25.06.2010 [08:30], DeSs, ze série Dcera temnot, komentováno 8×, zobrazeno 2837×

Bezmocní.

Můžou to pocítit i upíři? Být jako loutky, nemoct se ani pohnout a uchlácholit milované?

2. kapitola - Bezmocní

Vybalovali si věci. Každý pár a jeden osamocený upír byl v jednom pokoji a ukládal si věci z kufrů do skříní, poměrně dobře vybavených koupelen a zútulňoval si místo, kde měl strávit celých čtrnáct dní. Nikdo už neřešil podivný a neodeznívající pocit vzadu jejich mysli a podivné mrazení, ani ty podivné netopýry.

Chtěli si to tu užít, dovolenou s rodinou, ten hrad, lesy plné zvěře, obrovské bytelné postele s nebesy…

Pokoje měli až v předposledním patře hradu, ve čtvrtém. Dál už vedly schody jen do posledního, polorozpadlého podkroví a do věže s hodinami. Bylo tam zastavěno veškeré harampádí, rozlámané a poškozené věci z turistické oblasti, věci na zimní sezónu, materiál z úpravy hradu i renovace a přestavby patra pro naše upíry.

Ačkoliv chodby byly stejné jako všude jinde v hradě, z hrubě opracovaného kamene s trochou malty mezi nimi, částečně plesnivé a vlhké, studené a napohled i dotyk nepříjemné, pokoje byly jejich pravým opakem. Zdi byly sice také z původního kamene, ale byly dodatečně opracované, vyčištěné, zaspárované mezery mezi jednotlivými kameny a přetřené nějakou světlejší barvou. Na tvrdé a hrbolaté betonové zemi tu ležela luxusní plovoucí podlaha a huňaté koberce s dlouhými vlákny. Okna byla také nová, dřevěná. Na zdech byly luxusní elektrické svícny, které dolaďovaly atmosféru společně s obrazy a naaranžovanými květinami. Všechny pokoje byly téměř stejné. Měly starožitný dřevěný nábytek a vše k sobě pěkně ladilo.

V největším pokoji, který automaticky padl „rodičům“ téhle zvláštní rodinky, se nacházela i malá kuchyňka s ledničkou. Ale byla úplně prázdná, stejně jako skříňky obsahující pouze nádobí. Ještě že nejedí…

Každý měl vlastní koupelnu, měly také zachované původní zdi i podlahu, která tu byla jen vyrovnaná a obložená kachličkami. Byly tu plechové luxusní vany, záchody a umyvadla. Jako ze zámku. Jen kdyby všechen ten staromódně vytvořený luxus s atmosférou stalet starého temného hradu nepůsobil tak strašidelně.

Pokoje byly čtyři. Všechny na konci levého křídla hradu ve čtvrtém poschodí, naproti sobě. Dva a dva. Dveře byly nové a vyrobené na míru, z masivního dřeva. Jen tak Cullenovi poznali své pokoje. Ovšem když opustili zázemí svých komnat, ocitli se na tom vlhkém a tmavém místě, které by jim způsobovalo husí kůži, kdyby byli lidé. Všichni tedy protahovali vybalování ve svých pokojích.

Ale jednou to muselo skončit a vydali se tedy do toho největšího, ke Carlislovi a Esmé. Všichni se posadili v takovém obýváku, byly tam dvě sedačky a dvě křesla a televize.

„Pěkně to tu zařídili,“ uznala Esmé a nadšeně si prohlížela kamenné stěny plné obrazů a lustrů v podobě svícnů. Všichni přikývli, jen Emmett záludně pozoroval televizní ovladač na stolku. Chtěl okouknout rumunský sportovní kanál.

„Takže,“ vstala hlava rodiny ze sedačky, „jsme tu první den, proto navrhuji, abychom si to tu prohlédli, když už jsme se sem táhli takovou dálku,“ gestem ruky utišil nesouhlasné mumlání spárovaných dětí, „a pak bychom mohli vyrazit na společný lov, dokud je venku tma. Zítra je sobota, má být hezky a nejsme v Americe, tady nejsou tak rozsáhlé lesy táhnoucí se několik set kilometrů, je tu spousta vesnic a měst, lidé budou jistě rádi vyrážet do přírody. Takže zítra ráno se uklidíme do hradu, bude úplné volno a pak si třeba ani nevystrkujte nos z pokojů, ale dnešní noc patří rodině.“

„Ale měli bychom tu první noc strávit co nejlépe, na tu zůstane nejvíc vzpomínek,“ protestoval Emmett a smutně pozoroval střídavě ovladač a svoji ženu.

„Přesně to si také myslím, jsem rád, že se mnou souhlasíš. Takže myslím, že bychom se už neměli déle zdržovat a můžeme vyrazit na obhlídku. Tady nahoře jsem opravdu neviděl žádný kamerový systém, takže můžeme používat upíří rychlost, jen dole budeme muset pomaleji,“ pronesl Carlisle, dělal, že si Emmova pohledu nevšiml.

„No, já si spíš myslím, že máme odlišné priority a hlavně úhel pohledu. Víš, já bych nejraději strávil noc tady na gauči s Rose a zapnutou televizí, samozřejmě bychom byli nazí a - “ To už ovšem nedopověděl, Rose ho zastavila dloubnutím loktem do žeber.

„Prostě to uděláme po mém. A tady na tom gauči v našem pokoji opravdu nahý nebudeš,“ utnul jeho plány Carlisle. „A teď už bychom snad mohli jít, ne?“

„Tenhle výlet byl tvůj nápad, tys to zařídil a zmotal, tak si to teď pěkně vyžer,“ peskoval ho Jasper.

„No jo,“ zahučel Emmett a po vzoru rodiny vstal z čalouněné pohovky. Pomalu začali opouštět jejich zázemí a vycházeli do tmavých chodeb hradu. Nepotřebovali si rožnout světla na stěnách, viděli dobře i ve tmě…

V jejich patře ani těch spodních nebylo nic k vidění. Plíseň, pavučiny, smetí a vlhko. Všude samý kámen a beton. Pokoje byly prázdné, s rozbitými okny a ještě starými opravdovými svícny na zdech, dřevěné podlahy ztrouchnivělé a všechno špinavé.

Sešli tedy až dolů, do přízemí. Rose s Emmettm se drželi vzadu a docela daleko od zbytku průvodu. Rose něco jako prohlídka zajímavého a starého hradu absolutně nebavila a Emmett přemýšlel, kam ji zatáhnout a jak se nejlépe vypařit. Ale Edward ho pro jistotu hlídal a byl připravený kdykoliv zasáhnout.

Rychle prošli nepříliš zajímavou turistickou trasu a pokračovali dál, do útrob hradu. Tady to bylo také nespravované a neudržované, ale zajímavé. Prohlíželi si původní sál hradu se zadním východem, odhadli, že ten býval kdysi hlavním. Prázdné místo po trůnu, z mramorové podlahy cítili zaschlou krev. Okny u stropu sem pronikalo měsíční světlo a dodávalo tomu tajemnou atmosféru.

Cullenovi stáli uprostřed sálu a se zájmem si to místo prohlíželi. Ohromilo je to, dýchalo to minulostí a tajemstvím. Všude bylo ticho, z venku se ozývalo pouze houkání sovy a kdesi v hradě slyšeli jedno tlukoucí srdce správce, v koutech a kamení zaslechli šramocení krys a hmyzu, kterým se toho místo stalo domovem. Venku skučel lehký větřík a šustilo listí stromů a tráva.

A pak jako mávnutím proutkem vše utichlo, kromě srdce. Zvířata jako by usnula a venku nastalo bezvětří. Atmosféra zhoustla, ticho drásalo nervy a všichni chtěli podvědomě vypadnout. Cítili nebezpečí, zase. Ale tentokrát mu nepodléhali, už si to vyjasnili, jim se nic stát nemůže.

Avšak netušili, jak moc se mýlí…

A pak zčistajasna osvětlil jejich tváře blesk v nedalekém lese, následovaný hromem. Ten hrubý zvuk v tom ticho působil tak hrozivě. Hned na to se rozpoutalo pravé peklo, blesky se blížily, vítr skučel a ohýbal stromy, zvířata jakoby se zbláznila, vydávala co nejvíce zvuků, škrábala, houkala, vyla, kňourala, kopala.

Všude vládl naprostý blázinec, měsíc i s hvězdami zmizel za mraky a jediným zdrojem světla byly blesky křižující nepropustnou tmu. Všichni se instinktivně semkli blíž k sobě, tohle nebylo normální…

V tom zmatku si ani nevšimli husté bílé mlhy plížící se místností. Pomalu je obklopovala a až když se chladnými pařáty začínala dotýkat jejich těl, zpozorovali ji. Už však neviděli stěny, byla všude. Hluk neutichal a každou chvílí ještě vzrůstal.

Chtěli utéct, pohltil je naprostý děs, vlasy i chloupky jim hrůzou vstávaly a přerývavě dýchali. Pomyslný malý vykřičníček se rázem zvětšil o tři sta procent a blikal neonově rudou barvou. Ale nohy jakoby jim vrostly do země, nemohli se ani pohnout. Nebylo to tou hrůzou, i v takových případech jsou upíři schopni neztrácet hlavu a tělo je nikdy nezklame. Ale teď to prostě nešlo.

Škubali s končetinami, ale nic. Nemohli podrážky bot odlepit od mramorové podlahy. Přes mlhu přestávali vidět ostatní, ačkoliv od sebe nebyli ani metr daleko. Chtěli zvednout ruce a alespoň se sebe dotknout, ale zase to nešlo. Jakoby jim ochably svaly.

Chtěli křičet, ať už hrůzou nebo zoufalstvím. Chtěli se přesvědčit, že jsou jejich milovaní v pořádku, ale když se chtěli nadechnout, aby mohli z plných plic zařvat a přehlušit ten nekončící rámus, nešlo to. Dýchací soustava selhala, stejně jako hlasivky. Křik prosycený strachem se jim zadrhl v hrdle stejně jako otázky.

Byli naprosto bezmocní.

Nejsilnější predátoři na planetě a nezmohli nic, jen vyděšeně pozorovat okolí. Nemohli se hýbat, mluvit ani se utěšit láskyplným dotekem. Mlha je stále obklopovala, a ačkoliv se to zdálo nemožné, pořád houstla.

Cítili, jak je neviditelný a nenahmatatelný tlak svírá. Kdyby ještě trochu nabral na síle, popraskaly by jim kosti a po kouscích se sesypali na zem. Byli jako uvěznění a slisovaní nějakou neviditelnou a pružnou stěnou, která jim znemožňovala pohyb a drtila tělo.

A pak, když už nemohli ani normálně myslet, byli neuvěřitelně vystrašení a hysteričtí, zaslechli zavrzání dveří.

Otvíraly se.

Za chvíli byl ten malý hluk mezi ostatními zapomenut, ale dobře slyšeli tiché kroky a šustící látku kolem nich. Bylo jich několik. Necítili je, neviděli, ale slyšeli. Kroužili kolem nich stále dokola, klidně dýchali.

A pak je do nosu uhodily jejich pachy. Cítili krev, ale ne tu čerstvou a voňavou, při které se jim v ústech tvoří jed, zatemňuje mysl, tmavnou oči. Tuhle cítili jako sraženou a nevábnou, jako shnilé maso. Odpudivou a odpornou. Přestali dýchat, neunesli ten puch.

Kdyby byli lidé, již dávno by leželi mrtví nebo v bezvědomí na podlaze. Tohle by obyčejné srdce nevydrželo. Ten nápor strachu, zoufalství a bezmoci. Vidět trpět své blízké, cítit jejich strach a nemoct jim nijak pomoct. Ani verbálně.

Kroky kolem nich zrychlovaly a vytvářely kruh, který se k nim pomalu přibližoval. Cítili z nich hrozbu a nebezpečí, nehorázný strach, ale nemohli nic dělat. Jen stát, poslouchat a cítit. Byli jako novorozeňata, neschopni se o sebe postarat.

Jediné, co jim ještě fungovalo, byly smysly a mozek. Ta neviditelná síla je pořád drtila, vyvíjela obrovský tlak a oni proti němu nic nezmohli.

A nejvíc je děsily, nejvíc se báli a nejhorší pro ně byly ty kroky. Tedy spíš osoby, kterým patřily. Cullenovi nedokázali rozeznat, kolik lidí to je, slyšely jen ty tiché kroky, šustění oděvu a mělký dech. Nevěřili, že by to mohlo být ještě horší. Ale bylo.

Ty postavy se začaly smát. Naprosto hysterickým a děsivým smíchem, který zněl ozvěnou všude kolem nich, rozvibrovával jejich těla. A oni jen nečinně přihlíželi, jak je obemykají a blíží se pořád blíž a blíž a blíž. Nebylo úniku, byli všude kolem nich.

Stále s větší vervou se vzpínali proti té neviditelné síle, ale bylo jim to houby platné. Nedalo se nic dělat, ale oni se s tím nechtěli smířit. Smích jim trhal uši, nic neviděli, slyšeli hlasité projevy zvířat, jakoby zdůrazňovaly svoji přítomnost, kvičení vichru a bubnování deště či krup do střechy, blesky a … přibližující se tlukot srdce?

Klaply dveře.

V okamžiku vše utichlo, mlha i tlak na jejich těla zmizely. Byli volní.

A dveře znovu klaply a otevřely se. Všichni se polekali a uskočili tak, že se dotýkali zády, dokazovali si navzájem svoji přítomnost.

Dovnitř vběhla postava v bílém šatu a s čepičkou stejné barvy na hlavě. Kroky vydávaly mlaskavý zvuk, když se huňaté pantofle s bambulkou dotýkaly země. Venku se stáhly mraky a měsíc znovu ozářil celou místnost. A vrhl paprsky světla i na nově příchozího.

Byl oblečený v bílé noční košili po chlupatá lýtka, na hlavě čepec na spaní, ve tváři zamračený výraz. Nevyspalýma očima se snažil navyknout tmě a něco spatřit.

„Co se to tu děje?“ zeptal se nakonec stařík.

„Ehm, nic. Byli jsme si prohlédnout hrad,“ promluvil okamžitě Carlisle chraptivým a ještě roztřeseným hlasem.

„Jasně,“ ušklíbl se správce. „Když myslíte, na upřímnosti bude času dost. Bude se rozednívat, přes den nehrozí nebezpečí. Dobrou noc.“

Jeho silueta zmizela ve dveřích.

Na Cullenovi všechno dopadlo. Děsy posledních minut, či hodin? Rozklepala se jim jindy naprosto stabilní kolena a s úlevou klesli na zem. Ženy se rozvzlykaly a muži jim dělali oporu. Ale sami byli k smrti vyděšení.

„Vypadněme odsud,“ zašeptala Esmé. „A rychle.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Jalle (06.10.2012 16:55)

7)  Alicejazz (24.01.2011 16:36)

MUHAHAHAHAHÁÁÁÁ, tak tohle bylo úžasnýý. Nebojácní upírci a můžu se poto strachy!! prostě náádhera. ty tam ale dostanou kapky, letím rychle dáááál

6)  Petik (27.06.2010 23:08)

sakra, jak mám teď jít spát, už tak se celou dobu otáčím a dívám se jestli kolem nikdo není, asi si dneska nechám rozsvícenou lampičku

5)  sakraprace (26.06.2010 07:03)

Ještě, že je ráno, tohle bych na noc nezvládla. Fakt děsivé.

4)  sfinga (25.06.2010 18:21)

Bojím, bojím.
teda, tohle zažít, tak zbytek života strávím v polstrované cele.
Výborně děsivá atmosféra. Díky.

3)  Evelyn (25.06.2010 17:34)

Teda, až mi běhal mi mráz po zádech

2)  plyshovymedvidek (25.06.2010 17:24)

jůů to zní hrozně tajemně a zajímavě

1