Caroline - prolog + 1. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

20.12.2010 [20:00], zuzka88, ze série Caroline, komentováno 8×, zobrazeno 2667×

Každý si jistě pamatuje Caroline, sestru Tylera z Remember me. Přemýšlela jsem, jaký by asi měla život deset let po té události. V jedenadvaceti letech už z ní je dospělá žena. Bude to poslušná holčička nebo se vydá ve stopách svého bratra?

Carolinin život ničím nevybočuje ze zavedených kolejí. Studuje, pracuje, má přítele z dobré rodiny. To všechno se změní, když potká jednu osobu. Kdo to je? A jak změní její život?

Prolog

Malá dívka překotně strhávala obrázky, které sama s láskou malovala, ze zdi a házela je na podlahu. Už nikdy… nikdy nechtěla malovat. Začala je trhat na kousky, nějaké hloupé krajinky, zvířata a podobné věci, až došla k obrazům svého bratra, mrtvého bratra. Ty obrázky byly věrnou kopií jeho podoby. Opatrně přejela prstem přes jeho tvář. Na papír dopadly slané kapky jejích slz a rozpily tužku jíž byl obraz namalován. Dívka neodolala a obrázky schovala. Hodně hluboko, aby je už nikdy neviděla, ale pocit, že je má nablízku jí dával naději, že stejně tak blízko je i její bratr.

1. kapitola

„Všechno nejlepší,“ ozývalo se ze všech stran. Rozhlédla jsem se kolem stolu, kde seděla celá moje rodina. Skoro celá, táta zase chyběl, a pak se zhluboka nadechla a postupně sfoukla svíčky.

Jednadvacet. Dnešním dnem jsem plnoletá. Nevěděla jsem, zda se mám radovat nebo co. Všichni kolem mě byli nadšení. Máma dokonce plakala, ale to se dalo čekat. Ještě jsem nezažila narozeninovou oslavu bez pláče. Kolikrát slibovala, že je to naposledy, ale nakonec se neudržela.

Vlastně jsem ji docela chápala. I mně se v tento den vracívají vzpomínky a chce se mi brečet, ale držím to v sobě. Všichni si myslí, že jsem se s tím vyrovnala a já je při tom nechala. Nechci být zase ta opečovávaná holčička, co s maminkou běhá po psycholozích. Toho už bylo dost a dost.

„Zlato, tohle ode mě, Petera a Jimmyho.“ Přistoupila ke mně Ally a podávala mi obrovský balík.
„Díky moc,“ usmála jsem se a zkusmo jsem s dárkem zahrkala.
„To jsem vybíral já,“ řekl důležitě malý blonďáček. Dala jsem dárek na stůl a vzala Jimmyho do náruče. Byli mu čtyři roky a lepšího chlapa jsem si nedovedla představit. Byl zlatíčko a můj mazlík. Občas jsem ho hlídala nebo s ním prostě jen trávila čas.
„Tak to bude určitě super dárek, od super kluka.“ Polechtala jsem ho na bříšku a vysloužila si veselý smích.
„Zase tě zlobí?“ ptal se pobaveně Peter, objal Ally kolem pasu a ruce položil na kulaťoučké bříško. Za pár měsíců se měla jejich rodinka rozrůst o dalšího člena.
„Ne, to on ani neumí.“ Dala jsem Jimmymu pusu na tvář a postavila ho. Než jsem se nadála, byl v trapu.

Abych to vysvětlila, Jimmy byl syn Petera a Ally. Ti dva se potkali před šesti lety a byla to láska na první pohled. Jak se mi Ally jednou svěřila, na Tylera nikdy nezapomene, ale Peter je její budoucnost. Rok po seznámení ji Peter požádal o ruku a za další rok se narodil ten poklad. Ráda jsem viděla Ally šťastnou. Stále si pamatuju, jak byla zničená po Tylerově odchodu.

Poděkovala jsem za dárek a chtěla se nenápadně vytratit, ale nepovedlo se mi to.

Beky mě odchytla a sevřela v náruči.
„Všechno nejlepší, Caroline,“ popřála mi. Objetí jsem ji oplatila. „Aiden se moc omlouvá, že nemohl přijít. Myslel, že to stihne, ale zpozdil se mu let,“ omlouvala svého muže.
„To vůbec nevadí. Jsem ráda, že jsi přišla aspoň ty a dvojčata.“ Obě jsme se jako na povel podívaly otevřenými dveřmi na terasu, kde si hrála šestiletá dvojčata Tim a Daisy s Jimmym.
„Ukáže se tu Mathew? Dlouho jsem ho neviděla?“
„Ne, má nějakou práci,“ omlouvala jsem svého přítele. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co s ním je. Neozval se.

„Můžeme ti ji na chvíli ukrást?“ zeptala se už usměvavá máma, po jejímž boku stál Les.
„Jistě. Jdu se podívat na děti.“
„Miláčku, nemůžu uvěřit, jak už jsi velká,“ vzdychla a vypadalo to, že se znovu rozpláče.
„Ale mami,“ krotila jsem ji.
„Jen se na sebe podívej. Už teď nás skoro nepotřebuješ.“ Pohladila jsem ji po rameni.
„Vždyť víš, že to není pravda.“ Les mi stiskl ruku a objal kolem ramen.
„Tady máš,“ vtiskl mi do ruky malý balíček. Neodolala jsem a rozbalila ho. Na bílém polštářku si hověl prsten z bílého zlata posázený kolem dokola modrými kameny.
„To je krása,“ vydechla jsem.
„Viděla jsem ho u MarkDs, nemohla jsem odolat.“
„Moc děkuju.“ Pevně jsem ji objala. „Mami, děkuju za oslavu, moc se povedla.“ Chtěla mi něco odpovědět, ale rozezvonil se mi telefon.

„Omluvte mě,“ vytáhla jsem přístroj z kapsy. Na displeji svítil nápis táta. Šla jsem do kuchyně, abych měla klid.
„Haló?“
„Caroline?“ Kdo jiný by to tak mohl být?
„Jsem to já tati,“ přisvědčila jsem a připravovala se na hromadu výmluv, proč tu nemůže být taky. Za ty roky už jsem si na to zvykla. Nebylo to tak hrozné, jako když jsem byla malá, sem tam si chvíli na svou dceru našel, ale i tak jich bylo jako šafránu.
„Mohla bys jít na ulici, prosím,“ požádal mě.
„Na ulici?“
„Ano.“
„Dobře, hned jsem tam.“ Otec si na žerty nepotrpí, nechápala jsem, co to má být.

Otevřela jsem vchodové dveře a první, co jsem uviděla, byl právě táta.
„Všechno nejlepší,“ popřál mi a dal mi pusu na tvář.
„Díky. Proč jsem měla jít sem? Určitě můžeš jít dovnitř. Ally i máma tě rády uvidí,“ zvala jsem ho.
„Půjdu, jen co ti dám svůj dárek.“ Natáhl ruku a auto, co stálo u chodníku, zapískalo.
„Co to…“
„To je tvoje. Aby ses nemusela pořád spoléhat na řidiče. Nechal jsem ho upravit speciálně pro tebe. Ještě jednou všechno nejlepší, holčičko.“ Jeho oči zjihly a na tváři se objevil něžný úsměv. „Tak rychle jsi vyrostla.“ V duchu jsem se ušklíbla. Rodiče mají v mozku zabudované nějaké tlačítko a v určitých chvílích říkají ty samé fráze, ne?
„Děkuju moc. Pojď si dát dort.“ Vymanila jsem se z jeho sevření a vzala ho za ruku.

•••

Večer, když jsem ležela v posteli ve svém bytě, jsem koukala do stropu a přemýšlela.

Oslava dopadla dobře, všichni se bavili, byla jsem ráda, že jsem kolem sebe měla svou rodinu, i když ne kompletní, ale za to doplněnou novými členy.

Bráchové mi hodně chyběli. A zahanbeně musím přiznat, že Tyler víc. Možná to bude tím, že s ním jsem prakticky vyrůstala. Michaela si pamatuju jen matně. Byla jsem malá, když umřel.

Dvacet jedna. Trochu jsem se tohohle věku obávala. Dostala jsem se do věku, kdy… Třeba je to nějaké rodinné prokletí. Nejednou mě tahle šílenost napadla, ale to přeci není normální. Byla to jen shoda náhod, opakovala jsem si, ale to mi nezabránilo přemýšlet nad tím, kolik času mi ještě zbývá a zda neskončím jako oni.

„Všechno nejlepší, Caroline,“ zašeptala jsem ironicky do ticha ložnice a zavřela oči.

Konec první kapitoly. Teď už jen čekám na Vaše vyjádření. Na úvod to bylo trochu kratší, ale od příště bude mít zase normální délku.

Takže do mě. Co na to říkáte? Mám pokračovat, nebo se na to vykašlat? Jsem zvědavá na všechny Vaše názory.

Jen tak pro představu, takhle nějak si dospělou Caroline představuju, má podobné oči, jako Ruby, i když tady to není moc vidět. Ale určitě záleží jen na Vás, jak ji vidíte.