22.12.2012 [13:00], zuzka88, Povídky jednorázové, komentováno 9×, zobrazeno 2305×

Nastává čas Vánoc a Santa Claus má napilno. Do příprav se zapojí i jeho dcera Bella, která náhodou objeví rodinu, jejíž jeden člen jí nedá spát. Proč si tato rodina nezaslouží dárky od Santa Clause, když jsou tak krásní a vypadají tak mile? Sama se pak pustí do pátrání a pokusí se Santu přesvědčit o tom, že Cullenovi jsou daleko lepší než většina lidí.

I. část

Utáhla jsem si červenou mašli s bílými vločkami na konci copu, nazula teplé zimní boty, moje oblíbené – červené s huňatým kožíškem okolo nohy. Rukama jsem vklouzla do kabátu, který k botkám krásně ladil, a vyběhla ven.

Měla jsem si vzít čepici, napadlo mě, když jsem se ocitla v husté chumelenici. Nedalo se nic dělat. Se sklopenou hlavou jsem proběhla cestičkou k hlavní ulici. Do továrny, kde sídlila tátova kancelář, to pak byl jen kousek. Nikde jsem nezahlédla živou duši, všichni se jistě činili v práci. Do Vánoc zbývalo pouhých čtrnáct dní a výroba hraček vrcholila. Bylo za potřebí každé ruky. V tento čas zapojoval otec i mě.

Otevřela jsem těžké kované dveře a ocitla se přímo ve víru dění. Přede mnou se rozprostírala ohromná hala s vysokým stropem, který vypadal jako pokrytý naducanými beránky, ze kterých se dolů spouštěly nadýchané sněhové vločky. Nikdy se ovšem nedotkly země. Asi v polovině vzdálenosti zmizely. Strašně ráda jsem ten strop pozorovala. Měnil se s každým ročním obdobím, s každou denní dobou - jeden z nápadů mého táty.

Kolem se ozývalo klapání, syčení, pískání, vrčení, ale také hovor a vánoční koledy linoucí se z reproduktorů. Byla to směsice všemožných zvuků, z nichž bych dokázala pojmenovat úplně každý. Trávila jsem zde většinu svého života. I vůně, které se zde mísily, mi připadaly důvěrně známé.

„Ahoj, Bello,“ zavolal na mě Bernie. Elf, který měl na starosti linku na výrobu dětských kol. Usmála jsem se na něj.
„Jak to šlape?“ ptala jsem se a sledovala, jak z kabiny vyjíždí krásné růžové kolo s cinkátky na drátech a třásněmi na řídítkách. Sen každé malé slečny.
„Plníme plán, Santa bude spokojenej.“
„Vyřídím mu to.“

Zavolalo na mě pár dalších kamarádů, vlastně spíš rodiny. Všechny jsem znala od narození. Vyrůstala mezi nimi, hrála si s nimi… Všem jsem zamávala. Vrátila jsem se ke vchodu, od kterého vybíhaly dvě chodby. Jedna doprava, druhá doleva. Vydala jsem se tou pravou. Vyšla jsem po schodech s červeným kobercem a vyřezávaným zábradlím ozdobeným girlandou jedlových větviček, jejichž vůně se šířila do okolí.

Prošla jsem okolo oddělení pošty, distribuce, dispečinku, statistiky, obchodu a zásobování, bylo toho tady spousta. Přes skleněnou výplň jsem zamávala na Jessii, Lucy, Monu a Kate, které měly na starosti dopisy od dětí. Podlaha jejich kanceláře byla pokryta stohy papírů. Obdivovala jsem je za to, že jsou schopné se tím prokousat. Nejednou jsem jim pomáhala a bylo to něco neskutečného. Na jednu stranu bylo úžasné číst, co si děti přejí, projít celým tím systémem, který je rozčlení na hodné a zlobivé, na stranu druhou to bylo náročné, únavné a nekonečné. Byla jsem ráda, že jsem se tomu letos vyhnula.

Zastavila jsem se na konci chodby. Staré vyřezávané dveře ozdobené zeleným věncem s šiškami, mašlemi a malými jablíčky. Do pracovny Santa Clause chodili všichni s úctou. Každý kdo chtěl vejít, zaklepal a počkal na vyzvání. I já a maminka jsme tento rituál podstupovaly.

„Vstupte,“ ozvalo se tlumeně. Otevřela jsem dveře a usmála se na svého otce. Seděl za mohutným stolem z tmavého dřeva. Papíry měl zatížené velkým sněžítkem, které jsem tu kdysi darovala k Vánocům. Opíral se o čalouněné opěradlo pohodlného křesla. Oblečený byl opět celý v červeném. Kolikrát jsem navrhovala, že když je doma, mohl by se oblékat trochu pohodlněji, ale nesetkalo se to s úspěchem. Čepici s bílým kožíškem na lemu a bambulí na konci měl pověšenou na věšáku. Hlavu mu zdobila koruna hustých bílých vlasů, které plynule přecházely do plnovousu. Z baculatého obličeje se na mě díval pár čokoládově hnědých očí, které jsem po něm zdědila. Na nose měl posazené brýle s půlměsícovými skly.
„Bello, to jsem rád, že jsi tu,“ zahlaholil. Jak by ne, když mě sám zavolal. Odložil pero, sundal brýle a vstal. Byl vysoký, mohutný, ovšem také s větším bříškem. Maminka se o něj dobře starala. Políbil mě na čelo.

V otcově kanceláři panovalo přítmí. Byla zde jen dvě malá okénka. Zdi byly obložené tmavým dřevem, koberec byl červeno zelený. I dřevo, z kterého byla vyrobena sedací souprava, mělo červený nádech a polštáře v ní byly samozřejmě tematické. V rohu stál vánoční strom sahající až ke stropu. Byly na něm zavěšeny perníčky, které jsme s maminkou a Elsou pekly. Ty byly doplněny dřevěnými ozdobami, které Santovi přinášeli elfové. Sem tam se rozvíjel květ vánoční hvězdy. Na špici se pak vznášel anděl, kterého jsem tam každý rok připevňovala já. Byla to taková malá tradice. Nechyběl řetěz z popcornu a brusinek. Pod stromem jezdil po kolejích vláček, který byl velmi starý a bez kterého by to nebyly ty správné Vánoce.

„Mluvila jsem s Berniem, letos to vypadá, že nedojde na žádné závěrečné šílenství.“
„Právě jsem sledoval statistiky. Elfové se činí,“ souhlasil. Myslím, že budeme mít dostatek času na případné opravy a dodělávky.“ Bílý knír se zvedl, jak se usmál.
„To je dobře. Co jsi ode mě potřeboval?“
„Chtěl jsem tě požádat o pomoc. Na béčku to nějak nezvládají. Je třeba projít seznamy. S dospělými je to snazší. Protože na mě nevěří, nepíší si přání, takže je jen nutné zkontrolovat, jestli to, co bylo loni, platí i letos.“

Béčko byla továrna, která se zabývala dospělými. Všichni si myslí, že Santa Claus nosí dárky pouze dětem. Hollywoodské filmy tuto fámu jen potvrzují, ovšem opak je pravdou. Na severním pólu se najde i místo, které se věnuje výhradně dospělým. Elfové, kteří odsloužili určitou dobu v dětské sekci, mohli přejít do béčka. Byla to práce detailnější, složitější a v některých případech i ne zrovna vděčná. Děti měly radost z každé hračky, dospělí byli vybíraví, ne vše jim bylo pochuti.

„Kontrola seznamů?“ zeptala jsem se ne zrovna nadšeně. Představila jsem si ty hodiny nekonečné práce.
„Netvař se tak. Je to nutné, takže se z toho nevyvlíkneš.“ V úsměvu ukázal řadu bílých zubů.
„To jsem teda ráda.“
„Jsi hodná holčička, co bys pro svého tatínka neudělala.“ Bylo by toho dost, pomyslela jsem si.
„Můžu si to aspoň vzít domů?“
„To můžeš, ale nezapomeň to pak kompletně vrátit,“ nabádal mě.
„Rozkaz, šéfe,“ zasalutovala jsem. Políbila jsem ho na tvář a odcházela.
„Taky by ses mohla stavit za maminkou, stěžuje si, že tě dlouho neviděla.“ Měla jsem co dělat, abych neprotočila oči. Byla jsem u nich před dvěma dny. To snad není tak dávno.
„Stavím,“ řekla jsem a odešla.

Jelikož jsem byla plnoletá, bylo mi povoleno zařídit si vlastní domek. Rodiče obývaly největší dům ve vesnici, to se rozumí samo sebou, byl pohodlný, útulný, prostorný, ale já toužila po něčem, co by bylo jen moje. A tak jsem vyfasovala malinkatou chaloupku. Kuchyň s obýváčkem a ložnice, nic víc se tam nevešlo. Ale mně to nevadilo. Byla jsem naprosto spokojená. Zařídila jsem si ji k obrazu svému, a když jsem strojila svůj první vánoční stromeček, cítila jsem pýchu. Tenhle byl jen a jen můj.

Továrna B se nacházela na druhé straně vesnice. Cesta tam už byla snazší. Chumelení pomalu ustávalo a elfopluh, jak říkal Jerry svému vynálezu, se činil, takže jsem se ani nemusela brodit v závějích. Vzala jsem to postranními uličkami, abych si zkrátila cestu. Vesnice byla celkem rozlehlá. Při posledním sčítání čítala dva tisíce tři sta sedmdesát dva domečků. Každý z nich byl krásně ozdoben a nasvícen, když se setmělo, byla to opravdu nádhera. Na vánoční atmosféru si elfové potrpěli jako nikdo jiný. Nic nenechali náhodě. Žárovky zkoušeli už v srpnu, kdyby náhodou nějaká nesvítila. Vánoční strom na náměstí byl to nejvelkolepější, co jsem kdy viděla. Ohromný, zářící do dáli, ověšený koulemi velkými jako moje hlava.

K béčku to bylo asi kilometr. Přišla jsem s červenými tvářemi a zmrzlýma ušima. Opět jsem se se všemi zdravila a rovnou zamířila do schvalovacího oddělení. Vyfasovala jsem dvě bedny seznamů a dobroskop – malou věcičku, která po zadání jména ukázala, co zadaný právě dělá a zda byl dotyčný hodný nebo zlobivý, tak to teda bylo u dětí, u dospělých se hodnotilo poněkud víc faktorů, které přístroj dokázal vyhodnotit a vyplivnout ano nebo ne, podle situace.

Na cestu domů jsem si chytila taxáně, novinku, se kterou přišel táta před dvěma roky. Jednalo se o sáně řízené elfy, jež jezdily po vesnici. Ani Santu nebavilo trmácet se pěšky. Doma jsem svůj náklad odložila na konferenční stolek, svlékla se, zatopila v krbu a pustila se do přípravy horké čokolády, mého nejoblíbenějšího nápoje.

Se zkříženými nohama jsem se usadila na gauči a pustila se do práce. Měla jsem písmeno c. Byla tam jména, která jsem vůbec nedokázala vyslovit, takže nastal menší problém s dobroskopem, protože ten znal jen přesnou výslovnost. Několikrát se stalo, že jsem musela jméno napsat ručně, což bylo zdržování. Asi po hodině jsem byla teprve na druhé straně. Zatím bylo jen pár lidí, u kterých se změnilo ano na ne. Ve většině případů jsem jen odškrtla loňský výsledek. Po dalších pár hodinách práce už jsem nevěděla jak si sednout. Nohama jsem klimbala přes opěradlo, měla jsem je zvednuté ve vzduchu, položené na zemi, chvíli jsem ležela na břiše, pak zase na zádech. Když mi zaškrundalo v břiše, zamžourala jsem na hodiny a zjistila, že jsem propásla čas oběda. Žaludek znovu zakňoural hlady. Usmála jsem se, mohla jsem si udělat legální přestávku.

Připravila jsem si sendvič a snědla ho ve stoje u okna. Venku se už pomalu stmívalo, vesnice se rozsvěcela a sníh, který padal, jen dolaďoval vánoční atmosféru. Zbožňovala jsem Vánoce. Už od narození jsem se nemohla dočkat, až zase přijdou. Jakmile na mě dýchly první tóny koled, zasvítila první žárovička vánočního osvětlení a zavanula vůně prvních medových perníčku, pocítila jsem vzrušené tetelení v útrobách. Možná to mám v krvi, když je můj otec Santa Claus, kdo ví. Těšila jsem se na večer, až se elfové po práci sejdou u stromu a budou zpívat. Doufala jsem, že do té doby se dostanu na konec seznamu a bude se k nim moc přidat.

Nestihla. Skončila jsem u Cu, ale měla jsem toho tak akorát. Usoudila jsem, že menší rozptýlení mi jen prospěje. Práce mi pak půjde lépe od ruky.

Teple jsem se oblékla, tentokrát nezapomněla na červenou čepici s bílým vzorem v podobě stromků, sobů a květů vánoční hvězdy, na jejímž vršku se skvěla bílá bambule a samozřejmě rukavice. Teplota klesla hluboko pod nulu.

Zpívání se účastnili téměř všichni. Prostranství okolo vánočního stromu bylo nacpané k prasknutí, z každého rohu se ozývaly pějící hlasy. Sama jsem se přidala ke zpěvu mé oblíbené O holy night. Tahle píseň mi vháněla slzy do očí.

Vydrželi jsme tam asi hodinu. Elfové se pak vydali do svých domovů, případně do hospody, pokud se tomu tak dá říkat, když tam nepodávali žádný alkohol. Já jsem musela domů, abych konečně dodělala ty seznamy. Zítra na mě určitě čeká další várka.

Byla jsem tak zmrzlá, že jsem si s tím sedla přímo před krb, abych se zahřála. S povzdechem jsem se pustila do osob, jejichž příjmení začínalo na Cu.

Ano, ano, ano, ne, ano, ano, ano…

„Cullenová Alice,“ řekla jsem do dobroskopu. Na malé obrazovce se objevila drobná dívka. Seděla na posteli a povídala si s nějakým mladíkem. Usmála jsem se. Měla jsem ráda romantické příběhy. Já osobně jsem nikdy nic podobného neprožila. Vždycky jsem se cítila příliš svázaná tím, co jsem. Ovšemže jsem netrávila celý život jen mezi elfy. Minimálně jednou ročně jsme se přes léto vypravovali do světa, ale nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by mě nějakým způsobem zaujal. Navíc jsem nemohla prozradit, kdo jsem, takže jsem se raději šetřila neustálého lhaní a skrývání pravdy. Ale představa, že bych mohla sedět jako právě teď Alice Cullenová, byla bych moc šťastná.

Znovu jsem se závistivě zadívala na obrázek, který se mi naskytl. Tentokrát si opírala hlavu o chlapcovo rameno a drželi se za ruce. Očima jsem zašilhala, spíš jen ze zvyku, protože tady bylo jasné, že je to milá slečna, na vedlejší displej. Obočí mi vyletělo vzhůru překvapením. Ne?! To jako vážně? Zamračila jsem se. Tak to je tedy zklamání. Všimla jsem si, že ne měla i předchozí rok. Odškrtla jsem tedy výsledek a šla dál.

„Cullen Carlisle.“ Nejspíš příbuzný. Vypadal jako starší bratr Alice. Krásný, blond. Mají dobré geny v rodině. Zase ne. Zasyčela jsem. Kam ten svět spěje.
„Cullen Edward,“ přečetla jsem další jméno. Pohledem jsem zjistila, že je tam těch Cullenových ještě několik.

Při pohledu na Edwarda Cullena jsem nosem vypustila veškerý vzduch, co jsem měla v plicích. Zírala jsem na někoho tak nádherného, že se jeho příbuzní, které jsem už viděla, mohli jít zahrabat. Byl sice trochu moc bledý, ale to mu spíš přidávalo na zajímavosti. Seděl u klavíru a vypadl smutně. Bezděčně jsem natáhla ruku, jako bych se ho snad mohla dotknout a utěšit ho. Ve zlatavých očích měl rezignovaný výraz. Ruce svíral v pěst a díval se někam ven. Jak jsem si ho prohlížela, rozbušilo se mi srdce. Tak když ne on, tak kdo jiný? Cože? Zase ne?! Přece není možné, aby anděl nebyl dobrý. To je prostě hloupost. Musí to být nějaká chyba.

Dívala jsem se na něj asi půl hodiny. Za tu dobu se ani jednou nepohnul, nezamrkal, jeho hrudník se nehýbal. Kdybych nevěděla, že dobroskop ukazuje lidi, myslela bych si, že je to socha. Povzdychla jsem si a s těžkým srdcem odškrtla jeho loňský rozsudek, který se shodoval s letošním.

Když jsem projela i další čtyři Cullenovi se stejným místem bydliště, byla jsem pěkně naštvaná. Ne, ne, ne…

S náladou pod psa jsem dodělala zbytek. Nevěnovala jsem pozornost lidem na obrazovkách. Myšlenkami jsme se toulala ve městě Forks, které podle dobroskopu leželo ve Spojených státech ve státě Washington. Tam jsem nikdy nebyla. Přemýšlela jsem o celé té zvláštní rodině. Sedm nádherných lidí v jedné rodině, kteří nejsou pro dobroskop dost dobří. Při pohledu na ně mě napadlo, že by snad mohli být jedině mafiáni, jinak není možné, aby měli všichni ne.

Neubránila jsem se pokušení a znovu se podívala na Edwarda Cullena. Tentokrát byl venku. Byla tma, takže jsem z toho moc neviděla, jen temné obrysy jeho postavy. Škoda.

Spát jsem šla až po půlnoci. Byla jsem unavená, ale ne a ne zabrat. Potřebovala jsem ho vidět. Aspoň chviličku. Naposledy. Ráno se mi to bude zdát všechno jiné. Bude to jen další člověk ze seznamu, nic víc.

Zašeptala jsem jeho jméno, jako bych se bála, že mě snad někdo uslyší. Ležel na posteli a četl si. Zločin a trest. Chvíli jsem ho sledovala. Přišlo mi, že otáčí stránky nějak rychle. Asi není moc dobrý čtenář. Trochu mi vadilo, že dolní půlku jeho obličeje mi zakrývá kniha. Nemohla jsem si tak vychutnat jeho dokonalost do poslední špetky.

Usnula jsem s pohledem upřeným na jeho tvář.

ϔϔϔϔϔ

Sbírala jsem k tomu odvahu skoro celé odpoledne. Přístroje na pólu se niky nemýlí a dobroskop už vůbec ne, ale já jsem si nemohla pomoct. Edwarda jsem sledovala každou volnou chvíli. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Pokaždé, když se podíval, jakoby mým směrem se mi na okamžik zastavilo srdce. Naopak, když se odvrátil, bodlo mě někde hluboko uvnitř.

Odmítala jsem uvěřit tomu, že by mohl být špatný, tedy oni, celá rodina samozřejmě. Proto jsem se rozhodla promluvit si s tátou a zjistit trochu blíž, co jsou zač. Já… prostě jsem na něj nemohla přestat myslet. Nešlo to jen tak nechat být.

„Ahoj, mami,“ zavolala jsem, když jsem ze sebe sklepávala sněhové vločky.
„Ahoj, drahoušku.“ Maminka mě políbila na tvář. Vzala jsem si k srdci tátovy prosby, abych se za mamkou přišla taky povídat a zároveň to spojila s večeří, která bude určitě vynikající a s rozhovorem s otcem.

„Jak se pořád máš?“ ptala se mě a vedla mě do kuchyně. Z hrnců se kouřilo a na stole jsem viděla svůj oblíbený koláč. Jakoby věděla, že přijdu. Hned jsem se na něj vrhla. „Bude večeře,“ řekla káravě. Pokrčila jsem rameny a zakousla se do ukořistěného kusu.

Pak jsme si povídaly, dokud se neobjevil táta. Už u dveří hlásil, že je hladový, takže jsme rovnou zasedli ke stolu.

„Tati,“ začala jsem opatrně, když bylo téměř dojedeno.
„Hmmm,“ zahučel. Tváře se mu nadouvaly a on se tvářil maximálně spokojeně.
„Chtěla bych se na něco zeptat.“
„Hmmm.“
„Víš, jak jsem teď kontrolovala ty seznamy… byla tam jedna rodina… Cullenovi,“ odmlčela jsem se a sledovala, jestli mu to jméno něco řekne. Zjevně věděl hned, o kom mluvím. Ztuhnul a sousto mu zaskočilo. „Znáš je?“ ptala jsem se, jako bych si ničeho nevšimla.
„Nu… ano,“ řekl po chvíli váhání.
„Všichni z jejich rodiny u sebe mají ne. Proč? Vypadají mile, sympaticky.“ Vynechala jsem, že jsou krásný hlavně ten Edward.
„Bello, zlatíčko, upíři nemohou mít ano.“ Vyvalila jsem oči. Upíři?
„Upíři?“ zopakovala jsem svou myšlenku.
„Ano, Cullenovi jsou upíři.“
„Ale… upíři přece neexistují.“
„Drahoušku, Santa přece taky neexistuje, alespoň pro někoho,“ vložila se do toho maminka.
„To mi chcete jako říct, že po světě běhají upíři? No páni!“ To překvapení mi na okamžik zaměstnalo mysl něčím jiným než Edwardem Cullenem. Ale byla to opravdu jen chvíle.

Rodiče pokračovali v jídle jako by se nic nestalo. Já jsem ale chtěla pokračovat. To, že jsou upíři… no, nepřišlo mi to jako dostatečný důvod k tomu, aby měli automaticky ne.

„Tati, já jsem je viděla a nemám pocit, že by si to zasloužili,“ začala jsem svou obhajobu.
„Bello, věř mi, takhle je to správně.“ Otec na mě mluvil jako na malou holku, které se vysvětluje, že paní učitelka má vždycky pravdu.
„Já si to nemyslím,“ trvala jsem na svém. Rodiče si vyměnili zvláštní pohled a pak promluvila mamka.
„Bello, tohle je moc složitý proces, tomu nemůžeš rozumět.“ Měla jsem pocit, jako by mi bylo pět. Jak tomu mám ale porozumět, když mi to nikdo nechce vysvětlit? A jak tomu mám věřit, když někde uvnitř vím, že je to špatně? Nedokázala jsem ten pocit správně popsat, ale něco mi říkalo, že je to prostě špatně.

A pak mě to napadlo. Třeba bych mohla dokázat, že se dobroskop i rodiče mýlí.

„Pojedu k nim,“ řekla jsem. „Seznámím se s nimi, budu je sledovat a tak zjistím, kde je pravda.“ Maminka vypadala vyděšeně. Tátovo obočí se spojilo v jednu velkou bílou huňatou čáru.
„To v žádném případě,“ zaburácel.
„Ale proč ne?“
„Je to nebezpečné a navíc není důvod. Budeme to dělat jako vždycky. Každý rok se řídíme dobroskopem, tak to nebudeme měnit.“
„Jenže…“ Otec bouchl pěstí do stolu. Tvář měl zrudlou rozčílením
„Už jsem řekl a víc o tom nechci slyšet.“

Věděla jsem, že to je konec debaty.  Oni prostě nechtěli poslouchat, ani to zkusit.

Do konce večeře jsem seděla mlčky. Chuť mě docela přešla. Normálně bych pak ještě poseděla s rodiči, ale tentokrát jsem už chtěla jít domů. Nestávalo se často, že by mě něčím tak rozčílili. A když táta zvýšil hlas, tak už to muselo být něco.

„Myslím, že už nebudeme potřebovat tvoji pomoc se seznamy. Odnes zítra, co máš do béčka a oni už si s tím poradí,“ řekl mi táta, když jsem se zvedla k odchodu. Přikývla jsem.

Doma jsem se stočila na pohovce a dívala se na Edwardovu úžasnou tvář. Zdál se tak smutný. Lidi… teda upři – ani lidi, ani upíři by ve vánočním čase neměli být smutní. Ukazovákem jsem přejela po obrazovce. Z pohledu na něj mi bylo úzko. Když se lehce zamračil, pocítila jsem zvláštní stah u srdce. Povzdechla jsem si a promnula to místo.

Co mám dělat, abych mu pomohla? A důležitější otázka… jak to mám udělat, když on je tam a já jsem tady. Situace bez řešení. Ach jo.

Zavřela jsem oči a představovala si, jak sedím vedle něj. Hlavu mám opřenou o jeho rameno. Prsty vnořím do jeho hustých vlasů. Úplně jsem cítila jemné pramínky, jak mě lechtají na dlani. Jeho ruku mám položenou na stehně.

Bylo to tak živé. Věděla jsem jedno. Musím jít za ním. Musím ho najít a dokázat tak tátovi a všem, že oni si zaslouží dárky.

Bez dalšího přemýšlení jsem vyskočila. Popadla jsem červený kufřík se zlatými zdobnými ornamenty a začala do něj házet oblečení. Nepřemýšlela jsem, co by se hodilo a co ne, dávala jsem to tam bez ladu a skladu. Přidala jsem dobroskop, peníze, které u nás byly k ničemu, a kufr zavřela. Oblékla jsem se a teprve pak uvažovala o tom, co dál. Chtělo by to nějaký dopravní prostředek.

Jediný způsob, jak se dostat ze severního pólu byl pomocí sobů. Elfové měli ještě trysky, ale já jsem bohužel nebyla elf. Takže to bylo jasné. Půjčím si soba. Ten mě dostane do Washingtonu a pak se vrátí domů. Nikdo si ničeho nevšimne.

Plán to byl skvělý, ale hůř realizovatelný. Počkala jsem na dobu, kdy budou elfové v postelích. Pak už se stačilo proplížit se nenápadně vesnicí, ukrást soba a zmizet. Parádička. Ke stájím jsem se dostala nepozorovaně. U stájí jsem ale narazila. Travis a Jackson seděli na balíku slámy a hráli karty. Zasyčela jsem. Zrovna dneska. Skousla jsem si ret a přemýšlela, co s nimi.

Udělala jsem to nejjednodušší. Strčila jsem do hraničky dříví, která se s rachotem zřítila k zemi.  Pak jsem se schovala co nejblíž k vratům, abych mohla proklouznout, až vyjdou ven. Věděla jsem, že budu mít jen pár minut, abych přidělala alespoň otěže a zmizela.

Elfové se objevili během chviličky. Proběhli kousek okolo mě, zadržela jsem dech. Jejich pozornost byla upřená na nehodu.

Zaběhla jsem do stájí. Automaticky jsem zamířila ke Kometě. Bylo na ni spolehnutí, a navíc jsem s ní dobře vycházela.

„Ahoj, Kometo,“ pozdravila jsem ji šeptem. „Potřebuju pomoct. Budeš hodná a pomůžeš mi?“ Zakývala hlavou a vydala zvuk, který by se dal považovat za ano.
„Tak jo. Dám ti postroj a poletíme. Pospícháme.“ Ruce se mi klepaly, jak jsem se snažila být rychlá. Přetáhla jsem jí přes hlavu ohlávku a utáhla. Zavedla jsem ji k obloukovitému otvoru, kterým sobové vylétali ven. Vylezla jsem na ni. Kufr položila před sebe a pobídla ji.
„Tak leť holka. Šup.“

Kometa se odrazila a už jsme byli ve vzduchu. Ledový vítr mi narážel do tváří. Vytáhla jsem si šálu výš, abych schovala bradu i nos.

Nemusela jsem jí říkat, kam letět. Sobové to prostě poznali. A tak jsem sledovala mraky, které se pode mnou kupily, a přemýšlela, co budu dělat, až se dostanu do Forks. Nakonec jsem se rozhodla dát tomu volný průběh, protože mě nic nenapadlo.

Zřetelně jsem cítila, kdy Kometa začala klesat. Uviděla jsem pod námi světla měst. Pořád byla tma, hluboká noc. Řítily jsme se neskutečnou rychlostí a byly stále níž. Pevně jsem se držela, abych nespadla. Na sobech jsem jezdila jen občas, spíš pro zábavu.

Už jsem dokázala rozeznat jednotlivé domy, lesy, pole…

„Kometo, tam ne!“ zakřičela jsem, když jsem si všimla, že míří do temných korun stromů. Ale neposlouchala. Větvičky mě šlehaly do obličeje a škubaly mi za vlasy. Pak se Kometa nebezpečně naklonila a já se neudržela. S žuchnutím jsem přistála na sněhové peřině. Naštěstí jsem nespadla z velké výšky. Uslyšela jsem bouchnutí nedaleko a pak Kometino zahýkání. Přetočila jsem se na záda a hledala ji pohledem. Dvakrát nade mnou udělala kolečko a pak se začala vzdalovat.

„Kometo,“ zavolala jsem na ni. „Kometo!“ A to už jsem viděla jen větve nad sebou. Kometa byla pryč. Proč mě vyklopila uprostřed lesů? Chtěla jsem do Forks a ne na houby – ne že by se snad nějaké daly pod tou hromadou sněhu najít.

Cítila jsem, jak mě sníh začíná i přes tlustou vrstvu oblečení studit. Posadila jsem se. Pak postavila. Po slepu jsem hledala kufr.

„Do háje, sakra, do prkýnka,“ nadávala jsem. Nohy mě začaly zábnout, prsty na rukou jsem téměř necítila. Začínala jsem být zoufalá. Kdyby aspoň nebyla taková tma. V lese, ale bude těžko veřejné osvětlení. Zoufalství mi vehnalo slzy do očí. Co teď? Bez věcí, bůhví kde, zmrzlá. To nám to hezky začíná.

Brodila jsem se sněhem a nevěděla, kam jdu. Měla jsem pocit, že chodím pořád dokola. Ale možná jsem se pletla. Doufala jsem, že se brzy rozední a já najdu cestu ven z lesa. Najdu nějaké lidi…

Zuby mi o sebe drkotaly, celé tělo se mi třáslo. Ruce jsem měla úplně ztuhlé. Vzlykla jsem. Tak to ten můj výlet dopadl úplně jinak, než jsem si představovala. Zdálo se, že Edwarda neuvidím. Netušila jsem, jak se dostanu zpátky, co budu dělat dál. Třeba prostě umrznu v lese a bude konec. Najednou jsem se cítila unavená. Celý den na nohou, noční vzrušení, žádný spánek. Prochladlé nohy mě odmítaly nést. Opřela jsem se o strom a zavřela oči. Představila jsem si Edwarda. Bylo to jako vidět ho na obrazovce. Ostré rysy, bílá hladká pokožka.

Malátně jsem otevřela oči. Moje představa nezmizela. Dívala jsem se do zlatavých očí, které pro mě byly tak známé. Přesně jsem věděla, že pod nimi leží plná ústa. Že bych už zmrzla a byla jsem mrtvá? Zamrkala jsem.

„Slečno,“ ozval se něžný hlas. Byl jako pohlazení. Takže se mi to nezdá? „Slečno, slyšíte mě?“ ptal se.
„Já… ano.“ Byla jsem tak v šoku, že ho vážně vidím. Nemohla jsem najít slova.
„Můžete se postavit?“ mluvil dál. „Odvedu vás do tepla.“ Slyšela jsem, jak mluví, ale nedokázala jsem zformulovat větu. Jednu ruku mi položil okolo ramen. No tak, Bello, mluv, přikazovala jsem si.

Připadala jsem si jako ve snu. Opravdu jsem ho našla! Byla jsem u Edwarda.

„Můžeme?“ zeptal se. Přikývla jsem.
„Ano,“ vyhrkla jsem.
„Dobře. Máme dům kousek odsud, tam se ohřejete.“ Kousek? A já si myslela, že mě Kometa shodila mimo civilizaci.
„Dě-ku-ju.“ Zuby mi drkotaly. Nohy jsem měla úplně ztuhlé. Neohrabaně jsem udělala jeden krok a málem šla do kolen.

Najednou jsem byla ve vzduchu přitisknutá k Edwardově tenké bundě.  Proč se víc neoblékne? Podívala jsem se na něj.
„Takhle to bude rychlejší,“ vysvětlil a vykročil. Nechápala jsem, jak může vědět kam jít. Všude okolo to vypadlo stejně. Stromy, stromy a zase stromy. Ale udělal sotva pár kroků a před námi se začala objevovat světla. Postupně se začal zhmotňovat temný stín, který nabýval ostřejších obrysů.  Nakonec jsem uviděla vilu, jejíž okna zářila do noci. Nejdřív jsem nechápala. Lidi v tuto dobu spí. Ale pak mi to došlo. Upíři. Že by to bylo vysvětlení i pro jeho lehké oblečení?

Dveře se otevřely dřív, než jsme vyšli schody na verandu.

„Edwarde,“ řekl blonďatý muž. Carlisle Cullen.
„Našel jsem ji kousek odsud, když jsem se vracel z l… když jsem šel domů,“ opravil se rychle. Dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla. „Je celá promrzlá. Ležela ve sněhu.“
„Pojďte dovnitř.“ Najednou mě obklopilo teplo. Nebylo takové, jako třeba u mě doma, ale i tak to bylo oproti venkovnímu vzduchu jako ráj na zemi. Stále jsem se však třásla. Edward mě zanesl do obývacího pokoje a usadil na pohovku.

„Donesu nějaké deky,“ ozvala se žena, které jsem si předtím nevšimla.
„Jak vám je?“ ptal se Carlisle a bedlivě si mě prohlížel.
„Tro-chu zi-maa.“
„Dobře. Sundám vám boty a bundu, abyste se pořádně prohřála. Esmé vám donese čaj.“ Sledovala jsem jeho počínání a nedokázala se nijak bránit. Zoufale jsem toužila po teple.

Zřetelně jsem cítila, jak se pokojem začalo šířit teplo. Jako když zatopím v krbu. Carlisle kolem mě obtočil asi tři deky. Za nedlouho jsem v dlaních držela šálek s kouřícím čajem. Prsty, jsem měla celé červené, ale už to nebylo tak hrozné. Edward postával opodál u stěny, Carlisle seděl v křesle a Esmé na jeho opěradle. Všichni se dívali na mě. Začínala jsem z toho být nervózní.

„Promiňte, že jsme se nepředstavili,“ začala Esmé a káravě se podívala na Edwarda. „Jsem Esmé Cullenová, tohle je můj manžel Carlisle a nás syn Edward, další naše děti jsou… ve svých pokojích.“ Mile se usmála. Tady to bylo jedno překvapení za druhým. Edward a jejich syn a další děti… takže zbývající Cullenovi jsou jejich děti. To nedávalo smysl.

Na uvažování bude času dost. Teď bych měla taky něco říct, abych nevypadla jako úplný pitomec.

„Já jsem Bella Cl… Swanová.“ Použila jsem rodné příjmení své matky. „Moc vám děkuju za pomoc, nevím, co bych dělala.“
„Jak jste se dostala tak hluboko do lesa?“ Dobrá otázka. Jen odpověď jsem na ni neměla. Nemohla jsem na ně vybalit pravdu. Neměli by vědět, kdo jsem.
„No… já. Můj kufr… někde venku je můj kufr,“ vzpomněla jsem si najednou.
„Edward se po něm podívá,“ uklidňoval mě Carlisle. Hodila jsem očkem po jmenovaném. Opět se mi při pohledu na něj rozbušilo srdce. Maličko se zamračil. Přesně tak, jak jsem to zbožňovala. Bylo tak zvláštní, dívat se na něj přímo a ne skrz dobroskop. Vypadal trochu frustrovaně.

„To není nut…“
„Edward to zvládne,“ ujistila mě Carlisle. Edward přikývl, otočil se a odešel.

Usrkla jsem čaje. „Ještě jednou vám děkuju. Nebýt vašeho syna, nevím, co by se mnou bylo.“
„Vůbec nemáte zač. To je přirozené, pomoct. Hlavně, aby vám bylo lépe.“ Esmé se natáhla a položil dlaň na mou paži. I před vrstvu dek jsem cítila její chlad. Asi se budu muset o upírech ještě hodně naučit.
„Ano, už je mi teplo. Počkám, až se vrátí váš syn a půjdu.“
„Kam byste chodila? Můžete zůstat tady.“
„Ne, děkuji, nechci obtěžovat. Půjdu do hotelu,“ odmítla jsem. Nepřišlo mi správné nastěhovat se jim do domu.
„Jestli jinak nedáte, ale Edward vás odveze,“ řekla Esmé.
„Myslím, že už jsem se ho dnes naotravovala až dost.“
„Do Forks je to několik kilometrů. A teď určitě není vhodná doba na procházku.“ Na to jsem nemohla nic říct. Kdybych se měla plahočit takovou dálku zasněženou krajinou a ani nevědět, kam mám vlastně namířeno… ne děkuju. V tu chvíli se objevil Edward s mým kufrem. Uff, mám svoje věci. Jak ho mohl, sakra, v té tmě najít?

„Děkuju,“ řekla jsem, když ho postavil u dveří. „Nevím, co bych si bez něj počala.“
„Není zač,“ ozval se jeho melodický hlas. Rozechvěla jsem se, ale tentokrát ne zimou. Dívala jsem se mu do očí a cítila, jak mnou prostupuje horkost.
„Edwarde, odvezeš slečnu do hotelu,“ promluvil Carlisle. Edward přerušil nás oční kontakt.
„Dobře.“ Nepřišlo mi, že by byl nějak nadšený. Vlastně jsem ho nikdy neviděla usmívat se.

Carlisle s Esmé se se mnou rozloučili. Oba mi stiskli ruku a ještě zamávali.

Cesta do Forks byla rychlá. Na můj vkus. Ráda bych si Edwardovy přítomnosti užívala déle. I když na druhou stranu. Jak byl v domě tichý, v autě se mě vyptával a já pro něj neměla odpovědi.

„Odkud jste?“ To byla ta nejmíň obtížná otázka. Na ty typu, kde jste se tu vzala, kam máte namířeno, jsem jen krčila rameny a házela rozpačité obličeje.
„Jsem… ze severu.“ Vlastně to nebyla ani lež.
„Z Kanady?“
„Ještě maličko severněji. Ale dost o mě. Ještě jednou se omlouvám, že jsem obtěžovala vaši rodinu,“ zkusila jsem odvést řeč.
„Nic se neděje. Moji rodinu jen tak něco nevyruší.“ Poprvé za celou dobu, co jsem ho znala, se usmál. Nádech, výdech, Bello.

Edward zastavil před budovou s nápisem Dawsonův penzion.

„Je to asi to nejlepší ubytování, které se v okolí nachází,“ řekl a zadíval se z okýnka.
„Vypadá to hezky,“ zhodnotila jsem dvoupatrový dům se žlutým obložením. Působil vesele. Okolo vývěsního štítu se táhla řada barevných světýlek. „Děkuju za všechno,“ usmála jsem se. Tak moc se mi nechtělo odejít. Co když už nebudu mít příležitost se s ním vidět. Těžko bych našla jejich dům, když je schovaný někde v lese.
„Ještě jednou nemáte zač.“ Podíval se na mě. Očima pátral v mém obličeji, jako by snad hledal nějaké odpovědi.
„Tak…“ zaváhala jsem. Pořád jsem nechtěla říct to poslední slovo.
„Nashledanou.“ Jemu to očividně nedělalo žádné potíže.
„Nashledanou,“ řekla jsem s těžkým srdcem.

Vystoupila jsem. On mě následoval, aby z kufru vyndal moje zavazadlo.

„Díky,“ špitla jsem, když mi ho předával. Pousmál se. Došla jsem ke dveřím. Neodolala jsem a otočila se. Stál tam a díval se za mnou. Zatetelila jsem se radostí a vstoupila do penzionu.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Marvi (23.12.2012 18:21)

Moc zajímavý nápad Jdu hned na pokračování

7)  eMuska (23.12.2012 17:46)

ach jo, aj ja sa chystám na Zločin a trest tieto prázdniny Chudák večne smutný Edward...

6)  Marcelle (22.12.2012 23:08)

1