11.10.2012 [17:30], maryblack, ze série Cesta ke štěstí je klikatá II. , komentováno 7×, zobrazeno 2038×

6. kapitola

Noah stál před domem paní Johnsonové a čekal na Valerii. Konečně byl pátek a on si s ní vyrazí ven. Od incidentu v kuchyni, kdy se dozvěděl o tom, že jeho rodiče v noci řádí jako za mlada a jejich skotačení nezůstalo bez následku, uběhly dva dny. Ještě teď se musel smát, jak komicky to všechno vypadalo.

Sarah samozřejmě o všem věděla, ale nic neprozradila. Noah nechápal, proč ještě rodičům neřekla, jaký má dar, ale byla to její volba a on do jejího rozhodnutí nechtěl zasahovat.

Dveře domu se otevřely a Valerie vyšla ven v doprovodu paní Johnsonové.

„Ahoj,“ pozdravil s úsměvem a prohlížel si Valerii, tak něžným pohledem, že si Amber musela odkašlat, aby se jí nerozpustil před dveřmi.

Noah se vzpamatoval a podíval se na ni.

„Hele, mladej, pěkně ji pak dovez domů, tak jak se má, jasný! A něco jsem ti na tu vaši schůzku koupila,“ sáhla do kapsy a vytáhla bryndák. Noah na ni hleděl jak tele na nový vrata a Valerie měla co dělat, aby nevyprskla smíchy.

„Valerie, kdyby se nekontroloval a začal slintat, okamžitě mu to uvaž kolem krku.“

Valerie s úsměvem přikývla a postavila se vedle Noaha.

„Tak co, vyrazíme?“

Noah s úsměvem přikývnul a vzal si od Amber bryndák.

„Hezky se bavte,“ popřála jim Amber a zmizela v domě.

 

„Promiň jí ten bryndák, ale prý je to jen ždibec toho, co na tebe chystá za to, co jsi jí provedl s myčkou.“ Usmála se na něj omluvně.

„To je v pohodě, abych řekl pravdu, myslím, že ho budu vážně potřebovat, protože ti to dneska moc sluší. Ne, že by to bylo někdy jinak, ale dneska máš něco zvláštního v očích.“ Pomaličku kráčeli k motorce.

„Nech toho, nebo budu rudá až na…“

„Oukej, už mlčím, ale je to pravda. A teď, mám pro tebe dárek…“ Zastavili se u motorky a Noah sáhl pro batoh, který měl položený na sedadle.

„Noahu, nemusel si…“

„Pššš…“ otevřel batoh a vyndal přilbu. Byla černá, stejně jako ta jeho.

„No, to ne! Koupil jsi mi přilbu? Já myslela, že na mě vybalíš nějakej šperk,“ culila se na něj Val.

„Šperky až pozdějš, slibuju. Tohle je pro tvoji bezpečnost.“ Nasadil jí ji na hlavu.

„Páni, je vážně jen pro mě, nebo tě s ní nějak zhrzená milenka práskla po hlavě, a tak ses rozhodl dát ji mně?“ Valerie ho sledovala, jak se soustředí, aby ji přilbu připnul, jak má. Když mluvila, Noah se usmíval, ale neodpověděl, to až potom, co byl hotov.

„Není žádná zhrzená milenka, Val. Ta přilba je jen a jen tvoje, to přísahám.“ Přiložil si ruku na srdce. Valerie se rozesmála.

„Tak a dost srandy a nasedej, jinak nestihneme film.“ Noah dal batoh do nosiče, připevněného za sedadlem, a nasedl.

„Rozkaz, šéfe!“ Valerie s úsměvem zasalutovala a nasedla za Noaha. Všechen humor ji opustil, když si uvědomila, že se bude při jízdě na Noaha tisknout.

„Val, musíš se mě chytit, jinak sletíš. Nehodlám jet s touhle mašinou jak důchodce na babetě,“ zvedl kryt přilby a otočil se na ni.

Valerie přikývla a s těžkým polknutím zaklapla kryt a objala Noaha kolem pasu. „Ještě, že mám tu přilbu, aspoň mě nebude lákat opřít se o něj.“ Oddychla si.  Noah nastartoval a rozjeli se. A Valerie si tu jízdu náramně užívala.

 

 

 

Valerie se zamilovala, zamilovala se do jízdy na motorce. Dalo by se říct, že byla chvíli zklamaná, když zastavili před kinem.

Sesedla z motorky, sundala si přilbu a pohodila vlasy, aby se jí odlepily od tváře. Nevšimla si Noaha, který už se dávno přilby zbavil a sledoval ji.

„Tak co, jak se ti líbila jízda?“ zeptal se, když na něm spočinula pohledem.

Valerie se usmála. „Bylo to skvělý!“

„To jsem rád. Podej mi přilbu, schovám ti ji.“ Natáhl k ní ruku a ona mu ji podala.

„A na co vlastně jdeme?“ zeptala se ho, když šli k okénku, kde prodávaly lístky.

„No…, vlastně jsem ještě nic nevybral, nechám to na tobě.“

„Fajn.“ Valerie se podívala na plakáty. Horor okamžitě zavrhla, scifi taky nebyl její šálek kávy, a tak nakonec vybrala film se svým oblíbeným hercem.

„Chci jít na tohle.“ Ukázala prstem na plakát.

„Dobře, dneska večer se budeme smát, tak pojď, ať nám nevyprodají lístky.“

 

 

XXX

Daniel pozoroval Sarah. Celou cestu domů byla nezvykle tichá. Něco ji trápilo, to mu bylo jasné a štvalo ho, že se mu Sarah nechce svěřit.

„Sar, děje se něco?“ zeptal se, když zastavil před jejím domem.

„Nic se neděje. Jen…“ Sarah zahnala slzy a zhluboka se nadechla. Dřív nebo později se stane něco, co změní jejich život, i přesto, že ji Daniel miluje.

„Miluješ mě?“ Podívala se na něj. I když byla rozhodnutá netlačit na něj nebo jakkoliv uspěchat jeho vyznání, potřebovala ta slova slyšet.

Zhluboka se nadechl a jeho vážný výraz zmizel. Naklonil se k ní.

„Miluju tě, moc,“ zašeptal těsně u jejích rtů a hleděl jí při tom do očí.

Jedna jediná slzy si našla cestu a pomalu stékala po její tváři. Věděla, že mluví pravdu, ale taky věděla, že jeho lásku jednoho dne ztratí. Nechala se líbat a vrývala si tu chvilku hluboko do své paměti.

„Taky tě miluju,“ zašeptala, když se jeho rty přestaly dotýkat jejích.

XXX

 

Edward neklidně přecházel z místa na místo a Belle začínala docházet trpělivost.

„Nemůžeš se vydat do Forks! Ne, dokud to nebude nezbytné!“ Opakovala mu snad po sté. Edward se na ni zahleděl.

„Bello, mohl bych mu pomoct, nechápu, že jste všichni tak tvrdohlaví a hlavně Jacob. Jeden by si řekl, že když je starší, pobere trochu rozumu, ale jak je vidět, je to pořád stejně umanutej čokl!“

„Ty mu máš co vyčítat! Jen se podívej, pochoduješ tady jak mlsnej pes. Jacob ví, co dělá, je to jeho otec a nedopustí, aby se Noahovi něco stalo. A nemůžeš se vydat do Forks, nechceš přece uspíšit jeho přeměnu?! Kdyby se cokoliv dělo, přijede sem.“

Edward si poraženecky povzdechl. Jako by měl šanci nad Bellou vyhrát.

„Dobře, ale jakmile se dozvíme, že se děje něco opravdu vážného, okamžitě jedu do Forks. S tebou nebo bez tebe. Je to můj vnuk a nehodlám stát opodál a sledovat, jak ničí sám sebe.“

„Rozumím ti, a pokud se něco takového stane, nebudu váhat ani vteřinu a odjedu s tebou. Ale teď je všechno v pořádku, takže se prosím uklidni.“ Bella šla ke svému manželovi a políbila ho. Věděla moc dobře, jak ho přivést na jiné myšlenky.

 

XXX

 

„Bože! Nemůžu se přestat smát tomu, jak jí vyletělo to obočí. Měla ho až ve vlasech!“ Noah s Valerii vycházeli z kina a smáli se.

„Ta ženská byla srandovní sama o sobě.“

„Jo to byla,“ Valerie si odkašlala. „Tak a co podnikneme teď?“ Zastavili se u motorky. Noah se o ni opřel a upřeně Valerii sledoval.

„Co tak koukáš, mám něco na nose?“ Se zdviženým koutkem potřásl hlavou.

„Ne, jen mám radost, že nechceš po kině hned domů. Vypadá to skoro jako rande, co?“

„Možná, ale není to rande, jen si chci užít večer.“ Usmála se na něj Valerie.

„Tak to jsem moc rád, že se mnou ještě počítáš, protože znám podnik, kde dělají tu nejlepší pizzu v Port Angeles.“

„Skvělý, protože mám hlad.“

Kráčeli tmavými ulicemi a vychutnávali si přítomnost jeden druhého. Noah netoužil po ničem jiném než ji vzít za ruku a dotýkat se jí. Celý večer byl v sedmém nebi. Valerie byla zábavná a největší radost mu dělalo to, že si večer užívá stejně jako on. Nejraději by ji k sobě přivinul a líbal její hebké, plné rty, ale nemohl. Musel se ovládat, aby ji nevystrašil a nepokazil tak to, v co doufal…

Noah zavedl Valerii do malé útulné pizzerie. Posadil ji ke stolu a odešel objednat. Valerie seděla a sledovala ho s úsměvem na rtech. Užívala si večer jako nikdy. V jeho přítomnosti se cítila jako jiný člověk. Myslela si, že když si s ním vyjde, bude ji trápit svědomí, že jde ven s jiným mužem tak krátce po Samuelově smrti, ale nic. Jako by to tak mělo být, jako by s Noahem byla jiný člověk a její minulost zmizela. Uvědomila si, že když je s ním, cítí se tak, jak se necítila ani se Samuelem. V jeho přítomnosti si připadala, jako by našla něco, co celý život hledala. Trápila ji jen jedna věc. A to to, že nevěděla, co to je, ale byla rozhodnutá to zjistit.

„Líbí se ti tady?“ jeho hlas přerušil tok jejích myšlenek. Sledovala ho, jak si vedle ní přisedl.

„Je to tady moc hezký.“

„To jsem rád, myslel jsem si, že se ti tady nebude líbit, není to zrovna luxusní.“

Byla to pravda, ale Valerii se tam opravdu líbilo. Zdi byly vymalovány červenou barvou a vysely na nich různé fotky a obrázky. V každém rohu místnosti byly rozestavěné umělé květiny, dveře, které vedly k toaletám, byly pryč a místo nich mezi futry vysely barevné korálky. Musela uznat, že přes den by to místo nebylo nic extra, ale večer a při světle svíček, které plály na svícnech zavěšených na zdech, bylo to místo útulné a romantické. Rukou pohladila červený ubrus, který byl přehozený přes stůl.

„Nepotřebuju k životu luxus.“ Usmála se na něj. Plamen malé svíčky, která stála na stole, se zatřepotal, když jí Noah zastrčil pramen vlasů za ucho.

„Tušil jsem to,“ usmál se a položil ruku na stůl.

To gesto, které udělal, vyvolalo ve Valerii hřejivý pocit. Musela si odkašlat, aby její hlas zněl tak, jak měl.

„Víš, na to, že jsem od tebe o dost starší, si s tebou rozumím… až mě to děsí.“

„Víš o tom, že věk je jen číslo? Nezáleží na tom, kolik ti je, záleží na tom, na kolik se cítíš. Na kolik se cítíš, Val?“ provokoval ji a v očích mu tančily veselé jiskřičky.

„Nezdá se ti, že seš nějakej chytrej?“ vyhýbala se odpovědi. Mohla mu říct, že než přijela do Forks, cítila se na padesát a byla bez chuti do života. Jenže on by se jí zeptal, jak se cítí teď a ona by mu musela říct, že když je v jeho přítomnosti, připadá si, jako by jí bylo zase sedmnáct, a nic z toho, co ji v životě potkalo, se nestalo. A to nechtěla.

„Moc se to o mně neříká, ale já vím, že chytrej jsem. No tak, vyklop to.“ Usmíval se od ucha k uchu.

„Dobře. Cítím se tak na… pětatřicet.“ Usmála se.

„Něco ti řeknu.“

„Poslouchám.“ Sledovala Noaha, jak si ji s vážným výrazem ve tváři prohlíží a pak se k ní sklání.

„Nevím proč, ale mám pocit, že lžeš,“ zašeptal jí do ucha a Valerie se zachvěla, když ji jeho horký dech zašimral na tváři.

„Ehm… Dobře, odpovím ti, na tvoji otázku, až ty odpovíš mě.“  Podívala se na něj, jeho tvář byla tak blízko, že stačil nepatrný pohyb a jejich rty by se dotýkaly. Hleděli jeden druhému do očí a Val měla co dělat, aby byla schopná promluvit.

Tu zvláštní chvilku přerušil číšník, který jim donesl objednávku. Valerie si úlevou vydechla a napila se coly, jen co ji položil na stůl. Talíř obrovské pizzy, který před nimi ležel, byl zase Noahovým cílem. Věděl, že bude nejspíš vypadat jako nenažranec, ale musel si něčím ucpat hubu, aby se nevrhl na Valeriiny rty.

Číšník je oba sledoval, jako by se zbláznili, a s přáním dobré chuti odešel od stolu.

„Takže, na co jsi se chtěla zeptat?“ promluvil Noah, když polknul sousto a jeho tep se uklidnil.

„Na kolik se cítíš ty?“ Položila sklenici s pitím na stůl.

„Chceš vědět pravdu?“ pousmál se.

„Byla bych ti nesmírně vděčná, ty chytrolíne,“ odvětila s

úsměvem. Noah se zasmál a odkašlal si.

„Dobře… Povím ti, jak to se mnou vlastně je. Když jsem s tebou, připadám si starší než ty. Nechci tě nějak děsit, nebo v tobě dokonce vyvolat domněnku, že jsem nějakej úchyl, ale když jsem s tebou, mám pocit, jako bych tě měl chránit a cítím za tebe zodpovědnost,“ mluvil vážně, bez náznaku úsměvu. Valerii se rozbušilo srdce, ale nechtěla dát najevo, co v ní jeho slova vyvolala za pocity.

„Ehm… mám ti říkat, tati?“ Podařilo se jí na tváři vyloudit úsměv.

„Ne, stačí strejdo.“ Usmál se Noah. „Myslím to vážně,“dodal.

„Dobře, potom jsem ráda, že jsem si našla ochránce, a teď mi řekni, na kolik se cítíš, když se mnou nejsi?“

Noah se poškrabal ve vlasech a ze široka se usmál. „No, řeknu to takhle, mohla bys mě zavřít

do mateřské školy.“

„To určitě,“ zasmála se Valerie.

„Ne, věř mi, když nejsem s tebou, jsem jako urvanej ze řetězu,“ snažil se ji se smíchem přesvědčit.

„Chtěla bych to vidět. Bouráš ostatním dětem bábovičky nebo co?“

„Ne, zatím jim jen kradu hračky na písek, ale díky za tip.“ Oba se rozesmáli.

Dál se vesele hašteřili a pochutnávali si na jídle. Valerie se Noaha vyptávala na jeho rodinu, ale pokaždé se snažil změnit téma hovoru a dělal vtípky. Jako by o ní nechtěl mluvit. Valerie nechápala proč, protože jeho otec byl hodný a zábavný a zbytek jeho rodiny musel být stejný. Až v tu chvíli si Valerie uvědomila, že by ráda poznala i jeho matku a sestru a taky si uvědomila, že je nervózní z konce večera. Jako by si opravdu vyšla na první rande s klukem, do kterého je tajně zamilovaná, a netouží po ničem jiném než potom, aby ji doprovodil až ke dveřím domu a tam ji políbil.

 

XXX

Jacob seděl na sedačce a pozoroval Ness.  Ležela na druhé straně pohovky a četla nějakou knihu. Jeho si vůbec nevšímala. Ztěžka si povzdychl a tím na sebe upoutal její pozornost.

„Děje se něco?“ odložila knihu a posadila se.

„Nic.“

„Poznám, když ti něco vrtá v hlavě, Jakeu.“ Zvedla se z pohovky a šla se posadit k němu. Uvelebila se mu na klíně a něžně ho políbila na rty.

„Tak co se děje?“ Zkoumavě si ho prohlížela. Jake protočil oči a usmál se.

„Sedneš si mi na klín, líbáš mě na rty a čekáš, že budu pořád myslet na to, co mi vrtá v hlavě?“ Ness přikývla.

„Copak i po těch letech nevíš, co se mnou dělá jen tvůj dotyk, natož pak polibek?“

Ness zavrtěla hlavou a začala se usmívat.

„Chceš po mně, abych ti to ukázal?“ Přikývla jako malá holčička.

„Tak dobře a budeš hodná holčička?“ zubil se na ni.

„Já jsem vždycky hodná, pane vlku,“ zadržovala smích.

„Mám se přesvědčit?“ culil se.

„Když mě nesníte.“

„To si musím rozmyslet.“ Vstal s Ness v náručí a nesl ji do ložnice. Jakmile se za nimi zavřely dveře, postavil ji na zem.

„Tak, Karkulko, a teď mi řekni. Koho miluješ?“ skláněl se k ní a přeskakoval pohledem z jejich očí na její rty.

„Van Helsinga?“ špitla a dusila v sobě smích.

Jacob na ni vyvalil oči a měl co dělat, aby se nerozchechtal.

„Špatně, musím tě potrestat.“ Znovu ji popadl do náruče a nesl k posteli…

Sarah přišla domů, unavená a smutná. Co nevidět se mělo všechno změnit a zkomplikovat. Když slyšela smích z ložnice svých rodičů, zahřálo ji na srdci alespoň to, že je nic zlého nepotká, alespoň ne přímo.

Zalezla do svého pokoje, bundu hodila na křeslo a lehla si. Před očima se jí míhaly všechny možné vize a ona měla pocit, že se z toho zblázní. Ještě před pár dny bylo všechno v pořádku, dokud neměla vizi s tou ženou, která měla přijet do města. Valeriina kamarádka přivede do Forks něco, co všechno urychlí…

 

XXX

 

Noah zastavil před domem paní Johnsonové a sundal si přilbu. Valerie byla po odchodu z restaurace zamlklá a on neměl ponětí proč, protože celou dobu se bavili docela dobře. Docela jen proto, že jakmile se zmínila o jeho rodině, v hlavě se mu přehrál obrázek jeho samotného, jak se mění v bůhví co. Pokaždé, když narážela na to, že by chtěla poznat jeho matku a sestru, nahodil jiné téma, nebo začal vtipkovat. Ne, že by nechtěl, aby se poznaly, ale ještě k tomu nebyl vhodný čas, alespoň ne té do doby, než se jejich přátelství posune někam dál. Jednoho dne jí řekne pravdu, ale záleží jen na Valerii, kdy to bude.

Valerie uvolnila ruce, které měla omotané kolem jeho pasu, a slezla z motorky. Noah udělal to samé a začal jí odepínat přilbu. Když na něj konečně hleděly její hnědé oči, usmál se na ni a ona mu úsměv opětovala.

„Mám si ji vážně nechat?“ zeptala se ho, když jí přilbu podal.

„Jak jsem řekl, je jen a jen tvoje. Jestli si ji nechceš nechat u sebe, slibuju, že ji budu střežit jako oko v hlavě.“ Mrknul na ni.

„Dobře, věřím ti, můj ochránče,“ její hlas zněl nervózně, ale usmívala se dál. Noah schoval její přilbu a šel ji doprovodit ke dveřím. V tichu noci slyšel, jak jí rychle tluče srdce.

„Val, jsi v pořádku?“ zeptal se jí, když došli ke dveřím. Valerie se na něho podívala zvláštním pohledem a přikývla.

„Já jen, že jsi nějak zamlklá od té doby, co jsme vyšli z restaurace,“ pokračoval a nepřestával se jí dívat do očí.

Valerie stála jako přibitá a v hlavě jí zněla slova tety Amber. „Jestli nechceš, aby to bylo rande, tak to rande nebude. Záleží jen na tobě.“

Bojovala sama se sebou. Večer s Noahem byl úžasný. Uvědomila si, že Noah jí dává novou chuť do života a že si s ním rozumí jako s nikým jiným, dokonce ani se Samuelem ne. Znala Noaha pár dní, ale přitom se s ním cítila, jako by ho znala věčnost. Celou cestu domů přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdyby ji políbil. Jak by se zachovala? Co by se mezi nimi dělo dál? A uvědomila si, že pokud se to nestane, bude nad tím přemýšlet, dokud se z toho nezblázní. Noah ji neuvěřitelně přitahoval. Z počátku si myslela, že se to děje proto, že nebyla dlouho s mužem, jenže to

nebyla pravda. Když byla s ním, cítila se, jako by našla něco, co jí chybělo celý život. Uvědomila si, že Amber měla pravdu - ve všem.

A tak místo, aby Noahovi odpověděla, postavila se na špičky a zlehka ho políbila na rty…

Když se odtáhla, hleděl na ni s úžasem, stejně jako ona na něj. Neměla nejmenší tušení, co udělá, nebo jak se zachová, a srdce ji tlouklo tak rychle jako nikdy. A pak se na ni usmál a začal se k ní sklánět. Hypnotizoval její rty a ona čekala, až se jich dotkne svými.

Nejdřív ji políbil lehce, ale když mu omotala ruce kolem krku, jemně ji uchopil kolem pasu, aby si ji přitáhl blíž k sobě. Špičky jejich jazyků se dotkly a Valerii se podlomila kolena. Noah ji k sobě přitiskl pevněji a Valerie pootevřela rty, aby jejich polibek prohloubil. Líbal ji něžně a zároveň tak, jako by netoužil po ničem jiném. Jeho ruce jí bloudily po zádech tak dlouho, než se ztratily v záplavě jejích dlouhých vlasů. Každá buňka jejího těla si vychutnávala polibky, které jí dával. Mezi prsty si propletla jeho krátké vlasy a začala mu polibky oplácet s takovou touhou, až jí to samotnou udivovalo. Jejich rty do sebe zapadaly, jako by byly stvořené jen pro sebe. Valerie si připadala, jako by ji líbal princ, o kterém snila už jako malá holčička. Netušila, jak dlouho se líbali, ale přála si, aby ten polibek neskončil. Kouzlo okamžiku přerušilo auto, které projelo kolem. Oba polekaně otočili hlavu. Valerie se podívala na Noaha, který sledoval mizející auto a těžce dýchal.

Přestala ho objímat a nechala své ruce sklouznout po jeho pažích, které ji hladily po zádech.

Ten pohyb přiměl Noaha na ni pohlédnout, a když viděl v jejích očích rozpaky, znovu se sklonil k jejím rtům a políbil je. Něžně, jako by jí dával najevo, že to nebyl jejich poslední polibek. Pak se znovu odtáhl a udělal něco, co Valerii zbavilo veškeré nervozity. Sáhl si do kapsy, vytáhl z ní bryndák a zamával s ním Valerii před nosem.

„Paní Johnsonová ví, co dělá,“ řekl a zadržoval smích, ale jen do té doby, než se Valerie rozesmála. Noah ji objal a políbil ji do vlasů…

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!