23.12.2012 [13:00], zuzka88, Povídky jednorázové, komentováno 15×, zobrazeno 2173×

Nastává čas Vánoc a Santa Claus má napilno. Do příprav se zapojí i jeho dcera Bella, která náhodou objeví rodinu, jejíž jeden člen jí nedá spát. Proč si tato rodina nezaslouží dárky od Santa Clause, když jsou tak krásní a vypadají tak mile? Sama se pak pustí do pátrání a pokusí se Santu přesvědčit o tom, že Cullenovi jsou daleko lepší než většina lidí.

II. část

Kousala jsem si spodní ret a přemýšlela. Byla jsem celý den zavřená v pokoji. Cítila jsem se pořád unavená a navíc jsem chtěla být o samotě a brodit se ve vzpomínkách na brzké ráno, kdy mě nesl ve své náruči. Nebylo v tom naprosto nic romantického spíš jen účel, ale i tak to bylo něco, na co nikdy nezapomenu. Neváhala jsem a vytáhla dobroskop.

Byla jsem mimo. Absolutně jsem se nepoznávala. A pomalu jsem začínala tušit, čím by to mohlo být. Byla jsem zamilovaná. Stačilo pár pohledů a mně nebylo pomoci. Neznala jsem ho. Věděla jsem o něm jen to, že je upír a ani u toho jsem si nebyla jistá, co přesně ten fakt obnáší. Ale bylo to tak. Poprvé ve svém životě jsem se zamilovala.

Druhý den jsem se rozhodla jít si prohlédnout město. Když už jsem tu, tak by bylo škoda, trávit celý čas uvnitř.

Byl to mrazivý den. Od pusy se mi valily oblaky páry. Stromy byly pokryty bílým příkrovem, chodníky se místy leskly jako zrcadlo. Víc jsem se zachumlala do šály. Procházela jsem ulicemi, rozhlížela se. Forks bylo malé městečko, klidné. V centrální části stál vánoční strom. Byl ozdobený jednoduše, ale hezky. Přímo pod ním byl umístěn vyřezávaný betlém. Figury dosahovaly mé velikosti. Bylo to nádherné. Přešla jsem most a ocitla se v méně vytížené části. Jednalo se spíš o obytnou čtvrť. Sem tam pobíhaly děti a házely na sebe sněhovou koule. Všimla jsem si, že na několika zahrádkách stojí sněhuláci s mrkví místo nosu a starým hrncem na hlavě.

S elfy jsem každoročně soutěžila o to, čí sněhulák bude nejhezčí a největší. S tou velikostí jsme měla výhodu, na jeho vyšperkování už jsem tak šikovná nebyla. Byla to zábava, i když jsem si občas říkala, jestli už nejsem na něco takového velká. Asi ne. Maličko se mi zastesklo po domově. Vím, byla jsem pryč teprve chvíli, ale tohle bylo poprvé, co jsem byla mimo severní pól sama.

„Bello,“ ozvalo se zašeptání. Rozhlédla jsem se kolem, ale nic neviděla. Asi se mi to zdálo. Udělala jsem další dva roky. „Bello.“ Tohle se mi určitě nezdálo. „Tady jsem.“ Teprve v ten okamžik jsem si všimla Spencerovy hlavy vykukující mezi dvěma zapadanými keříky. Zamračila jsem se.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se rázně.
„Pojď sem, nikdo mě nesmí vidět, však víš.“ Ano, to jsem věděla. Přísné utajení.

Přistoupila jsem ke keřům a předstírala, že si zavazuju botu.

„Poslal tě sem otec? Jak vůbec ví, kde jsem?“
„Asi jsi zapomněla, že dokážeme lokalizovat dobroskop.“ Málem jsem se plácla do čela. Já jsem ale hloupá. Na to jsem dočista zapomněla. Hlavně, že jsem si ho musela vzít s sebou. „Santa o tebe má strach. Mám tě přivést domů.“
„Ale já domů nepojedu. Chci tu ještě zůstat. Až budu chtít, vrátím se sama. Jsem dospělá.“ Spíš jsem zněla jako rozmazlené dítě.
„A víš vůbec, jak se dostat domů? Kometa je ve stáji, pokud vím,“ zašklebil se ten vychytralý elf. Nejraději bych ho čapla za ty ušiska a poslala tam, odkud přišel.
„Já bych si to nějak zařídila,“ našpulila jsem pusu. O návratu jsem neuvažovala, tudíž nebylo nutné řešit téma dopravního prostředku.
„Jasně, jasně. Tak šup, pojď, pojedeme domů. Tohle není místo pro nás,“ přemlouval mě.
„Možná ne pro tebe, ale mně se tu líbí. Konečně jsou kolem mě lidi jako já. Nic proti vám,“ dodala jsem. Nechtěla jsem, aby si myslel, že je třeba nemám ráda.
„Buď rozumná a pojeď se mnou. Víš, jak se bude Santa zlobit, když tě nepřivedu?“  Dokázala jsem si to živě představit.
„Ne, já tady zůstanu,“ trvala jsem na svém. „Vyřiď tátovi, že to zvládnu a vrátím se, ale teď ještě ne.“

Pokračovala jsem v procházce a o Spencera se víc nestarala. Zaslechla jsem jen něco jako: jste oba stejní paličáci, pak zasyčení a věděla jsem, že je fuč.

Nějak mě nenapadlo, že by za mnou mohl otec někoho poslat. Vlastně to bylo logické. Ale teď jsem byla sama. Mohla jsem si dělat, co chci, ne, že by mě doma nějak omezovali. Právě naopak, řekla bych, že volnosti jsem měla dost. Táta mi nikdy moc nenařizoval, nikdy mě neomezoval. To až teď. Od doby co jsem zmínila Cullenových je až přehnaně starostlivý a přísný. Neviděla jsem důvod. Cullenovi vypadali v pohodě. Já vím, upíři, ale třeba…

Vracela jsem se do hotelu, když jsem si všimla, že naproti přes ulici parkuje stříbrné volno. Auto, kterým mě Edward vezl. Srdce se mi automaticky rozbušilo. Třeba to není jeho auto, mírnila jsem se, ale nadšení jsem krotit nedokázala.

Narazila jsem na něj ve chvíli, kdy vycházel z penzionu. Málem jsme do sebe vrazili. Radost, že ho vidím, byla tak ohromná.

„Dobrý den,“ vydechla jsem s pohledem upřeným do jeho očí. „Co vy tady?“
„Dobrý den, hledal jsem vás, prý jste na procházce.“ Usmál se. Jak mu to slušelo… Kabát měl u krku rozhalený, viděla jsem jeho bělostnou kůži.
„Ano, byla jsem prozkoumat okolí.“
„Právě proto jsem tady. Napadlo mě, jestli byste se nechtěla podívat po okolí,“ překvapil mě. On mě přišel pozvat ven?!
„Já… no… ráda.“ V duchu jsem si nadávala za to hloupé mektání.
„Prima. Můžeme?“ Rukou mávl k vozu.
„Můžeme.“

Vyrazili jsme ven z města. Prý mi ukáže Port Angels. Menší přístavní městečko s krásnou místní architekturou.

„Stále mi neřeknete, kde jste se tu vzala?“ zeptal se najednou. Rozhodla jsem se říct pravdu, aspoň částečnou. Nechtěla jsem se před ním vymlouvat nebo lhát.
„Neřeknu, a i kdyby ano, stejně byste mi nevěřil.“
„Tak to zkuste,“ vybídl mě. Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak snadno mě nedostanete.“ Zasmál se. Pěkně nahlas. Milovala jsem jeho smích. Nepatrně jsem potřásla hlavou, abych si urovnala myšlenky.
„Alespoň jsem to zkusil. Můžu se na něco zeptat?“
„Už se ptáte.“ Opřela jsem si hlavu o opěrku a podívala se na něj. Řídil s jistotou, auto se nevychýlilo ze svého směru ani o centimetr. Všimla jsem si, že na silnici se dívá jen zpola. Spíš sledoval mě. Nejdřív mě sevřely obavy, ale pak jsem si uvědomila, že mu věřím. „Ale pokračujte.“
„Můžeme si tykat?“ Musela jsem se usmát. Bála jsem se, co z něho vypadne.
„Ovšem. Jsem Bella.“
„Edward.“ Potřásli jsme si rukama. Jeho byla studená, ale ten dotek mi byl neuvěřitelně příjemný. Nejraději bych ho vůbec nepustila. Zdálo se mi to nebo podržel mou ruku déle, než bylo zvykem?

Port Angels nás přivítalo mírným sněžením. Edward zaparkoval na okraji města a pak jsme šli pěšky. Procházeli jsme se po promenádě okolo přístavu, zabrousili do uliček, které se různě klikatily. Na hlavu nám padaly sněhové vločky a já si připadala naprosto šťastná. V centru města jsme objevili otevřené kluziště s vánočním trhem. Zbožňovala jsem bruslení. Hned jak jsem začala chodit, mě maminka postavila na brusle.

„Projedeme se?“ Horlivě jsem zakývala hlavou, až jsem u něj vyvolala další salvu smíchu. Asi mu připadalo zábavné mé nadšení do Vánoc. Obdivovala jsem výzdobu, světýlka, větvičky, prostě všechno, co jsem viděla. Možná jsem to maličko přeháněla, ale nemohla jsem si pomoct.

Vypůjčili jsme si brusle a už jsme stáli na ledě. Dvakrát jsem se odrazila a nechala se vézt. Plynule jsem se otočila na Edwarda. Zaujatě mě pozoroval. Pak se tak zvláštně zatvářil a rozjel se ke mně.

„Zdá se, že tohle ti problémy nedělá,“ poznamenal.
„Nedělá.“

Pak už jsme jezdili do kolečka, sem tam jsem udělala malou piruetku. Nevím, kdy se to stalo. Edward mě najednou držel za ruku schovanou v rukavici. Pohyby našich nohou byly synchronizované. Jako bychom spolu bruslili odjakživa.

Na závěr mi koupil horký punč. On si nedal. Neptala jsem se. Bylo to neskutečně příjemné odpoledne. Užila jsem si ho jako už dlouho ne. Věděla jsem, že s Edwardem bych dělala ráda cokoliv. Doufala jsem, že tohle nebyla poslední příležitost.

Ještě jsem se pokochala osvětleným městečkem a mohli jsme jet zpět. Jako by snad tušil, že se mi nechce do prázdného pokoje, jel tentokrát pomalu. Zastavil na okraji Forks, na parkovišti bistra u Jenny a pozval mě na večeři. Sám opět nic nejedl. Nevšímala jsem si toho. Povídali jsme si. O všem možném i nemožném. Měli jsme toho tolik společného. Byli jsme jako jedna duše rozdělená na dvě půlky. Jenže nic nemůže trvat věčně a tak jsme se přece jen dostali až před penzion. Od bistra jsme šli pěšky. Blízko u sebe, ale tentokrát bez doteku.

„Bylo to skvělé odpoledne. Díky, že jsi mě vytáhnul.“
„Taky jsem si to užil.“ Oči se mu třpytily, zářily jako dvě hvězdy. Tentam byl ten zasmušilý, smutný kluk z dobroskopu. Měla jsem vyschnuto v puse. Stál blízko. Hodně blízko. Bezděčně jsem se mu zadívala na rty. Snažila jsem se na to nemyslet. Opět jsem pohledem vyjela výš. „Jsi strašně tajemná, víš to?“
„Já?“ zeptala jsem se vykolejeně.
„Jsem z tebe zmatený a to se mi nestává.“
„Ty taky nejsi zrovna čitelný,“ vrátila jsem mu to. Pravý koutek úst se mu vyhoupl nahoru.
„Tak pak je to vyrovnané,“ zašeptal. Nehýbal se. Já taky ne. Nevěděla jsem, co mám dělat.

„Nechtěla bys zítra třeba na procházku? Ptám se, protože bych tě nerad zase minul.“
„Dobře…“
„Dobře ano nebo dobře ne?“ Zdál se pobavený mým omámením. Musel si být dobře vědom toho, co se mnou dělá.
„Ano.“
„Fajn.“ O krok ustoupil. Nadechla jsem se. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zadržovala dech. „Stavím se pro tebe.“ Přikývla jsem. Zvedla jsem ruku, jako bych mu mávla. Otočila jsem se ke dveřím. „A Bello,“ řekl ještě. Zůstala jsem k němu zády s rukou na kouli dveří. „Já přijdu na to, kdo jsi.“ Nic jsem na to neřekla a zašla dovnitř.

Na jednu stranu bych si přála, aby to mohl vědět. Bylo těžké nic neprozradit. A navíc bych mu nemusela lhát. Ale na druhou stranu… bylo to nemožné. Nešlo to. Nikdo neměl nejmenší ponětí o skutečné existenci Santa Clause a tak to taky musí zůstat.

ϔϔϔϔϔ

Byli jsme se projít v lese. Nemluvili jsme. Obklopovalo nás ticho a klid. Bylo by škoda je rušit. Zase se nějak stalo, že mě držel za ruku. Jen lehce, opatrně. Snad se bál, že se mi to nebude líbit. Zbytečné obavy. Žíznila jsem po jeho přítomnosti. Noc a dopoledne, které jsem strávila čekáním na něj, byly příšerné. Připadaly mi jako ztracený čas. Nepatrně jsem mu stiskla prsty. Usmál se. Sladce a krásně. Měla jsem co dělat, abych nevzdychala. Potřebovala bych schladit v tom sněhu okolo nás. Pořádně se v něm vyválet. Třeba bych se tak zbavila horkosti, která se mě zmocňovala při každém pohledu na něj.

Ale jak dlouho to bude trvat? Chtěla jsem je poznat, zjistit, jestli je to s nimi tak jak říká otec, ale dříve či později se budu muset vrátit. Nemůžu tu zůstat navždy. Otřásla jsem se. Ta představa byla nesnesitelná.

„Není ti zima?“ zeptal se starostlivě.
„Ne. Miluju zimu.“
„A Vánoce.“ Podívala jsem se na něj. „Nemohl jsem si nevšimnout tvého oblečení a hlavně tvého nadšení,“ vysvětlil.
„U nás jsou Vánoce… hodně se prožívají. Je to největší událost roku.“
„Asi mi neřekneš, kde je to u vás,“ zkusil to zase. Občas mě takhle chytal za slovo a zkoušel, jestli se nepodřeknu.
„Uhodl,“ zaváhala jsem. „Víš, já bych ráda, ale… nejde to.“
„To znám,“ řekl smutným tónem. Pustil mou ruku a šel dál. Moc ráda bych mu řekla, že vím o tom, že je upír, ale nemohla jsem. Nelíbilo se mi, když se trápil.

Dost bylo řečí. Sehnula jsem se, nabrala do dlaní schovaných v červených rukavicích hrst sněhu a uplácala z nich kouli. Pak jsem se napřáhla a hodila. Trefa do černého. Za ta léta sněhových bitev jsem získala přesnou mušku, minula jsem málokdy.

Edward se zastavil. Neotáčel se. Čekala jsem, co udělá. Když nereagoval, odvážila jsem se hodit ještě jednu. V tu chvíli se otočil s pomstychtivým výrazem a vyrazil ke mně. Zapištěla jsem a dala se na útěk. Byl rychlejší než já. Neměla jsem nejmenší šanci mu uniknout. Popadl mě kolem a pasu a zatočil se dokola. Snažila jsem se mu vyprostit. Marně. Oba jsme spadli na zem. Házeli jsme na sebe sníh hlava nehlava. Smáli jsme se jako malé děti. Nakonec jsem skončila uvězněná pod jeho tělem. V ruce držel sněhovou kouli a mířil mi s ní na obličej.

„Přiznáváš porážku?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou a mlela sebou jako divá. Díky prudkým pohybům jsem si víc a víc uvědomovala jeho tělo. Hravá nálada mě pomalu přecházela.
„Vzdáváš se?“ Koule se nepatrně přiblížila.
„Ne.“
„Šanci jsi měla.“ Pak jsem prskala sníh a snažila se ho nevdechnout.

Edward se smál a pomáhal mi očistit obličej. Letmé doteky jeho prstů přešly v hlazení. Přejížděl mi po čele, lícních kostech, po nose, bradě, rtech. Zadržovala jsem dech. Dívala jsem se mu do očí, fascinovaná tím, co v nich vidím. Něhu, obdiv a možná ještě něco… Nebyla jsem si jistá, protože jsem to zatím nikdy nezažila.

Sklonil se. Všechno ve mně křičelo, že teď to přijde. Zrychleně jsem dýchala. Vlastně spíš lapala po dechu. Jeho tvář byla jen pár centimetrů od mé. Pak se nadechl a jednou stál na nohou. Měla jsem chuť zakňučet. Postěžovat si. Nadávat mu. Co to sakra dělá? Ale mlčela jsem a hledala ztracenou rovnováhu.

„Já se omlouvám, nevím, co to dělám. Skoro se neznáme,“ začal chrlit omluvy nebo možná výmluvy.
„Hmm.“ Na víc jsem se nezmohla.

Natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl postavit se. Byla jsem tak zklamaná. Asi jsem si jen namlouvala, že by třeba… že by třeba mohl něco cítit no. S povzdechem jsem ruku přijala a nechala se vytáhnout do stoje.

„Podívej se, jsi úplně mokrá. Co bys řekla na návštěvu u nás? Carlisle s Esmé tě rádi uvidí a ostatní jsou na tebe také zvědaví a taky by ses usušila a zahřála.“ Jak mohl tak rychle přejít na něco tak normálního?
„Ráda.“ Pokusila jsem se vyloudit úsměv, ale výsledkem jsem si nebyla jistá.

Cullenovi byli prostě úžasní. Všechny jsem si hned oblíbila. A to setkání mi jen potvrdilo, že nemůžou být špatní. Alice mě celou návštěvu bavila vyprávěním o rodině, nakupování, které bylo zjevně její vášní, i docela obyčejných věcech. Občas ji doplňoval bratr Emmett. Prý jsou všichni adoptovaní. Celkem dobrá výmluva. Esmé se o mě starala jako o vlastní. Pohostila mě domácími sušenkami a horkou čokoládou, jako by snad věděla, že se po ní můžu utlouct. Edward stál celou dobu u francouzského okna a díval se ven. Zajímalo mě, co se mu asi tak honí hlavou, ale neptala jsem se. Pořád jsem byla příliš rozladěná z odpoledního zážitku. Cestou bylo v autě docela dusno. Nevěděla jsem, co říct a Edward taky mlčel a pokračoval v tom i v domě. Alice po něm občas házela zamračené pohledy, které jí sem tam oplatil, pak se očima zastavil na mě a já zase zahlédla střípeček… radši ničeho.

Když mě Edward odvážel domů a já se loučila, musela jsem slíbit, že se brzy zase ukážu. Moc ráda jsem souhlasila. Cítila jsem se s nimi dobře. Skoro jako doma.

„Bello,“ řekl Edward, když zastavil u penzionu. Zase bylo dlouhé ticho. Ani jeden z nás nevěděl co říct. Vadilo mi to napětí, které mezi námi panovalo. „Já jen…“ Zvědavě jsem se na něj zadívala. Viděla jsem, jak bojuje se slovy. Čekala jsem, až se vymáčkne. „Nikdy jsem něco takového nezažil, nevím, jak se chovat.“ Byla jsem zmatená. „Nevím, co můžu nebo nemůžu…“ Stále jsem nechápala, kam tím směřuje. „Bello, já jsem tě chtěl dneska odpoledne políbit. Chtěl bych to udělat i teď, ale nevím, jestli je to správné.“
„Proč by nebylo?“ pípla jsem.
„Nevím, co si myslíš, co bys chtěla… jestli o to stojíš, jestli můžu, když jsem…“ Byl nejistý. Nedokázala jsem si představit, že někdo jako Edward, krásný a dokonalý, může být i nervózní. Znervóznělo to i mě. Žmoulala jsem si ruce v klíně a oči měla zabodnuté do palubní desky, když jsem říkala: „Stojím. Kašlu na to, jestli je to správné. Vážně bych si to přála.“

Vzal mě za ruku. Propletl naše prsty. Jukla jsem po něm. Položil mi dlaň zlehka na tvář. Studilo to, ale i přesto jsem se cítila neuvěřitelně příjemně a na místě, kde se mě dotýkal, se mi rozlévalo teplo.

„To jsme dva,“ zašeptal a naklonil se ke mně. Dotek jeho rtů byl, jako když je žíznícímu poskytnut doušek vody. Otřel se o má ústa a pak se do nich vpil.

Polibek netrval tak dlouho, jak bych si přála, ovšem byl daleko krásnější než v mých představách. Moje srdce bylo někde v dáli, jen těžko se mi ustaloval dech. Edward si opřel čelo o mé.

„Je to správné. Musí být.“ Místo odpovědi jsem vzala jeho hlavu do dlaní a znovu ho políbila.

ϔϔϔϔϔ

Bylo zvláštní, jak snadno si člověk zvykne na přítomnost jiného člověka. Na to, že se vás někdo neustále dotýká, líbá vás nebo je prostě jen s vámi. Velmi snadno se zvyká na lásku.

Ve Forks jsem byla téměř týden. Čas tu letěl jako splašený. Protékal mi mezi prsty a já ho nedokázala zastavit nebo alespoň zpomalit. Jako bych plula na růžovém obláčku. Všechno ostatní šlo mimo mě. Hodně času jsem trávila i s Edwardovou rodinou. Cítila jsem se být její součástí.

Jediné, co mi kazilo ty krásné chvíle, bylo tajemství, které jsem musela udržet a současně vzpomínka na domov. Spencerovi jsem tvrdila, že se vrátím, sama jsem o tom byla přesvědčená, ale teď jsem si nebyla jistá, jestli bych toho byla schopná. Vlastně jsem věděla, že nebyla. Jak bych mohla jen tak opustit Edwarda a vrátit se ke svému starému životu, který byl hezký a dobrý, ale tomu, co jsem prožívala tady, se nemohl rovnat.

Seděla jsem u Edwarda na posteli. Za okny se valily sněhové vločky. Zdálo se, jak by někdo roztrhl ohromný polštář a vysypal na zem peří. V pokoji bylo krásně teploučko a mně nechybělo vůbec nic. Edward probíral sbírku cédéček, aby pustil nějakou hudbu. Sledovala jsem postavu sehnutou nad policemi a přímo ten pohled hltala. Vážně stačil jen týden k tomu, abych se na něm stala tak závislá?

Cédéčko zajelo do moderního sterea a Edward stiskl play. Pak už se kolem linuly tóny klavírní hudby. Věděla jsem, že ji má Edward rád. Já ji nikdy moc neposlouchala, ale nevadila mi. V tu chvíli navodila příjemnou atmosféru.

„Nepotřebuješ něco?“ Byl ohromně starostlivý. Neustále se vyptával, jestli mi něco neschází, zda mi není horko nebo zima…
„Jsem v pohodě. Víc než to,“ usmála jsem se a natáhla k němu ruku. Bez váhání ke mně přešel a sedl si vedle. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Líbnul mě na temeno a pohrával si s mými prsty. Vzpomněla jsem si, jak jsem takový okamžik záviděla Alice. Přišlo mi to tehdy jako něco nedosažitelného, pro mě nemožného. A teď tu sedím s Edwardem a je to ta nejpřirozenější věc na světe.

Zavřela jsem oči.

„Bello,“ řekl Edward tiše.
„Hmm?“
„Musím ti něco říct.“
„Poslouchám.“
„Nechtěl jsem, ale… nemůžu tu s tebou takhle být a neříct ti pravdu.“ Tím si získal mou plnou pozornost. O jaké pravdě to mluví?
„Co se děje?“ Malinko jsem se odtáhla, abych na něj dobře viděla. Zase ta nejistota a obavy.
„Víš, tohle je tak těžké,“ zavrtěl zoufale hlavou. „Bojím se toho, jak to přijmeš, strašně se bojím.“
„Edwarde, děsíš mě.“ Pustil mou ruku.
„A tos ještě neslyšela všechno,“ vzdychnul.
„Řekni mi to,“ vybídla jsem ho. Položila jsem mu ruku na stehno, aby věděl, že jsem tu pro něj, ať je to cokoliv.
„Asi sis všimla, že je moje rodina poněkud zvláštní,“ začal opatrně. Přikývla jsem. „Jsme opravdu jiní. Lišíme se od lidí, hodně se lišíme.“ Konečně mi docházelo, která bije. Domyslela jsem si, kam tím míří a dost se mi ulevilo, protože zpočátku zněl vážně tragicky.
„Jak se lišíte?“ zeptala jsem se, abych ho popostrčila dopředu.
„Třeba takhle.“ Vzal mou ruku a přiložil si ji na chladný obličej. „Ty takhle studená nejsi. Nikdo není.“
„A co to znamená?“
„Bello, mi jsme… celá moje rodina… my jsme upíři.“ Pozorně si mě prohlížel a hledal jakoukoliv známku šoku, strachu a já nevím čeho ještě. Ale měl smůlu. Nemohl najít nic z toho. Nebyla jsem ani překvapená.

„Dobře,“ řekla jsem.
„Dobře?“ Zdál se vyvedený z míry.
„Přesně tak. Já jsem to věděla.“ Tím jsem ho zaskočila.
„Tys to věděla?“
„Ano.“
„Jak?“ Role se obrátily. Místo mě byl v šoku Edward. Docela jsem se bavila.
„To ti nemůžu říct.“
„Bello,“ zaskučel a chytil se za hlavu. „Já celou dobu přemýšlím, jak ti to říct a ty mi teď říkáš, že všechno víš.“
„Vypadá to tak.“
„Proč jsi nic neřekla?“
„Měla jsem přijít a říct, že vím, že jsi upír? To by bylo divný,“ nakrčila jsem nos.
„Ale ušetřilo by mi to spoustu nervů.“ Rozchechtal se. Hlasitě, úlevně. „Ty mě dokážeš vždycky překvapit.“
„Já jsem předvídatelný člověk.“
„S tím nemůžu souhlasit.“
„Co kdybys mi teď o vás něco řekl? Sice vím, jak to s vámi je, ale dál jsem absolutně neinformovaná.“

A tak mi Edward povídal o tom, jak se stali upíry, co všechno to obnáší. Rychlost, síla, krása, případné dary… Oči na vrch hlavy jsem měla při oznámení o tom, že se živí zvířecí krví. Zdálo se, že byl můj otec úplně mimo. Nebyli to vrahové, nedalo se na nich najít ani smítko něčeho špatného.

„Víš, co je zajímavé?“ ptal se mě mezi řečí. Zavrtěla jsem hlavou. „Nevoníš mi.“ Nechápavě jsem zvedla obočí. „Když jsem poblíž nějakého člověka, cítím vůni jeho krve, musím se ovládat, abych…“ odmlčel se. Domyslela jsem si, co chtěl říct. „Ale tvoje vůně ve mně řekněme nevyvolává chuť k jídlu. Voníš sladce, jako šeřík,“ přivoněl si. „Cítím i jarní vánek, který přináší první známky tepla. Jsi taky jiná.“ Znělo to trochu jako obvinění.
„Je to špatně?“
„Není to špatně. Jen je to zvláštní. Nepotkal jsem nikoho, na koho by nepůsobil můj dar, ani Alice tě nevidí, nevoníš jako normální člověk… Tak rád bych věděl, kdo vlastně jsi, Bello.“

Sklopila jsem oči. „A já bych ti to ráda řekla, ale není to možné.“
„Respektuju to, ale občasným otázkám a přemýšlení o tom nezabráním.“ Schoval mě do své náruče a políbil na čelo.

ϔϔϔϔϔ

„Dám ti do tašky věci ze šuplíků,“ zavolal za mnou Edward do koupelny, kde jsem si balila toaletní potřeby.
„Dobře.“ Esmé s Alicí trvaly na tom, abych se měla přestěhovat k nim, aspoň na dobu, kterou tu ještě strávím. Svátky se kvapem blížily, zbývalo jen pár dní a Cullenovi počítali s tím, že je strávím s nimi. Nejdřív jsem nápad s bydlením odmítala, ale Edward na mě trochu zatlačil a já byla najednou povolná a udělala bych pro něj snad všechno. Byl to šílený manipulátor. Ale těšila jsem se. Vánoce jsem trávila vždy pouze s rodinou doma na severním pólu. Tohle bude pořádná změna, ale byla jsem si jistá, že to bude neuvěřitelný zážitek. Napadlo mě, jestli se tu přece jen neobjeví táta. Třeba už zjistil, jak to s Cullenovými je. Zaručeně mě denně sleduje, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Jenže pak jsem si vzpomněla na to, jak byl ohledně upírů zatvrzelý, takže jeho návštěva nepřipadala v úvahu.

„Co je to?“ V zrcadle jsem uviděla Edwarda. V ruce nesl kovovou věcičku a zvědavě si ji prohlížel. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Dobroskop. Jak jsem jen mohla být tak hloupá a zapomenout, že ho mám schovaný mezi tričky.
„To je…“ Nevěděla jsem, co mám honem říct. „To…“ Byla jsem bezradná.
„Co je to, Bello?“ zeptal se znovu. Muselo mu dojít, že to má něco společného se mnou a tím, co mu o sobě nemůžu říct. Převaloval dobroskop v dlani a hledal nějakou nápovědu.
„To mám z domu,“ řekla jsem to nejbezpečnější, co jsem mohla.
„K čemu to slouží?“ Skousla jsem si ret. Když mu ukážu, jak se používá, domyslí si to? Napadne ho, kdo by takovou věc mohl používat? A kdyby na to přišel sám, třeba by to pak nevadilo. Já bych mu neřekla ani slovo.

Nápad s tím, že bych mu dobroskop ukázala, se mi zdál čím dál tím lepší. Edward byl velmi chytrý. Určitě by si s tím věděl rady. Pak bych před ním nemusela mít žádná tajemství…

Zmáčkla jsem tlačítko, kterým se dobroskop zapínal. „Řekni jméno kohokoliv na světě.“
„Esmé Cullenová.“ Na displeji se objevila Esmé, jak něco kreslí u stolu v pracovně. Stále se u ní skvělo velké ne. Stiskla jsem rty. Jak jsem říkala, táta je zatvrzelý jako mezek.
„Zkus nějakého člověka,“ poradila jsem mu.
„Angela Webrová.“ Tmavovláska jedoucí v autě. Ano. „Bývalá spolužačka,“ vysvětlil, když si všiml mého výrazu. „Co je to ne a ano?“ Teď uhodil hřebíček na hlavičku.
„Já…“
„Ty nemůžeš.“ Přikývla jsem. „A kdybych hádal?“
„To by možná šlo.“
„Dobře. Tak to vyzkoušíme. Rozlišuje ten přístroj lidi od upírů?“ Vedle.
„Na to nemůžeš nikdy přijít,“ zaúpěla jsem a obešla jsem ho do pokoje, abych hodila toaletní tašku do kufru. „Měla bych se vrátit domů. Odjet a víc to nekomplikovat.“

Chytil mě za loket a otočil čelem k sobě. Naléhavě se mi zadíval do očí.
„Ne, Bello. Nemohl bych tě nechat odejít. Ne teď.“ Cítila jsem to stejně, ale copak jsem tu mohla zůstat a nechávat ho ve věčné nevědomosti?
„Já nevím, tohle je špatně.“
„Není to špatně. Já tě miluju, Bello a cítím, že je to ta nejsprávnější věc na světě. To, že ses tu objevila je jako zázrak, změnilo mi to celou existenci. Nemůžu tě nechat jen tak odejít. A co může být horšího než upír? Ať už jsi cokoliv, ať už pocházíš odkudkoliv, jsem si jistý, že je to krásné místo plné lásky. Protože ty jsi taky taková.“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.
„Co jsi to řekl?“
„Že jsi krásná.“
„To jsem nemyslela, to předtím.“
„Miluju tě,“ zopakoval. Do očí se mi nahrnuly slzy. Všechno, co mi tu povídal, bylo nádherné. Poprvé se mi vyznal ze svých citů. Regulérně jsem se rozbrečela.

„Nečekal jsem, že tě to rozbrečí.“ Rozhodil ruce v bezmocném gestu.
„Ne, to je dobrý,“ popotáhla jsem. „Děkuju.“ Objala jsem ho a zabořila mu obličej do prsou. „A taky tě miluju.“ Stiskl mě pevněji a houpal ve svých pažích. Nikam nepůjdu. Nešlo to.

ϔϔϔϔϔ

Každý den mi pokládal všelijaké otázky, ale ani jednou se nepřiblížil k pravdě. Dobroskop mi vrátil už toho večera a já ho pečlivě schovala, ačkoliv už to bylo zbytečné.

Do naší malé hry na otázky a odpovědi se zapojila i Alice, která snad poprvé za svůj upíří život neviděla budoucnost a zdála se maličko nesvá. Napadlo ji, že kdyby zjistila, jak to je, možná by se jí něco málo ukázalo.

Spolu s Esmé jsem se pustila do výzdoby domu. Prozpěvovala jsem si koledy a aranžovala věnce, větvičky a různé dekorace. Do oblouku, kterým se procházelo do obýváku, jsem pověsila snítku jmelí.

Edward se ke mně přikradl zezadu. Objal mě okolo pasu a přitiskl se ke mně.

„Asi bychom to měli vyzkoušet,“ zašeptal mi do ucha. Smála jsem se, jeho chladný dech, který mi ovíval ucho, lechtal. Otočil si mě v náruči a spojil naše rty. Smích mě okamžitě přešel a já se ponořila do polibku.

Stromeček nebo spíš strom - mohl mít tak dva a půl metru, jsme zdobili všichni společně. Cullenovi byli dobře vybavení. Měli několik sad ozdob, záleželo jen, jakou barvu si vyberou. Tentokrát to byla hnědo bronzovo zlatá. U nás jsme na stromek většinou naplácali všechno, co jsme našli, bylo jedno, jestli barvy ladí nebo ne. Ale i sladěný stromek měl své kouzlo. Působil uceleně a nádherně. Edward mě vyzvedl, abych mohla na špičku navléknout hvězdu. Nejdřív jsem se zdráhala, byl to jejich stromek, jejich dům a jejich tradice, ale nedali jinak.

Prohlížela jsem si výsledek z Edwardových paží, opírala jsem se o jeho hruď a litovala, že jsem si nepřivezla i své dvě ozdoby. Jednu jsem dostala k narození a jednu k jednadvacetinám. Byly to výstavní kousky, staré, ručně malované.

Bylo mi smutno. S Edwardem i jeho rodinou jsem byla šťastná, ale ta moje mi začínala chybět. Omluvila jsem se a šla na chvíli do svého, tedy Edwardova pokoje. Nechtěla jsem smutnit před nimi, když se tam moc snažili, aby mi bylo dobře.

Nejdřív jsem si skočila do koupelny a pak se chtěla rozvalit na posteli, ovšem něco mi v tom zabránilo. Plechová krabice s vánočními motivy ležící uprostřed postele ve mně vyvolala nadšení i zděšení. Očima jsem prohledala každý kout místnosti, jestli se někde neskrývá elf nebo třeba samotný Santa, ale vzhledem k tomu, že do Vánoc zbývaly pouhé dva dny, neměl určitě čas se někde toulat.

Když jsem neobjevila nic závadného, netrpělivě jsem krabici otevřela. Byla to ona. Moje krabice s mými ozdobami. Opatrně jsem uchopila do prstů červenoubaňku se zasněženým městem. Z oka mi vyklouzla osamělá slza. Kdybych tak mohla všechno tady sdílet i s rodiči nic by mi nechybělo.

Vrátila jsem ozdobu zpět a i s krabicí sešla dolů.

„Kde je Jasper s Emmettem?“ zeptala jsem se.
„Na lovu.“ Už jsem věděla, co to znamená. Neměla jsem ráda, když tam Edward musel a já zůstávala sama. Ne doslova samozřejmě, bývala jsem obklopena spoustou jiných upírů.
„Chtěla jsem se zeptat, jestli… mám tu nějaké svoje ozdoby, tak jestli bych je mohla pověsit na strom mezi ty vaše.“
„Ale ovšem, drahoušku.“ Esmé se laskavě usmála a šla se podívat blíž.

Jednu baňku jsem pověsila do úrovně očí, druhou trochu výš. Zatřpytily se ve svitu ohně tančícího v krbu.

„Ty jsou nádherné. Ruční práce, že?“ obdivovala je Esmé. Rosalie po jedné opatrně přejela prstem.
„Krásné,“ ohodnotila je.
„Ano, mám je od rodičů.“ Všimla jsem si, jak se na sebe nenápadně podívali.

Edward se k nim naklonil a studoval je ze všech stran. Najednou se zarazil.

„Kde máš svůj kufr?“ zeptal se najednou. „A tu věc.“ Zamračila jsem se. Unikal mi význam té otázky.
„V pokoji,“ řekla jsem jen. Edward vystřelil a za chvíli byl zpět s mým kufrem. Dobroskop jsem měla schovaný v tajné kapsičce v něm. Pohlížel si každý centimetr kufru. Na požádání jsem vyndala i dobroskop, který ještě ostatní neměli možnost vidět. Na Edwardově tváři se rozlil vítězný úsměv. Něco řekl, ale nerozuměla jsem mu.

„Celou dobu jsem to měl před očima,“ zamumlal. „Jsem tak hloupej.“ Byla jsem mimo a zdálo se, že nejsem sama. „Severní pól. Ty jsi ze severního pólu, stejně jako tvoje věci.“ Dívala jsem se na něj a ani si neuvědomovala, že přikyvuju.
„Ale na severním pólu nic není,“ ozval se Carlisle.
„Oficiálně tam nic není,“ opravil ho Edward a díval se mi do očí. „ Někdo tam ale přece jen žije. Na pólu přece žije Santa Claus.“ Rty se mi automaticky roztáhly do širokého úsměvu. On na to přišel. Věděla jsem, že to dokáže.
„Edwarde, Santa Claus, copak je ti pět?“ ozvalo se ode dveří. Emmett se tvářil pobaveně, Jasper zmateně.
„Pět mi není, ale nikdo přece neřekl, že Santa Claus neexistuje, jen se předpokládá, že je vymyšlený.“
„Copak tobě někdy donesl dárek Santa?“ zeptal se ho Emmett pochybovačně. Ostatní mlčeli a poslouchali.
„Nedonesl,“ vložila jsem se do toho. „Aspoň ne v posledních sto letech.“
„Správně, protože je to jen pohádka pro děti.“ Emmett mě poplácal po rameni.
„Ne, je to proto, že jste upíři.“ Vzala jsem Edwardovi z ruky dobroskop a zapnula ho. „Edward Cullen,“ řekla jsem. Ne. „Jasper Cullen.“ Ne. „Esmé Cullenová.“ Ne. „Vidíš. Ale Angela Webrova,“ vzpomněla jsem si na dívku, jíž jmenoval Edward. Ano.
„To je nějaký telefon nebo co?“ tahal mi přístroj Emmett z ruky.
„To je něco, co ti ukáže, kdo si zaslouží dárek a kdo ne. Bohužel si myslí, že když jste upíři, tak na dárek nemáte nárok.“
„Ale to by pak znamenalo,“ promluvila Carlisle. Viděla jsem, jak se s takovými informacemi jeho vědecký mozek těžko vyrovnává.
„Přesně tak.“
„Jak je to možné?“
„Jak existují upíři,“ pokrčila jsem rameny.
„To je pravda. Nikdy mě nenapadlo zamyslet se nad tím, kolik ze všech těch mýtů je pravdivých.“
„Myslím, že bys byl překvapený,“ usmála jsem se. Vzpomněla jsem si na Zoubkovou vílu, velikonočního zajíce a spousty dalších známých, kteří se u nás scházeli na božíhodovou večeři.
„Ty tedy znáš Santu Clause?“ ptala se zvědavě Esmé.
„Znám ho hodně dobře,“ přiznala jsem. V tuhle chvíli, když už bylo téměř všechno venku, nebylo třeba si vymýšlet.
„Bella je jeho dcera,“ řekl Edward. Všechny pohledy se upřely na mě. Nebylo to zrovna příjemné. „Je to tak?“ žádal o ujištění.
„Ano. Jak jsi na to přišel?“ Nečekala jsem, že bude schopen odhalit až takové podrobnosti.
„Ty ozdobičky. Na té červené je napsáno Isabella Clausová a letopočet.“ Měla jsem chuť uhodit se do čela. Zcela nevědomky jsem mu strčila nápovědu až pod nos. Bylo to napsáno malým písmem na spodku ozdoby. Úplně jsem na to zapomněla.
„Tu jsem dostala při narození.“
„Páni, takže my tu máme dceru Santa Clause,“ vypískl Emmett a vypadalo to, že snad nadskočí radostí.
„Vypadá to tak.“ Stoupla jsem si blíž k Edwardovi. Taková pozornost nebyla nic pro mě.
„A jak ses sem dostala? A co tvé jméno?“ otázal se Carlisle.
„Swanová byla maminka za mlada, tak jsem si to vypůjčila. To je dlouhý příběh.“ Do tváří mi stoupalo horko z představy, že bych jim to měla říct.
„My máme času dost,“ zmařil mé naděje.

Usadili jsme se na pohovce a křeslech, Esmé mi udělala horkou čokoládu a já se pustila do vyprávění. Vzala jsem to ve zkratce. Přišlo mi nespravedlivé házet všechny upíry do jednoho pytle, měla jsem pocit, že oni jsou jiní a chtěla se o tom ujistit. Moje pobláznění Edwardem jsem raději vynechala.

„Kometa, ta potvora, mě tu vyklopila. Netušila jsem, že to bylo u vašeho domu. Bylo štěstí, že šel Edward kolem, jinak vážně nevím, co by se stalo.“ Usmála jsem se na jmenovaného a nechala se líbnout do vlasů.
„Šel jsem z lovu, a když jsem uslyšel bušící srdce a slabý dech byl to docela šok.“
„Takže Santa má opravdu sobi a lítací saně?“ Emmett byl nadšený jako malé dítě.
„Ovšem, jak jinak by to všechno stihnul za jednu noc.“
„Doufám, že nás k vám někdy pozveš, to by byl splněný sen.“ Moje povznesená nálada z toho, že už vědí, kdo jsem a já jim můžu povídat o tom, co jsem jim vždycky chtěla říct, poklesla. K nám se nikdy nedostanou.

„Ne severní pól asi nikdo cizí nemůže, že?“ ozvala se Rosalie. Pokývala jsem hlavou.
„Je to možné jen na přímé povolení Santy a vzhledem k tomu, jak táta vyváděl, když jsem o vás začala…“
„A jak se domů dostaneš ty?“ Carlisle prostě byl přes ty praktické záležitosti.
„To nevím, ale jsem si jistá, že když budu chtít, tak to půjde. Jen teď pořádně nevím, co chci.“ Podívala jsem se na Edwarda. Sevřel mi ruku. Nikdy bych nepomyslela, že mě bude v životě čekat tak obtížné rozhodování.

ϔϔϔϔϔ

„Stýská se ti po rodině,“ zašeptal Edward, když jsem se na Štědrý večer dívala do temné noci. Stála jsem u okna v jeho pokoji. Dnes v noci se tatínek vydá do světa, aby obdaroval všechny hodné lidi dárkem. V dispečinku bude zmatek, Tom se bude snažit navigovat správně, ale jako pokaždé dojde k nějaké malé chybě. Se svítáním se táta vrátí a začne velká oslava.
„Nechci od tebe odejít. Bojím se, že pak už by nebylo cesty zpět.“
„Ale když se takhle trápíš…“
„Trápila bych se víc.“ Snažila jsem se, aby moje slova zněla povzbudivě, vesele, ale výsledek nebyl moc valný.
„Miluju tě, udělám pro tebe cokoliv.“
„Já vím.“ Po tmě jsem našla jeho ústa a zpečetila ta slova polibkem.

Nemohla jsem usnout. Myšlenkami jsem byla na saních. Převracela jsem se na posteli a modlila se, abych konečně zabrala. Nešlo to. Edward mi donesl sklenici horkého mléka s medem. Moc mi to nechutnalo, ale prý by mi to mělo pomoci usnout.

Nepovedlo se.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se Edwarda, který si v křesle četl. Nepotřeboval k tomu světlo jako já. To byla určitě jedna z výhod upírství.
„Bude jedna.“ Zaskučela jsem. Teprve?

Postel se vedle mně prohnula. Edwardovy prsty mi projely vlasy. „Pojď ke mně.“ Stulila jsem se mu do náruče a zavřela oči.

V tu chvíli jsem to uslyšela. Rolničky. Jemné cinkání, tlumené stěnami domu, ale byla jsem si jistá. Vyprostila jsem se Edwardovi, prudce se posadila a pozorně naslouchala. Ozvalo se to znovu.

Neváhala jsem a vystřelila z pokoje. Po celém domě byla tma. Kdepak asi všichni jsou? Šla jsem do obýváku. Pod stromem byly poskládány dárky, ale jinak nikde nikdo.

Vyběhla jsem ven, bez ohledu na to, že mám pouze pyžamo a venku je několik stupňů pod nulou.

„Tati,“ zakřičela jsem. „Tati, počkej!“
„Houhou,“ zaslechla jsem někde za domem. To už mě dostihl Edward a přehodil přese mě bundu. Šla jsem za zvuky. Saně tažené osmispřežím stály na malé mýtině. Otec s nich právě vystupoval. Rozběhla jsem se a vběhla mu přímo do náruče. Pevně mě objal. Jeho vousy mě zalechtaly na čele.
„Jsem tak ráda, že jsi tady. Myslela jsem, že nepřijdeš.“
„Celou dobu jsem tě sledoval, holčičko, přeci tě nemůžu nechat bez dozoru,“ zasmál se hrdelním smíchem.
„No jistě, co jsem si taky myslela, když jsem skoro dospělá,“ neubránila jsem se ušklíbnutí.
„Měl bych se ti omluvit. Měla jsi pravdu. Viděl jsem všechno. Opravdu jsem to pokazil. Jako Santa Claus bych neměl být tak předpojatý. Slibuju, že příště se nad věcí víc zamyslím.“
„Takže už nemají ne?“ zeptala jsem se s nadějí.
„Pro koho myslíš, že jsou všechny ty dárky?“ zeptal se vesele. Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho na růžovou tvář.
„Děkuju,“ zašeptala jsem.
„Pro tebe všechno, dítě.“

Otočila jsem se. Stála tam celá rodina vpředu s Edwardem.

„Tohle jsou Cullenovi, tati, a tohle Edward,“ natáhla jsem k němu ruku. Přišel ke mně a vložil do ní svou. „Tak nějak…“
„Já vím,“ zarazil mě uprostřed věty. „Nemusím slyšet všechno. Pro mě vždycky budeš moje malá holčička, tak mi, prosím, neber iluze.“
„Jak si přeješ.“
„Domů se asi jen tak nevrátíš, že?“ uhodl. Podívala jsem se na Edwarda. Sevřelo se mi srdce z představy, že bych měla odejít. „Myslel jsem si to. Ale musíš mi slíbit, že se na nás přijedeš podívat. Můžeš přivést i svého… ehm… i Edwarda nebo kamarády.“ Sáhnul do kapsy červeného huňatého kabátu a vytáhl sněhovou kouli. „Nikdy se nerozteče. Vždycky bude studená. Stačí ji zahřát a někdo od nás se tu objeví.“ Vložil mi kouli do dlaně. Sevřela jsem ji v prstech. Byla opravdu jako skutečný sníh, ale ruka mi zůstávala suchá. „Musím letět, ještě mě toho dost čeká a nechci Tomovi zase způsobit srdeční zástavu tím, že se nebudu držet plánu,“ zachechtal se dobrosrdečně.
„Bude se mi stýskat,“ přiznala jsem.
„Nám taky. Ale určitě se brzy uvidíme.“ Naposledy jsem ho objala. Šla jsem se i pomazlit se sobi a poděkovat Kometě, jak skvěle zvládla svůj úkol, když mě sem vezla. „… mladíku, musíte mi slíbit, že mi na ni dáte pozor,“ zaslechla jsem.
„Slibuju. Neodpustil bych si, kdyby se jí něco stalo,“ odvětil Edward.
„Tak to ji nechávám v těch správných rukou.“

Tatínek naskočil do saní. Stoupla jsem si vedle Edwarda. Objal mě rukou kolem ramen, opřela jsem se o něho.

„Tak šup, Kometo, Tanečníku, Skoku, Amore a vy ostatní, jedeme,“ zakřičel. Sobi skočili a saně vystartovaly vpřed.

„Hustýý,“ uslyšela jsem za sebou Emmetta.

„Veselé Vánoce,“ zavolal táta a zamával nám.
„Veselé Vánoce,“ řekla jsem potichu, protože už mě nemohl slyšet.

Stáli jsme tam všichni ve sněhových závějích, na hlavy nám dopadaly lehounké bílé vločky. Tmavou plochu oblohy rušilo jen kulaté oko měsíce.

„Hohoho,“ zaslechla jsem, i když jsem si to možná jen vysnila. Santovy saně proletěly oblohou a zmizely v dáli.

„Veselé Vánoce,“ řekl mi Edward a sklonil se pro polibek.

Na závěr bych ráda Vám všem popřála šťastné a veselé Vánoce, a hodně zdraví a štěstí do nového roku. Snad se tu v tom příštím roce opět sejdeme. :-)

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  SestraTwilly (29.11.2013 21:07)

Joj Zuzka,taká správna vianočná nálada na mňa dýchala. Dobroskop,elfovia
Dedo Mráz,soby....všetko sympatické,milé rozprávkové bytosti.
A ešte k tomu láska...krásna,vianočná poviedka. Tak správne ma
naladila na Vianoce.

13)  Dennniii (27.12.2012 19:07)

Nádherný vánoční příběh!!!
Zhltla jsem obě dvě části najednou...úplně mě příběh naplněný kouzlem Vánoc dojal... nádhera

11)  GinaB (23.12.2012 23:13)

Krásný příběh.
A krásné vánoce!

9)  Kamci (23.12.2012 20:20)

moc krásný příběh, díky krásné vánoce

8)  Marvi (23.12.2012 18:54)

Nádhera. Moc se mi celý příběh líbil
Krásné Vánoce i tobě

7)  eMuska (23.12.2012 18:16)

ach, to bolo sladké a milunké! som nadšená!

3)  Marcelle (23.12.2012 14:33)

2)  Alison (23.12.2012 14:30)

1)  mispa (23.12.2012 12:47)

1