Cesta ke štěstí je klikatá - 8. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

18.03.2012 [13:15], maryblack, ze série Cesta ke štěstí je klikatá, komentováno 12×, zobrazeno 2429×

Moc se omlouvám těm, kteří čtou moji povídku, za delší pauzu mezi kapitolkama.

Jak dopane hádka mezi Jacobem a Edwardem? Kdo se bude pokoušet zničit jejich štěstí? Čtěte a dozvíte se to...

I přesto, že je kapitola kratší, doufám, že se bude líbit. :)

8. kapitola

O dva měsíce později...

Jacob

Stál jsem před zrcadlem a nemotorně si uvazoval bílého motýlka, nechápal jsem, jak mě mohla Alice donutit navléct na sebe bílý smoking. Chtěl jsem černý oblek, ale ona to zamítla s tím, že by se to nehodilo ke svatebním šatům, co bude mít Ness. Vzdal jsem marný boj s uvazováním a posadil se do křesla. Před očima se mi vybavila scéna s Edwardem, když se dozvěděl, že je Ness těhotná. Nestihl jsem mu cokoliv říct a na tváři mi od něj přistála rána, div mi nevylítly zuby. Nechal jsem ho, asi bych se nezachoval líp, kdyby za mnou přišla pár týdnů plnoletá dcera a já zaslechl v jejích myšlenkách, že je těhotná. Vzpomněl jsem si na nechápající Bellu, která se ho ode mne pokoušela odtrhnout, ale marně. Byl tak vytočený, že nevnímal nikoho. Kdyby nechtěně neodšťouchnul Ness, která se mu snažila odtrhnout ruce z mého krku, když už jsem byl nejspíš modrofialový, a ona by neupadla, asi by se žádná svatba nekonala. Když jsem ji viděl nehybně ležet na zemi, zastavilo se mi srdce. V ten moment jsem udělal to, co jsem si vždycky přál – praštil jsem Edwarda vší silou do obličeje a na jeho adresu poslal tolik nadávek, o kterých jsem nevěděl, že vůbec existují. Jakmile si uvědomil, co udělal, jeho šílený pohled se změnil na bolestný a ustrašený. Nikdy v životě jsem neviděl Bellu na něj křičet, ale ten den byl proti ní Edward maličký jako mravenec. Dokonce ho poslala pryč a řekla mu, že ho nechce vidět, pokud si neuvědomí, jak se chová, a nesmíří se s tím, že jeho dcera si vezme jejího nejlepšího přítele a bude s ním mít dítě. Pak jsme společně odnesli Ness do domu a nechali jsme stát Edwarda venku samotného. Naštěstí se ukázalo, že mdloby byly příčinou těhotenství a nic vážného se jí ani dítěti nestalo.

Kdyby se mě někdo zeptal, jaká věc mě v životě nejvíc šokovala, nejspíš by moje odpověď zněla: když se mi přišel Edward omluvit, prohlásil mě svým synem a dal mi svolení se s Ness oženit.

„Smím dál?“ Vytrhl mě ze vzpomínaní Bellin hlas. Dívala se na mě pootevřenými dveřmi.

„Ehm, no jasně že smíš. Jen jsem se trochu zavzpomínal,“ řekl jsem a postavil se před zrcadlo. Pokoušel jsem se znovu uvázat motýlka, ale nešlo mi to. Hodil jsem ho na křeslo a rukou si protřel obličej.

„Jsi v pořádku, Jakeu?“ zeptala se a přešla blíž ke mně.

„Jo, jen jsem nervózní, ten zatracenej motýlek nejde uvázat. Chtěl jsem mít oblek a kravatu a ta uhopsaná elfí víla mě navlíkne do tohodle. Ještě čekám, co na mě vytasí bloncka. Nejspíš budu mít vlasy uplácaný u hlavy jak Ken,“ řekl jsem poraženě.

„Neblázni, nikdy v životě ti to neslušelo víc, musím uznat, že jsi větší fešák, než byl Edward na naší svatbě, ale tohle nikomu neříkej,“ řekla s úsměvem. Vzala motýlka a šla mi ho uvázat. Podíval jsem se dolů, do těch karamelových očí, kdysi stejných, jako má Ness. Najednou, po těch letech, mě přepadla myšlenka na to, jaké by to bylo, kdyby si tenkrát vybrala mě a ne Edwarda. A pochopil jsem, že bych nikdy nebyl šťastný tak jako teď. S mým otiskem – s mojí Ness.

„Bells?“

„Ano?“ Přestala se věnovat uvazování a podívala se na mě.

„Děkuju ti, že sis mě tenkrát před lety nevybrala a zvolila si jeho,“ řekl jsem. Ona se na mě usmála a odpověděla:

„Nemáš za co, Jacobe Blacku, ale věř mi, že to tenkrát nebylo lehké rozhodnutí. Část mě se tě nechtěla vzdát a milovala tě, ale oba už moc dobře víme, proč to tak bylo,“ usmála se na mě a znovu se dala do úprav motýlka.

Věděl jsem, jak to myslela. Pamatoval jsem si dobře ten pocit, kdy jsem na ni chtěl zapomenout a nechat ji jít, ale nemohl jsem nebýt v její blízkosti. Byla jako magnet, který mě přitahoval a já ji musel chránit. A chránil jsem tak i svůj otisk a vůbec jsem to nevěděl.

„Tak a je to! Ukaž se mi, ctihodný Alfo.“ Odstoupila ode mě o dva kroky a prohlížela si mě.

„Jakeu, vypadáš jako princ z pohádky. Bože – budete nádherní! Kdybych mohla brečet, měla bych snad celé šaty mokré od slz,“ říkala tak dojatě, až jsem cítil divné pálení v očích. Ježiš! Přece nebudu brečet kvůli pokloně od Belly?! Vzpamatuj se, Jacobe!

„No, tobě to taky sluší, ty červený šaty ti jdou k očím,“ mrknul jsem na ni s úsměvem.

„Moc děkuju, takže já už půjdu... A málem bych zapomněla, pojedeš s Emmettem, Jasperem a Sethem. Sue jede s tátou, takže na tebe bude čekat na místě. A Jakeu, seš fešák, takovej opálenější princ Krasoň, řekla bych.“ Zmizela za dveřmi dřív, než ji stačil trefit malý polštářek, co ležel na křesle. Postavil jsem se před zrcadlo, ještě ty vlasy, měl bych si je upravit, než sem nacválá Rose a pustí se do toho ona.

„Je čas vyrazit, kámo. Musíš tam být dřív než Ness. Takže už se neupravuj a jdeme!“ Vpadl do pokoje můj hlavní svědek Seth.

„Dobře, dobře, už jdu.“ Poslední kritický pohled do zrcadla a vydal jsem se vstříc novému životu s Ness.

Renesmeé

Nádech, výdech. Klid, Ness, to zvládneš, nemáš proč být nervózní, na konci téhle cesty na tebe čeká tvůj Jacob. Říkala jsem si v duchu, když jsem se dívala ze zadního sedadla černého Jaguara a viděla všechnu tu krásu, kterou Alice zvládla zařídit. Dnes byl krásný den, i přes to, že bylo pod mrakem, bylo teplo a déšť nehrozil. To jsme věděli díky Alicině vidění. Pláž v La Push vypadala nádherně, všechna ta výzdoba a květiny – bílé lilie, mé nejoblíbenější.

Hosté už seděli na svých místech a vyhlíželi, kdy vystoupím z auta. Byli tam všichni nám nejbližší, nechtěli jsme s Jakem nic velkého. I když nám dalo velkou práci přemluvit Alici, aby se toho držela. Dívala jsem se, jestli pohledem najdu Jakea, ale neviděla jsem ho. Co když tam ještě není?! Zmocnil se mě strach.

„Neboj se, čeká tam na tebe, slyším jeho myšlenky. Ale pokud ses rozhodla, že si ho nevezmeš, můžu to otočit a odvézt tě domů,“ ozval se táta sedící za volantem.

„Tati, nech toho,“ řekla jsem s úsměvem. „Jsem připravená.“ Přikývnul a s úsměvem vystoupil. Obešel auto a šel mi otevřít dveře. Měla jsem co dělat, abych přes širokou sukni vystoupila. Musím uznat, že svatební šaty mi Alice s Rose a mámou vybraly opravdu krásné. Korzet posetý drobnými perlami nechával odhalená moje ramena, na která mi spadaly moje dlouhé vlasy po stranách sepnuté bílými sponami. Závoj, který byl připevněný na korunku, byl olemovaný krajkou. Široká nabíraná sukně se honosila opravdu dlouhou vlečkou. Připadala jsem si jako princezna z pohádky. Podívala jsem se na tátu, který mi nabídl své rámě, a dali jsme se do kroku. Ani mě moc nepřekvapilo, když jsem viděla vedle místa, kde seděli hosté, velké piano, u kterého seděla – Rose! To byl pro mě šok! Usmála se na mě a začala hrát svatební pochod.

Pohledy všech přítomných mě přiváděly do rozpaků. Kráčela jsem uličkou a čekala až HO uvidím. A v momentě, kdy se to stalo a naše oči se setkaly, moje srdce začalo bít jako splašené. Nemohla jsem uvěřit, jak strašně mu to slušelo – byl můj princ a já jeho princezna. Na tváři se mu objevil široký úsměv. Kráčela jsem k němu a cítala jsem se, jako bych se vznášela.

Během pár vteřin jsem stála po jeho boku. Nemohli jsme ze sebe spustit oči, opakovali jsme slova po oddávajícím, dokud nepřišly na řadu naše sliby. Jeho hrudník se zvedl při hlubokém nádechu. Cítila jsem jeho nervozitu a povzbudivě se na něj usmála. Opětoval mi úsměv a spustil:

„Já, Jacob Black, přísahám, že jsi pro mě vším. Jsi můj vzduch, který potřebuju dýchat, moje slunce, které mě hřeje. Jsi střed mého vesmíru. Jsi moje slza a jsi můj smích, jsi část mě až dokonce mých dní a já tě miluji a vždy milovat budu, celým svým srdcem.“ Po pronesení posledních slov na mě šibalsky mrknul a já se musela přes slzy dojetí usmát. Z hluboka jsem se nadechla, tak jako on před chvílí a s dojetím jsem začala odříkat svůj slib:

„Já, Renesmeé Carlie Cullen, ti tady před všemi přísahám, že tě budu milovat a ctít, budu stát po tvém boku v dobrém i ve zlém. Budu tvé světlo, když propukne tma. Budu s tebou prožívat každou bolest a každou radost a nikdy s tím neskončím. Jsi pro mě vším. Jsi krev, která proudí v mých žilách a bez které bych nemohla žít. Jsi moje světlo, když končí den – jsi moje slunce, Jacobe Blacku.“ Dívali jsme se jeden druhému do očí a nemohli se dočkat, až zazní poslední slova oddávajícího a my se políbíme. Z tranzu nás probral Seth, který Jakeovi podával prsteny. Navlékání šlo ztěžka – asi proto, že jsme byli oba nervózní, ale nakonec jsme to zvládli a byli prohlášeni za manžele. Pak jsme se nechali unášet prvním manželským polibkem. Hosté propukli v bouřlivý potlesk a jásot. Obrátili jsme se na ty usměvavé tváře a začali přijímat gratulace. Za altánem, kde nás oddávali, bylo nachystané pohoštění pro Charlieho, Billyho a přátele z La Push. Tančili jsme s Jakem na každou pomalou píseň – tedy pokud se mnou nechtěl tančit táta nebo Charlie, kluci ze smečky nebo některý z Cullenových. Jacob na tom byl stejně, střídal taneční partnerky jako na běžícím páse. Už se stmívalo, když mě vzal za ruku a vedl mě od vší té bujaré zábavy pryč.

„Jakeu, kam jdeme?“ zašeptala jsem.

„Pryč od toho zvěrstva z La Push, nevzal jsem si tě proto, aby tě oni mohli svírat v náručí a tančit s tebou do rána bílýho, paní Blacková,“ zabručel.

„Snad nežárlíte, pane Blacku? Ty jsi šel taky z náruče do náruče a nic nenamítám,“ řekla jsem s úsměvem na tváři. Moc dobře jsem věděla, jak to myslí.

„Věř, že žárlím, protože od chvíle, kdy jsem tě viděl, jak kráčíš tou uličkou ke mně, nechtěl jsem udělat nic jiného, než tě odvést pryč a být s tebou sám. Celý den ti chci říct, jak moc ti to sluší, jsi jako princezna – moje krásná Popelka.“ Zastavil se.

„Musíš být unavená a já tě ještě táhnu pryč, promiň,“ omlouval se a pohladil mě po tváři.

„No, po pravdě trošičku unavená jsem, ale na to, abych utekla z vlastní svatby se svým manželem, ještě síly mám. Takže, kam mě to vedeš?“ usmála jsem se na něj.

„Na naši louku, to je jediný místo, o kterém víme jen my dva a nikdo nás tam nebude hledat.“ Letmo mě políbil, vzal mě do náruče a pokračoval v cestě.

„Musím se ještě teď smát Paulovi,“ řekla jsem se zadržovaným smíchem.

„Myslíš ty jeho slušivě nalakovaný nehty? Jo, taky mě to dostalo,“ smál se.

„Nechápu, jak si toho celej den mohl nevšimnout, ale musím uznat, že ti jeho malí čerti jsou šikovní. Takhle si počíhat, až jim táta usne jako špalek a nalakovat mu nehty rudým lakem...“ chechtal se a já s ním.

„Ještě, že si nevzali do parády Racheliny šminky, asi by je na místě zaškrtil.“

„A Emmettovo: Nechci obtěžovat, velký vlku s rudými nehty, ale tenhle odstín by se líbil Rose... mě složilo na lopatky. Nečekal bych, že terčem zábavy se stane zrovna Paul. Byl rudý jak rajče, když si všiml, o jakých nehtech to Emmett mluví. Tohle bude mít na talíři hodně dlouho, kluci se doslova dusili smíchem.“ Smáli jsme se oba dva.

„No, abych řekla pravdu, reakce Rachel neměla chybu, uštědřit chudákovi nápravný pohlavek za to, že jí ukradl lak na nehty. Byla to komedie. A já se opravdu škodolibě bavila na Paulův účet. Vymstily se mu ty jeho otravný vtípky, co na vás pořád chystá,“ dodala jsem.

„Už jsem ti řekl, jak mě tvůj smích dokáže úplně pobláznit?“ díval se mi do očí a dál sebejistě kráčel, zatímco mě nesl v náručí.

„Hm, myslím, že ne,“ odpověděla jsem.

„A řekl jsem ti, jak moc po tobě toužím pokaždé, když tě vidím?“ pokračoval ve hře. Musela jsem se usmát.

„Taky ne,“ řekla jsem na oko vážně.

„Jsem já to ale blbec,“ řekl a pomalu mě postavil na zem. Když jsem se rozhlédla kolem, zjistila jsem, že jsme na místě.

Na tváři se mi objevil úsměv. Uprostřed louky byla nachystaná deka, na které byl položený proutěný koš – nejspíš plný jídla. Nad dekou visela dlouhá řada barevných lampiónů. Byly zavěšené na provaze, který byl natažený na proti sobě stojících stromech. Muselo mu dát práci to připravit.

„Pane Blacku, měl jste tenhle únos naplánovaný od brzkých ranních hodin?“ zeptala jsem se a otočila jsem na něj.

„Vlastně jo, ale nachystaný jsem to neměl, to až pozdějš,“ řekl a zatvářil se tajemně.

„Kdy jsi tohle mohl stihnout nachystat, při všem tom zmatku?“ nechápala jsem.

„Nevšimla sis, že jsem na chvíli z naší svatby zmizel? No vlastně jak jsi mohla, byla jsi v obležení táty a Charlieho. A já se mezitím nenápadně vykradl pryč, abych nám to tu hezky nachystal a mile tě překvapil.“ Poslední slova šeptal a očima hypnotizoval moje rty.

„Jste velice šikovný, pane Blacku, a myslím, že si zasloužíte odměnu,“ řekla jsem tiše a nechala jsem naše rty, aby se spojily ve sladkém a toužebném polibku. Znovu mě popadl do náruče a nesl mě na deku, aniž by se od sebe naše rty odloučily.

Pod hvězdnou oblohou, jako muž a žena, jsme nechali naše těla splynout v jedno.

Mezitím daleko v Itálii...

Pohled nikoho

Marcus Volturi přecházel po odlehlé hale a čekal na svého poddaného, jenž mu měl donést zprávy. Touha pomstít se Cullenovým a těm prašivím psům v něm rostla každým dnem více. Věděl, že je nedokáže porazit v boji, a tak čekal na nejvhodnější chvíli, kdy zničí to, co jim je nejdražší, Renesmeé. Přes oči svého nohsleda viděl, co se dělo ten osudný den na mýtině, v tom zapadlém městě zvaném Forks. Varoval své bratry, že klan zlatookých bude těžké porazit, cítil mezi nimi silná citová pouta, ale nechápal, proč tomu tak je. Teď však ano. Byli skutečná rodina a měli silnou vazbu s měniči – s odvěkými nepřáteli upírů.

Kdyby jedné ze zlatookých – Belle - neselhal štít, i když jen na pár vteřin, nepocítil by to silné pouto, které měla ta Renesmeé s jedním z měničů. To mu dalo možnost, jak se pomstít.

„Můj pane, přináším vám nové zprávy.“ Do temné haly vešel jeho věrný poskok. Jeho rudé oči plály radostí, že pomáhá ničit život jiných.

„Mluv!“ Marcusova bledá tvář byla plná očekávání.

„Jejich vztah se naplnil, zplodili potomka, můj pane.“ Marcusovy krvavě rudé oči se zablýskly, v jeho hlavě se zrodil plán, už věděl, jak zničit jejich vzácnou dceru.

„Výborně! Dejme těm dvěma ještě nějaký čas, jejich láska bude sílit a o to větší bude jejich bolest, až uskutečníme, co máme v plánu.“ Na bledé tváři se rozhostil úsměv, nepočítal s tím, že vše půjde tak lehce. Mávnutím ruky naznačil svému poskokovi, aby odešel, a s u něj nezvyklou radostí se posadil na svůj trůn. Věděl, že hra brzy začne a on bude vítěz...