27.03.2012 [18:45], maryblack, ze série Cesta ke štěstí je klikatá, komentováno 6×, zobrazeno 2223×

9. kapitola

Renesmeé

 

„Jakeu, neblázni! Nemáme sbalený všechny věci a za dvě hodiny musíme odjet na letiště,“ kárala jsem svého manžela a snažila se vyprostit jeho rukám, které mi zezadu toužebně přejížděly po těle. Čtrnáct nádherných dní v Paříži skončilo a my se vraceli domů.

„Ale neblázni, když se do toho pustíš tou svojí super upíří rychlostí a já ti pomůžu, tak máme zbaleno za pět minut,“ zašeptal mi do ucha a jemně mě kousnul do lalůčku.

„Hm..,“ zapředla jsem. Otočila jsem se k němu čelem a zlehka ho políbila na rty. Chtěl náš polibek prohloubit, ale já ho zastavila.

„Jakeu, vážně musíme balit.“ Podíval se na mě poraženým pohledem, políbil mě na čelo a na moje trošičku vystouplé bříško. Normální člověk by si na mně těhotenství nevšiml, ale my s Jakem jsme si toho všimli. Přece jen máme lepší zrak než lidi. Byla jsem ve čtvrtém měsíci a všechno bylo se mnou i miminkem v pořádku – cítili jsme se skvěle.

„Ty mě týráš, ženo. Tohle je poslední chvíle, kdy jsme spolu sami. Jakmile dorazíme domů, obklopí nás šílená rodinka, která mi tě ukradne a bůhví kdy tě uvidím, nebo se tě dotknu,“ řekl sklesle, mezitím co mi podával věci, abych je vložila do kufru. Musela jsem se usmát kyselému obličeji, který na mě udělal.

„Ale jdi ty, vlčisko jedno, měl jsi mě čtrnáct dní jen a jen pro sebe. Pár hodin to snad vydržíš. Já se na ně těším,“ řekla jsem a šla do koupelny pro kartáčky.

„Však ono tě to přejde, jak znám Leah, Emily a Rachel, nenechají tě vydechnout celej týden. Budou chtít znát všechny podrobnosti. Ještě že tam nebude Rebeca – to bych se nestihl ani otočit a už bych byl u ní na výslechu a ty to samý. Jedinej, na koho se těším je táta.“ Mluvil na mě. Já ho ale nevnímala, stála jsem před zrcadlem a dívala jsem se na sebe, jak brečím. Ani jsem nevěděla proč vlastně. Když si Jake uvědomil, že s ním nekomunikuju, přišel se podívat, co se děje.

„Ness, proboha co je ti? Něco tě bolí?“ Rychle ke mně přešel a s obavami si mě prohlížel.

„Ne,“ kuňkla jsem a otírala si slzy.

„Tak proč brečíš?“ zeptal se.

„Já... já nevím, prostě když jsi řekl, že se těšíš na tátu, uvědomila jsem si, že máma s tátou nás nepřivítají, protože jsou v Londýně. A mně to přišlo strašně li...líto,“ znova jsem se rozplakala.

„Prosím tě, neplač, přijedou, jakmile nebudou mít přednášky,“ políbil mě do vlasů a já se schoulila do jeho teplé náruče.

„Myslím, že hormony se hlásí,“ řekla jsem a začala se smát. Jemně mě od sebe odtáhl a usmál se na mě.

„No, od teď ti budu říkat Citlivko,“ řekl a smál se.

„Fajn, Mazlivko,“ řekla jsem a začala se smát taky. Popadl mě do náruče a nesl k posteli.

„Když jsem teda Mazlivka, tak tu svoji přezdívku nesmím nechat v hanbě.“

„Ale Jakeu, musíme ba...“

„Jelikož seš přecitlivělá, nebudu tvoje protesty brát vůbec na zřetel. Takže ticho a nechej Mazlivku dělat svoji práci.“ Abych mu nemohla dál odporovat, umlčel mě svými ústy. A já se vůbec, ale vůbec nebránila.

♥♥♥

„Nessie, lásko, vstávej, budeme přistávat.“ Jacobova teplá dlaň mě pohladila po tváři. Pomalu jsem otevřela oči a zívla.

„Vážně? To jsem opravdu prospala celý let?“ Narovnala jsem se na sedadle a rukou si prohrábla vlasy. Jacob mě pozoroval a usmíval se.

„Ano, prospala jsi celý let a byla jsi nádherná. Rád se na tebe dívám, když spíš,“ zašeptal a políbil mě.

„Spala jsem devět hodin? To není možný?“ Sotva jsem to dořekla, ucítila jsem, jak letadlo dosedá na runway. Žaludek se mi zhoupnul, zavřela jsem oči a ztěžka polkla.

„Je ti špatně?“ Jemu opravdu nic neunikne, řekla jsem si v duchu. Přemohla jsem žaludeční nevolnost a usmála jsem se na něj.

„Ne, zlato. Jen se mi trosku stáhnul žaludek, ale už jsem v pořádku,“ snažila jsem se ho přesvědčit. Podle toho, jak se na mě díval, jsem poznala, že marně.

„Ness, znám tě moc dobře, mě neobalamutíš.“ Jeho starostlivost mě dojímala.

„Nemusím se ani ptát, co budu muset udělat, až budeme doma, že ne?“ zeptala jsem se s protaženým obličejem.

„Nemusíš, ale já ti to stejně řeknu. Jakmile přijedeme domů, zalezeš pěkně do pelechu a necháš mě, abych tě mohl hezky obskakovat a hýčkat,“ řekl s úsměvem.

„Dobře, můj pane, ale mám jednu podmínku. Jestli mám zalízt do pelechu, musím tam mít sebou i svýho vlka. Jinak ti uteču,“ řekla jsem a líbla ho na špičku nosu.

„Víš, že tohle se nedá odmítnout, lásko. Moc rád ti budu zahřívat pelíšek,“ řekl a rozesmál se.

♥♥♥

Stála jsem v letištní hale a čekala na Jacoba, až dorazí se zavazadly. Čekala nás ještě dvě a půl hodiny dlouhá cesta autem ze Seattlu do Forks. Byla jsem ráda, že se alespoň trochu protáhnu.

Vyhlížela jsem, kdy se Jacob objeví, a pak jsem je ucítila. Nemohla jsem uvěřit, že jsou tady. Můj pohled se zaměřil k východu, odkud se na mě usmívali Alice s Rose, Emmettem a Jasperem. Během chvilky stáli u mě. Měla jsem takovou radost, že je vidím, až se mi nahrnuly slzy do očí.

„Co tady děláte? Mylsela jsem, že jste na Alijašce? Jsem tak ráda, že vás vidím.“ Já sama jsem se lekla svého chování. Opět jsem brečela a smála se dohromady, zavěšená všem čtyřem kolem krku.

„Jak to tak vidím, Citlivka se opět hlásí o slovo,“ ozval se za mými zády Jacobův hlas.

„Co se to děje?! Ness, proč pláčeš? Udělal ti ten zablešenec snad něco? Jestli jo, tak si to s ním vyřídím!“ Rose tiše zavrčela.

„Ne, ne, Rose, všechno je pořádku. To si jen moje hormony zašly na horskou dráhu a pořádně si to užívají,“ řekla jsem už bez slz. Podívala jsem se na Alice, která mě objala kolem ramen, a šli jsme k východu

„Hele, King Kongu, to i po tobě takhle vyjíždí pro nic za nic?“ Zaslechla jsem Jacoba, jak se šeptem ptal Emmetta. Šli jsme na parkoviště, kde na nás čekala dvě auta. Rose si jeho otázky nevšimla, měly s Alice jiné téma hovoru. A to téma bylo, že mají pro mě a ratlíka překvapení. Modlila jsem se, aby Jacob přeslechl, jak ho nazvala.

„Hele, něco ti povím...,“ slyšela jsem, jak Em šeptá Jakeovi.

„Posledně, když se do mě navážela, vzal jsem na ni tchoře. Od té doby se už mírní - teda na mě,“ řekl mu Emm a i s Jacobem a Jasperem propukli v řehot. To už Rose nevydržela, vytrhla Jakeovi kufr z ruky a praštila s ním Emmetta po hlavě.

„Tak aby bylo jasno, King Kongu!“ obořila se na Emmetta Rose a při oslovení King Kong se podívala na Jacoba dost škaredým pohledem. Pak se podívala zpět na Emmetta a pokračovala:

„Od dnešního dne máš útrum a nesnaž se, tohle neobkecáš!“ zarazila ho, když na ni chtěl promluvit. Otočila se zase na mě a na Alice, která už odemykala auto.

„Rose a Emmett pojedou Jeepem, vy dva jedete s námi,“ zavelela Alice. Jacob pomohl Jasperovi naložit kufry do tátova Volva, já se mezitím posadila na zadní sedadlo a Alice za volant. Počkali jsme na ty dva a pak se rozjeli domů. Cesta ubíhala rychle, jelikož nás Alice zavalovala otázkami, kde všude jsme v Paříži byli a jaký jsme měli celé dny program.

V autě vládla opravdu velice živá konverzace. Pověděli jsme jim všechno – tedy až na pár detailů. To, že jsme promilovali všechen čas strávený na pokoji, je zajímat nemuselo. Jacob viděl, jak jsem zrudla – pochopil, na co jsem myslela, vzal moji ruku a do dlaně mi vtiskl polibek. Usmála jsem se na něj, opřela si hlavu o jeho rameno a z okénka pozorovla míhající se krajinu.

 

♥♥♥

Myslela jsem, že pojedeme k domu mých rodičů, ale Alice jela do La Push.

„Alice, já myslela, že nejdřív odvezeme zavazadla domů a pak pojedeme do rezervace,“ řekla jsem a střetla se s jejím pohledem v zrcátku.

„To taky děláme,“ odpověděla s úsměvem. Nechápavě jsem se podívala na Jakea. Ten jen pokrčil rameny, že taky netuší co se děje. Mysleli jsme, že když jsou rodiče v Londýně, budeme bydlet u nich v domě, než si seženem něco vlastního. Ale nejspíš chtěli, abychom bydleli s Billym. A nebo na nás něco nachystali.

Projeli jsme kolem Billyho domu a jeli dál směrem k pláži. Nemohla jsem věřit tomu, co jsem viděla. Tam, kde končil les a začínala pláž, stála patrová dřevostavba s bleděmodrým nátěrem a hnědou střechou. Užasle jsem se podívala na Jacoba, jeho pohled směřoval tak jako můj před chvílí k domu.

„Alice, vy jste nám nechali postavit dům?“ Na její a Jasperově tváři se roztáhl široký usměv. Auto zaparkovalo před domem a já i Jake jsme s užaslým výrazem na tváři vystoupili z vozu. Ani bychom si nevšimli, že Emmett a Rose také dorazili, kdyby na mě Rose nepromluvila.

„Zlato, líbí se ti? Tohle je svatební dar od nás čtyř,“ řekla a čekala na mou odpověď. Nezmohla jsem se na slovo, místo toho jsem ji objala a Alice taky. Podívala jsem se na Jacoba, který děkoval Emmettovi a Jasperovi. Po chvíli jsme se prohodili. Já objímala své strýce a Jacob děkoval mým tetám. A nebyla by to Rose, kdyby si nenechala ujít poznámku na jeho adresu.

„Tak co, hafane, jak se ti líbí tvoje nová bouda? Jen tak mimochodem, Ness, kdyby tě zlobil a neposlouchal – u verandy je přidělaný řetěz, takže ho můžeš přivázat,“ řekla se smíchem a podívala se na mě. Jacob vybuchl v řehot.

„Díky, Peroxidko. Jsem vám moc vděčný.“ I přes její a jeho nakrčený nos se objali.

„Tak to už by stačilo, copak nechcete vidět, jak to vypadá uvnitř?“ zeptala se Alice a táhla mě i Jake do domu. Ostatní nás s našimi zavazadly následovali.

Vyšli jsme po třech schůdcích na verandu, na které byla u vchodových dveří postavená bílá houpačka a v rohu u zábradlí stála dvě bíle natřená houpací křesla. Na zábradlí a ve stropě byly zavšeny květiny. Byla to nádhera. Chytila jsem Jacoba za ruku a podívala se na něj uslzenýma očima a s úsměvem. On mi to oplatil a ruku mi stiskl.

Když jsme vešli do domu, zůstala jsem stát bez hnutí a slov. To, jak dům zařídili... Bylo to utulné a moderní, všechno bylo barevně sladěno. Obývací pokoj byl oděn do hnědé a zelené barvy všech odstínu. Před zelenou rohovou sedačkou stál kamenný krb, nad kterým byla zavěšena velká plazmová televize. Když jsem se otočila na Jacoba, viděla jsem, jak na ni vyvaluje oči a usmála jsem se sama pro sebe. Z obýváku nás Alice zavedla do kuchyně, která byla obrovská – což je při návštěvě smečky opravdu nutné. Byla laděna do světle fialové a šedé barvy a honosila se opravdu krásnou rohovou kuchyňskou linkou a velkým jídelním stolem. Měla jsem ústa otevřená v němém úžase. V přízemí se ještě nacházely dva pokoje pro hosty a koupelna se záchodem. Pak nás Alice zavedla do patra, kde byly dva pokoje. Když jsem otevřela dveře ložnice, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Uprostřed pokoje stála velká manželská postel s nebesy, všechen nábytek byl v bílé barvě, jen doplňky a polštářky byly v odstínech červené. Z ložnice vedly dveře do krásné velké koupelny.

 

A pak nás čekal poslední pokoj, který mě rozplakal. Byl to dětský pokoj a byl nádherný. Stěny zdobila bledě modrá a žlutá barva. Nebylo to nic křiklavého, barvy působily uklidňujícím dojmem a byly zdobeny obrázky slunce a obláčků.V jednom rohu pokoje stála krásná vyřezávaná postýlka bíle barvy se žlutými průsvitnými nebesy. Vedle stál přebalovací pult, vybavený vším potřebným. V druhém rohu místnosti stálo houpací křeslo, vedle kterého stála menší knihovna s pohádkovými knihamy a lampička. Plyšové hračky zdobyly další stranu pokoje. S očima plnýma slz radosti jsem se podívala na Jacoba, který byl taky dojatý. Alice, Rose, Jasper a Emmett stáli u dveří a sledovali naši reakci. Podle Jasperova výrazu jim bylo jasné, že jejich překvapení se podařilo tak, jak měli v plánu. Jasper cítil naše emoce a patřičně jim je popsal.

Nemohla jsem udělat nic jiného než je obejmout a všem jim moc poděkovat za tu krásu..

„Děkuju, ani nevíte co to pro nás znamená. Nemohlo by to být krásnější.“

„Jsme moc rádi, že se vám to líbí, teď pojďte, venku na vás čeká další překvapení,“ řekla Rose a vedla nás ven na dvorek, který byl za domem.

Dvorek byl kouzelný, nevyjímaje malého dětského hřiště. Mysleli opravdu na všechno.

„Jste nevyzpytatelní, tohle se vám opravdu povedlo,“ řekla jsem s úsměvem a otočila se na tu povedenou čtveřici.

Vtom se v domě ozval dupot kroků a na dvorek se přiřítila celá smečka i se svými drahými polovičkami, za nimi s usměvavou tváří Billy, Charlie, Carlisle a Esmé. Začalo velké přivítání. Nevěděla jsem, na čí otázky odpovídat dřív, a Jacob na tom byl stejně. Nakonec jsme všichni skončili v kuchyni a mezitím co ji Rachel s Emily a Leah testovaly při přípravě jídla pro hladové vlky, všichni jsme vesele diskutovali. Byl už večer, když jsme všechny doprovodili ke dveřím a patřičně se s nimi rozloučili. Jen co se za nimi zavřeli dveře, popadl mě Jake do náruče a nesl do naší nové a krásné ložnice.

„Pane Blacku, copak maté za lubem?“ zeptala jsem se ho při cestě po schodech.

„Paní Blacková, něco jsme si v letadle řekli a já to musím splnit. Nesu vás do vašeho pelíšku a budu se snažit ho patřičně zahřát,“ řekl když jsme vcházeli do pokoje. Nohou zavřel dveře a se šibalským pohledem i úsměvem mě odnesl do postele.

♥♥♥

Probuzení do nového dne bylo krásně. Jacobova teplá ruka mě objímala kolem pasu a jeho dech mě šimral na tváři. Ještě spal, pomalu jsem vstala a tiše, tak abych ho nevzbudila, jsem vyšla z ložnice a šla do kuchyně nachystat snídaní.

Pro něj jsem udělala míchaná vejce a sobě namazala tousty s džemem, do sklenic jsem nalila pomerančový džus a vše odnesla ke stolu. Stála jsem u linky a oplachovala si ruce, když jsem ucítila jeho teplé rty, jak mě zezadu líbají na krk. Pomalu jsem se k němu otočila a začala ho líbat. Pak jsem se od něj odtáhla a podívala se s úsměvem na jeho užaslou tvář.

„Hm, čím jsem si zasložil tak krásný polibek, ženo?“ zeptal se s úsměvem a díval se mi do očí.

„No přece za ten dokonale zahřátý pelíšek, muži. A teď se pojď najíst, tvůj žalůdek začíná být docela hlasitý,“ řekla jsem, když jsem uslyšela, jak mu zakručelo v břiše. Zasmál se, zvedl mě do náruče a odnesl mě ke stolu. Posadil mě na židli jako malé dítě a přisunul mě i s židlí ke stolu. Posadil se naproti mně a pustili jsme se do jídla.

„Co budeme dneska dělat?“ zeptal se mezi jídlem.

„Včera jsem se domluvila s Carlislem, že za ním přijdu na prohlídku. Chce vědět, jestli je všechno v pořádku,“ odpověděla jsem. Přikývl na souhlas a řekl, že půjde se mnou. Povídali jsme si ještě o včerejším dni a já uviděla, že ho něco trápí.

„Jakeu, copak je?“ zeptala jsem se.

„Víš, já vím, že jsme teď manželé a budeme chtít soukromí, ale příjde mi líto táty. Je teď doma úplně sám...“ řekl starostlivě.

„Tak může bydlet s námi, mě by to nevadilo. Víš, že mám tvého tátu moc ráda a tenhle dům je dost velký i pro něj. Jestli chceš, můžeme za ním dneska zajít a navrhnout mu, aby se k nám přestěhoval,“ řekla jsem s úsměvem. Jeho starostlivý výraz nahradil úsměv.

„Už jsem ti dneska řekl, jak moc tě miluju?“ zeptal se a na tváři mu pohrával úsměv.

„Ne, neřekl, a tím pádem máš na mém seznamu vyznání opravdu velký černý puntík,“ řekla jsem na oko vážně. Věděl, co tahle moje hra na zklamanou ženu znamená. Vstal od stolu, popadl mě do náruče a nesl do ložnice. Položil mě na postel a pomalým pohybem šelmy se ke mně přibližoval.

„Odpusť mi, pokusím se ti to jak se patří vynahradit. A co jsem ti to vlastně zapomněl říct?“ Jeho rty byly těsně u mých a on se na ně díval jako lovec na svou kořist. Přitom hrál, že se snaží vzpomenout.

„Ááá, už vím! Moc tě miluju, Nessie, ani nevíš jak.“ Poslední větu zašeptal do mých úst a moje srdce se rozplývalo blahem.

♥♥♥

Po společné sprše, která probíhala ve vší počestnosti, jsme se chystali na mou prohlídku u Carlisla. Jeden jediný zádrhel byl vtom, že jsme zapomněli na to, že nemáme auto. Jacob se nakonec rozhodl, že si půjde půjčit tátovo. Mezitím co odešel, jsem se rozhodla, že zavolám rodičům, ale než jsem vůbec stihla vytočit jejich číslo, otevřely se prudce dveře a v nich stál můj manžel s šokujícím výrazem.

„Jakeu, co se stalo? Proč jsi nešel k tátovi pro auto?“ nechápala jsem.

„Myslim, že bys měla jít ven na něco se podívat,“ řekl. Odložila jsem telefon na stůl a s nechápavím pohledem jsem vyšla ven před dům. Venku stálo zaparkované BMW X6. Já bych značku nepoznala, ale Jacobovo nadšené klábosení mi ji prozradilo.

„Kde... Kdo... Jak se tady vzalo?“ vykoktala jsem ze sebe nakonec.

„Myslím, že tohle bysis měla přečíst. Jsou tam sice napsaná naše jména, ale nechám to na tobě,“ řekl a podával mi obálku, která byla založená za stěračem. Na ní bylo napsané: Renesmeé a Jacob. Poznala jsem mámino písmo, a tak jsem nemeškala a rychle obálku otevřela. Začala jsem číst nahlas, aby to Jacob slyšel:

 

Ahoj hrdličky,

moc nás i s Edwardem mrzí, že jsme vás nemohli přivítat doma. Jakmile nám odpadnou nějaké přednášky, přijedeme. Nessie, Jakeu, přijměte od nás tento svatební dar. Vím, že to není nic oproti domu, který je určitě nádherný, protože ho zařizovala Alice s Rose. Ale doufám, že vás potěší. Dalo mi opravdu velkou práci přesvědčit Edwarda, aby vám před domem nestálo Volvo. Po pravdě – ta značka mě začíná děsit. Už ani nevím, jaké to je, jet v jiném autě. Doufám, že bude tohle auto bezpečné, hlavně pro naše vnouče, na které se opravdu moc těšíme. Mám vás moc ráda a oba se s tátou těšíme, až vás uvidíme.

S láskou Bella a Edward

 

Ps: Jacobe, už se nemusíš rozčilovat opravou té své rachotiny – promiň, myslel jsem rabitta.

Edward

 

Slzy, které se mi nahrnuly do očí při čtení dopisu, byly rázem pryč, když jsem slyšela Jacobovo brblaní.

„Prej rachotina, počkej, až ho opravím, bude valit bulvy.“

„Jakeu, nechci tě nějak urazit, ale rabitt byl rachotina, už když jsem byla malá a teď už je v nepojízdným stavu. Musíš si konečně přiznat pravdu a přestat se pokoušet opravit ho,“ řekla jsem a pohladila jeho zamračenou tvář.

„Zrádkyně, takhle odepsat chudáka starouška. Do šrotu by měl jít ten tvůj stoletej tatík,“ řekl, ale tentokrát se usmíval.

„Vy dva se nikdy nepřestanete provokovat, co?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, myslím, že takhle upevňujeme náš vztah,“ smál se.

„Cvoku... Myslím, že je čas vyrazit, tak posaď svůj rozkošnej zadek za volant a projeď to naše nový autíčko,“ řekla jsem a laškovně ho plácla po zadku.

„Neprovokuj, divoženko, nebo si tě hodím přes rameno a odnesu tě do postele,“ řekl, políbil mě na čelo a šel mi otevřít dveře spolujezdce. Šla jsem za ním a posadila se.

„Děkuji ti, tarzane.“ řekla jsem provokativně. Zakroutil hlavou a zasmál se. Zabouchl dveře, obešel auto a posadil se za volant.

Rozjeli jsme se směr Seattle.

 

Carlisle byl zrovna u pacienta, když jsme přijeli, tak nás sestra zavedla do jeho kanceláře. Odešla se slovy, že jakmile bude hotový s pacientem, příjde za námi. Posadila jsem se do křesla a pozorovala Jakea, který přecházel z místa na místo.

„Jsi nervózní?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Ne, nejsem. Jen... Myslím, že bych se měl jít dneska večer trochu proběhnout se Sethem a klukama. Docela mi chybí ty jejich pitomý připomínky. A chtěl bych si vychutnat Paula. Ještě teď vidím ty jeho červený nehtíky před očima. Nevadí ti to?“ podíval se na mě.

„Samozřejmě, že mi to nevadí. Je to tvoje rodina, tak jako já. Nemůžu a ani nechci, aby si vlka v sobě nějak potlačoval, ještě ke všemu, když ho v tobě z části probouzím.“ Vstala jsem z křesla a šla k němu, abych ho políbila. Prošla jsem kolem stolu a nechtěně jsem zápěstím narazila do jeho rohu. Sykla jsem bolestí a začala jsem si bolavé místo třít. Během chvilky se mi tam objevila modřina. Jacob byl okamžitě u mě, ale já jsem nechtěla, aby si toho všimnul, tak jsem si stáhla rukáv níž, abych modřinu zakryla.

„Ness, ublížila sis?“ ptal se starostlivě a já si připadala jako malé dítě.

„Ne, ne, jsem v pořádku,“ usmála jsem se na něj. Měřil si mě zkoumavým pohledem.

„Ness, nelži mi, slyšel jsem, jak si sykla bolestí.“

„Jakeu, nic mi není,“ lhala jsem. Nikdy se mi nestalo, abych měla modřinu nebo cokoliv jiného. Znal mě, poznal, že chci něco ukrýt. Vyhrnul mi rukáv a když viděl modřinu, zhluboka se nadechnul.

„Ness, tohle by se nemělo dít. Máš upíří kůži, neměly by se ti dělat modřiny, když se takhle praštíš.“ Díval se na mě. V jeho pohledu byla starost. Vyrušilo nás klepaní na dveře. Dovnitř nakoukla sestra, která nás na Carlislovu žádost zavedla do jeho ordinace.

„Carlisle, měl by ses na něco podívat,“ spustil Jake, aniž bychom se stihli s Carlislem pozdravit. Chytil ruku, do které jsem se praštila, a ukázal Carlislovi moji modřinu. Carlisle, který seděl, stál během chvilky u nás.

„Kdy se ti to stalo?“ ptal se mě.

„Před pár minutami. Carlisle, něco není v pořádku, musíš ji prohlédnou.“ Jacob mě nepustil ke slovu.

„Dobře. Ness, lehni si na lůžko. Nejdřív udělám ultrazvuk.“ Udělala jsem, co mi řekl, Jacob se postavil vedle postele a čekal, co se bude dít. Já už to věděla. Vyhrnula jsem si tričko a čekala, až mi Carlisle nanese gel na břicho.

„Tak, tady ho máme,“ ozval se Carlisle, když přejížděl po mém břiše ultrazukem. Podívala jsem se na obrazovku. Už to nebyl jen maličký flíček jako poprvé, bylo to miminko. Mělo ruce, nohy – už teď bylo dokonalé. Podívala jsem se na Jakea, který s úžasem sledoval obrazovku. Naše oči se setkaly a on se na mě usmál a něžně mě políbil.

„Podle ultrazvuku je všechno v pořádku. Vše se vyvíjí tak, jak má. Z téhle stránky se nemáte čeho bát. Ness, můžeš se upravit.“ Podal mi ubrousky na utření a šel ke stolu udělat nějaké zápisy.

Upravila jsem se a posadila se, Jacob si sedl vedle mě.

„No a teď k té modřině. Ness, jak se cítíš po fizycké stránce?“ zeptal se.

„Cítím se dobře, jen víc spím. Jídlo mi taky neděla problém, netrpím nevolností.“

„Fajn, chtěl bych něco vyzkoušet. Pokusím se ti odebrat krev. Pokud to půjde a jehla pronikne tvou kůží, může to znamenat, že tě dítě oslabuje nebo si bere tvou sílu. Sice je to absurdní, ale přece jen, nevíme, co se může dít.“ Přikývla jsem na souhlas. Zatím co si Carlisle chystal vše potřebné, podívala jsem se na Jacoba, který se na mě díval s obavami. Pohladila jsem jej po tváři a povzbudivě se usmála.

 

„Tak, prosím vyhrň si rukáv,“ vybídl mě. Udělala jsem, o co mě požádal, a čekala, co se bude dít. A pak se to stalo, jehla prošla mou kůží. Nevěřícně jsem se podívala na Carlisla. Ten se plně soustředil na odběr. Pak moje oči našly Jacoba. Byl bledý, na jeho tváři se objevil smutný a provinilý výraz. On si to dával za vinu.

„Hotovo.“ Carlisle vytáhl jehlu z mé ruky a zavřel zkumavku s krví. Bylo zvláštní, že se ranka po vpichu hned zahojila, ale modřina byla pořád na svém místě.

„Udělám testy a uvidíme, co zjistím. Ness, příjdeš znovu na kontrolu za tři týdny. Nemyslím, že dítě se chystá nějak uspíšit svůj růst, jako ty. Výsledky budu mít zítra, přijedu s nimi k vám domů, dobře?“ Přikývla jsem na souhlas.

Rozloučili jsme se s ním a mlčky odešli. Jacob celou cestu k autu nemluvil, netušila jsem, co se mu honí v hlavě. Já sama jsem byla zmatená, ale nemohla jsem se nezeptat.

„Jakeu?“ promluvila jsem na něj, až když jsme byli skoro v La Push. Neodpověděl.

„Jacobe, zlobíš se na mě?“ Podíval se na mě, jako bych se zbláznila, a zajel autem ke krajnici. Vystoupil a obešel auto k mým dveřím. Pomalu jsem otevřela a vystoupila.

„Ne, na tebe se nezlobím, mám vztek sám na sebe,“ řekl tiše a díval se do země.

„Jakeu, není to ničí vina. Třeba...“ Nenechal mě domluvit. Zakryl mi ústa svými. Ten polibek byl plný bolesti a viny.

„Nessie, mohla bys dojet domů sama? Chci se proběhnout po okolí.“ promluvil tiše, když mě přestal líbat.

„Dobře, stavím se na chvíli u tvého táty.“ Přikývl na souhlas.

„Jakeu? Nebuď pryč dlouho.“ řekla jsem tiše, když jsem seděla za volantem a on se chystal rozběhnout do lesa.

„Nebudu.“ Přišel zpět k autu a přes stažené okénko mě políbil na čelo. Přikývla jsem a nastartovala. Rozjela jsem se do La Push a ve zpětním zrcádku jsem viděla, jak se do lesa rozběhl velký rudohnědý vlk.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!