Dcera temnot 7 Sakra!

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

22.07.2010 [17:45], DeSs, ze série Dcera temnot, komentováno 12×, zobrazeno 2811×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Vampire-vampires-4076282-600-793.jpg

Sakra!

Cullenovi konečně poznávají Bellu...

7. kapitola - Sakra!

Dobře se bavila. Zaprvé tím naštve Drusillu a Atanase, že to udělala bez nich. Zadruhé to bude moct udělat sama a zatřetí se jí tak krásně bojí! Ještě se v duchu pochválila, že před přenesením sem zvolila svoji druhou tvář – tu upíří. Díky tomu měla super strašidelné oči, které všem naháněly hrůzu bez jejího přičinění, dlouhé špičáky a hrůzostrašný hlas. A ten černý plášť! Byla na sebe pyšná, teď vypadala skoro jako On.

A když pak promluvila a oni se začali klepat strachy! Skoro se začala bát taky, jak silně na ni jejich emoce působily. Jejich těla je jako elektromagnetické vlny šířily po okolí a ona je bez nejmenších problémů zachytávala lépe než satelitní družice.

A našla další, už čtvrtý, důvod, proč ji to tak bavilo. Lidé by už dávno omdleli nebo dostali infarkt, zatímco upíři zákonitě přežijí všechno strašení. Teda pokud něco nepřežene a omylem je nezabije. A to by nechtěla, jen když pak roztroubí, aby sem další nelezli, tak to bude fajn. I když takové malé zpestření tak jednou za padesát let taky přijde vhod.

Už jí začínaly bolet nohy a záda, jak tam tak nehnutě stála. Chtěla působit prkenně a strašidelně, ale vážně se potřebovala pohnout, nebo by jí mohlo něco upadnout. Br, vzpomněla si, jak Drů upadl jazyk, když ho moc často a dlouho plazila na Atanase. To srůstání bylo nechutné!

„Bojíte se?“ udělala pár kroků vpřed. Byla to jen řečnická otázka, nečekala odpověď a navíc ji sama znala. Avšak dostalo se jí i další a ústní odpovědi.

„Ne.“

Pohlédla nabručeně na bronzovlasého urostlého upíra, který hrdě vyskočil na nohy a rychlostí blesku se k ní přiblížil o několik kroků blíž. Rychle zamrkala, aby si ustálila zrak. Páni, ti jsou ale rychlí! Stál tam jako bůh pomsty a nenávistně jí hleděl do rudě žhnoucích očí. Kdyby si tady nehrál na hrdinu, všechny by je pustila a třeba jim přičarovala i dalšího mrože, aby ty dvě mohli oživit. Není přece mrcha a nebude zabíjet vlastní druh, i když jinou odrůdu. Ale tímhle si zavařil, chlapec!

Asi se nakazila od Drů, ale hystericky se rozchcechtala. Snažila se působit hrůzostrašně, ale naznala, že to stejně umí jen ta bláznivá Drů a raději se zklidnila. „To teda vidím, teda spíš cítím! Táhne to z tebe jak slivovice z chlapa, kterej strávil v hospodě měsíc!“ Ani nevěděla, proč mluví tak nespisovně, asi další nákaza, tentokrát od Atanase.

„Jak cítím?“ zeptal se.

„Normálně, umím něco jako tvůj bratříček!“ odsekla, tohle téma ji nebavilo. Neměl z ní vůbec žádný respekt!

„Ovládat a vycítit emoce?“ ozvalo se za jeho zády z úst nejstaršího blonďáka.

„Jo a jako bonus ovládám psychický i fyzický štít, obranu proti lichidům, bloky, ovládání pachů, mysli a těla, telekinezi, teleportaci, počasí, zvířata, dokážu se proměnit v jakékoliv zvíře, dokážu vidět minulost, přítomnost i budoucnost a ještě asi tak čtyřicet dalších schopností,“ ukončila svůj monolog, během kterého mírně zaklonila hlavu a teatrálně počítala na prstech.

Z hlavy se jí tak svezla kápě a odhalila její obličej. Ne že by byl nějak extra krásný, obrovské rudé oči bez bělma, bílá vrásčitý kůže, ohrnuté rty, na kterých se pět set let také podepsalo a z nich trčící zažloutlé upíří tesáky. Tedy špičáky. A ty ruce, no prostě zvráštělé a kostnaté prsty s několika centimetrovými zhnilými nehty. Prostě humus.

Všichni na ni neschopni slova zírali. Možná kvůli její moci a možná vzhledu.

„Teda, to je obluda,“ ulevil si Emmett. „Už chápu, co tu tak smrdělo!“

I Edward udělal pár kroků dozadu, byla nechutná. A ty vlasy!

Ona zatím pobaveně pozorovala jejich znechucené a vystrašené pohledy, každý na její upíří podobu takhle reagoval. Dokonce i Atanas se jí občas lekl. No jo no, za pět set let docela zestárla a mírně se rozložila. Horší to bude, až zhnije i ta kůže a bude vidět i lebka a kosti. Pak bude vypadat jak piráti kapitána Barbosse z Pirátů z Karibiku!

„Kdo jsi?“ vypadlo z toho floutka, co si tak dovoloval.

„To co ty,“ ušklíbla se. Jen co to dořekla, zaregistrovala před sebou čmouhu letící přímo na ni. Jen na poslední chvíli se přenesla za dveře, jen o pár setinek vteřin dřív, než by měla ten jeho slavný dřevěný kolík v hrudním koši, lépe řečeno přímo v srdci.

On mě málem zabil! Pomyslela si hystericky.

„On mě málem zabil!“ fňukla už nahlas.

Utvořila kolem sebe fyzický štít a rázně vzala za kliku. Tohle mu nedaruje! Měla ho udělat už předtím, ale to se lekla a jednala zbrkle. Nemůže za to, že zbaběle zdrhla. Co bystě dělali vy, kdyby někdo právě mačkal spoušť revolveru mířícího na vaši hlavu?

Zuřivě tam napochodovala. Stál uprostřed místnosti jako předtím a zmateně se rozhlížel okolo a hledal ji.

„Neříkala jsem ti, že ovládám teleportaci?“ ušklíbla se a tím na sebe upozornila. Okamžitě se otočil a rozběhl se k ní. Trošku zpomalila čas, aby ho viděla jako postavu a ne jako čmouhu. Zase letěl s napřaženým klackem, jako dřevěným, v ruce proti její hrudi.

Ani ne za sekundu se rozplácl o stěnu jejího štítu jako moucha o sklo. To Bellu náramně pobavilo a jen stěží v sobě dusila smích. Vlastně by jí do smíchu ani být nemělo, vždyť byla před chvílí málem mrtvá. Pane jo, jestli existuje nějaký posmrtný život, tak do něj rozhodně nesmím přijít. On by si mě podal a je jedno kde! Pomyslela si.

Nějak se jí z toho udělalo mdlo a rozbolely jí nohy. „Scaun!“ zabrblala tedy a před ní se objevila zlatá židle s rudým polstrováním. Dosedla na ni a úlevně vydechla. „No co, stařeny většinou bolí klouby, i ty upírské!“

„Co s námi bude?“ ozval se slabý vystrašený hlásek nějaké ženy v pozadí. Naklonila se, aby viděla přes toho zrzka, ale on naschvál uhnul tak, aby neviděla. Naštvalo ji to a zpražila ho pohledem.

„Ani se na ni nedívej,“ zavrčel na ni podrážděně. Bella se uchechtla a pomocí telekineze ho odsunula stranou. Teď, když viděla na její jemný a laskavý obličej zbrázděný strachem, věděla jistě, že jí nechce naschvál ublížit.

„Tobě se nic nestane, nejspíš nikomu, kromě toho drzouna,“ odpověděla jí a přitom sledovala pohledem zrzka.

Pak se ozval obrovský hromotluk: „Co jsi jí udělala?“ Přitom pohledem něžně sledoval blondýnu v náručí. Cítila z něj tak obrovský potlačovaný vztek, až se jí udělalo mírně nevolno. Že by to přehnali?

Rozhodně ne!

„To ne já, ale Mrož. Však se mu z té krve udělaly žaludeční vředy. Ale můžete si za to sami, měl jenom žízeň a to pako nám vysálo správce!“ odpověděla v klidu a ukázala na Jaspera.

„Nemůžu za to, ztratil jsem paměť!“ vykřikl na svoji obranu nenávistně. To kvůli ní mu teď ležela Alice polomrtvá nebo mrtvá v náručí.

„No jo no, ale jak jsem měla vědět, že jsi předtím zabíjel lidi a pak se vrhneš na toho nejbližšího? Našeho? Jasně, mohla jsem se podívat do budoucnosti, ale nenosím kouli v kapse!“ bránila se.

„Kdo je Mrož?“ zeptal se zrzek.

„Můj manžel,“ pronesla sarkasticky.

„Kolik ti je?“ ozval se znovu blonďák a nedal tak příležitost zrzounovi na další otázky ohledně Mrože alias Atanase. Asi mu tak začne říkat, sotva se zbaví Ananasu, má další přezdívku. Ten bude mít radost, ale asi jí už nepoděkuje. Měnit zpět ho rozhodně nehodlá.

„Není slušné ptát se dámy na věk! Ale že jste to vy, tak mi letos bylo pět set jedna let.“

„Je to vidět,“ ozval se tiše hromotluk, ale jejímu sluchu to neuniklo. Jen se uraženě ušklíbla a prohlásila:

„Nechápu, proč se s vámi ještě vybavuju!“ nadhodila pak. „Teď mám tři možnosti. Zabít vás, nechat pro Mrože a Drů, nebo pustit.“

„Pustit,“ ozvali se všichni jednohlasně.

„Jo, to jsem čekala,“ ušklíbla se. „Ale jo, tím, že vás pustím, ty dva naštvu.“

Máchla rukou a neviditelná bariéra objímající hrad se vypařila…

...Konec. Ale ne, nejsem zlá a budeme pokračovat...

Nechtěla však, aby si jí tahle upíří rodinka pamatovala takhle a taky chtěla trochu zabodovat, tak stáhla upíří podobu. Teď se jí srdce slabě a pomalu roztlouklo, musela dýchat, i když málo a méně často, zápach hniloby zmizel, pařáty se zmenšily na obyčejné prsty s krátkými nehty, žluté tlející zuby se zatáhly a vytvořily dokonale bílý a zdravý chrup, zešedivělé rozkládající se vlasy se najednou leskly barvou čokolády, oči najednou ztratily nebezpečnost a hrůzostrašnost a zůstala po nich pouze barva mléčné čokolády a jiskřičky zábavy, šibalství a škodolibosti. Pokožka se vyhladila a zjemněla, trochu ztmavla do běžnějšího odstínu a zrůžověla, rty nyní zakrývaly zuby a zrudly.

Všichni na ni hleděli jako na zázrak, ze šeredné páchnoucí babizny se stala krásná mladá dívka. Vypadala jako topmodelka, ani to ji přesně nevystihovalo. Kam se na ni hrabaly upírky? Rose i Heidy by v porovnání s ní vypadaly jako příšery.

Edward omráčený a okouzlený jejím vzhledem upustil kolík a zbožně na ni hleděl. Ona to viděla a otevřeně se mu smála, už v sobě nic nedusila. Zase normální reakce lidí. Jen ji trochu mrzelo, že nemá takovou moc i nad ostatními muži v místnosti. No jo, ti měli své manželky, ale tenhle byl očividně sám.

Chtěla ho ještě dodělat; líbezně se na něj usmála, zamávala řasami a poslala mu vzdušnou pusu. Jenže reagoval jinak, než by čekala.

Nemohl z ní spustit oči, přál se dotknout její krémové a jistě jemňoučké pokožky, jejích hebkých vlasů. Bez váhání tedy vyrazil přímo k ní, vyvinul tu největší rychlost, jaké byl schopný a během miliontiny sekundy stál jen krůček před ní.

Ona tentokrát neviděla ani tu čmouhu, jak byl rychlý. Před chvílí stál tam a najednou před ní. No jo, v téhle podobně měla ochablejší smysly a menší sílu i moc. Nestihla natáhnout ani štít, který stáhla spolu s upíří tváří.

Jak tak dumala, najednou zaznamenala pohyb přímo před sebou, tedy spíš kousek nad sebou. S našpulenou pusou se k ní skláněl a… Panebože, on ji chtěl políbit! Na chvíli si hrála s myšlenkou, že by ho nechala, ale hned na to ji rázně zamítla. Přece si přísahala: Od chlapů pracky pryč!

Ale jednou by to mohla porušit, no ne? Jo! Jedna pracka by snad tak nevadila.

Jak si usmyslela, tak udělala. Naštěstí při naklánění nebyl tak rychlý, takže to ještě stihla. Napřáhla ruku a jednu pořádnou mu uvalila. Nikdo ji ocucávat nebude a on už vůbec ne! Když se její ruka dotkla jeho tváře, i když to nebyl obyčejný dotyk, v tomhle byla pořádná rychlost a síla, ucítila to. A on to pocítil intenzivněji než před tím. Nevnímala brnění ruky a on tváře…

A pak si naštvaně dupla a zděšeně zaklela: „SAKRA, TO NE!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12) Jalle (06.10.2012 18:02)

ten Emmet

11) Alicejazz (24.01.2011 17:27)

Och, to je ale změn, z hororu na komedii. Jdu rychle dál

10) DeSs (23.07.2010 21:21)

Holky, děkuju za komentáře. Tentokrát jich je docela dost... Jinak další kapitolu mám vloženou, pouze tu dodělám někjaké úpravy a zkontroluju chyby. Možná ji zveřejním ještě dnes, ale nejsem si jistá...