16.04.2011 [20:30], anamor, ze série Dětská láska je nejsilnější, komentováno 6×, zobrazeno 3215×

Bella je velká a má jasno, co chce, jenže ne všichni s jejími představami souhlasí.

10. kapitola - Nebudeš upír
Dny mi ubíhaly strašně rychle. Večer jsem byla ve svém pokoji a opět přemýšlela o tom, že chci být upír. Přemýšlela jsem, jak přemluvit Carlisleho.
Jenže do pokoje najednou vešel Edward. Viděl, že jsem zamyšlená.
„Nad čím přemýšlíš?“ pořád ho štvalo, že mi nemůže číst myšlenky a já za to byla ráda, ale dnes jsem se rozhodla po dlouhé době být k němu upřímná a říct mu to. I když jemu se to líbit nebude. Měla jsem z toho strach, ale nedala jsem na sobě nic znát.
„No, přemýšlím nad tím, že chci být upír,“ řekla jsem jako by nic a čekala. Zatnul ruce v pěst a bylo vidět, že se přemáhá, aby nekřičel.
„Nikdy nebudeš upír, užívej si lidský život, který my nemáme.“
„Jenže já chci, kašlu na lidský život.“
„Ne, Isabello, nikdy,“ tě už křičel, bylo to poprvé, co na mě křičel. Docela jsem se ho i bála, ale já se nevzdám. Vystrčila jsem bojovně bradu.
„Budu. Chci být jako vy.Vy jsem moje rodina, nechci zestárnout a přijít o vás. Kašlu ti na lidský život, já ho nechci,“ křičela jsem na něj taky. Ve dveřích se objevila celá rodina.
„Ne,“ křikl. Postavila jsem se proto němu.
„Neprosím se tě o povolení. Musel jsi vědět, že to tak dopadne. Když to nechceš, neměl jsi mě zachraňovat. Když mě stejně necháš umřít. Mohla jsem být ze svými rodiči,“ křičela jsem na něj a bylo mi jedno co říkám, vytočil mě. Zbytek rodiny se na nás vykuleně díval. Nikdy jsme se nepohádaly.
„Já říkám, že nebudeš upír Bello,“
„Odedneška jsem pro tebe Isabella a vypadni z mého pokoje,“ křikla jsem nepříčetně a rukou ukázala ke dveřím. Tohle nečekal, podíval se na mě nevěřícně a když viděl, že to myslím vážně, s bolestivým obličejem odešel. Ostatní stali ve dveřích a zírali.
„Chci být sama,“ zašeptala jsem, ale věděla že oni mě slyší. Když se zavřely dveře, práskla jsem sebou na postel a začala brečet. Od pěti jsem nebrečela. Strašně mě mrzelo, co jsem mu řekla, ale taky to, že nechce abych byla s ním a rodinou po zbytek věčnosti.
Nakonec jsem usnula.
Když jsem se ráno probudila rychle jsem se vysprchovala a oblékla. V obýváku byli všichni, i on. Odvrátila jsem od něj pohled a šla do kuchyně, kde se na mě starostlivě dívala Esme.
Do školy jsem jela v Jeepu místo Alice a ta jela s Edwardem.
Mlčky jsem chodily vedle sebe na další hodiny. Při hodině jsem si ho nevšímala a seděla co nejdál. Doma jsem se zavřela v pokoji a brečela, nebo tupě zírala ven.
Po týdnu za mnou do pokoje přišla Alice.
„Bello proč se s ním nezačneš bavit?“ podívala jsem se na ní.
„Proč já? On na mě křičel, on nechce, abych byla jako vy,“ smutně se na mě podívala a sedla si ke mně na postel.
„Belli, on chce, abys žila normálně jako bychom byli lidi. Nechce, abys byla zrůda,“ udiveně jsem se na ní podívala. „Vy nejste zrůdy. Nezabíjíte lidi, chci být jako vy,“ obhajovala jsem se.
„Tohle je vaše věc, ale oba dva vás ničí, že se nebavíte a nás taky,“ řekla a poté odešla. Měla pravdu, ale já nehodlám ustoupit, on si začal. Když chce, abych žila normálně, začnu…

Edward:
Nevěřil jsem tomu, co mi řekla. Ona chtěla být upír. To jsem nemohl dovolit, a tak jsem na ní začal křičet. Největší ránu mi dala, když mi řekla, že jí mám říkat jen Isabella a vyhodila mě z pokoje. Seděl jsem u sebe a zíral, z jejího pokoje jsem slyšel, jak brečí. Nemohl jsem to poslouchat a šel ven se proběhnout. Vrátil jsem se až ráno. Když mě uviděla, odvrátila ode mně pohled... Au, tohle bolelo. Alice jela se mnou do školy místo ní.
„To bude dobré, Edwarde, počkej ona se zklidní,“ uklidňovala mě, ale moc jí to nešlo.
„Ona chce být upír a to já nechci, nechci aby byla zrůda,“ řekl jsem rozhodně a Alice se smutně usmála.
„Edwarde, ale ona nás tak nevidí. Chce být s námi navždy a hlavně s tebou, doufá, že díky tomu se váš vztah vrátí do starých kolejí, než začala dospívat,“ tak to jsem nečekal, ale ani tohle mě nepřemluví.
„Nebudu ti do toho kecat Edwarde, ale já jí viděla, už když byla malá. Viděla jsem jí jako upíra, protože se už jako malá rozhodla, že bude s tebou a toho se drží. Ona se rozhodla, řekla ti to vše jen proto, že jí mrzelo, že to nechceš. Pochop jí trochu, ona s námi vyrůstala od tří. My jsem její rodina a ona se nás nechce vzdát. Na tobě je stále závislá, i když to tak nevypadá. Zamysli se nad tím trochu,“ dala mi Alice svoje kázání.

Bella se mnou nekomunikovala. Doma jsem nevěděl, co dělat, jelikož posledních 12let jsem byl pořád s Bellou a tak jsem chodil běhat. Když to tak trvalo asi týden, jednou mě v lese odchytila Alice.
„Edwarde, tohle musí skončit,“ křičela na mě a já jen zíral.
„Vím, že jsem slíbila, že se do toho nebudu plést, ale koukej se jí omluvit,“ křičela stále. „Oba dva vás ničí, že se nebavíte a nás taky,“ řekla a poté odešla.
Měla pravdu, ale já chtěl, aby žila normální život…

Bella:
V pondělí jsem začala žít. Na první hodině jsem si místo k Edwardovi sedla k jedné holce. Jen se na mě vykuleně díval a pozoroval mě.
„Ahoj, já jsem Bella,“ představila jsem se zdvořile. „Ahoj, Angela,“ Byla milá. Celou hodinu jsme si povídali a já místo s Edwardem chodila s ní na hodiny, jelikož jsem jich měli hodně společných. Vyprávěla mi různé věci a já jí.
Při obědě jsem si sedla s ní a jejími přáteli. Jessice, Mike, Erik a Dan. Se všemi jsem si povídala, byli milí. Když do jídelny přišla moje rodina, jen se na ně podívaly.
„Řekni nám něco o nich?“ ptala se Jesice. To bude drbna.
„Jsme všichni adoptovaní. Emmett, ten velký chodí s Rosalii, to je ta blondýna. Pak Alice, a ta chodí s blonďákem, to je Jasper,“ skončila jsem.
„A co ten poslední, myslím Edward, řekni mi něco o něm, chodíš s ním?“ tomu jsem se ušklíbla a doufala, že to viděl. „Ne, nevím co bych řekla,“ kluci se usmívali.
„Ale ještě před týdnem to tak vypadalo, byli jsme spolu pořád, co se stalo?“ moc starostlivá Jessica.
„Nic jsem s ním neměla. Nemluvím s ním, jelikož jsem se pohádali,“ Jess se na něj usmívala, ale já se mračila.
„A má někoho,“ protočila jsem oči a rozhodla se mu udělat naschvál.
„Ne, je volný a myslím, že holku potřebuje,“ začala jsem se usmívat. Ten mě bude proklínat. Podívala jsem se na něj a on se na mě zuřivě mračil. Určitě to slyšel.
Po hodině jsem šla s Jess na další hodinu, bohužel jsem tam musela sedět s Edwardem.
Už tam seděl a mračil se. Jess s úsměvem přiběhla k lavici.
„Ahoj, Edwarde, nešel bys někam se mnou?“ a koketně se usmívala. Dusila jsem smích, chudák, já věděla co odpoví, ale chtěla jsem ho naštvat. Jako vždy jí slušně odmítl a mě propaloval pohledem. Po hodině jsem jí uklidnila, že to chce čas.
Každý den to nějak zkoušela a nebo jiná. Dusila jsem vždy smích pod lavicí. Při obědech jsem seděla s Angelou a ostatníma. A holky chodily balit Edwarda a Emm se tomu smál.

Už to byli dva týdny, co jsem spolu nemluvily. S partou jsem si rozuměla. A pozvali mě v sobotu na výlet do La Push. Věděla jsem, že rodina nebude souhlasit protože tam byli vlkodlaci, ale chtěli, abych žila. Přikývla jsem a už se těšila.
Jen co jsem přijely domů, začalo to.
„Jak si to představuješ, Isabello?,“ křičel Edward. Stála jsem uprostřed schodiště a otočila se na něj. „Co myslíš?“ odpověděla jsem v klidu.
„Výlet do La Push. Je to nebezpečný, jsou tam vlkodlaci, můžou ti ublížit, navíc tam nesmíme,“ stalé křičel, v tom se pletl.
„Ne není. Pro mě ne, já nejsem upír,“ křičela jsme na něj. „Stejně tam nepojedeš,“ tím mě ještě víc rozpálil.
„Můžu jet kam chci, mě nic neudělají,“ stále jsem křičela a ostatní to jen pozorovali potichu.
„Ne, nikam nepojedeš. Už jsem řekl, Isabello,“
„Pojedu, ty mi nemáš co rozkazovat. Nejsi pro mě nic a už vůbec ne můj otec.Takže já do La Push pojedu, ať se ti to líbí, nebo ne,“zakřičela jsem a on jen na mě zíral a v obličeji měl bolest z toho, co jsem mu řekla.
Okamžitě jsem si chtěla nafackovat. Co jsem mu to jen řekla, proboha.
Bolelo mě ho takhle vidět a vědět, že za to můžu já. Do očí se mi hrnuli slzy, otočila jsem se na patě a běžela do pokoje, kde jsme začala brečet. Vzala jsem si do ruky Edu. Svírala jsem ho u hrudi a brečela. Proč to furt dělá, jen vyvolává hádky, které nás pak mrzí. Nechci mu říkat takové věci, ale on mi nedává na vybranou. Ani neví, jak mě to bolí na něj křičet a říkat něco, co není pravda. On pro mě znamená o hodně víc, než si myslí. Je pro mě hodně důležitý, ani já pořádně nevím jak moc…
Byla sobota a Alice mě odvezla na určené místo. Tam mě vyzvedli ostatní a my jeli do La Push. Jelo se rovnou na pláž. Bylo tam krásně a se všemi jsem se moc bavila. Dani byl velmi milý a pozorný. A jeho sestra Angela byla skvělá, dobře jsem si s ní rozuměla. Byli jsme tam dýl, než bylo domluveno a ještě jsme se chtěli podívat po vesnici. Když v tom mi zazvonil mobil, okamžitě jsem to zvedla.
„Belli, problém, protože jsi se neozvala, Edwarda tam jede, poruší smlouvu,“ věděla jsem, že to nesmí.
„Alice, zavolej mu ať, mi dá dvacet minut a já budu na hranicích,“ zaklapla jsem telefon a podívala se na ostatní, nechtěla jsem jim kazit zábavu.
„Promiňte, ale já už půjdu,“
„Proč Bello a nechceš odvést?“ zeptal se starostlivě Dani, a přitom se na mě zkoumavě dívala. Přišlo mi, že ví něco víc, než ostatní. Jenže já teď musela být sama.
„Ne, díky, musím, rodinné důvody tak v pondělí ve škole,“ otočila jsem se a běžela k hranicím. Běžela jsem, co nejrychleji to šlo a v hlavě mi znělo, Edward je blb.
I přesto, že jsem pořád zakopávala, jsem běžela rychle. To mě naučil Edward. Hranice byly docela daleko a já se modlila, abych to stihla.
Stále jsem měla ale pocit, že mě někdo pozoruje. „Já ho roztrhám a spálím sama,“ říkala jsem si pořád dokola nahlas.
Poznala jsem, kde jsou, protože tam bylo zaparkované Volvo. Když jsem byla na dohled, zpomalila jsem do chůze a naštvaně šla.
Ale pořád jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Proto jsem se otočila, ale nic jsem neviděla. Asi už trpím paranoiou, kdo by ne, když má věčně za prdelí upíry.
Naštvaně jsem si sedla do auta. „Spokojen, zkazil si mi normální lidský den?“ křičela jsem na něj. Nic neřekl, ani se na mě nepodíval, koukal se zkoumavě do lesa před námi, jako já před tím. Poté se mlčky rozjel. Seděla jsem mlčky a koukala ven.
Po tváři mi steklo pár slz. Nevěděla jsem přesně od čeho sou. Byla jsem naštvaná na Edwarda, bylo mi to všechno líto. Chce, abych vedla normální život a když se o to pokouším, tak mi to kazí. O co mu vlastně jde?
Cítila jsem jeho pohled a tím víc mě štval. „Proč brečíš?“ lituju toho, že má tak dokonalý zrak. „Trhni si, tobě nic neřeknu,“ byla jsem naštvaná, co čekal? V tom prudce zabrzdil, zmateně jsem se na něj podívala.
„Tak hele, snažím se abys byla v bezpečí tak, jak jsem ti slíbil, tak mi řekni proč brečíš,“ díval se na mě. Nechtěla jsem se s ním bavit, vystoupila jsem z auta a šla dál ani ne po dvou krocích byl přede mnou. Chtěla jsem ho obejít ale chytil mě za ruku a vrátil na původní místo.
„Chceš vědět, proč brečím?“ jen přikývl.
„Kvůli tobě. Já... nechápu tě. Uděláš mi scénu, že nebudu upír, ať žiju normálně. Když se o to snažím, uděláš další a další. Tak se hergot už rozhodni, co chceš, já už nemam sílu dál čekat, jakou budeš mít náladu,“ křičela jsme na něj a poté pokračovala v cestě. Nezastavil mě. Šla jsem přes les, jelikož to bylo kratší.
Když jsem vešla dovnitř, akorát pře domem zastavilo Volvo. Alice a ostatní se na mě zmateně podívaly.
„Co se stalo?“ zeptala se starostlivě Esme. Stála jsem už u schodiště a Edward akorát vešel. „Mami, je mi líto, že ti to musím oznámit já, ale tvůj syn je idiot. Kazí mi život,“ řekla jsem ostře a poté odkráčela do pokoje. Otráveně jsem si lehla na postel a Rose vklouzla do pokoje.
„Co se stalo?“ sedla si na postel.
„Nechápu ho. Pořád vyvolává hádky. Opět jsem se s ním pohádala a poté šla pěšky domu,“ jen si povzdechla a objala mě. Po zbytek víkendu jsem byla v pokoji a nechtěla s nikým mluvit.
Jen co jsem v pondělí vystoupila z auta, stál tam Dani.
„Ahoj Bello, jak se máš?“ a usmíval se, oplatila jsem mu úsměv.
„Ted už dobře,“ řekla jsem a vydali jsem se do školy. S Dani byla zábava. Byl pozorný, zábavný, milý. Hodně jsem si ho oblíbila. Byly to už skoro dva měsíce, co jsem se s Edwardem nebavila. Když jsem byla doma, zavřela jsem se v pokoji a odmítala se s ním potkat. Skoro veškerý čas jsem trávila s Dani a ostatníma. Bylo mi s nimi dobře.
Ale pořád jsem chtěla být se svou rodinou jako předtím a hlavně s Edwardem, stýskalo se mi po něm. Chyběl mi čas strávený s ním, jeho nápady, pokřivený usměv, čtením před spaním. Chyběl mi a to hodně. Když jsem se rozhodla pohybovat po domě, nebyl tam. Co jsem zaslechla, byl venku a běhal. Jako předtím, něž mě našel. Když jsem si zpětně promítla naše hádky, bylo mi líto, co vše jsem mu řekla a vždy jsem začala brečet, svírala jsem v ruce Edu a dokola si přála, aby to bylo jako dřív.
Chci ho mít zpátky.
Chci zpátky svého Edwarda.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  MaiQa (17.04.2011 12:51)

3)  eMuska (16.04.2011 22:18)

Ach jo, polepetkovci. Prečo sa hádajú? Dobre, viem prečo, ale kedy prestanú? Chm, to tiež viem... To je jedno... Je to krásne!

1)  Hanik (16.04.2011 20:58)

rychle další

1