25.10.2011 [11:15], Evelyn, ze série Chlad, komentováno 22×, zobrazeno 5751×

Svatební obřad. Aro získává svůj důkaz...

,,Ještě upevním závoj a je to všechno. Tak, otoč se ke mně. Ještě kousek. Teď trošku zpátky. O krok doleva. Perfektní. Můžeš otevřít oči.“

Udělala jsem, co mi Esmé řekla, a zalapala po dechu. Stála jsem před zrcadlem a dívala se na svůj odraz. Byla jsem to já a zároveň nebyla. Dívala jsem se na svoji vylepšenou, zdokonalenou verzi. Má pleť měla stále až moc bledý odstín, ale zdravíčko na lících a trocha pudru, z nezdravě bledé vykouzlily barvu nejvzácnějšího porcelánu. Oči mi rámovaly tmavé linky a zázrakem prodloužené řasy. Rty jsem měla krásné a plné. Takové, jaké se v knížkách popisují jako vybízející k polibku. Takhle nějak jsem si sama sebe představovala po proměně. Nechápala jsem, jak Alice a Rosalie dokázaly, abych tak hezky vypadala už teď.

Vlasy mi Rosalie zapletla do složitého drdolu, ze kterého se vlnilo několik pramínků. Pod drdol mi Esmé připnula sponu závoje, který mi splýval přes ramena. A šaty... Přísahala jsem si, že se Alici musím omluvit za všechnu nedůvěru, kterou jsem ohledně jejího výběru šatů měla.

Dívala jsem se na sebe a viděla jsem dámu ze začátku dvacátého století. Nevěstu z Edwardovy doby. Takhle bych byla oblečená, kdybych žila o pár desítek let dříve a Edward nedostal španělskou chřipku. S neochvějnou jistou jsem věděla, že dokonalejší šaty pro mě neexistují.

,,Jsi nádherná, Bello. Moc ti to sluší,“ usmála se na mě Esmé a v další vteřině mě objímala.

,,Jsem moc ráda a hrdá, že budeš mojí dcerou. Ty a Edward spolu budete šťastní.“

Políbila mě na čelo a v tu samou chvíli zaťukal Charlie. Nikdo jiný nebušil do dveří s takou razancí a následně dveře téměř nehladil.

,,Připravená?“ zaptala se Esmé a já věděla, že se neptá jen na svatbu jako takovou. Zajímalo ji, jestli zvládnu naše hosty.

Přikývla jsem a dokázala se i usmát. Díky Esmé jsem věřila, že návštěva Volturiových je sice nepříjemná, ale není nebezpečná.

,,Dále!“ zavolala jsem a táta vstoupil.

Podíval se na mě a spadla mu brada. Rozesmála jsem se a Charlie zrudnul.

,,Ehm... Jsi krásná, Bells. Vypadáš úplně jinak,“ zamumlal Charlie a červeň na jeho tvářích hned nabrala sytější odstín. ,,Teda, vždycky vypadáš hezky, ale dneska ti to sluší ještě víc než obvykle.“

,,Jasně, tati, už mi něco podobného řekla i mamka. Neurážím se.“

Esmé odešla za Edwardem a my s tátou osaměli. Charlie se ještě chvíli ošíval a nervózně těkal pohledem po pokoji.

,,Tobě to taky sluší, tati. Vypadáš jako anglický gentleman,“ zalichotila jsem mu a on se zapýřil. S Charliem jsme si byli vážně hodně podobní.

Podle Alicina časového harmonogramu, který nesnesl ani vteřinu zdržení, zbývalo do mého nástupu pět minut. Opět se mě zmocnila nervozita. Chvěly se mi ruce a žaludek se stáhnul. Charlie na tom byl podobně.

,,Jen mě nenech spadnout,“ zašeptala jsem, když mi táta otevřel dveře a nabídl mi rámě.

,,Neboj, nenechám. Pokud nespadneme oba,“ pousmál se, zhluboka se nadechl, pomalu vydechl a vykročil.

Upřeně jsem sledovala svoje nohy a bála se zvednout pohled. Nad schody jsme si stoupli těsně vedle sebe a v ten samý okamžik začal hrát svatební pochod. Stiskla jsem Charlieho ruku pevněji a společně jsme udělali první krok ze schodů.

Sestup ze schodů jsme zvládli bez jediného zaškobrtnutí. Na koberci nataženém v uličce mezi židlemi jsme na chvilku zastavili a já vzhlédla před sebe. Cítila jsem na sobě jeho pohled a nemohla na něj neodpovědět. Edward zářil. Zdálo se mi, že musí stát na přímém slunci, jinak jsem ji tu jiskřící auru kolem něj neuměla vysvětlit. Když se naše oči setkaly, svět kolem přestal existovat. Byl jen on a byla jsem jen já. Nic a nikdo jiný. Dokázala jsem myslet jen na to, abych u něj byla co nejdřív, abych mu byla co nejblíž.

A najednou jsem stála vedle něj a Charlie vkládal mou ruku do té Edwarovy. Ani na vteřinu jsme se na sebe nepřestávali dívat. Pan Webber k nám promlouval, my jeho proslov poslouchali a sdíleli ho spolu. Edwardovo Ano znělo radostně a šťastně. To moje na tom bylo stejně. První manželský polibek ani jeden z nás nechtěl ukončit. Až smích a chlapecké zapískání nás donutily odtrhnout se od sebe.

,,Právě jste ze mě udělala nejšťastnější bytost pod sluncem, paní Cullenová,“ zašeptal mi Edward, zatímco svatební hosté vstávali a přicházeli nám gratulovat.

Následující čas mi splýval do mnoha blahopřání, objetí a věšteb krásného života. Některá objetí byla příjemně chladivá, jiná horce sálající a většina hřejivě lidská. Až když přede mnou stanul samotný Aro a na zlomek vteřiny se ke mně naklonil a jemně mě pohladil po rameni, začala jsem znovu skutečně vnímal svět kolem sebe. Bezpečná bublina praskla a já musela čelit realitě. Zachvěla jsem se a on se na mě usmál. Zamrazilo mě. Jeho uhlově černý pohled jsem nevydržela.

,,Blahopřeji, Bello Cullenová, máte před sebou skutečně dlouhý, velmi dlouhý život,“ tiše, ale důrazně mi popřál. Chystala jsem se zamumlat obligátní děkuji a mít tohle setkání co nejrychleji za sebou, ale Edward vedle mě ztuhl a prudkým, pro člověka nepřirozeným pohybem se na Ara otočil. Aro mu pohled oplácel s lehkým pobavením a do jeho výrazu se vkradlo něco, co by se nejlépe dalo nazvat zadostiučiněním.

Oba se ale příliš rychle opanovali a než já se z jejich krátkého očního souboje vzpamatovala, s nepřátelskou lhostejností mi přála Jane. Ani se nesnažila předstírat. Jakmile nám popřál poslední z hostů, Alice všechny vyzvala k tanci. Ten první patřil jen mně a Edwardovi.

Chtěla jsem si ho užít a nemyslet na nic nepříjemného, ale nešlo to. Musela jsem vědět, co se děje. Edward mě jistě a elegantně vedl po parketu. Tiskl mě k sobě a vždy, když jsem se nadechla k té otázce, udělal nečekaný krok stranou, úklon nebo jinou taneční figuru, na kterou jsem se musela soustředit. Nedal mi příležitost zeptat se a já nepochybovala, že je to jeho záměr.

Až po necelé hodině, kdy jsme oba tancovali s rodiči, přáteli, spolužáky a spolužačkami a nakonec opět spolu, mi dal prostor.

,,Aro nepřijel jen tak, že ne?“ zašeptala jsem tak tiše, jak jsem jen dokázala, a doufala, že v hluku kolem nás náš rozhovor nikdo nezachytí.

Edward sevřel rty do tenké linky. Zamračil se a i když odpověď promýšlel od Arovy gratulace, nebyl si jí úplně jistý.

,,Teď ne,“ odpověděl nakonec a mé protesty umlčel polibkem.

,,Cestou na... nevím, kam pojedeme. Cestou na svatební cestu?“ nedala jsem se, i když to nebylo lehké.

,,Bello, prosím, teď ne. Nechci, aby nám tenhle večer cokoliv zkazilo. Naše první svatba. Tu si budeme pamatovat na věky. Ty vzpomínky by měly být hezké.“ Znovu mě políbil a pak se na mě tak dlouho díval s takovou naléhavostí, že jsem mu nemohla odporovat.

Desátá hodina, čas našeho odjezdu, přišla rychleji, než jsem čekala. Maminka mě odvedla do pokoje, kde jsem se připravovala na obřad, a pomohla mi se převléknout do poněkud praktičtějších šatů na cestu. Rozloučila jsem se s ní i s tátou a odmítala si připustit, že je to nejspíš naposledy, kdy je vidím, objímám a líbám. Kdyby oba během večera nevypili několik skleniček šampaňského a táta možná i něčeho silnějšího, museli by si všimnout, že se s nimi neloučím na chvíli, ale napořád. Já i maminka jsme brečely a Charlie měl zarudlé oči a nenápadně posmrkával. Naposledy jsem je oba dva pevně objala, tiskla se k nim a opakovala, jak moc je mám ráda a jak báječní rodiče jsou. Pak už jsem musela odejít.

Nasedli jsme s Edwardem do auta. Všichni nám mávali a přáli krásnou cestu. Ara, Jane ani Aleca jsem nikde neviděla. Vůbec mi nevadilo, že zmizeli bez rozloučení. Spíš jsem cítila úlevu. Esmé měla pravdu. Zvládli jsme to a nic zlého se nestalo.

Edward mě držel za ruku a upřeně se díval přímo před sebe. Předpokládala jsem, že na letiště pojedeme jen my dva a Edward bude řídit, ale vezl nás Jasper a my seděli vzadu vedle sebe. Ticho v autě houstlo. Jasper z příjezdové cesty Cullenových odbočil opačným směrem, než kudy bychom jeli do Seattlu. To už jsem s absolutní jistotou věděla, že něco není v pořádku.

,,Co se děje? A chci slyšet pravdu, žádné řeči o tom, že si nebudeme kazit tenhle večer.“

Sledovala jsem Edwardův profil a pohledem ho vybízela, aby se na mě konečně otočil. Udělal to až po mučivě dlouhé době. Z jeho očí se dalo vyčíst všechno. Už nezářil. Naopak. Bylo to, jako kdyby se propadl do temnoty. Díval se na mě a jeho bolest, smutek a zoufalství byly téměř hmatatelné.

,,Moc mě to mrzí, Bello. Neumím ani říct, jak moc. Aro si přijel pro svůj důkaz, že se stáváš Cullenovou, ale svatba pro něj nic významného neznamená. Považuje za svou obrovskou laskavost a vstřícnost, že nás nechal tuhle nedůležitou maškarádu pro lidi uspořádat. On chce, abys byla jednou z nás nejen podle jména,“ Edward šeptal a s každým slovem se ke mně nakláněl blíž a blíž. Než domluvil, opírali jsme se jeden o druhého čely. Podvědomě jsem chápala, co mi říká, ale odmítala jsem tomu uvěřit.

,,Náš čas vypršel, Bello. Do půlnoci začne tvá proměna, nebo do půlnoci zemřeš. Volturiovi dohlížejí na dodržování pravidel a nepovolují výjimky. Jiná cesta už není. Jinak už to nejde.“

Edward měl zavřené oči. Víčka tiskl pevně k sobě. Kdyby mohl, kdyby to bylo možné, po tvářích by mu stékaly slzy. Já plakat mohla, ještě v tu chvíli ano, a tiše jsem plakala. Tak dlouho jsem si přeměnu přála! Tak dlouho jsem Edwarda přesvědčovala a prosila ho. Chtěla jsem být jako on. Ale ne takhle, ne teď. Těšila jsem se na svatební cestu, těšila jsem se na posledních pár dní jako člověk, těšila jsem se na noci plné milování a propovídané dny. Jako novorozená jsem na tohle všechno mohla zapomenout. Ne na několik dní, ale na týdny, měsíce a možná i roky. Nebyla jsem připravená vstoupit do nekončícího života, aniž bych prožila těch pár lidských zážitků, které jsem tak moc chtěla poznat.

Edward otevřel oči a díval se na mě ze vzdálenosti několika málo centimetrů. Jeho pohled byl intezivní, smutný a tíživý. Jeho oči prozrazovaly nejen jeho emoce, ale i věk. Tohle byl pohled starého člověka, který mnohé prožil a teď na něj čeká to nejtěžší. Nemohla jsem mu to ještě víc ztěžovat vlastním strachem, obavami a pochybnostmi. Opět jsem byla vděčná a ráda, že neslyší mé myšlenky. Že mu zůstávají utajené a já mohu alespoň trochu předstírat a utěšit ho.

Vzala jsem jeho obličej do dlaní a políbila ho na rty. Snažila jsem se vrýt si do paměti, jak chutná jeho polibek, jaký je to pocit, když se mé rty tvarují podle těch jeho. Chtěla jsem si zapamatovat motání hlavy, zrychlený tlukot srdce, horkost v lících i chvění celého těla. Přála jsem si nikdy nezapomenout na příjemný chlad jeho dlaní, na to opojné teplo, které z jeho ledové kůže sálá, když mě hladí. Toužila jsem navždy si pamatovat, jaké to je být člověkem, zamilovanou dívkou.

,,Bello,“ vydechl Edward a přistiskl mě k sobě tak těsně, že jsem téměř nemohla dýchat. Nevadilo mi to. Tohle jsem potřebovala. Být mu tak blízko, jak jen to jde.

,,Proměň mě tady. Teď,“ zašeptala jsem a cítila, jak se napjal. Nadechoval se k protestu, ale ten jsem mu nesměla dovolit.

,,Edwarde, prosím, udělej to. Nechci v tu chvíli myslet na Ara, nechci, aby u toho byl a díval se. Dostane svůj důkaz. Vím, že jedeme někam, kde na nás čeká, ale nechci se s ním už setkat. Prosím. Uvidí, že se měním, ale nedovolme mu, aby do tohohle ještě víc zasáhl. Chci být jen s tebou, chci, abys mě držel v náručí a bylo to alespoň trochu podle nás. Prosím!“ Naléhavost mého hlasu děsila i mě samotnou. Edward pomalu kroutil hlavou, ale po chvíli kývnul. Svíral mé ruce tak pevně, až to bolelo. Bála jsem se. Takhle to nemělo být, takhle jsme to neplánovali, takhle jsme si to nepřáli. Jiná možnost pro nás ale neexistovala.

Edward se mi díval do očí a já najednou byla úplně klidná. Strach zmizel. Musela jsem se usmát.

,,Děkuju.“

Jasper jen pokýval hlavou a dál se věnoval silnici před sebou. Snažil se nám dopřát tolik soukromí, kolik jen bylo v prostoru auta možné.

I Edward se trochu uvolnil. Políbil mě, jako by to mělo být naposled, a pak se kousek odtáhl. Oči už dávno neměl hřejivě zlaté, ale černé jako bezměsíčná noc.

,,Věřím ti,“ usmála jsem se na něj.

,,Miluju tě,“ odpověděl a přitiskl své rty na mé čelo.

,,Miluju tě,“ zopakovala jsem a jeho rty se přesunuly na mou tvář.

,,Navždy,“ zašeptal a vtiskl mi polibek k ušnímu lalůčku.

,,Na pořád,“ vydechla jsem a jeho dech mě zašimral na krku.

Uklonila jsem hlavu. Něžný dotyk rtů se změnil v ostrou bodavou bolest. Zatnula jsem prsty do Edwardových paží a usilovaně se snažila nekřičet, nevydat ani hlásku. Jeho rty zmizely, ale bolest zůstala. Z chladu se vznítil oheň. Spaloval mě. Bez milosti, bez naděje na záchranu. Mé tělo hořelo a mysl bojovala s tančícími plameny. Ani chlad Edwardova těla přisknutého na to mé nedokázal horkost utišit. Přeměna začala.

Bolest, plameny, žár, láva valící se po mé kůži i protékající mi žilami.

Bolest, bolest, bolest!

Mužský křik trhající mě na kusy.

Tlak na bradě, rozmazaná dívčí tvář s maskou čiré nenávisti.

Tisíce úlomků skla zabodávajících se do celého mého těla, srdce i duše.

Jekot utichající jen ve chvílích, kdy se nadechuji.

Šílený smích, duo chlapeckého a dívčího hlasu.

Mužské prosby zapřísahající, ať už to skončí.

Bolest, která se nedá ustát.

Cosi chladného formujícího se v mém nitru.

Výbuch ledových střepů uvnitř mě a pak... už nic.

Žádná bolest, žádný strach, nic.

Nic.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  LadySadness (25.10.2011 11:49)

takže tá odporná sadistická malá mrcha Jane mučila Edwarda, ten Bellin krik - znamená to, že sa dostala aj cez jej štít a mučila aj ju? prečo inak by Edward prosil o zľutovanie a ten koniec, to Bella úplne stratila akékoľvek duševné pocity a city? tak toto sa mi ale nepáči, fakt nie alebo som to len zle pochopila z nedostatku informácií?

1)  Janeba (25.10.2011 11:31)

Evelýnko , a je to tady!!! Žádné lidské milování, žádné vzpomínky na lidskou vášeň a doteky!!! Proměna a teď hned!!!
A co teprve ten konec???
......Cosi chladného formujícího se v mém nitru.
Výbuch ledových střepů uvnitř mě a pak... už nic.
Žádná bolest, žádný strach, nic.......

No, tak já se začínám bát!!! A tak hezky to začalo!!!!

Děkuji!!!

«   1 2