20.02.2013 [23:45], maryblack, ze série Cesta ke štěstí je klikatá II. , komentováno 3×, zobrazeno 2239×

Večeře u Noaha doma proběhne v pořádku a Noaha čeká nelehký úkol. Musí Valerii povědět pravdu. Pravdu o sobě a o své rodině. Jak se s tím vypořáda?

 

Moc se omlouvám, že mi to tak trvalo. :(

Snad se bude kapitolka líbit. :)

9. kapitola

Val seděla na dvorku Blackových a pozorovala hvězdy. Po výborné večeři, kterou Noahova matka připravila, měla opravdu co dělat, aby nefuněla jako lokomotiva. Musela uznat, že se tak dobře nenajedla pěkně dlouho. I když teta Amber uměla taky uvařit výborné jídlo a ona sama byla dobrá kuchařka, přece jen není nad to, když si člověk pochutná na výborném jídle, které mu uvaří někdo jiný. Ale tohle… Možná to bylo tím, že se cítila jako součást rodiny. Jistě to bylo absurdní, ale ona to tak opravdu cítila. I na Amber bylo vidět, že v Jacobově domě a společnosti jeho ženy cítí dobře. Ona a Ness si rozuměly, obzvlášť když během večeře popichovaly Jacoba, který se bránil jako lev a nenechal si nic líbit.

Všichni se opravdu skvěle bavili a Val doufala, že našla novou přítelkyni v podobě Noahovy sestry Sarah. Jistě, bylo to k nevíře, že skoro třicetiletá žena našla společné téma se sedmnáctiletou dívkou. Ale Sarah byla úplně jiná než dívky v jejím věku.

A Noah?

Celý večer z ní nespustil oči, nepromarnil jedinou šanci, aby se jí mohl dotknout, alespoň letmo. Val stačil jen jeho pohled a v břiše jí začala poletovat stovka motýlů. Opravdu se cítila jako puberťačka.

Po večeři jí Noah poprosil, jestli by s ním nešla na chvíli ven, a ona nemohla jinak než souhlasit.

Když vycházeli na dvorek, ještě se ohlédla po Amber, která se s šálkem kávy posadila vedle Ness na pohovku a stihla Val obdařit významným pohledem a šibalským úsměvem.

Val se musela znova pousmát.

„Čemu se směješ?“ Noah se posadil vedle Val a podal jí sklenici vody, pro kterou jí došel.

„Jen tak,“ vzala si sklenici. Jejich prsty se lehce dotkly a Valiným tělem projelo zvláštní napětí.

„Chceš mi říct, že jsi se nesmála mojí rodině?“ Noah se na ni díval a cukaly mu koutky.

„To bych si v životě nedovolila!“ Val se zatvářila dotčeně, ale v očích se jí zračil smích.

Noah ji pozoroval, nemohl se na ni vynadívat. Musel si odkašlat, než promluvil.

„Jsem moc rád, že jste dneska přišly. Moje máma už dlouho nebyla tak šťastná, s Amber si skvěle rozumí.“

„Jo, myslím, že teta je na tom stejně. Víš…“ Val spolkla slova.

„Co?“

„Možná to bude znít hloupě, ale já… Ne, to je jedno, budeš si myslet, že jsem cvok.“

„Val, mě můžeš říct cokoliv.“ Noah jí zastrčil pramen vlasů za ucho a palcem jí přejel po tváři.

„Dobře, ale nesměj se mi, dobře?“ Val se dívala Noahovi upřeně do očí. Ten na její žádost přikývl a vybídl ji tak, aby pokračovala.

„Dnes jsem se tady cítila, jako bych byla součástí rodiny, jako bych sem k vám patřila.“

„To je fajn, Val. Jsem rád, že to tak cítíš, protože moje rodina tě bere jako svou součást.“

„Vždyť mě sotva znají, Noahu.“

„Na tom nezáleží. Vědí, že tě znám já, a vědí, co k tobě cítím.“ Vzal její hlavu do dlaní a zlehka ji políbil na rty.

„Já… Tohle všechno… Je to moc krásné, moc jednoduché, aby to bylo skutečné. Vždyť… vždyť se sotva známe, Noahu! Jak…“ Val se postavila a Noah společně s ní.

Stáli naproti sobě a Noah hledal slova, kterými by jí to, co se mezi nimi děje, mohl vysvětlit.

„Jak můžeš vědět, co ke mně vlastně cítíš? Jsi… Jsi tak mladý! Kolikrát v životě jsi byl zamilovaný? Kolikrát v životě jsi byl zklamaný láskou, Noahu?“ pokračovala Valerie a nepřestávala mu hledět do uhrančivých očí.

Noah přemýšlel, co jí má povědět. Mohl jí lhát, mohl jí namluvit tolik nesmyslů o něm, jeho rodině, ale to by nevedlo k ničemu jinému než ke katastrofě. Pochopil, že je nejvyšší čas říct Valerii pravdu.  Musí to udělat, pro její dobro a pro dobro všech ostatních.

„Slyšela jsi někdy o quieletských legendách?“ řekl místo odpovědi na její otázky. Val na něho zůstala překvapeně zírat.

„Ne. Co to má společného s námi, Noahu?“

„Víc než si myslíš. Chceš slyšet legendy našeho kmene?“ Val nevěděla, co mu odpovědět, ale když viděla v jeho očích bolest, strach a naději, nezbylo jí nic jiného než přikývnout. Noah se zhluboka nadechl. „Dobře, půjdeme se projít, ale nejdřív dojdu pro Sarah.“

„Proč by u toho musela být Sarah?“ Valerie nechápala, o co mu jde.

„Jen chviličku počkej, přivedu Sarah a vyrazíme.“ Uchopil Valerii lehce za ramena a posadil ji zpět na lavici, na které předtím seděli, a zmizel v domě…

Když se vrátil společně se Sarah, v ruce držel svetr, který jí podal a který Valerie s radostí přijala. Přeci jen, léto bylo už dávno pryč a noci byly chladné, obzvlášť tak blízko moře. Sarah se na Val usmála, jako by ji chtěla uklidnit. A ano, zabíralo to. Ať už se jí ti dva chystali říct cokoliv, bylo jí jasné, že podělit se o to zrovna s ní je to pro ně důležité a velice těžké.

Noah šel mlčky, nevěděl, kde začít. Vlastně věděl, jen netušil, jak začít. Kráčel uprostřed, mezi dvěma ženami, které byly v jeho životě nesmírně důležité, a sledoval moře, které v noci vypadalo děsivě a přitom krásně.

Podíval se na Valerii a uvědomil si, že to může být naposledy, kdy s ní může být takhle. Ještě nikdy se nebál tak, jako v tu chvíli. Bál se toho, že jakmile o něm zjistí pravdu, ztratí ji, a to navždy. Ať už se změní ve zrůdu, nebo ne. Ale věděl, že to musí udělat.

Jeho sestra poznala, že je připravený začít, a tak zpomalila krok a nechala Noaha, aby šel s Valerií vpředu.

Zhluboka se nadechl a nasál do plic vzduch vonící mořem. Byl Val vděčný, že se ho na nic neptala a čekala, až začne mluvit sám.

„Můj otec… ehm… Můj otec pochází z kmene Quieletů. A Quieleté mají legendy.“

Valerie mlčela a čekala, až bude pokračovat. Cítila, jak je nesvůj.

„Legendy o studených,“ řekl tiše a upřeně sledoval špičky svých bot. „No tak, Noahu, nebuď srab. Podívej se jí zpříma do očí a řekni jí o sobě pravdu!“

„Studených? “ Val nerozuměla, proč jí chce vyprávět nějakou historku o studených a jeho kmeni.

Noah se ohlédl za sebe na svoji sestru. Ta přikývla, aby pokračoval, a Noah to udělal. Zastavil se a podíval se konečně na Val. Díval se do jejích čokoládových očí a nepřál si nic jiného, než to, aby ona mohla celou historii jeho rodu vidět v těch jeho. Ale to bylo dětinské přání.

„Národ mého otce nebyl nikdy velký, ale nikdy z tohoto světa nezmizel, protože Quieleté měli ve své krvi kouzlo. Byli to duchovní válečníci,“ řekl s hrdostí v hlase. „Jednoho dne na jejich území přišlo neštěstí.“ Jakmile se zmínil o neštěstí, kterým myslel upíry, jeho tělem projelo chvění. Přestal mluvit, aby se mohl soustředit.

„Pokračuj,“ vybídla ho Valerie, když přerušil vyprávění, a posadila se do písku. Připadlo jí, jako by Noah vyprávěl pohádku, a ona byla malá holčička, která hltala každé jeho slovo. Noah se posadil vedle ní.

„To neštěstí byli upíři, neboli studení,“ sledoval, jak Valerie nevěřícně vykulila oči. Chystala se něco říct, ale Noah ji předběhl a pokračoval dál ve vyprávění.

„Náčelník kmene na sebe vzal vlčí podobu, aby mohl s upírem, který napadl vesnici, bojovat. Taha Aki zaútočil, ale upír měl víc síly, chystal se zakousnout do vlčího těla, které uvěznil svým kamenným sevřením. Taha Akiho žena, nebyla s těch, kteří na sebe brali podobu vlka, ale musela náčelníkovi pomoci. Krev bylo to, po čem upír prahl, a tak nožem probodla své tělo. Ta vteřina, kdy upír ucítil krev a ztratil pozornost, dala Taha Akimu možnost vymanit se z jeho sevření a upíra zabít. Tak se rod mého otce setkal poprvé s upíry.“

„A jak tohle souvisí s tebou nebo s námi?“ Val mu skočila do vyprávění.

Noah se musel pousmát, věděl, jak absurdně budou jeho slova znít. S dalším nádechem se připravil k tomu, aby mohl pokračovat ve vyprávění.

„V každé generaci Quieletů se narodí muži s tímto genem,“ zahleděl se na moře, „s vlkem, který se ukrývá v jejich nitru a probouzí se jen, když jsou nablízku upíři. Jen tak dokáží ochránit kmen a ostatní.  Před dávnými lety se na tomto území objevila smečka upírů. Byli to jiní upíři, nezabíjeli lidi, a tak s nimi otcův prapradědeček uzavřel smlouvu. Nesměli vstoupit a lovit na našem území a my nesměli vstoupit na jejich. Pokud by však napadli člověka, smlouva by byla neplatná.“ Noah se na chvilku odmlčel a Valerii, ať chtěla, nebo ne, se před očima míhaly obrázky udatného náčelníka, který uzavírá dohodu s největším nepřítelem svého rodu.

„Smečka po letech odešla a muži z kmene se přestali měnit a s nimi i jejich synové. Nepřítel nebyl na blízku, a tak vlk v jejich těle spal. Ale po několika letech, kdy se ze synů stali otcové, se sem upíři vrátili, a tady začíná náš příběh.“ Noah přestal sledovat moře a podíval se na Valerii, která seděla mlčky vedle něho. Její mlčení ho vybídlo k tomu, aby pokračoval.

„Mému otci bylo tehdy patnáct, když se do Forks na začátku školního roku přistěhovala šerifova dcera Bella. Můj dědeček, tátův otec, se se šerifem přátelil. V den, kdy Bella přijela, ji táta s dědou přijeli pozdravit a můj otec se do ní zakoukal. Je možný, že kdyby táta tenkrát nechodil do školy v rezervaci, ale do stejné školy jako Bella, všechno by bylo jinak, ale to už je jedno. Takže… Můj táta se do Belly zakoukal, ale ona o ničem nevěděla.“ Ať chtěl, nebo ne, musel se pousmát, když si vzpomněl, jak mu o tomhle vyprávěl jeho otec. Ano, ta část byla příjemná, než… Nemělo smysl se tím užírat, a tak pokračoval. „Pár měsíců před tím, než se přistěhovala ona, se sem vrátili i Cullenovi. Smečka upírů, se kterou tátův prapradědeček uzavřel smlouvu. A…“

„Počkej, počkej! Chceš mi říct, že je to vážně pravda?! To snad ne, Noahu?!“

„Val, prosím vyslechni mě. Já vím, zní to jako ten největší nesmysl na světě, ale prosím poslouchej mě!“ Jeho pohled byl plný bolesti a Val to rvalo srdce. I když jí to, co Noah říkal, připadalo jako největší nesmysl na světě, rozhodla se, že ho vyslechne až do konce.

„Dobře, pokračuj,“ řekla tiše a pohledem vyhledala Sarah, která se na ni vděčně usmála.

Noah přikývl a pokračoval, pověděl Valerii příběh o lásce svého otce k Belle a Bellině lásce k Edwardovi. O jejich sňatku, narození jejich dcery, Bellině proměně. A o otisku.

„Můj otec se do Renesmé otiskl, byla pro něj to nejdůležitější na světě, dýchal by pro ni, byl by pro ni vším. Renesmé rostla rychleji než normální děti, během sedmi let dospěla. Přestala stárnout… Byla nesmrtelná, stejně tak, jako její rodiče. Můj otec a Renesmé se vzali, když čekala dítě.“  Podíval se na Val tak, že jí nedával jinou možnost než mu položit otázku:

„To dítě jsi ty, Noahu?“ zeptala se Val.

„Ano.“ Viděl, že Val čeká, až bude pokračovat, a tak opět spustil.

„Moje matka byla na počátku těhotenství nezranitelná, i když byla na půl člověk. Jenže jak se ukázalo, čím víc jsem rostl, tím víc svoji sílu ztrácela. Když jsem se narodil, upíří síla, rychlost, sluch, to vše bylo pryč. Zbyla jí jen nesmrtelnost, kterou ztratila při narození Sarah. Cullenovi museli odejít z města, aby se otec a ostatní, kteří měli rodiny, mohli přestat měnit. Otec chtěl zestárnout po boku matky, tak jak to má být.“

„Tohle… Já… Nevím, co ti na to říct, Noahu.“ Valerie se postavila a rozhlédla se kolem sebe. Byl to určitě jen nějaký vtip a teď se Noah společně se sestrou rozesmějí. Sarah ale s vážnou tváří stála za nimi.

„Val, musím ti dopovědět zbytek příběhu,“ postavil se. Valerie byla zmatená, pohled jí přeskakoval z Noaha na Sarah, která už stála vedle něj. Pohled Sarah byl plný soucitu a pochopení, Noahův pohled byl plný strachu… Strachu, že se k němu Val otočí zády a odejde. Jedná část jejího nitra jí nabádala k tomu, aby co nejrychleji zmizela, ale ta druhá jí našeptávala, že zůstat je ta správná volba.

Najednou si Val uvědomila jednu věc, pro ni nesmírně důležitou a také riskantní. Pokud se rozhodne odejít, její život se vrátí do starých kolejí. Opět bude truchlit kvůli ztracené lásce, už ne kvůli Samuelovi, ale Noahovi. Pokud však zůstane, její život dostane jiný směr. To, jaký směr to bude, záleží na tom, jestli vyslechne Noaha až do konce.

Hluboký nádech, semknutá víčka a jedno tiché ano zahřálo Noaha u srdce. Pohledem vyhledal svoji sestru a usmál se na ni. Teď zbývalo povědět Val zbytek příběhu. Musel jí povědět o tom, co se s ním děje.

Uchopil Valeriinu dlaň do své a pevně ji stiskl. Nemusela nic říkat, v jejích očích uviděl to, v co doufal.

„Děkuju,“ šeptl a druhou rukou ji pohladil po tváři. Valerie přikývla.

Sarah ty dva sledovala a usoudila, že bude lepší, když je ještě nechá o samotě. Když ji bude Noah potřebovat, zavolá ji. Nechala ty dva, ať si promluví, a pomalu kráčela k moři.

Přestala myslet na svého bratra a Val a její myšlenky se upnuly na Daniela.

Stýskalo se jí po něm tak moc, až to bolelo. Nejraději by se za ním rozběhla a nechala jeho silné paže, aby ji tiskly k jeho tělu.

Modlila se, aby Valerie Noahovi uvěřila a zabránila té dívce, aby přijela.

Doufala, že se to podaří. Zabránila by tak utrpení svého bratra, Daniela a také svému. Ano, byla sobecká. Netoužila po ničem jiném, než být s Danielem… navždy. Nikdy neměla nic proti vlčí věci, proti otisku, až do dne, kdy měla vidění, že díky němu Daniela ztratí. Vždycky si myslela, že až se Daniel jednoho dne otiskne, bude ona ta, která je mu souzená… Jak moc by chtěla mluvit s Leah a poprosit ji o radu…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  maryblack (22.02.2013 11:36)

Díky holky Em, další kapila bude doufám, dřív než tahle Jinak mě porazí Sama ještě nevím, co Val vyvede, nebo nevyvede a jsem zvědavá, co ta moje palice dubová vykoumá

2)  Empress (22.02.2013 11:32)

Už sa blížia problémy, ja to cítim, ja to viem Val to teda vzala celkom pokojne, ale čo bude až sa jej to rozleží v hlave? Bude stále taká kľudná? A čo Amanda, ako je na tom?
Ďalšia výborná kapitolka a ja sa teším na ďalšiu, takže sadnúť na pedel a písať!! HOWGH

1)  Marcelle (21.02.2013 09:56)

Zatím to Val bere docela v klidu, ale myslím, že další události zas tak klidné nebudou.

1