do kuchyně, kde mě posadil na stůl a začal vytvářet mou snídani. V tichosti jsem ho pozorovala, než se přiřítila Alice jako velká voda.

Okamžitě jsem ji měla kolem krku.

„Konečně jsi to ty,“ zašeptala mi do ucha a usmívala se. „Jdeš zítra do školy?“ zeptala se a bylo na ní vidět, že neví.

„Jo, musím poděkovat Angele a omluvit se Danimu,“ špitla jsem. Alice zvedla obočí a Edward ztuhl.

„No, já mu rozmlátila tak trošku hi-finu,“ zašeptala jsem a koukala do země.

„Proč?“ Ona to nevěděla? Zakroutila jsem hlavou, že je to jedno, ale ona naléhala.

„Dobře. Prostě pustil cd, které jsem půjčila Angele a byly to Edwardovy skladby, co mi dal. Ale ona ho varovala,“ řekla jsem poraženě a dívala se do země. Alice se rozesmála a odešla. Po chvíli byla konečně udělaná moje snídaně a tak jsem ji do sebe hodila. Měla jsem vážně hlad.

Beze slova mě odnesl do pokoje a já zamířila do sprchy. Tam se mnou nemohl. Teda, mě by to ani moc nevadilo, ale on by nešel. Dala jsem si horkou a krátkou sprchy a v rychlosti si umyla i vlasy. Pořád jsem měla strach, že tam nebude, až se vrátím do pokoje, že tohle byl sen.

Vzala jsem si staré tepláky a triko a vrátila se do pokoje.

Ležel na mojí posteli a měl zavřené oči. Pořád jsem se bála, že se mi rozplyne. Pomalu a nejistě jsem šla k němu.

Lehla jsem si vedle něj a on mě zabalil do peřiny a přitáhl k sobě blíž.

„Měla by ses ještě prospat,“ prohlásil. I přesto, že jsem poslední týden jen brečela nebo hodně spala, byla jsem unavená a to mi dělalo starosti. Naštěstí si toho všimla jen Angela. Edward mi začal číst knížku. Nevnímala příběh, jen jeho melodický hlas. Pomalu jsem usínala a měla jen jedno přání - aby tady se mnou byl, až se probudím.