16.09.2011 [15:30], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 3×, zobrazeno 2920×

„Co chceš dělat?“

„Nakrmit tě,“ usmál se na mě a já zalapala po dechu.

13. kapitola – Lov a zábavný večer

Na obědě byl klid. V klidu jsem jako jediná jedla a ostatní se bavili. Jenže mi neušel, jako už několik dní, pohled Alice. Usmívala se na mě a v očích jí jiskřilo. Byla jsem jediná, kdo si jí všiml, a opravdu jsem za to byla ráda. Během toho, co jsem jedla, jsem si začala uvědomovat narůstající pálení v mém krku. Už několik dní jsem ho měla. Signál, abych šla na akutní lov. Naposledy, když jsem byla, mě zachraňoval Demetri, a to už byla nějaká doba.

Potřebovala jsem jít, ale samotné se mi po minulé zkušenosti nechtělo. Přemýšlela jsem, komu řeknu. Ale chtěla jsem si lov i užít.

„Jdeme?“ zeptal se mě váhavě Demetri, když jsem se už jen nimrala v jídle a přemýšlela.

„Jo,“ vyhrkla jsem a rychle vstala.

Už jsem byla rozhodnutá, s kým bych chtěla jít na lov. Teď už jen zbýval jeho souhlas. Tedy, vůbec jsem si nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad, abychom byli spolu sami v lese. V tu chvíli se mi celé tělo zachvělo.

Seděli jsme mlčky v naší lavici a všude okolo vládla živá diskuze. Zhluboka jsem se nadechla.

„Dobře, chtěla jsem se zeptat,“ nervózně jsem si prohrábla vlasy a Demetri se na mě taky otočil. „Nešel bys se mnou dnes na lov? Vím, že jsi byl nedávno a asi od té doby podle očí ještě jednou, ale já bych nutně potřebovala jít a nechce se mi samotné.“ Spustila jsem na něj a některá slova raději šeptala, kvůli lidem okolo.

„Proč neřekneš někomu z rodiny?“ Opravdu byl překvapený, že jsem řekla jemu.

„Nemusíš lovit se mnou. Potřebuju jen dozor. Nikdo z rodiny neví o té pumě, jen Alice, ale tu otravovat nechci,“ šeptala jsem k němu nejistě a hrála si s mými vlasy.

„Kvůli té pumě potřebuješ doprovod?“ Jedno obočí měl nahoře a pečlivě mě pozoroval.

„Nikdy se mi nic takového nestalo, jinak bych tu už nebyla. Já… jsem jen nejistá. Kdybys tam byl se mnou, byla bych klidnější. Jestli nechceš, dobře, já tě nenutím,“ vykoktala jsem ze sebe a otočila se k tabuli.

„Ne, rád s tebou půjdu. Ale… jak dlouho jsi nebyla na lovu?“ zaváhal, než se zeptal.

„Od toho incidentu s pumou, proto jsem nejistá. A v tuhle chvíli jsem opravdu žíznivá,“ šeptala jsem.

„Nessie, nemůžeš se nechat vyhladovět. Měla jsi mi říct dřív, nebo Alice. Můžeš si tak něco udělat,“ začal se rozčilovat.

„Já vím. Od toho s pumou jsem už pila, ale z infuze. Máme v lednici pár kousků, kdyby se mi něco stalo. Je to pro mě výživnější a tak. Vzala jsem si to po tom nezdařeném lovu. Ale jsem už zase hladová.“

„Pojedeme hned po škole,“ řekl přísně a já mu to odkývala. „Co si budeš přát na menu?“ zajímal se, když jsme stáli u skřínky.

„No, já nevím. Dala bych si pizzu, čínu…“ začala jsem jmenovat oblíbená jídla.

„Já myslel na lovu,“ zasmál se. Jo, toho jsem si byla taky vědoma a tak jsem se na něj s úsměvem otočila.

„Jo, ještě zmrzlinu,“ blýskla jsem na něj pohledem.

„Klidně ti ji pak koupím, ale nejdřív budeš mít svačinku v lese,“ usmíval se na mě dál.

„Vážně bude zmrzlina?“ koukala jsem se na něj a moc se těšila. Začal se smát asi tomu, jak jsem se tvářila.

„Jestli si ji přeješ, proč ne?“ Jeho koutky byly jen lehce zvednuté. Popadl mou tašku a už mě táhnul ven. „Tak mě napadá, plaveš ráda?“ Překvapeně jsem se na něj koukala.

„Celkem jo. Dá se u toho skvěle přemýšlet a relaxovat jako u běhu. Jen nemám tolik možností k plavání jako k běhu. Proč?“ Oči se mu rozzářily a spokojeně se usmíval, asi nad mou odpovědí.

„Jen jsem se zajímal,“ pokrčil rameny, ale já mu to nevěřila. Už podle jeho očí. Našpulila jsme pusu, ale mlčela. Počkám si, co z toho bude. Nasedli jsme do auta a já se vydala k jeho domu, odkud byl dobrý přístup do lesa.

„Jdeme na věc?“ zazubil se na mě, když jsme byli na kraji lesa.

„Deme, bacha na pusu,“ zamračila jsem se na něj.

„Deme?“ zeptal se zmateně.

„Přezdívka. Máš moc dlouhé jméno,“ pokrčila jsem rameny a rozeběhla se.

Věděla jsem, že je za mnou, a tak jsem v klidu běžela lesem. Až jsem se doslova zasekla na místě, když jsem to ucítila. Puma. Oni mi to snad dělali naschvál!

„Dala by sis pumu?“ zeptal se mě potichu, kousek za mnou. Prudce jsem se k němu otočila, musela teď hodně zapřít svého upíra v sobě, protože to po té pumě prahnul.

„Ne, stačí mi srna, mám je raději.“ Lehce jsem se na něj usmála a doufala, že mi uvěřil. Zkoumavě se mi díval do očí a lehce se usmíval.

„Když myslíš,“ pokrčil lhostejně rameny. Zase jsem se otočila a vydala se na cestu dál. Doufala jsem, že už žádnou pumu nepotkám. Nikdy jsem ji ještě neměla, a tak mě její krev vábila ještě víc.

Další pach byl naštěstí opravdu nějaké srny, a tak jsem se za ní vydala, abych konečně uhasila to pálení v hrdle, které se stávalo každou chvíli čím dál nesnesitelnější. Hltala jsem tu lahodnou teplou tekutinu, která mi příjemně uvolňovala hrdlo. Spokojeně jsem se odtáhla od krku mrtvé srny a podívala se okolo.

Kousek dál jsem viděla Demetriho, jak tam stojí a pozoruje mě, pak se ale otočil a zmizel. Překvapeně jsem zamrkala. Neměla jsem tušení, co se děje. Zbavila jsem se srny a čekala, až se ukáže.

Zaslechla jsem za sebou řev a vrčení pumy, tak jsem se rychle otočila. Překvapeně jsem zamrkala, stál tam Demetri a v rukou držel pevně pumu, které se pokoušela z toho vězení jeho paží dostat ven, ale nedařilo se.

„Co to vyvádíš? Proč ji tak trápíš?“ ptala jsem se ho překvapeně.

„Pojď blíž.“ Dívala jsem se na něj a netušila, co se děje.

„Proč?“

„Věříš mi?“ zeptal se mě a upřeně se mi zadíval do očí.

„Ano, ale nechápu…“

„Tak pojď blíž,“ přerušil mě. Udělala jsem několik váhavých kroků k němu, až jsem se octila na dosah ruky. Demetri si klekl i s pumou, kterou stále věznil. Automaticky jsem ho napodobila.

„Co chceš dělat?“

„Nakrmit tě,“ usmál se na mě a já zalapala po dechu.

„Co blbneš? Nechci, aby se o mě někdo staral, zvládnu to sama,“ rozčíleně jsem na něj začala prskat.

„Já to vím. Ale taky vím, že na ni máš chuť, ale sama bys ji neulovila.“

„Jak to můžeš vědět? Neměla jsem tě s sebou brát, bylo by to lepší,“ rozčilovala jsem se dál a dívala se mu do očí.

„Napij se té pumy,“ poukázal ke zvířeti, které se stále bránilo.

„Ne,“ vzdorovitě jsem zavrčela.

„Přestaň se hádat a udělej to!“ Dívala jsem se mu do očí a viděla to odhodlání, bylo jasné, že mě donutí se napít. Sklouzla jsem pohledem na zvíře. Bylo moc blízko a stačilo málo, aby se na mě vrhla. Rychle jsem zase zvedla zrak. Jeho pohled mě uklidnit, úplně.

Viděla jsem v jeho pohledu, že by nedovolil, aby mi něco udělala, a taky to, abych se napila. Poraženě jsem si povzdechla. Sama jsem to chtěla udělat.

Všimla jsem si jeho spokojeného úsměvu, když jsem se sklonila ke krku pumy. Byla jsem se přesvědčená, že s ním pak mluvit nebudu.

Její krev byla úplně jiná, než jakou jsem kdy měla. Hodně se podobala lidské, ale jen podobala. Začala jsem doslova hltat, jak mi zachutnala.

Když jsem se odtáhla, tělo pumy už jen bezvládně leželo v Demově náruči. On se na mě spokojeně díval a na tváři mu hrál vítězný úsměv a i v očích mu jiskřilo. Zamračila jsem se na něj, tohle mu jen tak nezapomenu.

„Nebylo to tak hrozný.“ Pustil tělo a já na něj v odpovědi zavrčela. Zasmál se nahlas a natáhl ke mně ruku. Palcem mi přejel po rtech a já je překvapeně pootevřela. Odolávala jsem touze zavřít oči. Až když ruku k sobě stáhl, všimla jsem si rudé tekutiny na jeho palci.

„Už bych měla jít domů, je pozdě.“ Rychle jsem se postavila a bez čekání na něj se vydala zpět k mému autu.

Během chvíle byl u mě a mlčky běžel se mnou. Zpomalila jsem na chůzi, když jsem viděla jeho dům.

Potichu jsme kráčeli bok po boku a já se na něj podívala. Sjela jsem ho pohledem od hlavy k patě a všimla si, že nosí dokola pořád to samé oblečení. Jedny kalhoty, asi dvě košile a triko.

„Děje se něco?“ usmíval se na mě ve chvíli, kdy si všiml mého pohledu. Jindy bych zčervenala, ale dnes jsem nedělala nic špatného. Nezírala jsem na něj, jen si prohlížela oblečení, normální věc.

„Nic, jen… všimla jsem si, že nosíš pořád to samé, ty nemáš oblečení?“ zeptala jsem se ho přímo.

„No, ve Volterře se nosí plášť a pod ním většinou nějaké oblečení, co máš. A můj šatník zrovna nebyl přeplněný oblečením do dnešní doby,“ pokrčil rameny. „Vzal jsem jen to, co jsem mohl nosit.“

„To by chtělo něco koupit. Protože si jinak toho holky ve škole všimnou. Nestojím o to, aby si mysleli, že se zahazuju se špindírou,“ usmála jsem se na něj.

„Nevím, co se v dnešní době nosí, tak se tomu nakupování vyhýbám,“ přiznal se a já se rozesmála.

„Tak to se změní hned teď,“ popadla jsem ho za ruku a táhla přímo k autu. „Půjdeme nakupovat. Máš peníze?“

„Jo, vysloužil jsem si za ty roky u vládců i peníze,“ zasmál se.

„V tom případě nám nic nebrání.“ Pustila jsem ho u dveří a obešla auto k mojí straně, abych nasedla za volant.

Jela jsem do středu města. Tam bylo hodně obchodů, proto tu i chtěla Alice bydlet. My jsme na kraji města a uprostřed jsou obchody, nikdy to neměla tak blízko. Navíc se ve velkém městě líp ztratíme.

Překvapilo mě, že ani nekladl odpor. Většina chlapů utíká, když slyší nákupy. Ale on se tvářil… spokojeně. Nechala jsem to být a pokoušela se co nejrychleji dostat k obchodu. Ani si nestěžoval na moje řízení. Tím mi udělal radost.

Nejela jsem do žádného přehnaně drahého obchodní centra, kde jsou jen nejlepší značky, vybrala jsem obyčejné centrum, kde je vše, co bude potřebovat. Pochybuju, že mu bude záležet, jestli to je značkové.

Nějak moc jsem nemilovala nákupy, ale nevadily, když byly v míře. Vyskočila jsem plná elánu ven a čekala na něj.

„Co všechno potřebuješ?“ byla moje první otázka, když jsme vešli do té budovy, kde byly obchody všeho druhu.

„Vše,“ zazubil se na mě.

„Tak to bude sranda,“ zasmála jsem se a táhla ho do prvního obchodu. Rovnou do pánské sekce.

„Znáš aspoň svou velikost?“ Pevně jsem doufal, že ano. Zakroutil záporně hlavou. „Tohle mi děláš naschvál?“ zasténala jsem.

„Ne, jen jsem si nikdy nenakupoval,“ pokrčil omluvně rameny. „Byl to tvůj nápad,“ připomněl mi. Bože, jak jsem si za něj chtěla nakopat. Podívala jsem se okolo, odhad nebyla moje silná stránka a tak jsem bez rozmyslu popadla Dema a zatáhla ho do kabinky.

Zmateně se na mě koukal. Zatáhla jsem za námi a otočila ho zády k sobě.

„Povol si kalhoty,“ rozkázala jsem.

„Co blbneš?“ vydechl překvapeně.

„Udělej to, jen chci zjistit tvou velikost,“ zamumlala jsem. Jo, v tuhle chvíli mi už tváře hořely červení.

Poslechl mě a jeho kalhoty se povolily. Vzadu jsem za ně zatáhla a pokoušela se najít někde velikost, až jsem ji našla.

„Ted košili,“ špitla jsem a sundala ruce. „Sehni se,“ mluvila jsem velmi potichu. Udělal to a já se podívala rychle na velikost košile. „Můžu nakupovat,“ řekla jsem rychle a jak mi to jen ten stísněný prostor dovoloval, jsem se vyřítila z kabinky rovnou mezi regály a začala jsem hledat oblečení.

Pořád jsem cítila tu barvu ve tváři. Kruci, to bylo extra potupný. Ještěže to neviděla máma. Ta by vyváděla, kdyby věděla, co se děje.

„Copak, tady se někdo červená,“ ozvalo se za mnou pobaveně.

„Kvůli tobě to rozhodně není,“ řekla jsem dotčeně a hodila po něm troje kalhoty, co jsem pro něj našla. „Zkus si to,“ rozkázala jsem a vydala se bez zájmu ke košilím. Oblekl si vše bez protestů a já ho hodnotila. Měl už toho dost, tedy normálního oblečení.

„Já si zajdu do knih a ty si jdi támhle něco vybrat,“ ukázala jsem mu k obchodu se spodním prádlem.

„Nevím velikost, nechceš se podívat?“ zeptal se mě laškovně. Moje tváře jako na povel zrudly.

„Ty to určitě zvládneš, navíc jsem si jistá, že by ti prodavačka pomohla,“ kuňkla jsem a strčila mu do zad, aby šel.

„Ale já chci tebe,“ usmíval se.

„Neštvi, Demetri,“ zasténala jsem unaveně. Rychle jsem se otočila a šla se uklidnit do knih.

Koupila jsem si knihu a vrátila se z obchodu, akorát vycházel ven a celkem se mračil. V ruce tašku.

„Můžeme domů?“ zajímala jsem se.

„Jo,“ zabručel. Raději jsem se neptala, stačil mi pohled prodavačky. Popadla jsem ho za ruku a táhla ven k autu.

„Nebudeš mít z toho problémy doma?“ zajímal se, když jsem parkovala u něj před domem.

„Ne, bude to v pořádku,“ usmála jsem se na něj.

„Díky za dnešek.“

„Ne, já dík,“ usmála jsem se na něj a odjela domů. Myslela jsem, že vše bude v pořádku. Opravdu jsem si to ale jen myslela.

sfingo: Děkuju za komentář, už dlouho jsem nedostala takhle "dlouhý" psaný komentář a opravdu potěší. I za to upozornění na chybku co se tam vloudila, je vidět, že to opravdu čteš.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Mili (17.09.2011 11:08)

2)  sfinga (16.09.2011 21:39)

Ty lumpíku jeden, tohle se píše? Nejdřív džentlas Demetri naservíruje dámě pumu až pod nos (romantika jak prase, řekla by naše milá Minnie) a potom ona zjišťuje jakou on má velikost(jak jsem stará, asi bych taky zrudla, koukat za kalhoty klukovi, který se mi líbí Téda, koukám dle poslední věty, ono to asi praskne, co? No nazdar, to bude v upířím baráku řevu

Moc a moc se těším na další kapitolu.

1)  ODCULTI (16.09.2011 16:19)

juhuuuuuuuuuuuuuu a je to tu demetry ma nakou kameru na spodni pradlo tak tahle se povedla
rychle dalsi uz premislim o tom co se stane

1