29.11.2011 [22:15], Rosalie7, ze série Čtvrtý trůn, komentováno 18×, zobrazeno 2299×

Děcka, přichází velmi důležitý moment. Moje milovaná scéna, kterou jsem psala ve čtyřicetistupňové horečce.

Mí stálí čtenáři vědí, že o komentáře žádám jen a pouze ve stavu naprostého zoufalství. Tato chvíle právě nastala, tak mě nešetřete!

3. kapitola

„Kliďte se odsud!“ rozkázal Edward a propaloval muže černým pohledem dravce. Bez váhání se sebrali a utíkali nočními ulicemi Ticho rušené jen jejich odeznívajícími kroky náhle prolomil vzlyk. Otočil se k tomu božskému stvoření. Konečně měl možnost si ji v klidu prohlédnout.

Nebyla moc vysoká. Její postava byla celkově drobná, zdobená jemnými ženskými křivkami. Její tvář byla bezchybná. Rty byly rudé, krásně tvarované, a co chvíli zavírané oči, které se bránily novým a novým slzám, měly překrásnou hnědou barvu a nesmírnou hloubku. Chyběla jen křídla, aby si ji skutečně spletl s andělem.

Bílé šaty už měla.

Opatrně zvedl ruku. Zaváhal. Bál se jí dotknout. Nechtěl ji ještě víc vyděsit. Měl strach, že by se mu rozplynula v oblaku mlhy. Upřímně věřil, že je to možné.

Zároveň však bytostně toužil se jí dotknout. Jenom jednou. Povzbudivě ji pohladit po bledé tváři. Setřít jí slzy. Cítit její hebkou, teplou kůži pod svými prsty.

Váhavě se dotkl její paže a palcem ji lehce pohladil. Neucukla. Ani před jeho nepřirozeným chladem. Tak přirozeně, jako by tam vždy patřila, si ji přitáhl do náruče. Křečovitě svírala jeho košili a máčela ji slzami. A když v něm její tělo ucítilo oporu, konečně se poddalo prožitému šoku.

Kolena jí klesla a on ji okamžitě sevřel silněji. Otočil se zády ke zdi a pomalu po ní sjel s andělem v náručí. Seděl a šeptal jí utěšující slůvka. Ona jen plakala smotaná do klubíčka a nechávala se mírně kolébat ze strany na stranu. Po chvíli začaly vzlyky ustupovat, až přestaly úplně. Nedokázal zabránit svým rtům, aby vtiskly polibek do jejích vlasů.

Nechtěl tomu zabránit.

„Už je to dobrý. Už je to pryč...“ šeptal. Záměrně se vyhýbal množnému číslu.

„Děkuju,“ zašeptala a odtáhla se, jen aby spatřil hloubku jejího vděku v jejích očích.

„Není zač,“ usmál se na ni.

„To není pravda, já -“ nadechla se a zavřela oči. Zakroutila hlavou. „Vděčím ti za záchranu,“ řekla nakonec.

„Už na to nemysli, ano?“ znovu ji objal. Bylo to tak přirozené. Po chvíli se však odtáhla a navzdory uslzeným očím se pousmála.

„Omlouvám se. Úplně jsem ti zmáčela košili,“ poukázala na jeho rameno promáčené slzami.

„To nevadí -“ odmlčel se. Okamžitě jí to došlo.

„Promiň, ani jsem se nepředstavila. Jsem Isabella,“ usmála se rozpačitě a podala mu ruku.

„Moc mě těší, Isabello,“ lehce sevřel do své ledové dlaně její, horkou a nesmírně jemnou. „Já jsem Edward.“

Zarazila se. „Edward?“ ujišťovala se. Přikývl a nechápavě ji pozoroval. „To není moc italské jméno,“ konstatovala. Pousmál se. Vůbec si neuvědomil že po celou tu dobu mluví italsky.

„Co takhle Anthony?“ ptal se pobaveně.

„To už je lepší. Tvoje druhé jméno?“ uhodla. „Ale nejsi zdejší,“ konstatovala s úsměvem.

„Jsem z Ameriky, ale stěhuju se sem,“ vysvětloval jí a stále ji pevně svíral v náručí. Jako by si to teprve teď uvědomila. Ošila se a tiše promluvila:

„Už mě můžeš pustit.“ Její tváře ozdobila roztomilá červeň. Chlapec neochotně povolil objetí. Obdarovala ho rozpačitýmm úsměvem a vstala.

Neustále ji musel pozorovat. Byla tak krásná. A když mu podala ruku, aby mohl konečně vstát, usmál se. Ruku ale přijal, neboť skýtala možnost dotknout se její horké kůže s vůní skořice. Pouhá její blízkost mu vracela do žil nové dávky života. Života, o který přišel před mnoha lety výměnou za věčnou existenci beze smyslu.

A teď cítil, že díky této drobné hnědovlásce je jeho srdce schopné znovu bít.

„Já... Už bych měla jít,“ prolomila ticho svým jemným hlasem, stále držíc jeho ruku. Čekala, kdy ji pustí. Když se k ničemu neměl, začala couvat a s tichým „ještě jednou díky,“ pomalu směřovala do stínu kamenného krámku s olivami.

On ale nemohl dopustit, aby právě nalezený smysl jeho existence odešel. Zlehka si ji přitáhl zpátky k sobě.

Nekladla sebemenší odpor.

„Nemyslíš si, že tě nechám jít domů samotnou, že?“ upíral na ni starostlivý pohled, přestože mu cukal koutek. Byla tak sladká, jak se neustále červenala. Mohl jen doufat, že mu dá záminku zůstat s ní alespoň o chvíli déle.

„Už jsi toho pro mě udělal dost.“ Nechtěla ho ještě víc zdržovat. Když ale v jeho tváři viděla, že je stejně zklamaný a smutný jako ona sama při pomyšlení, že ho opustí, rychle dodala:

„Ale jestli tě to uklidní, klidně můžeš.“

„Rád,“ jeho tvář se rozjasnila. „Dámy první,“ poukázal na to, že nezná cestu.

Jejich kroky narušovaly ticho teplé letní noci a vedly je k malé haciendě. Stála daleko za městem a schovávala své kamenné zdi pod vrstvou popínavého břečťanu. Zahrádka se spícími květinami svědčila o tom, že se o ni někdo stará.

„Vítej v mém domě,“ pokynula ke dveřím. „Půjdeš dovnitř, že?“ ptala se, když ji jen mlčky pozoroval.

„Nevím, jestli je to vhodné,“ snažil se nějak vykroutit. Po celou cestu se snažil být jí co nejblíže a s každým krokem si uvědomoval, jak je pro něj těžké být vedle ní.

Její krev mu nějak zvlášť nevoněla, zato tu byly jiné touhy. V tuto chvíli si přál ukrást jí na malý moment ty krásné rudé rtíky.

„Prosím. Když jsi sem šel, musím ti představil chůvu. Bude ti vděčná. A navíc, musíš mít hlad,“ táhla ho dovnitř. Bez čtení myšlenek si připadal nepoužitelný. Pod vlivem jejího kouzla si ani neuvědomil přítomnost dalšího tlukoucího srdce.

„Věř mi, chůva vaří skvěle. Dneska by měly být špagety, pravé italské,“ básnila a sliny se jí už sbíhaly. Edwarda však zmínka o lidském jídle moc netěšila. Pro ni by ale udělal cokoli, tím si byl jistý. Dokonce by i přežil lidské jídlo. Přesto radši prvně zkusil svoji nejčastější výmluvu:

„Děkuji, ale nemám hlad. Před chvílí jsem večeřel.“ Otočila se na něj a podezřívavě si ho přeměřila.

„Špagety.... Italské,“ zkoušela to znovu. Jen s mírným úšklebkem pokroutil hlavou.

„Dobře,“ pokrčila rameny. Vešla do malé místnůstky plné pachu lidského jídla mísícího se s vůní krve postarší ženy sedící na jedné ze čtyř židlí. Jakmile je spatřila, vyskočila a vrhla se k Isabelle.

„Zlatíčko, kde jsi byla tak dlouho? Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Tohle mi už nidky nedělej, víš, co všechno se ti takhle večer může stát? A kdopak je ten mladík?“ zahrnovala ji otázkami a dusila v objetí. Isabelle dalo hodně práce odtáhnout se a nabrat novou dávku potřebného kyslíku do plic.

„To je Edward. Pomohl mi, když jsem narazila na... špatný lidi,“ řekla po chvíli váhání a chůva si zakrývala ústa v němém zděšení. „Neboj, jsem naprosto v pořádku. Díky Edwardovi,“ podívala se na svého hrdinu, který jen protočil očima.

Isabella se usmála nad tím dětinským gestem a chůva by se nejradši vrhla chrabrému zachránci kolem krku. Namísto toho si přitiskla ruce na srdce.

„Děkuji, že jsi ji zachránil. Ona je hrozně skromná, a nikdy by ti to neřekla, ale pro mě znamená všechno.“ Nedivil se. Sám znal ten pocit. „Budu ti nadosmrti vděčná, že jsi mi na ni dal pozor,“ lehce ho objala. Pak posadila svoji svěřenkyni za stůl a zahrnovala ji dalšími všetečnými dotazy. Záměrně se vyhýbala otázkám ohledně dotyčného incidentu, za což byla Isabella velice vděčná.

Edward je pozoroval spolu s téměř hmatatelnou aurou štěstí kolem nich a stále si nemohl pomoci od toho zvláštního pocitu.

Netěšilo ho ani tak to, že pomohl člověku v nouzi, jako že to byla zrovna tato dívka. A byl skutečně rád, že k tomu všemu došlo. Ačkoli se to mohlo zdát jakkoli zvrácené, byl osudu vděčný, neboť ji kvůli tomu incidentu potkal.

Chůva mu nakonec ani nenutila jídllo, ačkoli tomu byla blízko. V jednu chvíli už se upřímně bál, že bude muset opravdu něco sníst. Stačilo jen, aby Isabella řekla, že už jedl, a chůva své pokusy hned vzdala.

Navzdory všemu dokázala Isabelle vynadat za to, že jde takhle pozdě, a hned nato spokojeně pozorovat, jak spořádala druhou porci jídla. Mezitím se stihla Edwardovi svěřit, že neví, kde to v tý holce mizí, a že pokud to takhle půjde dál, sní ji i s barákem. Na to Isabella reagovalal červenáním a stydlivým pohledem směřovaným na smějícího se Edwarda. Následoval uražený pohled, a poté, co se Edward zatvářil jako boží umučení, i pobavený.

„A máš nějakou dívku?“ zeptala se chůva zničeho nic. Isabelle zaskočilo a rozkuckala se. Edward se zasmál.

„No tak, to přece není nutný. Edward určitě není zvědavý na nějaký výslech,“ řekla Isabella, když popadla dech.

„V pořádku,“ usmál se, „nikoho nemám, ale pracuju na tom,“ přiznal a propaloval přitom Isabellu pohledem. Ta předstírala, že si ničeho nevšimla. Její ruměnec ji ale prozradil.

Když snědla i zbytek špaget, rozhodla se chůva nechat jim nějaký volný prostor a “jít spát“. Nebyla hloupá a za celý večer jí neunikl ani jeden pohled, jak Edwardovy obdivné a oddané s kapkou poťouchlosti a svůdnictví, tak Isabelliny stydlivé a plaché podbarvené neskutečnou něžností.

A možná proto, že Edwardovi neunikl její lišácký úsměv, nebo jen proto, že už se za ta léta ve většině lidí vyznal, rozhodl se také vyklidit pole. Isabella musí dostat aspoň pár hodin spánku, a chůva nebude muset posloucha za dveřmi, jak měla určitě v plánu.

„Proč žiješ s chůvou a ne s rodiči?“ položil Edward otázku, která ho celou dobu pálila na jazyku, když ho Isabella doprovázela ven. Zamyšleně pohlédla ke hvězdám.

„Moje matka zemřela při porodu a otec ještě dlouho předtím,“ zašeptala.

„To je mi líto. Nechtěl jsem -“

„V pořádku,“ přerušila jeho omluvy. „Co tvoje rodina?“ Edward se pousmál a položil jednu ruku na zeď vedle dveří, o kterou se mezitím opřela.

„Už je pozdě. Ale jestli chceš, mohl bych ti o ní vyprávět zítra.“ Naklonil se a položil vedle ní i druhou ruku, čímž ji dokonale uvěznil.

Isabella jen přikývla, omámená jeho přílišnou blízkostí. Ona na něj měla stejný vliv, ačkoli si to neuvědomovala. Nadechl se její vůně a přiblížil se těsně k ní. Schválně prodlužoval tu magickou chvíli před polibkem. Zdálo se, že jí i dával na výběr.

Ona ale na výběr neměla už ve chvíli, kdy se poprvé ztratila v jeho očích. Stoupla si na špičky a sama se lehce otřela svými rty o ty jeho. Podívala se do jeho tmavnoucích očí a tím ho polapila.

Naprosto zhypnotizován obmotal ruce kolem jejího pasu a jemně ji polbil. Zapletla mu prsty do vlasů a nechala se přitáhnout blíž k jeho mramorově tvrdému tělu. Když se jedna jeho ruka dotkla horké kůže jejích odhalených zad, překvapeně vydechla a tím mu umožnila prohloubit polibek. Když ucítil, jak se jí podlamují kolena a dochází dech, naposledy se otřel o její rty.

Oba přerývavě dýchali, ačkoli on to nepotřeboval.

„Copak?“ zeptal se pobaveně, když celá červená schovala se zaskučením tvář do jeho ramene. Po chvíli váhavě vykoukla.

„Tak jo, ale slib, že se mi nebudeš smát.“ Čekala, až kývne, a pak pokračovala: „Já... Ještě nikdy jsem se s žádným klukem nelíbala,“ přiznala se. Přestože myslel, že je to nemožné, byla ještě červenější než předtím.

„Já taky ne,“ pronesl po chvíli uvažování. Bouchla ho pěstičkou do hrudi a znovu schovala v bezpečí jeho náruče, aby neviděl, že se usmála.

Po chvíli ucítila jemný tlak na bradu, který ji donutil vzhlédnout. Zadíval se jí do očí, teď už vážně, a pohladil ji palcem po tváři.

„Jen jednou v životě jsem líbal dívku. Byla teplá letní noc a zpívaly nám cikády. A ona byla tak překrásná! Její vlasy odrážely měsíční svit a voněly po jahodách,“ šeptal pomalu. Políbil ji do vlasů a dlouze přivoněl. „A její oči?“ pokračoval stejně líným tónem a dlouze ji políbil na obě víčka. „Topil jsem se v nich,“ přiznal a propaloval ji pohledem. Cítila se, jako by s každým jeho slovem tála. Chtěla, aby mluvil dál, a on ji vyhověl.

„Její tvář byla dokonalá. Bledá pleť a bezchybné rysy.“ Motýlími polibky mapoval její překrásnou růžolící se tvář. Pomalu postupoval od čela k levému spánku, přes hořící tvář, koutek úst a čelist. Když se jeho rty dotkly jejího krku, zaklonila automaticky hlavu a její ruce klouzaly nahoru po jeho hrudi, aby našly jeho týl a ona mu mohla vplést prsty do vlasů. Prudce vtáhla vzduch do plic, když ji políbil do důlku mezi klíčními kostmi a ona ucítila svůdný dotek jeho jazyka. Vzdychla a přitiskla si ho, jak nejblíže to v tom okamžiku šlo. Když pak jeho rty stoupaly po pravé straně její tváře, natočila hlavu dožadujíc se polibku.

Jen se usmál a znovu ji odbyl letmým polibkem do koutku úst. Když se, ač velmi nerad, odtahoval, oči potemnělé touhou, zklamaně zamručela. Pousmál se a zabořil prsty do závěje jejích vlasů. Palcem jí přejížděl po spodním rtu. Dýchala zrychleně.

„A její rty...“ Jeho hlas byl podbarvený touhou. Hypnotizoval její ústa a palcem přejel i horní ret. Vzrušeně vydechla a její pootevřená ústa ho lákala ještě víc. Zvala ho.

„Chutnaly tak sladce,“ pronesl zasněně. Znovu je ochutnal, jako by se snažil přesvědčit o pravdivosti svých slov.

Lhal.

Byly tisíckrát lepší. Dlouho pro ně hledal správné označení. „Božská mana!“ zavrněl a labužnicky jí skousnul spodní ret, přes který unikl další toužebný vzdech. S obrovskou dávkou sebezapření se odtáhl a opřel si své ledové čelo o její, horké a tepající. Slyšel její splašené srdce i mělký přerývavý dech.

„Políbils´ ji pak ještě jednou?“ zeptala se zastřeným hlasem, když se alespoň trochu uklidnila. Slyšel tu naději, cítil ji z každého póru jejího těla rozvláčněného touhou.

„Ne,“ pronesl tiše, ale rozhodně. Mírně se odtáhl, aby zaznamenal změnu jejího výrazu. Najednou byl zklamaný a plný bolesti.

Něžně ji zasunul pramen vlasů za ucho.

„Ne. Ne jednou. Líbal jsem ji pak pořád,“ zašeptal a spojil jejich rty v nevysloveném slibu.

Nemusel totiž říkat vůbec nic.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  Janeba (30.12.2011 21:42)

Rosalínečko, jsem sice na rozpacích, kdo je Bella kdo Nessie, ale nechť, tu chvilinku tajemství ještě přežiju!!! Krásné, něžné, okouzlující!!! Myslím, že ti ta horečka svědčila, když si při ní dokázala napsat tuto podmanivou kapitolku!!!!
Děkuji!!!

17)  Rosalie7 (27.12.2011 12:42)

Bye! Bye! Byééééééééé!
Jsi tu. A já se vznáším

16)  Bye (27.12.2011 12:10)

Tak horečka, říkáš? No, tak to se ti moc povedlo. Já mám pocit, jako by se mi taky lehce zvýšila teplota. A co je divný... Je to zatraceně příjemný!
Takže Isabella. A láska na první pohled. Tak je všechno jak má být. Teda až na tu Ness.
A kdo teda vůbec ta Bella je?
Rozinko, užívám si to velmi! Jen nemůžu dostatečně smajlovat, páč jsem na mobilu, tak si to aspoň představuj, jak tu skáču a jak mi tluče srdce.

15)  Rosalie7 (03.12.2011 10:20)

Díky za komentáře, děvčata. Budu se snažit vydat jeden díl o víkendu a jeden ještě před odjezdem do Prahy - což znamená úterý, středa a čtvrtek zabitý Snad to zvládnu, ptorože vás v tom guláši nachci nachat máchat(anebo možná chci... )

Leni: Slovy Roberta Fulghuma - Možná, možná ne

14)  Lenka326 (02.12.2011 22:17)

Aha a máme tu problém. Jeden upír, dvě mladé dívky. Nessie ho sice asi nechce, ale na to se Aro neptá. Isabella by ho asi chtěla, ale to asi nejspíš po dobrém nepůjde. To je pěkná šlamastyka.
Jsem moc mimo, když si spojuju prolog a některé poznámky, jako že Isabella Edwardovi nevoněla nebo její apetit...???

13)  sfinga (30.11.2011 19:44)

Wow, to je zamotané, já myslela Nessie a ona další dáma - Isabella

12)  ambra (30.11.2011 19:38)

Tak Isabella . Pěkně nám to motáš . Překrásná kapitola!!! Taková horká letní italská noc...

11)  Bosorka (30.11.2011 19:15)

Začínám přemýšlet, že bych vyšla ven se nechat přepadnout! Jenže, kde vzít obětavého sexy zachránce, jež by byl mnou okouzlen?
Jsi dobrá, že při čtyřicítkách můžeš psát, to já přepínám pouze na nižší mozkové funkce.

10)  Rosalie7 (30.11.2011 17:39)

Děkuju, děcka. Ani nevíte, jak je pěkné, přjít po dlouhém dni domů a najít tu vaše liebesbriefky

9)  monikola (30.11.2011 14:20)

Panenko skákavá to bolo tak sladké a romantické... no teda, teraz si neviem predstaviť ako to bude pokračovať... teda s jeho donútenou nastávajúcou

7)  ODCULTI (30.11.2011 10:13)

nadhera

6)  sakraprace (30.11.2011 08:41)

Krásné, jsem celá uáchaná, ale zároveň napnutá jak kšandy. Co teď?? Co Ness?? A hlavně Aro?? Chudák Isabella, co když ji Aro nechá zabít?? Potřebuju další díl!!!!

5)  SarkaS (30.11.2011 07:47)

Pančku tomu se říká využití situace. Proč mi nikdo neřekl, že se to dělá takhle?

4)  Michangela (30.11.2011 06:32)

2)  Marvi (29.11.2011 22:37)

Isabella!!!!
Ožení se, neožení se... Nessii ještě neviděl do Belly se zbláznil, jestli se tohle dozví Aro... No bude to hodně zajímavé dílko. Moc se těším na pokračování!!!

1