26.10.2011 [12:00], Evelyn, ze série Chlad, komentováno 22×, zobrazeno 6005×

Vyprávění přebírá Edward

Tak opojná chuť! Sladká, jemná, smyslná. Už první kapka mi způsobila stav velmi blízký extázi. Tak dlouho jsem po ní toužil, tak dlouho jsem odolával a v nejtemnějších chvílích si tajně se studem představoval její chuť.

Už jednou jsem ji ochutnal. Mou zpívající krev. Tenkrát ji ale kazil nahořklý podtón upířího jedu, Jamesova jedu, a já si nemohl dovolit vypít ani jedinou kapičku navíc. Nemohl jsem si dovolit Bellu ohrozit ještě víc. Bylo to těžké, strašně těžké, vyčerpávající, ale dokázal jsem to. Nezabil jsem ji. Přežila a mohla žít dál, kdybych byl silnější a odešel mnohem dřív. Kdybych ji nenechal tak moc se do mě zamilovat, opětovat mou vlastní lásku k ní. Nenáviděl jsem se za to, o co všechno jsem ji připravil.

Teď jsem se nenáviděl tisícinásobně víc než kdy dřív. Držel jsem ji v náručí, mou Bellu, moje půlnoční slunce, mojí ženu, a nemohl myslet na nic jiného než na chuť její krve proudící mými ústy. To zvíře ve mně, má temná část, se tetelilo blahem. S každým douškem jsem se přibližoval ráji. A zároveň se propadal hlouběji a hlouběji do pekla.

Jak dlouho jsem měl zuby zabořené v její jemné kůži? Jak dlouho jsem ji nechal krvácet a nedovolil, aby ani jedna kapka té vzácné tekutiny přišla na zmar? Jak dlouho nade mnou vítězil netvor? Vteřinu, dvě, nanejvýš tři. Miloval jsem ji. Tak moc, že jsem si i s ústy plnými její krve uvědomoval, kdo jsem já a kdo je ona. Věděl jsem, proč to dělám. Ani na okamžik jsem na ni nemyslel jako na potravu. Pořád jsme to byli my dva. Já se změnit nemohl, měnila se ona. Kvůli mně, pro mě. Pro nás a naši budoucnost. Aby vůbec nějaká byla.

Tichoulince zasténala. Jak nejopatrněji jsem dokázal, jsem jí olízl ránu. A pak znovu, aby se rychle zacelila. Objal jsem ji, jak nejtěsněji to šlo, a přál si, abych mohl trpět místo ní. Abych to byl já, koho oheň přeměny dovádí k agónii a nutí ho přát si zemřít. Pomyšlení na to, čím teď Bella prochází, vlastní vzpomínky na mou přeměnu, mě stravovaly a ničily.

Chuť její krve mi zůstala v ústech. Už nebyla sladká a opojná. Už mě nehladila a nepůsobila jako léčivý lektvar. Měl jsem pocit, že se mi propaluje tělem a navěky mě označuje cejchem toho, kdo zabil svou lásku. Najednou jsem se nemohl nadechnout, nemohl jsem polknout. Zdálo se mi, že se dusím.

Okýnko vedle mě sjelo bez varování až dolů a do auta proudil čerstvý, chladivý vzduch. S námahou jsem ho nasál do plic. Ve zpětném zrcátku jsem se setkal s Jasperovým pohledem. Bezedná čerň a vrásky kolem jeho očí. Pološílený výraz. Křečovitě sevřené čelisti. Příliš velký tlak jeho prstů na volant tvarující se podle jeho dlaní. Chtěl jsem, aby jel s námi on, aby mohl utišit Bellu, až pochopí, že žádné líbánky nebudou. Přál jsem si mít ho poblíž, aby mohl zahnat její strach a obavy. A byl jsem takový sobec, že jsem si ani na chvíli neuvědomil, jak moc bude trpět on. Nenapadlo mě, že k proměně dojde takhle, ale měl jsem myslet i na svého bratra. Na dvojsečnost jeho schopnosti a empatie.

,,Omlouvám se,“ zachraptěl jsem.

Jasper nepatrně kývnul hlavou. Jeho myšlenky byly příliš zmatené, příliš temné, chaotické a neuchopitelné, než abych je dokázal sledovat. Řídil automaticky, tahle činnost nevyžadovala víc než zlomek tisíciny jeho pozornosti.

Spustil i ostatní okýnka. Vzduch v autě se ochladil, už v něm nebyl cítit pach krve. Lépe se mi dýchalo, jako by ta tíživá atmosféra, váha rozhodní a našeho činu vyvanuly ven. Mohl jsem zase uvažovat, myslet jasně a vidět důsledky toho, co jsme s Bellou udělali. A okamžitě jsem si přál, abych myslet nemohl. Ještě alespoň pár chvil...

Věděl jsem s napostou jistotou, že Aro nebude z vývoje situace nadšený. Pravděpodobně bude zuřit. Nechtěl, abych tuhle jeho myšlenku znal, ale neutajil ji přede mnou. On sám si přál být tím, kdo Bellu promění. Doufal, že se jednou oba přidáme ke gardě. Stejně jako mě ho lákala vůně její krve. Chtěl ji okusit. A já ho o tu příležitost připravil. Žádná další šance už nebude. Bella netušila, o co mě žádá, když chtěla okamžitou přeměnu. Nemohla to vědět. Myslela si, že náš svět chápe a rozumí mu, ale nebylo to tak. Zato já se v něm pohyboval už téměř celé století. Znal jsem ho mnohem víc než jiní našeho druhu, skrze myšlenky ostatních. A přesto, že mi muselo být jasné, k čemu tohle povede, vyslyšel jsem Bellino přání. I já to tak chtěl. Z našich mizerných možností byla tahle nejlepší.

Udělal jsi to správně. Bella to moc chtěla. Nepochybovala o tom.

Jasper se už uklidnil a to šílené napětí jeho těla mírně povolilo. Myšlenky měl stále ještě trochu zmatené a ne úplně jasné, ale on i já jsme se v nich dokázali vyznat a orientovat. Skoro všechny ostatní úvahy přehlušovala žízeň. Stravující a bolestivá. Přes sevřené hrdlo nemohl mluvit. Navěky jsem byl jeho dlužníkem.

,,Děkuju,“ hlesl jsem a bezděčně Bellu pevněji objal. Byla úplně nehybná, strnulá a tichá. Bál jsem se o ni. Tohle nebylo přirozené. Měla křičet, zmítat se a prosit, ať už to skončí. Pral jsem se sám se sebou. Přesvědčoval jsem se, že ji třeba chrání její výjimečná schopnost, že ji to tak nebolí a nevnímá, co se s ní děje. Byla to ale chabá útěcha. Pamatoval jsem si, jak reagovala tenkrát v baletním studiu. Musela si bolest uvědomovat. Určitě trpěla. Nechápal jsem, co se s ní děje. Nechtěl jsem, aby křičela, nevěděl jsem, jestli bych unesl důkaz jejího utrpení, ale ta její nehybná strnulost mě děsila.

Cítím její bolest. Plameny ji pomalu pohlcují. Bojuje s tím. Vyzařuje z ní obrovské odhodlání. Obdivuju ji.

Jasper se na mě ve zpětném zrcátku podíval a já jeho uznání mohl číst v jeho mysli i očích.

Už tam budeme...

Cesta nemohla trvat víc než čtvrt hodiny. A já během ní zestárl o stovku let.

Jasper plynule zaparkoval před loveckou chatou, kam nám Aro přikázal přijet. Tak opatrně, jak to jen šlo, jsem vzal Bellu do náručí a vynesl ji z auta. Jasper taky vystupoval. Zarazil jsem ho.

,,Děkuju, bratře, ale dovnitř půjdeme sami. Tebe už jsem využil až dost.“

Jasper pocítil úlevu, za kterou se okamžitě styděl. Byl ale příliš vyčerpaný a psychicky unavený, než aby mi odporoval. V myšlenkách mi popřál hodně štěstí a stajně jako Esmé a Carlisle připomněl, abych se co nejdříve ozval. Nasedl zpátky do auta a s jedinou myšlenkou, na lov, odjel.

Nemělo smysl otálet venku. Věděli, že tu jsem. Věděli, co jsem udělal. Čekali na mě.

,,Vaší podmínku jsem splnil,“ oznámil jsem na prahu pokoje a přiskl si Bellu k sobě co nejtěsněji. ,,Bella už není člověk, přeměna začala.“

Z Ara sálal vztak. Čirý, bezmezný, zničující. Téměř jsem se pod náporem jeho zlostí zkřivených myšlenek přikrčil.

,,Ano, jistě, to vidím,“ zaprskal. Bylo to horší, než jsem předpokládal. Aro mi ukázal svou pravou tvář. Přestal předstírat a skrývat se za falešné pochopení, které tak rád a často předváděl. Jeho hlas se přespříliš sladce netáhl, ale ledově bodal.

,,Zklamal jsi mě, Edwarde. Velmi jsi mě zklamal. Nechtěl jsem tobě nebo tvé ženě ublížit. Ty to víš, tobě se nedá lhát. Nemůžu ale dovolit, abys mě neuposlechl a nenesl následky. Vím, že jsi z mé mysli vyčetl mé záměry. Postavil ses mi na odpor. Musíš být potrestán!“

Jen tak tak jsem stihl položit Bellu na stařičkou pohovku pod oknem, než se na mě podívala Jane. Krutý úsměv dělal její tvář ještě rozporuplnější a děsivější, než když se mračila. S pozvednutými koutky a chladem v očích si mě prohlížela. Obrnil jsem se proti přicházející bolesti, ale má obrana se s prvním nárazem její moci roztříštila.

Klesl jsem na kolena, prsty zaryl do stehen a posledními zbytky sil se snažil udržet křik jen uvnitř sebe. Neposkytnout jim tuhle radost. Vydržel jsem sotva minutu.

Měl jsem pocit, že jsem zemřel, ztratil vědomí, omdlel nebo usnul. V jednu chvíli jsem klečel a najednou jsem ležel na zemi a chloulil se do klubíčka. Jane stála nade mnou a špičkou boty natočila můj obličej k sobě. Nic neřekla, ale její myšlenky mluvily jasně. Jen mi ukázala, co zkusí na Bellu. Napadlo ji, že by při přeměně nemusela ovládat svou schopnost. Napadlo ji, že ta anomálie během přeměny nebude fungovat. Napadlo ji, že teď, když je Bella zranitelná, by na ni mohla její moc účinkovat.

Rozkřičel jsem se znovu. Prosil jsem. Byl bych ochotný se ponížit nebo upsat duši ďáblu, jen aby to nezkoušela. Ji to pobavilo, tohle se jí libilo, pro tohle žila.

Nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem Jane v jejím záměru zabránit, nemohl jsem Bellu ochránit. Zklamal jsem.

Jane mě překročila a posadila se vedle Belly. Něžně ji pohladila po zpocené tváři a odhrnula pramínek vlasů z čela. Divadlo pro mě. Ráda se dívala na cizí utrpení. Z celé své prohnilé podstaty si přála, aby dokázala Bellinou schopností proniknout a zlomit ji.

Upřeně Bellu pozorovala. Její stisk na její tváři zesiloval, Jane pomalu propadala vzteku a nenávisti. Pak ale Bella znenadání otevřela oči. Trvalo to jen necelou vteřinu, ale i tak krátká, jindy bezvýznamná chvíle, Jane stačila. Ani já a ani ona jsme nechápali, co se změnilo. Bella se prohnula v zádech a zaječela. Ten zvuk mě cupoval na kusy, zařezával se do mě a nechával za sebou krvavou stopu.

Jane se rozesmála a Alec, dosud stojící v povzdálí, se k ní přidal. Zmobilizoval jsem všechny zbytky svých sil a vydrápal se na kolena. Pomalu jsem se k nim plazil, jako bych snad mohl něco změnit. Prosil jsem, žebral a žadonil. Zapřísahal jsem ji, jen ať už s tím skončí. Ať mučí mě a Bellu nechá na pokoji.

Jane se smála. Ostře, řezavě, nepříjemně.

Bella kříčela, zmítala sebou a zatínala pěsti.

Aro celou tu šílenou scénu sledoval s takřka nezúčastněným pohledem.

Nehodlal zasáhnout.

Trestal nás.

Doplazil jsem se k pohovce. Jane mě kopla do hrudi.

Srazila mě zpět na zem.

Ležel jsem na zádech a modlil se.

A najednou bylo ticho.

Bella přestala křičet, Jane se nesmála.

Dokázal jsem jen pootočit hlavou. Bella ležela opět úplně nehybně a tiše. Jane se nad ní skláněla, lomcovala s ní a vztekala se. Nepřestala jí ubližovat. Bella se ale zázrakem začala bránit. Janina schopnost na ni přestala účinkovat.

,,Myslím, že to stačilo, Jane, drahoušku. Edward i jeho Bella si už navždy dají pozor a budou poslušní. Mám pravdu, Edwarde?“ Aro měl nasazenou svou obvyklou masku. Dokonce se na mě usmíval jako hodný strýček.

Zalykal jsem se nenávistí k němu, touhou po pomstě, ale nesměl jsem to dát najevo. Byl jsem na zemi, ležel na lopatkách a já i Aro jsme si mé bezmoci byli dobře vědomi.

,,Navždy budeme poslušní,“ zašeptal jsem chraplavě.

Na příkaz, který jsem nepostřehl, Jane vstala a vzdálila se od Belly. Ona, Aro i Alec odešli. Už jsem jim nestál za pozornost. Dosáhli svého.

V kapse kalhot se rozezvonil můj mobil. Roztřesenými prsty jsem se pokusi hovor přijmout. Podařilo se mi to až na šestý pokus.

,,Edwarde? Edwarde, jste v... pořádku?“ Alicin hlas se chvěl strachy. To nevěstilo nic dobrého.

,,Alice... přijeďte... prosím.“

Slyšel jsem ještě její vzlyk, než hovor ukončila.

Ležel jsem na zemi, neměl sílu vstát a cítil vyčerpání. Od přeměny jsem si nikdy nepřipadal tak slabý. Bella byla tak blízko a přesto nemohla být dál. Tohle bylo horší než mé nejtemnější obavy.

Kukačky nad krbem odzvonily půlnoc. Začínal první den, do kterého jsem vstupoval jako ženatý. Měl vypadat úplně jinak.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  Rire (26.10.2011 13:30)

Uf! To bylo něco. Asi jsem byla bláhová, když jsem si myslela, že to bude jen o Edwardově sebemrskačství. On v tom prostě Aro musel mít prsty. Vůbec mě nenapadlo, že by Jane mohla ublížit Belle, když se měnila - to bylo něco. Ohlodávala jsem si nehty a modlila se, aby Jane s Alecem přestali, a když se to konečně povedla, trnula jsem hrůzou, co si Aro ještě vymyslí. Doufám, a stále se modlím, aby už nic neudělal. Evelyn, opět to byl nářez . Nádhera!

1)  Bosorka (26.10.2011 12:10)

Au, au, au ....tak to teda bolelo

«   1 2