24.04.2011 [10:30], Nebraska, Povídky jednorázové, komentováno 22×, zobrazeno 5838×

Někdy by ho Edward nejradši zabil...

Edward seděl ve svém pokoji a četl si knihu Kmen Andromedy od začínajícího, velmi nadějného autora Michaela Crichtona. Ke svému překvapení zjistil, že sci-fi ho baví čím dál víc. Před pár dny vyšel nový Bradbury a za několik týdnů vyjde pokračování Duny, na to se těšil jako malý kluk.

Miloval tahle klidná dopoledne. Emmett s Rose byli na lovu, aby po další z velmi akčně strávených nocí doplnili energii, Carlisle měl nějaké pochůzky ve městě, zbytek rodiny byl potichu a nerušil ho. Víc takových okamžiků!

Než stihl tu spokojenou myšlenku dokončit, Alice dostala vizi. Edward zaúpěl. A jak se vize prohlubovala a odkrývala další a další detaily, z úpění se stalo klení, pak modlení a nakonec jen neidentifikovatelné hysterické chrčení. Kmen Andromedy spadl na zem a Edward začal nešťastně tlouct hlavou do zdi.

„Co se to tu děje!“ Emmett rozrazil dveře do Edwardova pokoje a tvářil se nedočkavě. Když ale uviděl Edwarda a jeho krátká, ale úderná setkání se zdí, smutně svěsil ramena. „Co děláš,“ zamumlal nakrknutě. „Vracím se z lovu a slyším podezřele rytmický rány. Tak jsem si říkal, že Jasper asi pustil do Alice trochu víc vzrušení, než chtěl, když dělaj takovej rambajs, jenže pak mi došlo, že to jde z tvýho pokoje. Dovedeš si představit ten šok, jakej jsem zažil? A pak přijdu a ty třískáš hlavou do zdi. Takhle mi zkazit radost, že ti není hanba!“

Edward nereagoval. Na podlaze vedle jeho křesla se vytvořila slušná hromádka obouchané omítky a dalo se považovat za štěstí, že tentokrát bydleli ve staré kamenné vile, protože jinak by už Edwardova hlava bouchala do něčeho ve vedlejším pokoji. Emmett ho chvilku bezradně pozoroval, pak k němu přistoupil a pevně ho chytil za krátké rozcuchané vlasy, aby mu zamezil v dalším pohybu.

„Hej! Co se stalo?“ křikl Edwardovi zblízka do obličeje. Vypadalo to, že teď konečně si ho jeho téměř pokrevní bratr všiml. Tvářil se zmučeně a jen tiše šeptl:

„Všechno jsem to viděl.“

Emmett se zamračil a po zádech mu přeběhl mráz. Nebyl si jistý, jestli chce vědět, co přesně Edward viděl. Neměl šanci si to rozmyslet, protože nešťastně se tvářící upír hlesl:

„I tu paruku...“

„Cože?“ nechápal Emmett. V tu chvíli se z přízemí ozval trojitý nadšený ženský jekot. Emmett viditelně zbledl. „Ajej,“ zahučel.

„Jo,“ přikývl Edward. „Budeš vypadat jako debil.“ Slova debil a paruka se Emmettovi nějak spojila dohromady. Pustil bratrovu hlavu a rychle se vydal do přízemí.

„Rose? Lásko?“ volal opatrně. Na schodech se potkal s rozzářenou Alicí.

„Bude se ti tam strašně moc líbit!“ zaštěbetala a nečekala, co jí na to řekne. Potřebovala vysvětlit Edwardovi, že i jemu se tam bude líbit. Paruka neparuka. Vstoupila do jeho pokoje, tázavě zvedla obočí, když spatřila prohlubeň ve zdi, a potom pokrčila rameny: „Nemá to smysl. Stejně tu hádku vyhraju.“

Edward vydechl vzduch, který do sebe předtím nasál, aby se mohl začít dohadovat. Byly chvíle, kdy některé členy své rodiny nesnášel. Tohle byla jedna z nich.

„Nezapomeň, že to nebyl můj nápad,“ zamračila se na něj Alice.

„Já vím,“ přikývl unaveně. „O to víc mě to děsí. Kde se to v něm proboha vzalo?“

„Má rád lidi,“ pokrčila rameny Alice. Edward si odfrkl:

„Ve městě jich má dost. Na klinice jich má dost. Tohle je nejhorší nápad, jaký kdy dostal. Mnohem horší, než když se snažil dostat do programu Apollo.“

Tahle poznámka Alici rozesmála.

„Skoro mu to vyšlo. Škoda, že té poslední zdravotní prohlídce by se nedokázal vyhnout. Představ si, kdyby to dopadlo! V podstatě by na Měsíci první člověk byl třeba až jako druhý, pokud by se Carlisle nacpal ke dveřím dřív!“

„Tahle jeho druhá puberta se mi vůbec nelíbí,“ škaredil se Edward.  

„Mě to baví,“ zazubila se Alice. „Jsem zvědavá, co z něj ještě vypadne. A teď mě omluv, musím vzít Rose a jet do města nakoupit. Jsem si jistá, že nemáme žádné vhodné oblečení.“

„Jako by tam někdo řešil, co mají ostatní na sobě!“ křikl za ní nešťastně Edward. Pak se schoulil do klubíčka a snažil se psychicky připravit na to, co ho večer čeká.

O pár hodin později sjelo z hlavní silnice cizí auto. A jakmile se dostalo na lesní cestu, která vedla k jejich vile, schované v lesích, začalo nadšeně troubit. Upíři se nelekli. Věděli moc dobře, co je to za auto a kdo ho řídí. Takže když se na příjezdové cestě objevil pestrobarevně pomalovaný Volkswagen Transporter, stáli už všichni venku. Esme v široké květované sukni v lehce psychedelických barvách, vlasy spletené do dvou dlouhých copů, do kterých si vetkla pár květů kopretin. Rose si své vlasy nechala rozpuštěné a kolem hlavy si uvázala tenkou stužku, pošitou barevnými korálky. Na sobě měla dlouhé batikované šaty s výstřihem, který nedovolil Emmettovi zvednout zrak a podívat se na přijíždějící auto. Emmett byl navlečen v širokých zvonových kalhotách jasně červené barvy a stejně rudé vestičce, kterou měl nataženou na holé tělo. Výsledkem toho bylo, že ani Rosalie nevěnovala autu jediný pohled. Jasper s Alicí k sobě oblečením ladili. Jeho volná vyšívaná košile byla ze stejného materiálu jako Aliciny minišatičky. Edward stál až vzadu. Nakonec se stejně pokusil se s Alicí pohádat, ale přesně jak říkala, nedopadlo to pro něj dobře. Nakonec si alespoň vydupal téměř normální oblečení. Široké zvonové nohavice jeho džínů v sobě měly všitý kus jen z jednobarevné látky a podařilo se mu vyštěkat si obyčejnou bílou košili. Alici se nepodařilo na něj navěsit jakoukoliv ozdobu, tak mu alespoň utrhla horní tři knoflíčky, aby mu byla vidět část hrudi.

Carlisle zastavil převeselé auto přímo před nimi. Na malý moment mu přes obličej přeběhlo zklamání; pořád ještě občas zapomínal na to, že Alice a Jasper jsou s nimi a tudíž je velmi těžké rodinu nějak překvapit. Pak v něm ale převážila radost z toho, že už jsou tak hezky nachystaní a drtivá většina z nich se nadšeně usmívá. Vystoupil z auta, celý v batice, posunul si na nose černé lenonky a zahlaholil:

„Je tu někdo, kdo taky jede na Woodstock, děcka?“

Zatímco čtyři upíři nadšeně ječeli, Esme přišla ke svému muži a jemně se dotkla pramenu jeho po ramena dlouhých vlasů.

„Carlisle,“ vydechla okouzleně.

„Je to jen paruka,“ řekl omluvně a pohladil jí jeden cop. „Jsi krásná. Dneska večer to pořádně roztočíme, lásko. Jsi připravená?“

„Určitě. Jen Edward se netváří úplně nadšeně. Však víš, všichni ti lidé a jejich myšlenky...“

Carlisle se přes její rameno podíval na svého syna. Na okamžik ho napadlo, že by ho možná měli nechat doma, ale pak si řekl, že rodina je rodina a Edwardovi se tam nakonec bude určitě líbit. Nesmí být tak cimprlich.

„Tak nasedat! Čeká nás největší mejdan v historii lidstva!“ křikl.

Zatímco se rodina cpala do Volkswagenu, Edward zkusil ještě NPZ, námitku poslední záchrany:

„Ale celou dobu má pršet! Zmokne vám oblečení, holky! A vlasy!“

„Mlč už!“ obořila se na něj Alice. „Nikoho jsem zmoklého neviděla. Nasedej!“

A zatímco Emmett hlasitě zpíval svou oblíbenou písničku od Creedence Clearwater Revival, na které se moc těšil, Transporter se vydal na jih.



„Panebože, tohle je nejlepší mejdan na světě!“ zařval Emmett Edwardovi do obličeje a pak odběhl za Rose. Kolem ní se do tří vteřin jeho nepřítomnosti srotil dav hnusných mániček v batikovaných tričkách, kteří byli tak zhulení, že je nevyděsil ani Rosaliin velmi široký úsměv. Až Emmettovy svaly a pár dobře mířených šťouchanců je donutilo se odbrodit blátem zase někam jinam.

„Jsi v pořádku, Edwarde?“ křikl Carlisle. Seděl v otevřených zadních dveřích Volkswagenu, objímal Esme a vypadal náramně spokojeně. Edward zahučel něco, co mělo být souhlasem, a naštvaně odčvachtal blátem dál od auta, protože jejich zamilované cukrování a neuvěřitelně zvrhlé myšlenky ho prostě ničily. Nejen, že je sem Carlisle dotáhl, teď ještě přemýšlel, jestli by prošlo, kdyby podplatil nějakou ženu, aby Esme vyprovokovala k zápasu v bahně. Edward se zhnuseně oklepal. Tohle má být jeho otec? Autorita? Proboha... Tahle uvolněná morálka, kdy jsou všichni hrozně šťastní a co není zakázáno, je dovoleno, Carlisleovi vážně leze na mozek. Bylo na čase se zeptat Alice, kdy se hlavně rodiny rozsvítí.

Po hodině bloumáním obrovským areálem měl pocit, že se zblázní. Dalo mu dost práce ignorovat myšlenky normálních lidí na normálním místě. Tohle bylo peklo.

Někdo mi snědl mého králíčka. Kde je můj králíček?

Jedna, dva, čtyři, šestnáct, bimbalá, bimbalá.

Otoč se, holčičko, podívej se na mě a ukaž mi prsa, jo, dělej, otoč se a ukaž mi prsa!

Pivo, vole, pivopivopivo!

Dneska si konečně vrznu! I kdyby to měla být nějaká spící ožralá holka!

Za pět dolarů totální nářez! Ten chlap je bůh! Jsem úplně sjetej! Musím to říct Joeovi!

Tohle je hustý. Ten týpek je hustej. Fakt husťárna. Hustej matroš. Moment, žádnej matroš jsem nedostal, tak jak je možný, že jsem tak hustej?

Poslední dvě myšlenky Edwarda zarazily. Zaměřil se na jejich autory a zjistil, že z jednoho směru přicházejí lidé s přespokojenými výrazy na tvářích a všichni myslí na to, že za pět dolarů by se nikde jinde takhle nezhulili. A že ten chlap je fakt dobrej. A že je divný, že si nepamatujou, že by něco kouřili nebo polykali.

Edward zaklel a nešťastně zavrtěl hlavou. Pak se vydal přesně tím směrem, odkud se trousili nadšení zákazníci.

Alice někde splašila stan, do kterého se vešlo dobrých třicet lidí. Stála u vchodu a se spokojeným úsměvem vybírala od zvědavých zájemců po pěti dolarech. Když uviděla Edwarda, na okamžik se zatvářila přistiženě, ale pak se rozzářila:

„Ať počítám, jak počítám, vypadá to, že v neděli se odsud budeme vracet pěkně napakovaní.“

„Jako bychom to potřebovali,“ zamračil se Edward.

„Jaspera to baví, tak nebuď zlý. Konečně může dělat to, co umí. A lidé ho milují, chápeš, jak je to pro něj důležité? Pořád se bojí, že selže a někoho zakousne, jenže tady mu všichni důvěřují a skoro ho uctívají. To je pro jeho sebevědomí hrozně důležité, Edwarde.“

Ačkoliv mu to nedělalo radost, musel uznat, že Alice má pravdu. Nakoukl dovnitř do stanu. Jasper seděl v tureckém sedu na vyvýšeném pódiu, vyrobeném z několika beden od piva a kdo ví kde sebraného koberce. Zevnitř byly stěny stanu ozdobené batikovanými šátky a prostěradly, o kterých Edward vůbec netušil, kdy je Alice stihla vyrobit. Vonné tyčinky dotvářely tu správnou atmosféru. Jasper svým příjemným, konejšivým, hlubokým hlasem říkal lidem, jak se cítí skvěle a jak si ještě chvíli po odchodu ze stanu budou užívat tyhle skvělé stavy. A Edward zatraceně dobře cítil, jak se i o něj pokouší skvělá nálada.

Utekl odtamtud. Radši bude zase čelit spoustě úchylných, zhulených a opilých myšlenek, než aby si nechal od Jaspera vyrobit pocit, že se mu tu líbí. Bezcílně bloumal po areálu, na chvíli se zašel podívat blíž k pódiu, protože Hendrix byl prostě Hendrix a dav pod pódiem myslel jen na to, jaký je to bůh. Bylo to příjemné osvěžení.

Pozdě večer se rozhodl vrátit se zpátky k Volkswagenu, protože myšlenky i zvuky se měnily v něco, co vážně nepotřeboval slyšet od tisíců různých lidí.

Na záchod, sakra, potřebuju na záchod!

Kousek doleva, jo, kousek doleva a ááách....

To je jako všechno? Tohle je celý? No to je bezva.

Ano, ano, ano!

Když do té dívky vrazil, zaskočilo ho to. V té tmě si jí prostě nevšiml, protože se zuřivě snažil recitovat si polohlasně epištoly od Thomase Moorea, aby neslyšel, co se děje okolo. Teď ji rychle chytil, aby nespadla na zem do toho bahna a nepořádku.

„Omlouvám se,“ vyhrkl.

„Ne, já se omlouvám, neviděla jsem vás,“ řekla tiše. Zněla střízlivě. Nepáchla po alkoholu ani drogách. A voněla. Bože, jak ta voněla!

„Ne, je to moje chyba,“ zachraptěl Edward přiškrceně, protože nevěděl, jestli se zvládne v její přítomnosti nadechnout. Zmateně si ji prohlížel, její tmavě hnědé dlouhé vlasy, do kterých měla vpletené barevné stužky. Velké tmavé oči, pohlednou tvář, plné rty. Pozoroval ji a najednou mu došlo, že i ona ve tmě zkoumá to, co z něj vidí. A je potichu. Úplně potichu.

„Můžu tě někam doprovodit?“ vyhrkl dřív, než si uvědomil, co dělá. Překvapeně zamrkala. Pak pokrčila rameny.

„Já... Není kam, teď zrovna. Vytáhla mě sem kamarádka, vůbec se mi nechtělo, ale nechtěla jsem ji sem nechat jet samotnou. A pak se opila, někam mi zmizela, a když jsem konečně našla náš stan, zjistila jsem, že si tam Jessica přivlekla nějakýho kluka a já nemám kde spát.“

„Můžeš spát u nás,“ navrhl. Zatvářila se podezíravě. „Máme tu auto a je tam táta s mámou,“ dodal rychle, aby si nemyslela, že s ní má nějaké nekalé úmysly.

„Ty jsi tu s rodiči?“ zeptala se a na tváři se jí objevil lehký úsměv, který se snažila skrýt dlaní. Edward netušil, co se děje. Netušil, proč jí to nabídl. Voněla tak, že měl krk v jednom ohni, ale nedovedl si představit, že by mu zmizela ve tmě. Už nikdy by jí tady mezi těmi lidmi nenašel. Tisíce nemytých, opilých lidí, bláto, odpadky, lidské jídlo – to všechno vytvářelo pachovou clonu, která znemožňovala cítit cokoliv na vzdálenost delší než pár decimetrů. Věděl, že když ukročí, její vůně už nebude tak silná a on bude mít čas se vzpamatovat. Jediný krok zpátky a mohl by normálně přemýšlet.

Nedokázal ho udělat.

„Jsem Edward. Edward Cullen,“ řekl a natáhl k ní ruku. Chtěl cítit její dotek. Na pár vteřin zaváhala, ale jeho ruku přijala a pevně stiskla. Trochu se přitom začervenala a Edward měl pocit, že je mu hrozné vedro.

„Bella, těší mě.“ Usmála se na něj, široce. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou viděl. A bylo jedno, že jeho zvonové nohavice byly do půl lýtek úplně zablácené, na pódiu se pokoušel zpívat někdo zjevně opilý a všichni ti lidé okolo mu vadili.  

Alice je pozorovala zpoza stánku s pivem a spokojeně se usmívala. Právě teď byla neskutečně vděčná tomu, že vize o té tmavovlásce přišla až ve městě. A že byl Edward celou dobu tak naštvaný a nesoustředěný, že si nevšiml, že před ním něco skrývá. Bylo jí jasné, že nejdéle v neděli večer, až se vrátí domů, uvidí, co viděla ona. Teď se ale vydal spolu s Bellou k Volkswagenu a když klopýtla, nabídl jí ruku. A ona ji přijala.

Carlisle občas mívá dobré nápady, řekla si Alice spokojeně a vydala se zpátky za Guru Jasperem, který už si stihl vyrobit početný fanklub.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  Ree (24.04.2011 11:17)

Áááááááááá, Nebraska se nás zase snaží odrovnat už po ránu Carlisle a jeho druhá puberta mě naprosto dostaly. A představit si je všechny jako hippie?! Jsem pod stolem. A je tady moc hezky. Vážně. Už jsem ti dneska řekla, že tě miluju?

1)  HMR (24.04.2011 10:48)

Guru Jasper by se občas hodil...
Ale Carlislea bych vážně chtěla vidět!!!
Hurá, Nebraska je zpět!!!

«   1 2