12.12.2011 [19:00], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 10×, zobrazeno 3041×

Vykuleně se na mě koukal a já jsem ho tlakem do jeho hrudi donutila, aby začal couvat. Nijak se nebránil.

„Není to tak, jak si myslíš,“ začal s obhajobou svého zadku.

„Vážně?“

25. hodina – Nikdo si se mnou nebude hrát!

Byl to už týden od mé „nehody“ s Jane. Nesměla se ke mně přiblížit a tak jsem ji celou dobu nepotkala a vůbec mi nechyběla. Demetri mi dal ještě jeden den na to, abych se vzpamatovala z toho šoku a bolesti, a pak se zase začalo trénovat. Začali jsme pomalu od základních obyčejných chvatů pro obranu. Celkem mi to šlo. Demetri řekl, že hned, jak se naučím normálně bojovat, pokusíme se do boje zapojit moje dary. Jako první ukazování myšlenek, se kterým umím líp pracovat, než s tím novým, který pak začneme pořádně trénovat.

Tím jak se na mě koukal a jak se staral, když jsem měla tu roztržku s Jane, a další den po tom, jsem se rozhodla nebýt k němu tak nepřátelská. Alespoň natolik, že s ním budu aspoň trochu komunikovat. Bylo vidět, jak byl rád, a já celkem taky. Jestli tu mám zkysnout dlouhou dobu, potřebuju s někým komunikovat, a se Stínem to moc dobře nešlo, protože nesměl promluvit. Mluvili jsme spolu o neurčitých tématech a o tom, co mezi námi bylo, nepadlo ani slovo. Bylo to zakázané téma, i když jsme si to přímo neřekli.

Trénovali jsme s Demetrim moje bojové umění. Všude okolo byli další, co se učili, ale od Felixe. Já měla svého instruktora jen pro sebe. V nejbližším koutě místnosti stál můj Stín. Seděla jsem na žíněnce a pila z láhve vodu. Měla jsem žízeň po tom trénování, přeci jen jsem byla na půl člověka, tak jsem teď měla chvilku klidu, abych si odpočinula a nabrala sílu.

Za Demetriem přišla Heidy a začali si něco špitat. Nechtěla jsem poslouchat, ale vážně mě zajímalo, co si povídají, a tak jsem špicovala svoje uši.

„Přijdeš večer? Užijeme si to jako minule,“ mrkala na něj. V tu chvíli jsme ztuhla a vážně zalitovala svojí zvědavosti. Dobře, jestli mezi námi někdy něco bylo, teď to definitivně skončilo. Jsi blbá, Nessie! Začala jsem si nadávat.

„Nessie, pokračujeme,“ usmál se na mě. Já se naopak ještě víc zamračila. Cítila jsem, jak mým tělem prochází zuřivost, bolest a nenávist. Být tu Jasper, asi by z mých emocí něco rozmlátil. Odložila jsem tedy láhev, odhodila ručník a šla naproti němu do bojové pozice. Oba jsme se obcházeli v kruhu a čekali na první krok toho druhého. Demetri se usmíval a já cítila ještě větší vztek. To mě vyburcovalo, abych zaútočila jako první. Jenže jsem udělala něco, co nečekal. Naznačila jsem útok, ale udělal úplně něco jiného. V každém mém výpadu proti němu byla zuřivost a ta mě posilovala, jelikož jsem byla rychlejší než kdy dřív. Viděla jsem jeho překvapený výraz, ale ani ten mě nezastavil, ani nezpomalil. Po nějaké době se vzpamatoval z překvapení a už se jen nebránil, šel taky proti mně. Moje mysl se jen zaobírala tím, jak ho roztrhat a spálit. Nedala jsem si pozor a tak mě jedním chvatem položil na zem, ale já se nevzdávala. Přeci ho nenechám vyhrát! Křičela jsem na sebe. Ještě při pádu jsem ho chytla a stáhla s sebou, přetočila jsem se s ním, abych byla nahoře, jenže si mě šikovně podržel a stáhl zase pod sebe.

Vykopla jsem nohy a tím ho ze sebe skopla a zase na něj vrhla. Vůbec jsem netušila, odkud jsem ty chvaty uměla. Asi to mám ze sledování telky s Emmettem, nebo když se bil s Jasperem.

Vykopla jsem proti němu nohu, ale chytil mi ji a spokojeně se usmál. Zavrčela jsem jako nikdy předtím a odrazila se od země. Nohou, kterou mi nedržel, jsem ho kopla do břicha a odrazila se tak od něj, že mě pustil. Dopadla jsem na zem a rychle se z ní zvedla přes kotoul vzad.

Až teď jsem si okrajově uvědomovala, že nejsem na naší žíněnce, ale že se pohybujeme po celé tělocvičně a všichni nás pozorují.

Zhluboka jsem dýchala, srdce mi bilo hlasitěji než jindy, cítila jsem tep ve spáncích a pečlivě jsem pozorovala svého protivníka. Cítila jsem už jistou únavu, celou dobu jsem do toho šla na sto procent. Rozeběhl se proti mně a já čekala jeho klasický výpad, jaký dělá vždy, jenže udělal něco jiného.

Než jsem se vzpamatovala, ležela jsem na žíněnce. Klečel nade mnou, držel mi ruce u hlavy a nohy byly zaklíněné jeho. Obličej měl jen kousek od mého. Zhluboka jsem dýchala a moje srdce bilo jako o závod, po tom výkonu, co jsem teď ukázala. Hrudník se mi zběsile zvedal pod rychlým dechem a narážel do jeho těla, tak blízko byl. Pokusila jsem se vyprostit, jen se mému chabému pokusu zasmál, měl mě na lopatkách a to doslova.

Ok, nevěděla jsem, jak se z toho dostat, ono to ani nešlo. Držel mě pevně a šikovně.

„Pusť mě,“ zavrčela jsem na něj a začala se pod ním kroutit.

„Co za to?“ usmíval se dál.

„Nezabiju tě,“ zasyčela jsem vztekle. Zasmál se a trochu sklonil obličej, přestalo mě to bavit a tak jsem použila svůj štít. Odhodila jsem ho od sebe rovnou na zeď, kde po něm zůstala díra. Zvedla jsem se, trochu si upravila tílko a vydala se ke dveřím. Všichni v sále se na mě překvapeně koukali.

„Kam jdeš!“ zakřičel na mě rozzuřeně Demetri.

„Pryč!“

„Trénink neskončil. Nikam nepůjdeš, dokud ti neřeknu!“ křičel dál. Otočila jsem se na něj u dveří a mile se usmála.

„Jsem lidská bytost, mám svá práva a svobodu. Svoje příkazy si strč do zadku, nejsem tvůj pes.“ Ještě jednou jsem s ním bouchla o zeď a odešla do svého pokoje následována Stínem.

Mířila jsem si to v pokoji rovnou do koupelny. Třískla jsem za sebou dveřmi a začala si sundávat oblečení na cvičení. Zapnula jsem vodu a chystala si pod ní stoupnout.

„Renesmeé, okamžitě mi otevři!“ křičel za dveřmi Demetri a já se musela usmívat, trvalo mu to ale déle, než jsem čekala.

„Ani mě nehne. Jsem nahá!“ křičela jsem a dobře se bavila. Vlezla jsem pod sprchu a v klidu se začala mýt. Bušil na dveře a nadával, abych si švihla, jinak tam vběhne, jenže ho pak umírnilo vrčení, které jsem slyšela i já.  Omotala jsem okolo sebe osušku a trochu si rukou vyždímala vlasy. Otevřela jsem dveře a vešla do pokoje. Demetri stál v okně zády ke mně a můj Stín v koutě. Ten naštvaný se ke mně prudce otočil a pak se zarazil.

„Chtěl jsi něco?“ optala jsem se a začala se přehrabovat ve skříni. Z rohu se ozývalo varovné vrčení, zřejmě na Demetriho. Otočila jsem se za původcem toho zvuku. „Jdi na chodbu,“ zadívala jsem se na toho mého hlídače. „Jdi!“ Pootočil hlavu k Demetrimu a s varovným vrčením šel za dveře. Vrátila jsem se ke skříni.

„Co jsi to vyváděla v tělocvičně?“ ozvalo se za mnou, na můj vkus v tuhle chvíli až moc blízko. Zmateně jsem se otočila, stál pár centimetrů ode mě a oči měl úplně černé.

„Bránila se. Nenechám nikoho se mnou manipulovat a využívat mě,“ dívala jsem se mu odhodlaně do očí.

„Využívat, manipulovat?“ nadzvedl jedno obočí a díval se na mě, jeho oči ale stále těkaly pohledem dolů, i když se snažil kontrolovat.

„Jo, manipuluješ se mnou, jak chceš. Doteď jsem poslouchala, co jsi řekl, ale už ne.“

„Renesmeé, mám tě na starosti, stala ses členkou gardy, musíš mě poslouchat,“ díval se mi do očí a já mu pohled bojovně oplácela.

„Jasně, a co jsi v té tělocvičně nacvičoval ty? Máš rád, když máš nad ženou navrch? Když tě poslouchá na slovo a udělá vše, co chceš?“ přitiskla jsem se k jeho tělu blíž.

„To má rád každý chlap,“ sklonil obličej. Usmála jsem se na něj a nechala spadnout ručník, jen k bokům, držela jsem ho. Jeho pohled už nevydržel nahoře a sklouzl dolů.

„Jo, rád manipuluješ, ale se mnou už nebudeš. Ani mě využívat,“ šeptala jsem. Víc jsem se k němu přitulila a šeptala mu do ucha.

„Já tě nevyužívám,“ mluvil zmateně a jeho oči stále jezdily po mém těle. Vytáhla jsem si zase ručník nahoru a uvázala.

„Jasně,“ zavrčela jsem na něj a pohladila ho po tváři. V tu chvíli, jsem použila svůj dar. Viděla jsem tělocvičenu a jeho s Heidy a taky je slyšela -„Přijdeš večer? Užijeme si to jako minule.“

Vykuleně se na mě koukal a já jsem ho tlakem do jeho hrudi donutila, aby začal couvat. Nijak se nebránil.

„Není to tak, jak si myslíš,“ začal s obhajobou svého zadku.

„Vážně?“

„Tedy, je to tak, jak to vyznělo… ale je to už dlouho.“

„Jasně, naposledy kdy? Minulý týden?“ prskala jsem a strkala do něj dál.

„Nessie, vážně. Nic s ní nemám, to bylo už dávno.“ Chytil mou tvář do svých dlaní a zvedl můj obličej k jeho.

„Myslela jsem… Byla jsem bláhová. Chtěla jsem, abys byl takový, za jakého jsem tě měla, jak jsem tě viděla a tys ses mi ukázal. Ale neznám tě, ani trochu. Lhal jsi mi v tolika věcech. Pochybuju, jestli jsi mi vůbec řekl pravé jméno. Ke mně se už blíž jak na metr nepřiblížíš.“ To poslední jsem zavrčela. Silou jsem ho vystrčila ze dveří, které jsem si otevřela, a třískla s nimi při zavírání.

Trochu mě to uklidnilo, ale ne natolik, abych ho mohla do konce dne vidět. Asi to taky tušil, protože se do pokoje vrátil jen Stín. Zapadla jsem do postele i s knihou a na chvíli vypnula od všeho.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Jalle (09.12.2012 15:31)

to bolo skvelé

8)  Kamci (13.12.2011 21:18)

mooooooooooooooooc hezké

7)  VerunkaEmily (13.12.2011 19:34)

Áááááá, tohle by mělo bejt zakázaný takhle člověku rozběhnout srdeční chod a pak nic ale jako celá povídka i tahle kapitola byla krásná. Moc prosím nenechávej nás dlouho čekat na další kapitolu. Prosím prosím
Heidy? No vůbec. Potvora jedna mrňavá Jane mám ráda, ale i tohle trochu přepískla. Píšeš parádně Díky týhle povídce opět zapomínám na učení. Protože od tohohle se prostě nedá odtrhnout

6)  ODCULTI (13.12.2011 03:55)

wow kdy je další

1