30.10.2011 [17:00], Evelyn, ze série Chlad, komentováno 21×, zobrazeno 6144×

Štít

 

Janičko, děkuju 

Bella se vrátila z lovu. Beze slova kolem mě prošla a posadila se na křeslo pod oknem. Strašně moc jsem chtěl jít k ní, ale řeč jejího těla mluvila velmi jasně. Nestála o mě.

Emmett s Rosalie mi prostřednictvím vzpomínek Bellin první lov zprostředkovali. Běžela lesem, kličkovala mezi stromy, stopovala kořist. Ta tam byla její neobratnost a roztomilá nejistota pohybů. Moje Bella schopná zakopnout na rovině o vlastní nohy už nebyla. Teď se pohybovala stejně jistě, ladně a plynule jako všichni našeho druhu. Přeskakovala kořeny a nerovnosti půdy, vyhýbala se překážkám, bez problémů míjela kmeny stromů i kameny. S kočičí elegancí ulovila srnu. Hladce ji skolila a čistě se nasytila. Jako kdyby to bylo úplně běžné a normální a dělala to už stovky let. Vůbec nevypadala jako někdo, kdo právě prvně zabil zvíře a vypil jeho krev. Nechovala se jako novorozená. Nebylo pro ni nijak těžké ovládat se a nepodlehnout té bestii toužící po krvi, která se při přeměně probudí v každém z nás. Začínal jsem pochybovat, že se to věčně žíznivé zvíře zrodilo i v Belle. Po prvním lovu se vrátila stejně upravená a klidná, jako byla před ním. Žádné roztrhané oblečení, větvičky ve vlasech, krvavé skvrny ani otřesení z toho, co se z ní stalo.

Esmé si s ní promluvila. Vyptávala se jí na lov, na dojmy a pocity, na zostřené smysly i první chvíle po probuzení. Na oplátku jí vyprávěla o sobě. O ztrátě syna a zdánlivě i smyslu bytí. O šoku ze zjištění, že už není člověk. O hledání náplně života a věčného mládí, i o bolesti, která nikdy úplně nezmizí. Bella odpovídala na otázky, občas se sama na něco zeptala, ale většinu času jen seděla, poslouchala a dívala se ven. Dal bych cokoliv za to vědět, co se jí honí hlavou.

Jasperův a Alicin příjezd jsem vnímal jako vysvobození. Až když jsem se s nimi vítal, uvědomil jsem si, jak moc velké naděje a očekávání v Jaspera vkládám. Ani na okamžik jsem nepochyboval, že Bellu uzdraví a vyléčí, že zažene ten její mrazivý chlad. Jeho schopnost ale nebyla všemocná. Nemusela dokázat, co jsem si od ní sliboval. To poznání bylo tak náhlé a děsivé, že jsem zakolísal a téměř upadl.

,,Udělám, co bude v mých silách, Edwarde. Pokusím se vám pomoct, stejně jako ty bys to udělal pro mě s Alicí. Nemůžu ale zaručit výsledek. Nemůžu nic slíbit.“ Jasper mi položil ruku na rameno a zadíval se na mě. Poprvé po všech těch letech, kdy byl mým bratrem, jsem si uvědomoval věkový rozdíl mezi námi. Jasper se většinu času neprojevoval a stál stranou, čímž budil mylný dojem. Najednou jsem si vedle něj připadal jak malý kluk.

,,Děkuju,“ zašeptal jsem a on mě bratrsky poplácal po zádech. Oba jsme věděli, že tohle mu nikdy nemůžu splatit.

Alice, Rosalie, Esmé, Carlisle i Emmett se vzdálili. Potřebovali lov a Jasper potřeboval, aby ho nic a nikdo nerušil. Jindy by to nebylo nutné, ale teď jsme nechtěli nic zanedbat nebo pokazit. Zanechat ho s Bellou samotného se zdálo být jako dobré řešení. Já ale odejít nemohl. Zůstal jsem u domu, na doslech, a doufal, že o mně Bella ani Jasper nevědí. Jasper si mé přítomnosti nevšiml, u Belly jsem si nebyl jistý. Nic ale neřekla.

Díval jsem se Jasperovýma očima a mrazilo mě z toho, co jsem viděl. Jasper z Belly nedokázal vycítit jedinou emoci, jediný pocit. Každého z nás i lidí vždy vnímal s barevným podtónem nejsilněji pociťované emoce. Rudá pro vztek, ledově modrá pro nenávist, hřejivě červená pro lásku, zelená pro závist... U většiny z nás to byla směsice všech barev. Každá z nich na Jaspera působila a on skrze ní a její vliv cítil to samé, co jejich nositel. Nikdy se nemýlil, uměl najít i ten nejmenší záblesk jakéhokoliv citu. V Belle nenašel nic.

S pozdravem a přeptáním se na první den nového života se pokusil ji rozesmát. Vlna štěstí a bezstarostnosti zasáhla i mě. Chvíli mi bylo tak krásně, že jsem se musel usmívat, a nechápal jsem, s čím jsem si dělal takové starosti, proč jsem se tak bál. Všechno bylo úplně v pořádku.

Ta chvíle trvala sotva pár vteřin. Vystřízlivění mě zasáhlo nepřipraveného. Srazilo mě na kolena. Byla to jen iluze. Nebylo to skutečné. To, co jsem cítil doopravdy, mě udeřilo s nečekanou silou a novou intenzitou. O to víc, že zatímco na mě Jasperova schopnost fungovala, i když mi její účinek nebyl určený, Bella vůči ní byla imunní.

,,Co to bylo?“ vydechla rozechvěle. Objala si paže a zimničně si je třela.

I přes to, že Jasper v ní nedokázal vyvolat pocit štěstí, její reakce v něm vzbuzovala naději. A stejně tak ve mně. Něco Bella cítit musela...

,,Co bylo co?“ zeptal se Jasper a posadil se vedle ní. Zamračila se na něj.

,,Chvilku mě brněla kůže. A ochladilo se kolem mě.“ I pouhá vzpomínka ji přimněla znovu se obejmout. ,,Zkusil jsi na mě použít svojí moc.“ Neptala se, konstatovala.

,,Ano, zkusil. Nepodařilo se mi to. Jako bych narazil do bariery, která pohltí všechno, o co se snad pokusím.“

Bella chvíli zamyšleně mlčela. Vypadala jako duchem nepřítomná.

,,Bylo to zvláštní. Tak hrozně zvláštní. Cítila jsem... neviditelnou blánu obalující celé moje tělo. Na chvíli se napjala. Už jsem to zažila. Někdy dřív. Teď už o ní ale zase nevím, nevnímám ji.“

,,Můžu to zkusit ještě jednou?“ Jasper byl opatrný a stále ve střehu. Nikdy se nesetkal s nikým, na koho by jeho moc nepůsobila. Stejně jako já byl zvyklý znát myšlenky všech kolem sebe, on cítil emoce. Když jeho schopnost najednou nefungovala, připadal si nepatřičně. Nutilo ho to k ostražitosti a napětí.

Bella pomalu přikývla. Zatnul jsem pěsti a silou vůle se nutil nedoufat v okamžitý zázrak a nepředstavovat si, že jen proto, že souhlasí, Jasper to dokáže a ona bude taková, jaká by měla být. Její souhlas nemusel znamenat vůbec nic a přesto pro mě znamenal všechno.

Jasper se soustředil a všechnu svou energii vkládal do vlny vysílané k Belle. Cítil jsem na jazyku jeho úsilí. Jako by to bylo v mé moci, společně s ním jsem se pokoušel proniknout zdí, kterou si kolem sebe Bella vystavěla. Spolu s Jasperem jsem narazil na pevnou zábranu, která nás oba donutila cuknout. Mrazilo mě v končcích prstů.

,,Je to jako štít,“ vyslovil Jasper nahlas svou myšlenku.

Štít... Bellina schopnost, ta anomálie, která se u ní tak silně projevovala už jako u člověka, najednou měla jméno. Štít. Zaštiťovala si svoje myšlenky v době, kdy ještě ani nevěděla, že je něco takového možné. Teď, po přeměně, její štít zesílil. Zformoval se do něčeho, co tvořilo neprostupnou bariéru.

,,Myslíš, že pro to, kvůli... mému štítu je všechno tak jiné, než jsem si myslela, že bude?“

,,Je to možné,“ přitakal Jasper, ale ve skutečnosti tomu nevěřil. Napadlo ho, že jde o nějaký druh amnézie. Bella vždycky uměla vytěsnit to, co jí bylo nepříjemné. Sama mi to řekla, když ji v Port Angeles přepadli. Jasper si vybavoval svého přítele v armádě, který po bitvě, při níž přišel o nohu, zapomněl na celé dva předchozí měsíce života. Dokola se ptal, kde je jeho noha a co se stalo. Podle polního lékaře pro něj bylo moc bolestné vzpomínat na bitvu, zranění i amputaci. Při každé přeměně člověk trpěl na hranici snesitelnosti a Bellu v okamžiku největší zranitelnosti zasáhla moc Jane.

,,Bello, vzpomínáš si na svůj lidský život? Nejsi zmatená ze všeho, co se s tebou teď děje? Nemáš v paměti černá místa, která tě znepokojují a možná i děsí?“

Připadal jsem si hloupě a trochu i provinile. Poslouchal jsem rozhovor, který jsem neměl slyšet. Bez sebemenšího pohybu jsem se tiskl ke zdi a doufal, že mi neunikne jediné slovo a jediná Jasperova myšlenka. Musel jsem vědět, co Bella říká, co si myslí a o čem všechen ten čas přemýšlí. Nechtěl jsem, aby mi Jasper jejich rozhovor později přetlumočil a některé části třeba vynechal nebo upravil. Nestál jsem o milostrdné lži a polopravdy. Chtěl jsem slyšet nezkreslenou pravdu od Belly.

Po nekonečně dlouhé době se nadechla a tiše začala mluvit.

,,Pamatuju si všechno, co bylo před... tím. Vím, že jsem si nic na světě nepřála víc, než být s Edwardem a být mu rovná. Moc dobře si vzpomínám na všechny ty chvíle, kdy jsem ho přemlouvala, aby mě přeměnil a on zarputile odmítal. Když myslím na minulost, je to hrozně zvláštní. Chtěla jsem tolik věcí, ale teď si nedokážu vybavit proč. Neumím si vysvětlit, co mě k mým rozhodnutím vedlo. Ve všech mých vzpomínkách je Edward tím nejkrásnějším a nejbáječnějším, co mě mohlo kdy potkat. Všechny ty večery, kdy jsem na něj čekala u sebe v pokoji a tajně doufala, že mě po pár polibcích nezabalí do deky a nenechá mě usnout. Všechny ty noci, které jsem strávila přitulená k němu a snila o společné věčnosti. Všechny ty dny ve škole, kdy jsem sledovala, jak Edward působí na ostatní dívky a opájela se štěstím, že ze všech žen, které potkal, si vybral zrovna mě. A pokaždé, když se na mě podíval, rozbušilo se mi srdce a svět se rozsvítil. Pokaždé, když se mě dotkl, celá jsem se rozechvěla. Pokaždé, když mě políbil, lapala jsem po dechu a měla strach, že omdlím.

Ale teď je to pryč. Nezáleží na tom, jestli je v mé blízkosti, nebo ne. Jeho dotyk na mě působí stejně jako třeba tvůj nebo Alicin. Nic mi nedělá. Nevyvolává ve mně žádnou reakci. Myslím, že se mi nelíbí, že je to tak. Ale... já nevím. Je to vlastně jedno.“

Odmlčela se. Jasper žasl nad její ryzí upřímností. Nic nepředstírala, nic nezveličovala, nic neupravovala. Pořád to byla Bella, jakou jsme znali a měli rádi. Nezměnila se tak, jak jsem si myslel. Byla to ona. Já na rozdíl od Jaspera už nepochyboval, že za tohle je odpovědný její štít. Tvořil kolem ní bariéru, kterou nikdo z nás, ani ona sama, nemohl porušit.

,,Pamatuješ si i přeměnu?“

,,Ano, na tu se nedá zapomenout.“ Měl jsem pocit, že v Bellině hlase slyším ironii a živě viděl na její tváři neveslý úsměv, ale pokračovala dříve, než jsem se na ni podíval Jasperovýma očima.

,,Bolelo to. Tak strašně moc to bolelo. Hořela jsem a věděla, že plameny uhasnou až za tři dny. Nechtěla jsem křičet, aby si Edward nic nevyčítal ještě víc, než už to určitě dělal. Snažila jsem se být statečná a vydržet to tiše. Přetrpět to a pak se pokusit zapomenout. Dařilo se mi to. Chvíli. Pak se bolest změnila. Byla nesnesitelná. Neumím ji popsat, ale vím, že jsem si celou svou bytostí přála, aby to už skončilo. Zdálo se mi, že mě ta bolest ničí roky, desetiletí. Měla jsem pocit, že jsem se dostala do pekla a na věky tak budu trpět. Nic jsem si nepřála víc, než umřít nebo bolest navždy zahnat. Obrnit se proti ní, necítit ji. Když jsem si myslela, že se musím každou chvíli zbláznit, že ten žár spálí poslední zbytky mého vědomí, mého já, cítila jsem, jak se uvnitř mě začíná něco měnit. Kousek po kousku se po mém těle šířil chlad. Tišil bolest, zmrazil plameny, chránil mě. Obalil celé moje těle. Zachránil mě. To je to, co jsem cítila, když jsi na mě zkusil svou moc. Můj štít, jak jsi to nazval. Vytryskl z mého nitra, vyšlehl ven a pak se mi vsákl do kůže.“

,,Bello, jestli je to tak, dalo by se s tím bojovat. Jestli je to tvá schopnost, ta samá, která Edwardovi nedovolovala číst tvé myšlenky, ta samá, která tě ve Volteře chránila před mocí Jane, jsem si jistý, že je možné naučit se s ní zacházet. Můžeš ji ovládat a štít stáhnout. Jen je třeba vědět, jak na to. Můžeme to zkoušet a trénovat tak dlouho, jak jenom budeš chtít.“

Jasper byl nadšený. Já měl chuť radostně zavýskat. S našimi schopnostmi se dalo pracovat, bylo možné je zlepšovat, zdokonalovat. Alice se naučila vidět, to co chtěla. Uměla zacílit na budoucnost, která ji zajímala. Jasper dokázal ovlivnit emoce jen jedno člověka nebo upíra v davu, pokud se na něj záměrně soustředil. Já slyšel myšlenky všech kolem sebe, ale po pár letech jsem byl schopný vnímat je tak okrajově, že dokud jsem se na někoho konkrétního nezaměřil, pořádně jsem ho neslyšel. Bella by mohla štít stáhnout nebo pod něj vzít někoho dalšího. Mohla by...

,,Nechci to zkoušet.“ Zavrtěla hlavou a podívala se z okna. ,,Takhle mi to vyhovuje. Nechci nic měnit.“

,,Nechtěla jsi cítit bolest, Bello. Teď necítíš nic. Vím to. Když se na tebe dívám, nevidím nic.“

,,Ano, ale tak je to v pořádku. Za žádnou cenu nechci, aby mi někdy někdo nebo něco ublížilo. Vím, že bych to nesnesla. Nic a nikdo mi za to nestojí.“

,,Ani Edward? Pamatuješ si na něj. Víš, jaké to bylo, když jsi ho milovala. A milovala jsi ho víc než cokoliv na světě, Bello. On by za tebe dal život.“

,,Milovala, ale už je to pryč.“

Řekla to tak samozřejmě! Jako by na tom nezáleželo. Byl jsem jí lhostejný.

Opíral jsem se zády o zeď, hlavu složenou v dlaních, a cítil se prázdný jako nikdy dřív. Ta tam byla bezmoc, strach, beznaděj i plané doufání v zázrak. To, po čem jsem toužil, už neexistovalo. Žena, kterou jsem miloval, se ztratila v bolesti a zanechala za sebou jen krásnou schránku z ledu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  Janeba (30.10.2011 16:52)

Evalýnečko *heart, tak to byl masakr!!! Sice se dalo tušit, že Bella bude mít štít, ale takovýhle!!!!
Je to neskutečně bolavá kapitolka, ale myslím, že naprosto logická! S bolestivou přeměnou počítala, ale že v tenhle okamžik bude její bezmoc zneužita, tak na to se připravit nedá!

Cítím však ten maličký okamžik naděje a doufám!! Doufám, že ji něco přenese přes tu agonií, zpátky tam, kam patří! Do náruče Edwardovi, který se jen bezmocně stal místo manžela pozorovatelem!!!
Utěšuje mě také to, že se snaží být nápomocna a spolupracovat!!!!
Páni, Haničko , Volturiovce bych , ale před Tebou se skláním a vzdávám svůj obdiv!!! Je to krásné, navíc opravdové a hluboké!!!
Děkuji!!!

«   1 2