10.10.2010 [20:30], DeSs, ze série Dcera temnot, komentováno 12×, zobrazeno 2808×

Prach

Asi dost zlomová kapitola. Je tam toho fakt dost...

16. kapitola - Prach

„Bell, nedělej krávu!“

Bella odmítavě kroutila hlavou a urputně hleděla na televizní obrazovku, ignorujíc klečícího Emetta se sepjatýma rukama. Snažila se nesmát.

„No tak! Budou to zase opakovat! Nebo ti to stáhnu z netu!“ prosil.

„Nepodporuj pirátství!“ okřikl ho se smíchem Carlisle mířící na noční do nemocnice. Když zmizel z dohledu, dočkal se vypláznutého jazyka.

„Nebuď drzej!“ houkla na něj Esmé, když mířila vyprovodit svého muže do práce.

„Hrají Red Sox,“ zakňoural poraženě.

Dva kusy rudé látky mu přistály přesně na hlavě a Alice mu se smíchem poradila, aby si šel hrát s těmahle red sox a neotravoval, při čemž si sedla vedle Belly připravená ji přemlouvat, aby to přepnula na módní přehlídku.

Když se Esmé vrátila do domu a Carlislovo auto přestávalo být slyšet, zůstala jen konsternovaně zírat. Její tři děti se přetahovaly o ovladač a naprosto neslušně si nadávaly a klely. Když zahlédla posilu v podobě jejich drahých poloviček mířit do toho chumlu, chytla se za hlavu a odporoučela se do pracovny k počítači objednat novou televizi a nejspíš i pohovku a stolek.

Když randál v přízemí utichl a vrátila se dolů, ušlo jí nechtěné a nemístné uchichtnutí. Bella s Edwardem v láskyplném objetí leželi na pohovce a sledovali nějaký dokument o tygrech sumaterských. Zbytek seděl naštvaně před nimi v tureckých sedech, mračili se jak sto čertů na televizi, hromádku plastu a ty dva vítěze.

„Jenom počkej, až budeš člověk! Všechno ti vrátím!“ zabručel Emmett a ukázal na ni prstem s červenou ponožkou.

„Já si ji ohlídám,“ uchechtl se Edward a přitáhl si ji blíž.

Jasperovi blýsklo v očích a Edwardovi zčernaly oči. Když ji začal naléhavě líbat, všem došlo, odkud vítr vane a ukázali Jazzovi palec nahoru.

Najednou se od sebe odtáhli a Bella se vítězně usmívala. Zbytek se začal znovu mračit.

„Počkej, pak mě neoblbneš a budeme spolu chodit každý týden nakupovat!“ vyhrožovala jí Alice.

„Pšt,“ okřikla je Bella. A pak dodala: „Možná se to nepovede.“ S tím vstala a přemístila se pryč. Edwardovi zůstala jen prázdná náruč a zbytku televize. Nikdo na ni už však neměl ani pomyšlení, všem došla skutečnost, že tu možná už příští týden nebude…

„Měla by ses najíst. Musíš být co nejsilnější,“ přemlouval ji Edward, když pozoroval její nezvykle bledou kůži a sklené oči.

„Asi´s to dobře nepochopil. Čím slabší budu, čím víckrát mě zabijete, tím větší pravděpodobnost je, že to přežiju,“ zamumlala mu do hrudi. Sama si uvědomovala absurdnost téhle situace i slov, ale do smíchu jí zrovna nebylo. Sžíraly ji pochybnosti.

„Je to strašný risk,“ posteskl si Edward. V duchu si vyčítal, že se nechal tak moc ovládat chtíčem a odkýval jí, že se nezabije, kdyby se to nepovedlo. Věděl, že to bez ní už prostě nepůjde.

„Jo,“ souhlasila a přetočila se nad něj.

„Ještě ti to nestačilo?“ zasmál se.

„Ne,“ kroutila hlavou. „Musíš mě co nejvíc unavit.“

„To si dám líbit,“ zamumlal a začal ji vášnivě líbat. Až s neskutečnou bolestí si uvědomovali, že se to blíží každou sekundou. Za rozednění…

Objímali se a beze slov loučili. Zaklesnutí v očích toho druhého ani slova nepotřebovali. Nevnímali rudnoucí oblohu na východě, zvuky broušení dřeva ani tiché šplouchání svěcené vody.

A pak, když oba zaslechli syčící zvuk a Bella si připadala jako na grilu, když je ochrstla pořádná dávka svěcené vody, zabodl jí dřevěný kolík, který mu do rukou strčil Emmett, zezadu přímo do srdce. Nechal na sebe vytékat rudou tekutinu z jejích úst a sledoval obrovskou bolest a lásku v jejích očích.

A pak je zamlžila rudá clona upířích slz a ona je zavřela. A pak byla pryč. Na zem dopadla hromádka prachu…

✋✋✋✋✋

„Je mrtvá,“ zazněl dvojí hlas sklepní místností. Dívka se usmála, muž zachmuřil očekáváním.

„Teď to budeš ty,“ zapředla mu do ucha a hladila po vypracované hrudi dlouhými nehty. „Teď budeš nejsilnější, bez zábran a neovladatelný. Už ji nebudeme muset poslouchat, nebudeme muset zachovávat naši existenci v tajnosti. Vytvoříme si armádu a podmaníme svět! Zabijeme všechny ty slabošský upíry a budeme nejsilnější!“

„Hm,“ zabručel slastně. Vzrušovala ho ona i vize jejich budoucnosti.

„Nikdo nám už nezabrání,“ rozesmála se a nový správce se s hrůzou posadil na posteli.

✋✋✋✋✋

Všude okolo byla tma. Ani nevěděla, jestli má otevřené oči, každopádně je ani necítila. Necítila své tělo. Necítila nic. Jen jí v hlavě, možná okolo ní, zazněl cizí, vábivý a hřejivý hlas.

Nemůžeme ti dát nový život.

Proč ne?

To ti nesmíme říct.

Kdo jste?

To ti nesmíme říct.

Co mi můžete teda říct?

Že se musíš vrátit v téže podobě, v jaké jsi odešla.

Ale já nechci! Chci svatbu za úsvitu!

Dáme ti duši, ale ponecháme tvou podstatu a sílu.

Budu moci na slunce?

Ano.

Proč to děláte?

To ti nesmíme říct.

Jděte někam.

Půjdeme. Ještě nám slib, že tomu zabráníš.

Čemu?

To ti nesmíme říct. Až nadejde čas, poznáš to. Pamatuj, přátelé se mění v nepřátele a nepřátelé v přátele. Až nadejde čas, nezapomeň, že jsi první ty, ať to cítíte jakkoliv.

Co je to za kec?

…

Hej?!

…

Je tam někdo? Co mám teď jako dělat?

To ticho bylo strašlivé. Pochopila jen to, že se nejspíš vrátí taková, jaká byla, ale bude moci vyjít na slunce. Ale kdy?

Myšlenky na ni neúprosně dotíraly, naplněné obavou a steskem do Edwardovi a kupodivu i jeho rodině. Chyběli jí všichni, i Atanas s Drů. Uvědomila si, že jim to ani neřekla. Ale nejspíš to vycítili. Budou smutní?

Bude tu tvrdnout ještě dlouho?

A pak, naprosto z ničeho nic a nečekaně, ji zasáhla prudká bolest. Nemohla ani určit kde, prostě ji bolelo všechno...

✋✋✋✋✋

Seděl v jejich pokoji s pohledem upřeným na její sněhobílou rakev. Viděl, jak ji společně natírali a lakovali, smáli se, milovali. Vzpomínal na chvíle, kdy je tak strašně děsila a na chvíle v Transylvánii. A vyčítal si, že ji tam nenechal, tam byla šťastná. A ze všeho nejvíc se obviňoval za to, co jí to dovolil a k čemu ji v podstatě dohnal.

Přesto všechno stále doufal a představoval si, jak, krásná a ve svitu vycházejíc slunce, říká ano.

Napínal uši a čekal na rytmický tlukot lidského srdce.

✋✋✋✋✋

Najednou cítila. Cítila svoje tělo, známé pálení v hrdle, nepoznané teplo na kůži… a zvláštní plnost nitra.

Duši.

I přes zavřená víčka viděla světlo. Otevřela oči a němě zírala na žhavý kotouč nad ní. Muselo být skoro poledne. Nejspíš, už si nepamatovala nic ve spojitosti se sluncem a bílým dnem.

Zaujala ji zlatavá záře kolem ní. Když zvedla jednu ruku z vlhké trávy, došlo jí to. Třpytí se jako on.

Jenže zároveň cítila všechny svoje dary, cítila, že se dokáže vytáhnout špičáky i přeměnit se na zvíře.

Nebyla ani jedno, ani druhé. Měla svoji původní podstatu a zároveň druhou stránku, která té první umožňovala pohyb na slunci a všechno okolo.

Rozhlédla se, kde to vlastně je…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Jalle (07.10.2012 17:42)

krásna poviedka zaujímalo by ma, kde sa to prebudila

7)  Alicejazz (25.01.2011 15:39)

Uhůů, náádhera, zamilovala jsem se úplně dokonalá povídečka, celá. Nebudu se moct dočkat další. (postřehla jsi, že ve všech komentářích u téhle povídky jsem použila všechny smajlíky, kromě záporných? )

2)  Texie (10.10.2010 22:01)

Jééé... Já myslela, že vylepšit už ani nejde, ale ty jsi to přece jen zvládla. A teď má Emmett po srandě, už ji nesloží vůbec. Bože, jak já se těším na další kapitolu...

1)  sfinga (10.10.2010 20:41)

DeSs, co mi to děláš? Víš, jak jsem se o ni bála? Jak jsem se bála o něj, protože vím, že by to bez ní nepřežil?
Uff Zaplaťbůh, či zaplaťlucifer
Tohle bylo: Dokonalé a smrtící

1