13.09.2010 [17:00], Lily, ze série Isabella & Daniella - Teplo vs. Chlad , komentováno 3×, zobrazeno 1982×

Uf, tak konečně je tu další kapitola. Vůbec jsem se nedokázala dostat s dějem dál, byla jsem na mrtvém bodě. Teď je tento článek hotový, ale mně samotné se moc nelíbí. Chtěla jsem už tuhle kapitolu rychle dopsat, abych se hnula z místa a taky to podle toho vypadá. No doufám, že už mi moje múza nikam neodletí a co nejdřív napíšu další kapču.

POHLED BELLY

„Tohle se mi nelíbí,“ zamumlal Jacob a rázoval sem a tam po jedné z nemocničních čekáren.

„Mně se to taky nelíbí, je v bezvědomí už dva dny,“ zašeptala jsem.

„Nemyslel jsem Ellin stav,“ přiznal a rychle pokračoval: „Jistě, je to zlé, ale víc mě trápí Cullenovi. Neměli se k ní dostat takhle blízko, mohli by jí ublížit.“

Ano, to byla pravda. Upíří rodina na naší střední mi dělala starosti. Moc dobře jsem si všimla, jak se moje sestřička trápila, když se Edward Cullen přes týden neobjevil ve škole.

„Myslím, že bychom jí to měli říct.“ řekl potichu Jake. Vykulila jsem oči.

„Jaku, ty víš, že tě miluju, ale nemyslím si, že je dobrý nápad to Elle vykládat. A hlavně, dost silně pochybuju, že by nám to uvěřila.“ Přesně jsem věděla, jak by Ell reagovala. Pozitivní by to vážně nebylo.

„Už jsem o tom mluvil se Samem. Tady jde o její bezpečnost. Nejdřív se dozví o nás.“ Tím nás myslel sebe a zbytek smečky.

„Jacobe, to nemůžeš!“ Z našeho rozhovoru nás vytrhlo vrznutí dveří.

„Bello? Ella se probrala,“ zavolal na mě Charlie. Vyběhla jsem rychle z čekárny následovaná Jakem. Ell ležela na té příšerné nemocniční posteli. Levá ruka jí vězela v sádře, na čele měla zašitou ránu a z pravé ruky jí trčela jehla. Doktor také říkal, že má zlomená tři žebra.

„Bello?“ chraptivě mě zavolala moje sestřička.

„Jsem tady, Ell, už je to dobré,“ konejšila jsem ji a chytla ji za zdravou ruku. Charlie a Jake nervózně postávali u dveří. Táta se ještě tak docela nesrovnal s tím, že s Jacobem chodím. Ale nemohl nic dělat. Otisk je otisk.

„Co se stalo?“ zeptala se Ella o poznání živěji. Namáhavě jsem se nadechla.

„Měla jsi autonehodu. Selhaly ti brzdy. Auto nabouralo do stromu a ty jsi vyletěla předním sklem,“ vysvětlovala jsem jí.

POHLED ELLY

Cože? Vždyť mě zachránil Edward. Nějakou záhadou se ocitl v autě a vytáhl mě ven. Chtěla jsem se posadit, ale hrudník mi proťala ostrá bolest, až jsem sykla.

„Máš zlomená žebra,“ oznámil mi táta ode dveří. Teprve teď jsem pořádně zaregistrovala, že tam i s Jakem stojí.

„Nestůjte u těch dveří jak dva svatí a sedněte si sem. Znervózňuje mě to,“ postěžovala jsem si.

„Měla jsem jet s tebou,“ zanaříkala Bella. Vykulila jsem na ni oči.

„Blázníš? Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybys tam jela se mnou. Nevyčítej si to, ano?“ V tomto ohledu jsem byla nekompromisní. Bylo zbytečné, aby se Bella obviňovala, když za nic nemůže.

„Co je dneska za den?“ zeptala jsem se rychle. Jak dlouho jsem byla mimo?

„Je pondělí, byla jsi v bezvědomí dva dny,“ informoval mě Charlie. Vypadal tolik ztrhaně. Natáhla jsem po něm ruce a i přes nepříjemnou bolest jsem se posadila. Nesykla jsem, ale moje bolestná grimasa nikoho neoklamala. Táta za mnou rychle přispěchal a já ho objala.

„Tati, kdy jsi se naposledy pořádně vyspal?“ zeptala jsem se ho a prohlížela si hluboké kruhy pod jeho očima.

„A co ty, Bello? A Jaku, ty vypadáš jako bys nespal tak tři roky,“ povzdechla jsem si. Znala jsem je. Bellu i Charlieho. Oba se určitě skoro nehnuli z nemocnice. A Jake nenechal Bellu samotnou, takže spánku taky moc nedal.

„Běžte domů a vyspěte se. Zítra je taky den a mně už je vážně dobře.“ Předstíraný úsměv mi vyšel na jedničku. Charlie se nervózně zavrtěl.

„No, možná by nám všem prospěla trocha spánku,“ řekl nakonec.

„Moje řeč, tati. Jsem taky unavená,“ zamumlala jsem.

„Unavená? Vždyť jsi prospala dva dny!“ kroutil Jacob hlavou.

„Hele, jsem zraněná. Mám na to právo,“ ohradila jsem se. Jacob se zasmál. „Tak čau, Ell,“ řekl a objal mě tak, aby mi nezpůsobil bolest.

„Ello, hned zítra po škole se za tebou zastavím,“ slíbila mi sestřička a políbila mě na čelo. Táta mě jen pohladil po vlasech a usmál se. Než se za nimi zavřely dveře, Bella se ještě ohlédla.

„Miluju tě, sestřičko,“ poslala mi vzdušný polibek. Ještě asi pět minut jsem koukala na zavřené dveře. Ano, poslala jsem je domů. Ano, potřebují se vyspat. Štve mě to? Děsně. Co tady teď budu dělat? Unudím se k smrti. Podle nástěnných hodin bylo skoro osm večer. Alespoň mám moře času přemýšlet.

Údajně jsem měla bouračku a vyletěla předním sklem. Zranění by tomu odpovídala, ale není to tak docela pravda. Zachránil mě Edward. Jak se dostal do auta? Kde je teď? Stalo se mu něco? Já jsem z toho našeho skoku z auta celá polámaná a co teprve on, který mě chránil svým tělem? Není mrtvý? Ne, to určitě ne, kdyby byl, nepřežila bych to. Ach jo, jsem káča hloupá. Proč jsem se do něj zamilovala? A po tak krátké době?

Otázka za otázkou mi prolétávala hlavou, ale ať jsem dumala, jak jsem dumala, nenaskytla se ani na jednu z nich odpověď. Ozvalo se zaklepání a otevřely se dveře.

„Jsem doktor Cullen a ty jsi Daniella Swanová, že?“ zeptal se mě blonďatý bledý a hlavně krásný doktor.

„Ella,“ opravila jsem ho. „Vy jste příbuzný s Edwardem?“ otázala jsem se. Ach ta moje pusa.

„Jsem jeho adoptivní otec,“ vysvětlil mi.

„Kde je?“ Asi ho trošku zaskočila moje horlivost. Nadzvedl obočí.

„Teď je nejspíš doma.“

„Takže je v pořádku?“

„V nejlepším.“ Uf, to je dobře, moc dobře.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě a téma rozhovoru přesunul na můj zdravotní stav, kvůli kterému tady nejspíš byl.

„No, dost mě bolí žebra a jsem taková zesláblá, ale jinak je mi dobře,“ řekla jsem popravdě. Usmál se a odhalil tak dokonalé zuby. Co to k sakru je, že jsou si všichni Cullenovi tak podobní? Nemají být náhodou jejich děti adoptované?

„Řeknu sestře, aby ti dala něco proti bolesti,“ řekl mi melodickým hlasem.

„Děkuju,“ usmála jsem se taky. Při tom mi zaškubalo v čele. Instinktivně jsem si tam sáhla a nahmatala hrubou nit stehů. To jsem si rozrazila čelo?

„Kdy mě pustíte domů?“ otázala jsem se. Doktor Cullen se zasmál a já absolutně nechápala proč.

„Edward říkal, že jsi celkem netrpělivá. Domů bychom tě mohli pustit ve středu, pokud ovšem nenastanou komplikace. Teď se snaž spát,“ Řekl, lehce mávl rukou a byl pryč.

To bylo divné. Všichni Cullenovi se chovají divně a tu jejich krásu by jim měli zakázat. Ostatní lidi, jako například já, z nich mají mindráky. Takže Edward je v pořádku a podle doktora mu nic není. Jak je to kruci možné? Tohle není normální. Já jsem potlučená, jako bych se srazila s parním válcem, a on si v klidu hoví doma a nemá ani škrábnutí. Ale tady ve Forks je divné prakticky všechno.

Sestra přišla pár minut po doktorově odchodu a píchla mi nějaké léky. Diky nim jsem usnula bezesným spánkem.

Něco studeného drželo moji zdravou ruku. Ještě jsem nebyla probuzená natolik, abych to mohla identifikovat. Je to snad nějaký hloupý vtípek a moje ruka trčí v kádi s ledem? Otevřela jsem nejprve jedno oko a hodnotila situaci. Když jsem ho zaregistrovala, otevřela jsem rychle i to druhé.

„Ahoj Ello,“ řekl tiše Edward Cullen. Vykulila jsem oči.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem rychle. Obličejem mu přelétl úsměv.

„Doufal jsem, že budeš mít větší radost,“ šeptl. Moje tváře okamžitě nabraly nejrudější odstín.

„Ne, jsem ráda, že jsi tady. Musím se tě zeptat na pár věcí,“ řekla jsem honem.

„Asi ti na ně neodpovím.“ V očích se mu zračila divná směsice pocitů. Snad strach?

„Jak jsi se dostal do toho auta? Jak to, že ti nic není? Proč máš tak studenou ruku? Proč máš dnes zase tmavé oči, když je míváš zlaté?“ Otázek bylo tolik. Edward nahodil zatvrzelý výraz.

„Vyletěla jsi z auta předním sklem a uhodila jsi se do hlavy. Jel jsem kolem a zavolal záchranku. Nic víc, nic míň.“ Tón jeho hlasu se mi nelíbil. Jako by se chladnost jeho kůže přenesla do jeho duše. Trošku jsem se otřásla, ale nasadila nekompromisní výraz.

„To vykládej mojí babičce,“ řekla jsem posměšně. „Vím, co jsem viděla. Je mi jedno, jestli mi to potvrdíš nebo ne. Proč jsi tady, Edwarde? Proč jsi sem za mnou chodil, když se chováš takhle?“ V očích se mi zatřpytila slza, ale nedovolila jsem jí dostat se na povrch. Jeho oči okamžitě zněžněly.

„Promiň, Ell, ale tohle je tajemství, které není pouze moje. A navíc, brzy se to všechno dozvíš od své sestry a svého kamaráda. Potom už se mnou nebudeš chtít mít nic společného,“ řekl mi tiše a hladil mě po ruce studenými prsty.

„Co s tím mají co dělat Jake s Bellou?“

„Hodně věcí.“

„Jestli se to stejně dozvím, chci, abys mi to řekl ty,“ pokračovala jsem umanutě. V očích se mu objevila bolest.

„Ne, chci s tebou být alespoň tu chvíli, která mi ještě zbývá, než se to dozvíš,“ šeptal mi. S námahou jsem se posadila.

„Poslouchej mě. Nevím, jak je to možné, protože tohle se mi většinou nestává tak rychle, ale… mám tě ráda, možná i víc než ráda,“ odmlčela jsem se. Nebyla jsem zvyklá vyznávat klukovi lásku, zvláště když ten kluk byl Edward. Něžně se usmál a pohladil mě po tváři.

„Kdyby to všechno bylo tak jednoduché,“ povzdechl si.

„Prosím, Edwarde,“ zaprosila jsem.

„Stejně se to dozvíš a stejně mě potom už nebudeš chtít nikdy vidět. Tak ať je po tvém.“ Páni, to bylo lehčí, než jsem si myslela. Zatvářil se smrtelně vážně a já se nedočkavostí a nervozitou napjala.

„Jsem upír.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Jalle (19.12.2012 18:50)

prečo nemôžu byť nniečo iném veď keby mi niekto povedal, že je upír s takým vážnym výrazom, smiala by som sa ako najatá

2)  Abera (13.09.2010 17:46)

1