17.08.2010 [14:00], DeSs, ze série Dcera temnot, komentováno 9×, zobrazeno 2723×

Čas na změnu

Vím - je to samá přímá řec, jedna velká konverzace. Ale musela jsem jim v tom udělat jasno...

11. kapitola - Čas na změnu

„Vyspal ses na to?!“ nemohla si odpustit maličké rýpnutí, když ho slyšela přicházet. Ještě ho ani nezahlédla a už slyšela jeho smích. Usmála se taky, snad to nebude nakonec tak horké. On jistě taky nebude žádný svatoušek, na duši má pár černých šrámů – i když starých a srůstajících.

Viděla, jak seskočil dovnitř, a slyšela tiché klapnutí, když jeho boty dopadly na kamennou podlahu. Pak zahlédla zlatý lesk jeho očí a bylo jí jasné, jak strávil den. Zároveň odolávala touze vrhnout se mu do náručí a vzápětí docela nepěkně nadávala na soartu. Ale on to za ní vyřešil, jeho rychlostí, kterou měla i Bella problém zachytit, se k ní přesunul a políbil ji na rty. Vzápětí rezervovaně ustoupil a nadechl se.

„Myslím, že zbytek bych raději slyšel, než viděl,“ promluvil vážně. Bella měla chuť se smát jeho tónu, ale nakonec usoudila, že to není moudré – ne v takové situaci.

„Fajn, stejně je to celkem nuda."

„Po jeho smrti jsem se stala nejsilnějším žijícím zástupcem našeho druhu, tudíž vládcem a přešla na mě jeho síla i moudrost. Žila jsem tu a vládla asi tuctu našich. Ale byla to nuda, z rozmaru jsem je posílala hledat Atlantidu, sarkofág nějakého faraona jako novou postel – stejně jsem v něm nemohla spát. A udělala jsem si z pár hezkých kousků harém – mužský samozřejmě.

Pak jsem jednoho dne zatoužila vidět Velkou čínskou zeď, tak jsem se tam vypravila. Nikoho jsem s sebou nevzala, táda cetuju sama. Když jsem se vrátila, čekala mě pevnost obsazená tvým druhem. Rumunský klan využil mé nepřítomnosti a všechny mého druhu pobil – byli mladí a tudíž slabí. Ty starší jsem vždycky zabíjela, aby nenačerpali moc síly a nepokusili se mě sesadit.

Jejich gardu jsem porazila levou zadní a vládce – Vladimira a Stefana – vyhnala. Nyní jsem měla hrad jen pro sebe, ale asi po jednom století mi samota začala lézt krkem. Na jedné z cest – ve Švédsku, jsem poznala Atanase. Dělal baviče v jednom z klubů. Byl mladý, silný, svěží a krásně voněl. Neovládla jsem se a vysála ho celého – normálně se napiju jenom trošku, aby to přežili. Teda když jsem neměla masochistickou náladu.“ Odmlčela se a otočila se čelem k Edwardovi. Nevěděla, jaký účinek na něj mají její slova a přála si zjistit, co si myslí. Nakonec se mu raději v hlavě nešťourala, možná je lepší nevědět.

„Jak je můžeš kousnout a nechat jít? Vždyť se přemění,“ zeptal se nechápavě.

„Takhle to funguje jen u vašeho druhu. My jed nemáme. Když chceme stvořit nového upíra, celého ho vysajeme a počkáme na nejbližší úplněk. Když nastane, nový upír se vyškrábe ze své rakve a napije se, čímž se mu slabě roztluče srdce, ztratí duši a získá naši moc a sílu. Teprve pak je jedním z nás, pokud by se do další noci nenapil, zemřel by,“ pokrčila rameny.

„Divné,“ zamumlal si Edward.

„Pro tebe,“ ušklíbla se Bella a raději pokračovala: „Prostě jsem jeho tělo nedokázala zničit, aby se nemohl zrodit. Něčím mě přitahoval. Hodila jsem ho před dveře klubu, sledovala jeho pohřeb a počkala na úplněk. Přivedla jsem mu jídlo – jeho matku, jedinou žijící příbuznou. Bez mrknutí oka ji zabil a odprostil se od veškerých lidských pout. Vzala jsem ho sem s sebou a dvě stě let jsme si spolu v pohodě žili. Masakrovali vesnice, zabíjeli upíry a upírské klany, strašili lidi, milovali se… Prostě jsme si užívali života.

A pak jsme jeli navštívit Irsko. Atanas měl rád mladé holky – krev i tělo. Tak jsme navštívili nevěstinec. A tam se zamiloval do patnáctileté Drusilly, sirotka a lehké děvy. Byla vyšinutá už předtím a upírství to moc nenapravilo, ale byla to prostě Soarta. Přeměnil ji a vzal sem. Od té doby děláme to co, co před ní, akorát že já vedu celibát.“

„Všechno?“ zeptal se pro jistotu a rozdýchával právě získané informace.

Bella rázně přikývla.

„Teda, žádný svatoušek rozhodně nejsi,“ zasmál se. „Ale stejně tě beru.“

„Ale já neberu zajíce v pytli, teď mi řekni něco o sobě,“ zamračila se. Co z toho, že zná body jeho minulosti, ale chtěla to slyšet od něj a podrobně. I když té podrobnosti se jí moc nedostalo…

„Narodil jsem se v roce 1901 v Chicagu, v roce 1918 jsem umíral na španělskou chřipku, Carlisle pracoval jako doktor, přeměnil mě a seznámil s upírstvím. Nechtěl jsem si odpírat lidskou krev, ale kvůli němu jsem se snažil. Když pak potkal a přeměnil Esmé, nemusel jsem se trápit jeho samotou a utekl od nich. Živil jsem se vrahy, násilníky a zloději.

Za pár let se mi začalo stýskat, uvědomil jsem si chybu a vrátil se. Pak Carlisle našel umírající Rose, přeměnil ji, ta našla medvědem roztrhaného Emmetta, zase jej přeměnili a nakonec se k nám přidala Alice s Jasperem.“

„A holky? Upírky? Chci vědět všechno,“ nedala se Bella.

Edward sklonil hlavu a zamumlal: „Žádnou jsem neměl.“

Bella se upřímně rozesmála. „Jsi fakt vtipný, to jsi mě dostal,“ řehtala se. Představovala si jako jeptišku a nemohla se ovládnout.ho

„Myslím to vážně,“ přerušil ji.

„Tak to je gól,“ zklidnila se Bella. Vždyť po něm musí každá šílet!

„Jsem rád, že jsem tě pobavil,“ zamumlala a zmizel v patře. Bella se ještě zasmála, než se za ním vydala. Dostihla ho v zahradě.

„Promiň, jen je to divné,“ snažila se mluvit klidně. „Vlastně to docela chápu, vzhledem k době, kdy ses narodil. To já jsem ta špatná.“

Prudce se otočil: „Neříkám, že se mi líbí, co jsi prováděla, ale už je to pryč. Snad. Pokud v tom nebudeš pokračovat, nevadí mi to. Miluju tě a nic takového na tom nezmění.“

„Jak jako nebudu pokračovat?“ polkla vyděšeně. On mě snad chce nechat vyhladovět nebo co? Nebo myslí jen sex?

„No, já bych ti mohl stačit, ne?“ zeptal se nejistě.

„Uf. Samozřejmě že ano, jen jsem se lekla, že mi chceš zakázat pít lidi,“ řekla uvolněně a zase s úsměvem.

Edward se ošil. „No, zvířecí krev by tě nezabila, ne?“ zeptal se nejistě.

„Zabila,“ odsekla vážně Bella sotva domluvil.

„Co?“ vykulil na ni oči.

„No, moje tělo je přizpůsobené a stvořené pro lidskou krev. Nemysli si, že jsem zvířecí nezkoušela. Jednou jsem zkusila pít jen zvířecí, ale když ze mě vyprchala všechna lidská a zůstala mi jen ona, dostala jsem horečku, zvracela a pomalu umírala. Tenkrát mě zachránila Drů, přivedla mi jednoho turistu z lesa, co se procházel při měsíčku.“

„Aha,“ zamumlal Edward. Tak tohle bude těžší. A měl by poděkovat Drusille.

„Ale nemusím zabíjet, stačí si jenom malinko cucnout párkrát do týdne a jsem v pohodě, ti lidé si to nepamatují,“ navrhla rychle Bella, když viděla zoufalost v jeho tváři.

„Ani kousání do lidí není správné,“ zamumlal Edward. Pak se mu najednou rozzářily oči: „Co třeba krevní konzervy?!“

„Jo, ty by šly. Nejraději mám AB,“ přikývla Bella.

„Ta je vzácná, budeš si muset vystačit s 0,“ řekl vážně a Belle pohasl úsměv, on jí snad bude sestavovat ještě jídelníček!

„1:1!“ zasmál se Edward.

„Hey! Nedělej si ze mě legraci!“ rozčílila se naoko a vlítla na něj. Srazila ho k zemi a svým tělem ho pod sebou držela. Neměl nejmenší šanci. Váleli se v jehličí a blátě, ale to bylo to poslední, co je zajímalo.

„Takže mě bereš?“ zeptal se se smíchem.

„Hm, sice tě budu muset zaučit, ale asi jo,“ mrkla na něj a zajela mu rukama pod tričko.

„To si dám líbit,“ zamumlal Edward a přitiskl své rty na její. Oči už dávno nehrály zlatavou barvou, ale černou jako okolní noc.

„Počkat,“ zamumlala Bella a trochu se odtáhla. „A ty mě bereš?“

„Všema deseti,“ zamumlal vzrušeně. „Vezmu si tě domů.“

Jeho poslední věta ji vyděsila a úplně zrušila tu jiskřivou atmosféru mezi nimi. Bella vyskočila na nohy a odvrátila se od něj. Dívala se na kamenné zdi pevnisti, na trosky někdejších hradeb, na měsíc zářící nad ním a částečně skrytý za hradní vížkou. Viděla okolní děsivě vyhlížející stromy, jejich tmavé špičky ztrácející se v okolní temnotě. Viděla všechny ty vzpomínky, když tu s Atanasem a Drů blbli, užívali si, učila je novým trikům a kouzlům. Tohle všechno by teď měla opustit?

„Promiň, jsem blbec, neměl jsem tak mluvit,“ objal ji ze zadu Edward a své ruce spojil na jejím břichu, hlavu položil na rameno. Překryla jeho ruce svými a dívala se na svůj domov – už pět set let.

„Pokud chceš, zůstanu tu s tebou,“ pokračoval.

„Ne,“ zašeptala. „Ty nepatříš do divočiny mezi divochy. Patříš do světa lidí, jsi člověk – pokud ne tělem, pak duší a srdcem. Tady bys nebyl šťastný.“

„Budu šťastný kdekoliv, kde budeš ty,“ protestoval.

„A já budu v Americe,“ usmála se a otočila se mu v náručí. „Žiju tu už pět set let, je čas na změnu.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Alicejazz (24.01.2011 18:40)

hehe, tak teď jsem se válela smíchy. Skoro jsem to nemohla vydržet, když mě vystrnadili od počítače

7)  Texie (17.08.2010 22:36)

Ten jídelníček mě dostal, další skvělá kapitola!

6)  DeSs (17.08.2010 19:46)

Sfinga: Vše se dozvíš... I Cullenovi mají sklep, ne?
sakraprace: Teď se těšíš, potom budeš mít chuť mě zabít...

5)  sakraprace (17.08.2010 19:44)

No to bude ještě zajímavé . Už se těším, jak si bude v Americe zvykat a jak si rodina zvykne na někoho, kdo musí sosat lidi.

4)  sfinga (17.08.2010 16:56)

Moc se těším na další díl. Jen by mě zajímalo, jak Bella dokáže žít v Americe. Co denní světlo? Co rakev?

3)  DeSs (17.08.2010 15:52)

No, děkuju za komenty... Další díl bude buď ve čtvrtek - když to půjde dobře. Nebo až tak v pondělí/úterý. Přes víkend jsem na slovensku v termálech...

2)  mima19974 (17.08.2010 15:51)

Krásne!!
x D
pokráčko!!

1