27.11.2011 [19:30], Rosalie7, ze série Čtvrtý trůn, komentováno 30×, zobrazeno 4445×

My se seznámíme s princeznou a Edward... No, nechte se překvapit:)

2. kapitola

Jane došla k masivním dubovým dveřím. Byly v té nejstřeženější části paláce a hlídkovali před nimi jen stálí členové gardy, kterým Aro naprosto důveřoval.

Dnes to byl Felix a Demetri, kteří by ji, ač neradi, pustili. Horší to bylo s princeznou. Sice by Jane kilometry zářivě žluté policejní pásky s nápisem „DO NOT CROSS“ hravě zdolala, ale zamčené dveře si vyrazit netroufala. Zaklepala.

Bez odezvy.

„Ness, prosím, otevři mi,“ škemrala. Nic se neozývalo. „Tak aspoň nahoď ostatním schopnosti. Aro se míní zbláznit!“ Stále žádná reakce. „Ty víš moc dobře, že tu jsou. To se na ně ani nechceš podívat?“ Rozzuřené dupání jí na chvíli potěšilo. Princezniny kroky ale nemířily ke dveřím - naopak. Po chvíli se ozvalo výrazné vrznutí stoličky.

„Je vážně hezkej,“ ignorovala uchichtnutí jinak hrozivě vypadajících bodyguardů. „Možná dokonce nejkrásnější upír, kterýho jsem kdy viděla,“ lákala ji a přitom střelila pobaveným pohledem k upírovi, který ji momentálně propaloval nevěřícným pohledem. „Nějaký problém, Demetri?“ zasyčela.

„Když nepočítám tvou přítomnost, tak je všechno v nejlepším pořádku,“ zašklebil se. Ona také:

„Máš jediný štěstí, že tě chrání i přede mnou,“ sykla. Upír si jejích výhružek nevšímal a dál si hleděl svého. Trochu ukřivděně se obrátila ke dvěřím a začala ji znovu lákat. „Má takový pronikavý zlatý oči a bron -“ Její hlas přerušila velmi agresivní hra na klavír.

„Bronzový vlasy!“ zařvala nahlas a přestože se to zdálo být nemožné, hudba ještě víc zesílila. Až se Jane divila, že se klaviatura nerozpadla pod sílou nárazů princezniných prstů v prach. S poraženeckým povzdechem se vydala zpátky do hlavního sálu. Nemělo to s ní cenu. Když si princezna začala dobrovolně ničit klavír a svůj hudební sluch, nehnul s ní ani pár upírů.

„Sklapni, Demetri. Pořád ještě mám dost tvrdý střevíčky a zvládla bych tě s nimi kopnout do jistých partií. Vsadím se, že by to byl první kontakt se ženou, který bys za svůj život měl. A taky poslední,“ vyhrožovala smějícímu se upírovi. Zatvářil se sice, jako by byla jen obtížný hmyz, který chtěl zašlápnout do země, přesto okamžitě zmlklnul a nenápadně zkřížil ruce před svým pláštěm.

Princezna na chvíli přestala hrát, ale hned opanovala přívalovou vlnu smíchu a popoháněla Jane do kroku rázným staccatem. Nikdo v celém paláci nemohl slyšet její hru. Její komnaty spolu s několika dalšími na královském patře byly dokonale odzvučněné, stejně jako hrůzu nahánějící sklepení. Proto si Jane vcelku oddechla, když za nimi zavřela dveře.

Byla vděčná moderní technice. Přestože si dřív myslela, že je to nemožné, z princezny jí občas bolela hlava.

Arovi stačil jediný pohled, aby pochopil.

„Jane, odveď naše hosty do jejich pokojů,“ rozkázal smířeně. Zdvořilosní konverzaci si odbyli během její nepřítomnosti. Jane kývla a poslušně následována Cullenovým vykročila směrem k recepci. Tam se také zastavili. Počkali, až mladý poslíček s kšiltovkou s národními barvami a logem věhlasné pizzerie přestane fllirtovat s Gianou, lidskou recepční. Jane si dávala pozor a včas Cullenovi zastavila.

„Ve Volteře se dodržuje ještě jedno pravidlo,“ zašeptala tajemně a odmlčela se. „Jíst poslíčky je přísně zakázáno!“ Chvíli je nechala zpracovávat informaci a poté počkala, až se Emmett dosměje.

„Jane, sice tomu vůbec nerozumím, ale my přece lidí nezabíjíme,“ ohradil se Carlisle.

„To je teď jedině dobře,“ řekla, ale nedokázala potlačit jistou dávku despektu ve svém hlase. „Ale nesmí vás ani vidět. My nemůžeme jen tak odbíhat do města na nákupy, a tak potřebujeme, aby z nás neměli špatný pocit,“ upozorňovala je.

„Princezna? Ona jí lidské jídlo?“ podivil se Carlisle. On jediný si dokázal dát dohromady souvislosti. O princezně se toho všeobecně moc nevědělo, kromě obvyklých fám. Její podobu, jméno či její schopnosti však nikdo doopravdy neznal - pouze stálí obyvatelé hradu byli obeznámeni se všemi detaily. Nikdo si ale nedovolil nic vyzradit, neboť na celou záležitost s volterskou princeznou bylo Arem uvaleno přísné informační embargo kvůli případným pokusům o únos.

Jane namísto odpovědi jen přikývla, čímž vyvolala na tvářích upírů zhnusený výraz. Už byla zvyklá a tak pouze pohrdavě pronesla: „Mě ta vaše strava taky dvakrát neláká,“ a vydala se vpřed. Zavedla je až do jednoho ze svrchních pater.

Otevřela dveře do velké společenské místnosti, která pojila jejich pokoje. Ještě než zmizela a nechala je porvat se o nejlepší místnost, naposledy se k nim otočila.

„Za chvíli přiveze Heidy noční svačinku. Opravdu se nechcete přidat?“ zeptala se andělským tónem.

„Děkuji, Jane, ale už jsme jedli,“ odmítl zdvořile Carlisle.

„No co, zkusit jsem to musela...“ pokrčila drobnými rameny a odešla. A pak se strhla skutečná mela. Alice stále nic neviděla, a tak jí Emmett hravě přepral a zabral si s Rosalií, jeho ženou, ten nejlepší pokoj. Jasper sice chvíli podrážděně vrčel, když si jeho bratr přehodil jeho ženu přes rameno jako hadrovou panenku, ale nechal je na pokoji. Věděl, že jí neublíží a byl rád, že si alespoň někdo udržel dobrou náladu. I Edward se pousmál nad jejich škádlením a zaplul do nejmenšího z pokojů. Věci odhodil a postel, aby si Alice užila vybalování, a rozhodl se, že si pročistí hlavu.

„Jdu na lov,“ oznámil suše. Carlisle se na něj zadíval zmateně.

„Ale vždyť jsme všichni byli vče -“ nedopověděl. Esmé ho chytla za ruku a jemu rázem vše došlo. „Tak si ho užij,“ popřál mu s úsměvem.

Jen kývnul a zmizel ve dveřích. Na odchodu slyšel myšlenky příchozích lidí. Ještě stále věřili, že je ta krásná průvodkyně ubytuje a zítra je provede po hradě a historickém centru Volterry. A za tak skvělou cenu!

Edward radši přidal do kroku, aby neslyšel jejich křik.

„Ta tě chce,“ ozvalo se poté, co Jane odešla z princezniných komnat. Demetri se otočil na princeznu, která ho s úsměvem pozorovala. Usmál se a pomalu se k ní rozešel.

„To víš, která by nechtěla?“ přistoupil k ní a uvěznil jí mezi svým tělem a širokými futry.

„Třeba já ne. Jsem šťastně zanoubená a za týden se budu vdávat,“ odstrčila ho od sebe.

„A já myslel, že mě miluješ,“ položil si ruce na srdce a zatvářil se zkroušeně.

„Tebe? Jediná její láska jsem já!“ ohradil se Felix. Princezna se na ně podívala a povzdechla si:

„Když já vás miluju oba. Jenže bigamie je zakázaná,“ informovala je.

„Neblázni, svatba je až sa sedm dní. Do té doby si můžeme užívat nezávazného sexu,“ zvolal slavnostně Demetri. „A oba se shodneme, milý příteli, že jsem na řadě,“ otočil se a přehodil si princeznu přes ramena. Ta už to nevydržela a rozesmála se.

„Uvědomuješ si, že kdyby to slyšel táta, zabije vás?“ ujišťovala se. Usmál se a položil ji na zem vedle stolku, kde měli rozehranou šachovou partii.

„Jo. A proto jsem rád, že mám k dispozici tolik darů, které mu zabrání, aby si to kdy přečetl.“ Což byl také jediný důvod, proč si s Felixem mohli takové vtípky dovolit. Usedl naproti princezně a vyzval ji, ať táhne.

„Teď nevím, jestli se mám urazit, nebo udělat tohle,“ dumala, zatímco posunula střelcem a vyhodila mu jezdce.

Když už si oba namáhali mozek víc, než je i na upíra zdrávo, Demetri se jí zeptal:

„Víš jistě, že má cenu se takhle urážet?“ Vzhlédla od šachovnice. Ani nemusela o odpovědi přemýšlet. Otce nadevšecko milovala, přestože si neuvědomoval, do čeho ji nutí. Chápala sice, že je svým způsobem politik, ale nelíbilo se jí, že ji už jako malou použil jako svoji pojistku. A přesto se s ním nechtěla hádat.

Chtěla jen, aby si jí všímal. Aby ji vyslechl a pochopil. Nebo se alespoň pokusil ji pochopit. Ale celé to její divadlo, které poslední měsíc předváděla, nikam nevedlo. Byl to ale jediný způsob, který ještě nezkoušela. Doufala, že najde způsob, jak otce donutit, aby změnil názor, ale nikdy toho ničím nedocílila. Argumenty, prosby, pláč, hádky, ječení i trucování. Zkoušela všechno.

Nikdy to nikam nevedlo a popravdě už toho všeho měla dost. Za tohle jí ten nafoukanej bronzovlasej blbeček nestál.

„Šach-mat,“ pronesla a pohnula královnou. „Omluvíš mě na chvíli? Musím se jít někomu omluvit.“ Demetri jen kývnul. Vstal spolu s ní a s Felixem ji doprovodili ke dveřím Arovi pracovny.

Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy. Přesto kliku stiskla až po dalších deseti sekundách. Těžké dveře vykládané slonovinou se váhavě otevřely a ona se pomalu vydala k muži sedícímu za masivním stolem. Všiml si jí, přesto nezvedl zrak od staré knihy v koženém vázání. Stoupla si za jeho záda a ruce mu položila na ramena ve věrném objetí. Tváří se opřela o tu jeho. Pousmál se a pohladil ji po ruce.

„Omlouvám se, chovala jsem se hloupě,“ zašeptala.

„V pořádku, poklade,“ ujistil ji. „Co se děje, že jsi za mnou přišla?“ otázal se s upřímnou zvědavostí.

„Popřát ti dobrou noc?“ odpověděla otázkou. Po chvíli si povzdychla. „Chyběl jsi mi. Vy všichni. Došla jsem k závěru, že mi to za to nestojí,“ poupravila svou předchozí myšlenku. Nemyslela si, že jakékoli negativní poznámky na adresu jejího nastávajícího by Aro slyšel rád.

„Teší mě, že jsi se umoudřila. Snad jsi i změnila svuj názor. Už nemáš námitky proti sňatku?“ Povzdechla si:

„Vezmu si ho, pokud je to tvoje přání.“ Schválně volila svá slova. Názor nezměnila, a námitek měla nespočet. Snila o svém tajemném princi, který jí vyzná city a požádá o ruku z ryzí lásky.

A za to by si nejradši nafackovala. Samozřejmě, že to nebylo reálné. Dokonalí muži existují pouze v knihách. Ale snít může, a tohle si vždycky přála.

„Není tak hrozný, jak si ho představuješ,“ přesvědčoval ji. „Lepšího ženicha bych ti nesehnal, věř mi. Dělám to pro tvoje dobro, Ness.“ Zavřela oči a trpce se pousmála. Zapomínáš na dobro říše, poznamenala v myšlenkách sarkasticky. Říct mu to se ale neodvážila.

„Já vím. Dobrou,“ lípla mu pusu na tvář. „A neříkej mi tak,“ napomenula ho s lehkým úsměvem a vydala se ke dveřím, u kterých na chvíli zastavila. Váhavě se otočila a zašeptala:

„Mám tě ráda, tati.“ Konečně vzhlédl ke své dceři a jeho jinak přísné očí na kratičkou dobu roztály.

„Já tebe taky, Nessie.“

Edward se dlouho procházel městem a prohlížel si zdejší stavby. Místní architektura byla velice překrásná. Sázela na jednoduchost a přírodní odstíny stavebních materiálů. Typicky italská.

Obloha už byla tmavá a hvězdy se začínaly probouzet. Denní tvorové dávno předali stráž nočním a krajinou zavládlo ticho. Z oken domů vycházelo jen slabé světlo, které jako jediné osvětlovalo ulice. Ne, že by je potřeboval. I bez něj byl schopný dokonale rozeznat každý detail ponořený do husté tmy.

Zrovna přemýšlel nad návratem do hradu, když se to stalo.

Noční ticho prořízlo hlasité vyjeknutí. Následně v dálce zaslechl rozzuřený hlas, který v sobě však jen těžko skrýval strach s ostnem odporu. Byl jemný a měkký. Rozhodně dívčí.

„Varuju tě. Nedotýkej se mě, nebo budeš litovat!“ snažila se někomu hrozit. Zaměřil svou pozornost na její hlas a snažil se zachytit myšlenky přítomných.

Byli tam dva muži. Opilci. Násilníci. Lůza. Odpad společnosti.

Jeho minulost.

Jejich myšlenky byly tak odporné, že se ani nepozastavil nad tím, že je slyší. Bez váhání se za nimi rozeběhl. Po pár blocích zastavil za rohem jednoho z domů, jehož stín podmalovával hrůzostrašnou scénu opuštěné uličky.

Stál tam anděl. Dívka, které zřejmě patřil ten líbezný hlas, musela být víla z pohádek. Její krása byla neskutečná. Ti dva opilci na ni ale stále doráželi oplzlými výhružkami a ona se neuvěřitelně třásla.

Stejně, jako si alkoholem opojené mysli dvou opilců nevšímaly její dokonalosti, nezaregistrovali ho ani vycházet zpoza rohu.

„No ták, kočičko! Přece by ses nebránila... Byla by to chyba, víš? Jsem si jistej že bys toho brzo litovala,“ natahoval k ní ruku vyšší z dvojice.

Zakláněla hlavu a couvala, když vtom její ústup zastavila zídka v rohu porostlá plaménkem kvetoucím velkými bílými květy. Nejkrásnější ze všech smrtelných pastí.

Smířila se s tím, že není úniku a čekala na jeho slizký dotek, útroby nepříjemně sevřené. Nic se však nedělo.

Něčí bledá ruka zadržela jeho paži uprostřed pohybu.

Ona ale dál pevně svírala víčka a přála si zmizet v záplavě květů, které jí objímaly a umocňovaly její andělskou krásu. Jako by ji chtěly chránit, pohltit a nechat vrůst do sebe, do bezpečného závoje. Mrazivý hlas jí vzápětí dokázal, že se jim to ani v nejmenším nepovedlo.

„Pokud se nemýlím, dáma jasně řekla, aby ses jí nedotýkal,“ skoro vrčel jeho majitel. Teď toužil po odplatě jako nikdy předtím. Jeho hnacím motorem byla vždy touha po krvi násilníků s kapkou božského komplexu. Teď to však byla touha po pomstě. Pomstě za všechno, co měl ten parchant v plánu udělat jeho sladké víle. Ale musel se ovládat, alespoň kvůli příčině této obrovské změny v jeho vlastním, trochu zvráceném žebříčku hodnot. Chtěl anděla chránit i před sebou.

Měli jediné štěstí, že se jí nestačili dotknout a zkřivit jí byť jen jediný z dlouhých, kaštanově hnědých vlasů. To by je zabil klidně i před ní. Ale už to, že donutili její srdce bít ve splašeném rytmu strachu, jim zaručovalo zpřelámané končetiny.

„A ty seš kdo, že se nám do toho sereš?!“ zvyšoval násilník hlas a úměrně s tím sílil stisk upírovy ruky.

„Tvoje noční můra,“ zašeptal hrozivě. Muž nakonec jen bolestivě syknul a zhroutil se na kolena s rukou zkroucenou. Nezlomil mu ji.

Ne, ještě tu byla ona.

Marně se schovávala za dlouhými řasami a šokovaně pozorovala scénu před sebou. Oba muži hleděli na chlapce se strachem a jeden s bolestí v očích.

Následovala jejich pohledy a poprvé mu pohlédla do tváře. Svět se s ní zatočil a srdce se jí zastavilo, aby se vzápětí mohlo rozeběhnout neuvěřitelnou rychlostí. Stačil jediný pohled do jeho potemnělých očí a ona věděla, že už nic nebude stejné.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  sfinga (27.11.2011 21:15)

Takže dcera Ara? Skutečná, či adoptovaná? Je docela milé vidět toho starého intrikána hovořit něžně se svým potomkem
Krásně jí nafoukanej bronzovlasej blbeček zachránil zdravou kůži

BTW, ona a Edward si lepší setkání ani nemohli vymyslet, aspoň pozná, že to rozhodně blbeček není

8)  Rosalie7 (27.11.2011 21:04)

Děvčátka, děkuji za komentáře Nebojte, všechno se dozvíte...
Bos: Jen okrajově, možná ani to ne. Zmínka o ní ale padne, abyste to všechno pochopili...
Tak jo, jdu psát

7)  Bosorka (27.11.2011 21:00)

Maminka Nessie se asi v příběhu neobjeví, což?

5)  Evelyn (27.11.2011 20:56)

Rose, ty jsi samé překvapení! Kdo by byl řekl, že dcera Ara nebude Bella, ale Nessie? Moc se mi to líbí

1)  Bosorka (27.11.2011 20:13)

Takže jedna "dvojice" už je na světě!
Představa Ara, jakožto milujícího (i když stále světovládného) otce , ale jo! Proč ne?!

«   1 2