30.09.2010 [17:30], DeSs, ze série Dcera temnot, komentováno 7×, zobrazeno 2601×

Rozhovor

Promiňtě za dlouhou pauzu...

15. kapitola - Rozhovor

Seděli spolu na břehu Hořejšího jezera v Pukaskawa national park a hleděli na zamrzající hladinu. Byla sice pořádná zima a na zem se snášely zmrzlé sněhové vločky, ale upírům tělesná teplota nedělala problém. Bella na sobě měla rudé šaty a odpočívala v náručí svého snoubence.

Už tu byla měsíc. Před dvěma týdny ji požádal o ruku a od té doby neustále přemýšlí. Není hloupá a všimla si, že u tak dvou odlišných lidí láska prostě k šťastnému životu nestačí.

Kdyby byli stejní…

Vlastně si tento malý výlet vyprosila, aby si s ním mohla o samotě promluvit. A říct mu o způsobu, jak by stejní být mohli…

„Edwarde?“ zašeptala.

„Hm?“ zabručel. „Už mi to řekneš?“

„Jo,“ skousla si ret. „Jak víš, že ti chci něco říct?“

„Už dva týdny jsi myšlenkami jinde, nikdy jsi na oblečení nedala a nákupy nesnášíš a teď se oblečeš jako na ples a donutíš mě běžet několik desítek kilometrů kolem jezera, když jsme mohli být klidně vedle domu, kde ho máme taky. Když spíš v rakvi, Jasper z tebe cítí nervozitu a nerozhodnost,“ vysvětlil jí se smíchem.

„Jsi všímavej,“ pochválila ho. „Tak sis určitě všiml, že nám to moc neklape.“

„Jestli chceš zase mluvit o milovaní, tak jsem ti to už vysvětlil. Taky tě moc chci, ale chci to udělat správně. Tedy po svatbě. Promiň, ale je to součástí toho, kým jsem. Moje výchova mě holt poznamenala,“ opakoval znovu své důvody. Už to znal nazpaměť, musel jí to říkat každou noc.

„Ne, o tom mluvit nechci,“ zamračila se.

„Tak jak neklape?“ vyděsil se a otočil si ji v náručí, aby jí viděl do tváře. „Chceš se… rozejít?“

„Blázínku,“ usmála se. „Bez tebe bych nemohla žít, ani kdybych chtěla.“

„Tak o co jde?“ Vyskočila mu z náruče a začala pomalu přecházet po kraji útesu, pod nímž se rozprostíralo obří jezero. Nevěděla, jak začít, bylo to pro ni těžké.

„Nikdy spolu nebudeme moct chodit do školy, pracovat, jezdit na výlety. Budeme mít pro sebe pouze noc. A… moc bych se chtěla vdávat při východu slunce.“

„Vždyť by tě to zabilo!“ vyhrkl vyděšeně.

„Ne, kdybych byla stejná jako ty.“

„To by šlo?“ nechápal. Skousla si ret a přikývla.

„Ty bys to chtěla?“ zeptal se nevěřícně.

„Miluju to, co jsem, svoji moc a podstatu. Ale tebe mnohem víc. A dala bych cokoliv za to, kdybychom spolu mohli být, v rámci možností, normálně. Navíc pět set let podle mě docela stačí a změna není na škodu,“ usmála se.

„Jak?“ zeptal se podezřívavě. Tušil nějaký háček.

„Není to jednoduché a ne vždy se to povede,“ přiznala neochotně.

„Jak?“ zopakoval hlasitěji a výrazněji.

„Musím dobrovolně zemřít, nejlépe několikrát. Třeba se nechat zapíchnout při východu slunce, polít svěcenou vodou a tak.“

Vyskočil na nohy. „V žádném případě! Nikdy! Je to nebezpečné!“

„Pak bych se zhmotnila jako obyčejný člověk a ty bys mě mohl přeměnit,“ vedla si dál svou.

„Přeměna neskutečně bolí!“ argumentoval dál.

Přimhouřila oči a podívala se na něj. „Já z tebe cítím tu vzpomínku, takže si to představit umím. A každá přeměna na netopýra nebo jiné zvíře bolí. Hodně bolí. Víš, když se ti natahují kosti, svaly, maso a prostě všechno.“

„Tak proč se na něj měníš?“ zeptal se tiše. Nechtěl, aby ji něco bolelo.

„Protože je to výhodné a… mám bolest docela ráda.“

„Tři dny bys bez přestání trpěla,“ kroutil záporně hlavou.

„To zvládnu. A za odměnu mě čeká věčnost s tebou.“

„Nelíbí se mi to. I kdyby ti ta změna nevadila, ten způsob je otřesný. Dokud nevymyslíš jiný, tak ne.“

„Vezmu si tě pouze při východu slunce,“ založila si ruce na prsou a odhodlaně si ho měřila. Kdyby to šlo, unikala by jí z uší pára. Na povrchu ale nedávala své emoce znát. Udržovala si klidnou masku.

„Proč to děláš,“ povzdechl si. Nebo zakňoural?

„Protože tě miluju,“ pokrčila rameny.

„Fajn,“ povzdechl si.

„Co fajn?“

„Pokud si to nerozmyslíš, a já doufám, že ano, pomůžu ti s tím. Ale až po svatbě.“

„Nikdy. Chci svatbu při východu slunce!“ vedla si dál svou.

„Dobře,“ zabručel. Podíval se na ni s neuvěřitelnou bolestí v očích. „Ale jestli se to nepovede, jestli to… nepřežiješ, půjdu za tebou.“

„Nebude kam,“ šeptla Bella. „My po smrti prostě zmizíme. To vás čeká peklo a nebe, jestli je to pravda.“

„To je jedno. Já bez tebe prostě odmítám existovat!“ zavrčel Edward.

Bella už z něj chtěla začít mámit slib, že si kdyžtak nic neudělá, ale raději se zastavila. To by na něj bylo možná moc a odvolal by to.

„Ale tohle zásadně mění naši situaci a můj postoj k… předmanželskému sexu,“ zakoktal pak. Oči úplně černé. A to se po cestě stavovali na srnku a turistu. Stačil mu pohled na ni, odhodlaně se před ním tyčící v průsvitném rudém cáru oblečení. A možnost, že by ji mohl ztratit.

Bella se rozzářila. Pak jí úsměv pohasl. A pak se zase usmála. Něco ji napadlo.

Přišla k němu, pohlédla mu do očí a vzala jeho ruku do své.

„Já, Isabella, beru si tebe, Edwarde Cullene, za svého muže. Budu tě milovat a ctít po celou naši dlouhou věčnost,“ zašeptala upřímně.

Edward na ni překvapeně a láskyplně hleděl a jako v transu odříkal ten samý slib. Když ji pak vášnivě líbal, byl nejšťastnější upír pod sluncem. Nevzal si ji sice formálně, ale její slova měla mnohem větší váhu než slova nějakého kněze. Její slova mu byla vším. A právě si ho dobrovolně vzala.

Tentokrát, když se jeho zábrany bortily v prach a sebeovládání se ztrácelo kdesi v nedohlednu, nic znovu nestavěl ani nehledal. Místo toho jí sunul nenechavé ruce toužící po ní po celých jejích zádech a zadečku. Ona mu rukama už dávno rejdila pod košilí.

V polibku ji nadzvedl a ona mu obtočila nohy kolem boků. Opatrně ji položil do zmrzlé trávy a poprašku čerstvě napadaného sněhu. Brzy začaly létat jejich svršky do okolního prostoru a dopadaly na zem jako vločky.

Měsíc nebyl ani v polovině své noční pouti. Měli čas. A nikam nepospíchali.

Zasněně běžel hlubokým lesem. Myšlenkami byl stále u předešlé noci. Znovu a znovu si přehrával ty nádherné okamžiky. Vlastně se vzali. A milovali. Měl chuť začít si nadšeně výskat a hopsat. Ale zatím ji ovládal.

Bella už dávno spala v jejich sklepě v dřevěné rakvi. Nějak zapomněli na čas a ona musela domů letět. Samozřejmě na sebe hodila první věc, která ji přišla pod ruku – spěchala. Byla to jeho košile. Šaty mu tam nechala jako dáreček.

Když nad tím tak přemýšlel a představil si, jaké by to bylo, kdyby spolu chodili do školy, kdyby jí mohl brát přes den ven a kdyby měli tolik volného času pro sebe. Ta představa, že by mohla být jako on, že on by mohl být jako ona a rovnocenný partner, ne ten slabší. Že by ji mohl chránit a ne naopak. Ta ho učarovala.

Samozřejmě se o ni bál a trpěl jen při pomyšlení, jak bude trpět a co bude muset snést. Ale ta představa jejich dokonalého života odsouvala strach na druhou kolej. Navíc to chce ona a on pro ni udělá vše.

Prostě se vezmeme při východu slunce!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Alicejazz (25.01.2011 15:32)

Nelíbí se mi to. Nemyslím tím, že se mi nelíbí tvoje povídka nebo styl psaní, ale fakt se mi nelíbí, čeho všeho se kvůli němu Bella vzdala, volnosti, svobody, svého druhu a on není schopen udělat jeden jedinej blbej ústupek. Chová se opravdu jako sobec. Navíc se vůbec nechová, jako že by o ni nechtěl přijít kvůli ní, ale pořád jenom: Nemohl bych být bez tebe, tvoje smrt by mě zabila atd. No nic, jdu dál.

5)  Marketa (30.09.2010 21:33)

ať jí zůstanou všechny schopnosti až se za se přemění

3)  mima19974 (30.09.2010 19:13)

DeSs,tak toto bolo úplne,že super!!!

2)  sfinga (30.09.2010 18:03)

DeSs, tak a já se budu celou dobu klepat o Bellu, aby to přežila
Mezi tím, jen tak naservíruješ takovou romantiku
Moc a moc se těším na další díl, prosím, nenech nás dlouho čekat.
Dokonalé a dechberoucí

1)  Texie (30.09.2010 17:48)

DeSs, ty sadistko! Jen nám párkrát odkrouhneš hlavní hrdinku, co? Jinak nic zvláštního...
Ale asi jsi nás už zkazila dávno, protože se na to docela těším.

1