26.02.2012 [15:30], miamam, ze série Ber nebo nech být!, komentováno 13×, zobrazeno 2435×

Ach. Ten. Edward.

9.

Celej zbytek večera mi v hlavě zněla ta jeho poznámka o pytli brambor. Byla jsem z toho docela zmatená. Teda, moje ješitný já bylo na jednu stranu fakt potěšený, protože mě vlastně děsně polichotil… Jenže na druhou stranu mě tyhlety řeči přiváděly do rozpaků a nevěděla jsem, co s tim. Měla jsem to prostě v hlavě zamotaný – budu se s nim přece rozvádět, že jo? Jeho přítomnost prakticky snášim, jak se dá. Stejně na něm ale bylo něco… něco. Neuměla jsem vysvětlit, co to bylo. Chtěla jsem od něj bejt co nejdál, protože mě jeho existence rozčilovala a ponižovala, ale zároveň jsem toužila zůstat a pozorovat ho.

Samozřejmě, že jen pozorovat. Co jinýho??

Možnosti, to je to slovo. Díky prachům, který jsem k tomu balíku, co leží na pokoji, vyhrála, mám teďka vážně dost možností. Odcházeli jsme z kasína s dalšíma skoro pěti stovkami babek. Takže jsem se klidně mohla sebrat, najít si nějakej motýlek a vydržet to těch pár dní sama, že jo. Jenže jsem si nebyla stoprocentně jistá, že to vlastně chci. Tak to zatím nechám bejt.

Ani nevim, jak jsme došli na hotel, prostě jsme najednou stáli zas v našem pokoji.

„Víš, Bello?“ probral mě Cullen. Trochu zmateně jsem si ho prohlížela, měla jsem neodbytnej pocit, že tak nějak ví, na co myslim.

„To, co jsi dnes vyhrála, když jsem u tebe neseděl… Je to dost peněz.“ Poškrábal se na hlavě a nejistě mě pozoroval, jako by se snad bál nějaký mý reakce.

Proč jako?

„Docela jo,“ přikývla jsem, když chvilku nic neříkal.

„Nemysli si, že tě vlastně vyháním, ale… Nemusíš tu se mnou být, pokud nechceš. Můžeme se jednoduše někde sejít, až půjdeme do té agentury.“ Strčil si ruce do kapes a koukal někam k mým botám.

Určitě jsem vypadala dost vykuleně. Každopádně jsem se nemohla vyžvejknout. Ale tak… Když to řekl takhle, nemělo to fakt bejt takový to slušný vypakování?

„No,“ vydechla jsem přebytečný vzduch. „Jestli to tobě nevadí, tak bych spíš ty peníze neutrácela za další ubytování,“ řekla jsem a konec věty vyzněl jako otázka. Měla jsem docela sevřenej krk, i když jsem nechápala proč.

Prudce zvedl hlavu a zadíval se na mě tak… Úlevně? Né, to si jen namlouvám.

„Pochopitelně,“ řekl tiše a přešel ke křesílku, aby se posadil. „To je docela rozumné.“

Rozumné… To určitě není. Divný? Jo, divný to teda je. Tím spíš kvůli tomu, co jsem se mu chystala navrhnout, protože ne, opravdu nechci opakovat dnešní ráno.

Vážně nechceš??

Zamračila jsem se a nervózně přešlápla.

„Vlastně jsem myslela, že bys měl dneska spát normálně na posteli. Samozřejmě pod svojí vlastní dekou, že jo,“ uchichtla jsem se roztřeseně. Cullen si mě prohlížel s kamenným výrazem. Trochu mě to rozčilovalo. Připomnělo mi to, jak mě „viděl“, že se nabízím tomu dědkovi… A dneska v tom kasínu.

„Nebo můžeš spát zas na zemi, jestli chceš,“ skoro jsem zavrčela. „Ale ráno zas budeš určitě křivej jak paragraf. A nevymlouvej se na polštář!“ utnula jsem jeho významné nadechnutí, takže zas vzduch vypustil otevřenou pusou a vypadal trochu zaskočeně. Nakrknutě jsem odešla do koupelny, protože jsem měla furt pocit, že ze mě ta cibule z burgru musí bejt cejtit přes celej pokoj. A to bylo jako pozvánka ke společně sdílený posteli určitě neodolatelný. Sakra!

Zuřivě jsem si drhla zuby a věnovala spoustu péče i jazyku, ale proboha! Už potřetí jsem si vyplachovala pusu a pořád jsem to cítila. Takže to znamená následující: mluvit s Cullenem co nejmíň a pokud možno přes zeď. Mrskla jsem kartáčkem do skleničky na umyvadle. Stejně tu teda nejspíš budu zůstávat, tak proč bych aspoň blbej kartáček nenechala venku?

Společně sdílená postel. A koupelna.

Uf, polil mě studenej pot. Jako doma.

Vyšla jsem z koupelny, vlezla do postele a rovnou se zavrtala do deky. Cullena jsem si nijak okatě neprohlížela. I když bych vlastně mohla, stál u okna, ke mně zády, a mlčky zíral za záclonu. Natáhla jsem se k nočnímu stolku po knížce a začala si ji pořádně prohlížet. Konečně chvíle pro ten můj rituálek. Vnímala jsem její tíhu, zatímco jsem pozorovala obálku. Otočila jsem ji nejdřív hřbetem a pak zadní stranou k sobě, abych si přečetla celý úryvek z knížky. Pak jsem papírovou obálku sundala a dala ji stranou, nalistovala jsem první potištěnou stranu, kde se píše, kdy kdo co vydal… I když mi toho polovina nic neříká, stejně si to čtu celý. Konečně jsem pak otočila na stranu, kde je děkovačka. Jo, ujetý, já vim. Píše se tam o lidech, který v životě neuvidim a vlastně mě ani nezajímaj, ale i tak – autor někomu děkuje, že vlastně vznikla tahle kniha. Takže jsem si poctivě přečetla každý jméno i jak se kdo podílel na ději… A teď už první kapitola. Začetla jsem se, a i když jsem byla trochu napjatá, co Cullen udělá, snažila jsem se ponořit do děje a moc se nerozptylovat.

Obešel postel a sklonil se k mojí lampičce, aby ji rozsvítil.

Musim přiznat, že kvůli tomu debilnímu pohybu ani ne půl metru ode mě jsem jednu větu četla šnečím tempem už počtvrtý.

Zhasl velký světlo v pokoji, sebral ze země svoji deku a polštář, položil to na druhou půlku postele, a mlčky šel do koupelny.

Ulevilo se mi a zároveň přitížilo. Zaprvý: nemá mě za něco prašivýho. Zadruhý: bude přímo vedle mě, tentokrát o tom vědomě oba víme, a mě napadla děsná věc.

Co když se k němu budu ve spánku tulit?!?

**

Potřeboval bych něco, co by mě probralo. Nějaký dryák… Silné kafe. Nebo tak něco… Měl jsem neodbytný pocit, že mi Bella neříkala jen to, co jsem slyšel. Ale jako bych mezi řádky četl něco o tom, že mě vlastně nechce opouštět. Nejdřív mě napadlo, že je to nějaký trik – zvlášť když dodala tu věc se spaním v jedné posteli. Bylo mi to krajně nepříjemné. Jenže potom… Se zatvářila skoro bolestně, jakoby snad viděla moje myšlenky na úplatek a dnešek v kasinu. Ostatně, moje výmluvy prokoukla; zítra ráno bych svoje zmožené tělo sotva mohl opět vymlouvat na zmačkaný polštář.

Takže zatímco byla v koupelně a dle zvuku se věnovala ústní hygieně, došel jsem k závěru, že to opravdu nebude tolik vadit. Manželé se vším všudy. Ale – doslova - beze všeho.

Bylo dost brzy, přesto jsem se najednou cítil podivně prázdný a snad i zoufalý… Bella si lehla a hned se přikryla – možná abych neměl šanci ji víc pozorovat v té její košilce? Zdálo se, že se mnou pro dnešek nehodlá nic rozebírat. Došel jsem k ní a rozsvítil její lampičku. Tep se mi při tom podivně zrychlil, ale právě proto jsem raději neřekl vůbec nic a šel si opláchnout obličej. Tekoucí vlažná voda mě vážně trochu probrala… Vyčistil jsem si zuby, ani nevím jak. Začal jsem vnímat, až když jsem mokrý kartáček vracel do své toaletní tašky. Zabloudil jsem svým pohledem k umyvadlu, kde ve skleničce stál její kartáček. Rozpačitě jsem ho pozoroval, ten malý důkaz, že se opravdu nejspíš nikam nechystá beze mě. Váhal jsem, jestli tam nemám přidat i ten svůj. Mohlo by jí to urazit? Možná i znechutit? Rozmyslel jsem si to.

Zamračený jsem vlezl pod horkou sprchu a nechal ze sebe stékat zmatené pocity, které mě naplňovaly. Zavřel jsem oči, opřel se o stěnu a snažil se utřídit vířící myšlenky, ale k mému vzrůstajícímu vzteku se mi to stále nedařilo.

Co to vlastně bylo v tom kasinu?

Prudce jsem zastavil tekoucí vodu, když jsem si konečně připustil, že jsem jednoduše žárlil. To není dobré. Vůbec to není dobré. Vzhledem k situaci, v jaké se oba nacházíme… Musím se víc krotit. Nemůžu ji utlačovat svými hloupými narážkami na to, že mi vlastně přijde atraktivní. Ona bude chtít žít svůj život dál, bez ohledu na to, že s někým jako já musela trávit určitý čas kvůli jedné chybě. Za pár dní půjdeme každý svou cestou. Takhle se k tomu musím postavit a zadusit v sobě tu část osobnosti, co ji chtěla

líbat

hladit

milovat…

mít pro sebe se vším, co manželství přináší.

Tiše jsem si lehl a přikryl se, zády k ní. První důležitý krok, jak si ji nepustit k tělu, neříkat jí tou milou zkratkou jejího jména. Od zítřka zas jen Isabella.

Křečovitě jsem zavřel oči, a jak listovala stránkami, propadal jsem se do spánku.

**

Myslela jsem, že je na mě jen nějak naštvanej, tak jsem si prostě dál četla a zároveň přemýšlela, co mám vlastně říct. Jenže… Co jsem vlastně udělala? Od tý chvíle, co jsem mu nabídla normální lidský spaní, se mnou prakticky neprohodil ani slovo.

Kousla jsem se do rtu a listovala pár stránek zpět, dokud jsem nedošla k odstavci, kterej jsem vnímala naposledy. Šest listů jsem jen tak projela očima! Nechala jsem knížku otevřenou v klíně a otočila hlavu směrem k… Edwardovi. Nemohl se takhle chovat kvůli mně. To mi nedávalo smysl. Že by na něj konečně dolehla tíha celý týhle pošahaný situace? No, trochu pozdějc, to jo… Ale aspoň by to vysvětlovalo, proč se choval tak odměřeně po tom, co jsem ho přiměla spát u mě.

Takže jo. Můžu za to já. Jenže fakt nevim, co mám udělat, aby se takhle netvářil.

Tohle jsi ale chtěla, ne? Chtěla jsi, aby ti dal pokoj, ten snobík-slušňák-vzdělanec Cullen!

No, jen podvědomě, přece. Ve skutečnosti mě to docela rozhodilo.

Dívala jsem se na jeho vlasy v týle a na ruku, která vykukovala pod hlavou, jak ležel na boku a pořád přemejšlela, že už konečně něco řeknu.

Nic kloudnýho mě nenapadlo.

Rozladěně jsem vzala obal knížky a založila jím nedočtenou (nevnímanou) stránku. Odložila jsem ji na noční stolek. Edward začal pravidelně oddechovat, z čehož jsem usoudila, že už usnul. Pálily mě oči, jakoby chtěly slzet, a nedokázala jsem říct proč. Jen jsem měla pocit, že mi něco zásadního uniká.

Zhasnula jsem a lehla si tak, abych v šeru pozorovala jeho záda.

**

Probudila jsem se uprostřed noci, protože se postel trochu nadzvedávala – nejdřív jsem se lekla, že mě vzbudil podvědomý strach z toho, že se tulim k Edwardovi a on mě odstrkuje… Jenže pak mi došlo, že on je ten, kdo se ke mně otočil čelem a dívá se na mě. Trochu mě zamrazilo.

Byl totiž vážně hodně blízko. Jen asi patnáct čísel svým obličejem od mýho a díval se. Vystrčil zpod peřiny ruku a blížil se s ní k mojí tváři. Nebyla jsem schopná pohybu. Tak strašně moc jsem chtěla, aby mě pohladil… A on to taky nakonec udělal. Lehounce se mě dotkl na tváři a pak ještě jednou… Pohladil mě po vlasech. Pak svými prsty přejel po mých rtech a mně došlo, že jsou hebounký a připravený na to, aby mě políbil, kdyby chtěl. Přitáhl se ke mně a jemně přejel svými rty přes ty moje.

Skoro jsem nedýchala. Měla jsem pocit, že to můžu zkazit jenom já…

Opřel se o loket a naklonil se víc nade mě, aby svůj polibek prohloubil. Bylo to naprosto nádherný. Nechápala jsem, co ho k tomu vedlo, ale nechtěla jsem na nic myslet. A taky jsem nemusela. Nakonec jsem nemyslela na nic jinýho, než na něj, protože se ke mně natiskl a pohladil mě na boku.

„Edwarde?“ tiše jsem zamumlala a on se zamručením začal líbat můj krk. Věděl vůbec, co dělá? Jenže pak mi unikl slastný povzdech…

A on se odtáhl. Zase jsem to podělala.

**

Probudil jsem se druhý den ráno opravdu brzy. Škvírou mezi závěsy bylo vidět, že teprve bude svítat. Chvíli jsem se převaloval, až jsem se překulil na druhý bok, takže jsem viděl na spící Bellu. Totiž Isabellu.

Asi se jí něco pěkného zdálo, slabě se usmívala. Skoro jsem se nechal ovládnout tím blaženým pocitem, který se mi rozléval po celém těle. Nakonec jsem opanoval své pocity. Ano. Budu se teď už držet svého včerejšího večerního předsevzetí.

Promnul jsem si obličej a díval se na pruh světla mezi závěsy. Barvy se trochu projasňovaly. Mohl jsem tak ležet asi půl hodiny a teď bych prostě nedokázal říct, na co jsem myslel.

Pomalu jsem vstal a potichu došel do koupelny.

Opláchl jsem si obličej a chvíli na sebe zíral do zrcadla, zatímco jsem sám sebe přesvědčoval, že pro nás oba dělám to nejlepší. Pokud to prostě bude nutné, udělám cokoliv, abych jí víc neztěžoval život.

Čistil jsem si zuby a plánoval si dnešní den. Nejspíš jednoduše začnu tím, že si dojdu na snídani sám - to je docela jasné odmítavé gesto. Napadla mě další skvělá věc, kterou jsem mohl realizovat ještě před snídaní.

Vyšel jsem z koupelny, nechal rozsvíceno a sedl si celkem zvysoka na svoji stranu postele, zatímco jsem si dál čistil zuby. Pozoroval jsem Isabellu, jak se ze spaní lehce zamračila. Ano, teď jsem v duchu děkoval Emmettovi, že jsem měl od koho odpozorovat hrubé mužské chování. Jen doufám, že to nebude mít opačný účinek vzhledem k tomu, že ji očividně často odpuzovalo mé normální a myslím slušné chování.

Pootevřel jsem pusu, abych zvýšil hlučnost…

A Isabella se zas usmívala. Převalila se pomalu na záda a pootevřela ústa. Trošku chrápala, to jsem slyšel i přes ten šoupavý zvuk kartáčku. Pak se ale ztišila. Zamračeně jsem zaklapl pusu. Neznamená tohle, že už se budí?

„Edwarde…“ tak slabounce zamumlala a já v tu chvíli sevřel štětiny kartáčku mezi zuby.

Zdá se jí o mně??

Fascinovaně jsem vytáhl kartáček z pusy a napjatě čekal, jestli ještě něco neřekne. A ona téměř neslyšně zasténala…

Málem bych hodil za hlavu celé moje předsevzetí. Ono se jí opravdu zdá něco… Něco… Co??? Nesmírně mě ten zvuk vzrušil, jenže v tu chvíli, kdy jsem téměř podvolil a naklonil se k ní, abych… Cokoli! Isabella se vzbudila s tichým povzdechnutím a rozespale mě pozorovala. Líně zamrkala, prohlédla si mě od hlavy ke klínu a zavřela oči… Aby je pak na mě vytřeštila.

„Pr-“ Pěna mi vyprskla z úst, že jsem ji tak tak zachytil rukou. Prudce jsem vstal a běžel do koupelny. Doufal jsem, že ten pohled byl jen šokem z toho, že mám pěnu kolem pusy. A že jí došlo, že je od pasty! Zatraceně!

Zavřel jsem za sebou a skočil k umyvadlu, abych se umyl. V předklonu při vyplachování úst jsem vyčítavě hleděl na výmluvnou bouli na boxerkách a v duchu klel tak, že by mě Isabella nejspíš nepoznala.

Ale ona tě vážně nezná! Ozval se hlásek, který trval na tom pitomém předsevzetí.

Ovšem! Hodlal jsem ho poslouchat.

Opláchl jsem pořádně zubní kartáček a hodil ho do skleničky… Cítil jsem, jak rudnu. Vyčistil jsem si zuby jejím kartáčkem?!

Zíral jsem na ten mokrý a relativně čistý důkaz toho, že její věc použil někdo jiný než ona sama a přemýšlel. Ozvalo se zaklepání.

„Prosím, můžeš mě pustit na záchod?“

„Hned!“ Skočil jsem pro ručník, okamžik váhal, jestli použít její, ale to by poznala! Osušil jsem kartáček, jak jen to šlo a pak ještě zalovil ve své toaletce pro svůj vlastní kartáček. Byl ještě trochu mokrý od včerejška. Tiše jsem ho vložil do skleničky (jedno pořádné cinknutí už slyšela, že?!).

„Prosím… Já vážně potřebuju…“ zakňučela Isabella.

Prudce jsem otevřel dveře a vyšel ven. Ona svižně prošla kolem mě a třískla dveřmi.

Oblékl jsem si kalhoty a rozhrnul závěsy. Když jsem se uklidnil, rozhodl jsem se, že právě teď je dobrý čas vyrazit na tu snídani. Sám. Kartu od pokoje jsem si zastrčil do zadní kapsy a při odchodu za sebou tiše zavřel.

Ve výtahu jsem si uvědomil, že mezi zvuky z koupelny, které jsem samozřejmě vědomě blokoval, bylo i něco jako vzlyknutí…

Konsternovaně jsem zíral do zrcadla, když se dveře výtahu otevřely a automat oznámil přízemí.

„Pane? Vystupujete?“ zeptala se mě nějaká postarší dáma.

Zajet zpět nahoru?

Ne.

Jdu na tu snídani. Nebudu se do toho plést.

Mlčky a s jemnou úklonou jsem vyšel z výtahu.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  gucci (14.03.2012 13:55)

12)  ambra (05.03.2012 00:15)

Miluju, když si jednou za čas můžu zařvat Nejlepší kapitola! Marti, občas se u čtení chechtám nahlas, ale poprvé v životě jsem odsunula laptop, abych měla prostor a oběma rukama si mohla zakrýt pusu . Snad víš, u čeho, ale možná ne, protože těch extrémně vtipných momentů tam bylo zase mnoho! Takže číslo jedna má
Co když se k němu budu ve spánku tulit?!? OMG!!!
Ta kombinace smíchu, erotického dusna, rostoucího citu a napětí se mnou dokonale cvičí. Je to jedna z povídek, kdy si přeju, aby tohle labůžo trvalo co nejdýl (a ten závěr mi dává naději ).
Úžasné!!!!

11)  Dennniii (27.02.2012 21:18)

Úplně úžasná kapitolka!
Teda chuděrka Bella, on se jí to jen zdálo, takovej krásnej sen
A Edward je trubka, to si myslí, že tím něco dokáže.
Teda ale pořád mi nejde do hlavy co s tou zakrvácenou košilí.
No snad se všechno dozvíme.

Moc se těším na pokračování!
*fworks* *fworks*

10)  miamam (27.02.2012 19:54)

Děkuju za komenty, holky
Nossko: Je to marný, je to marný, je to marný...

9)  Lucinka (27.02.2012 09:42)

No jo celej Edward to je trubka doufám že je dáš dohoromady než se budou rozvádět

8)  Lenka326 (26.02.2012 22:32)

To je takový ťunťa . Jsem zvědavá, jak dlouho bude tohle jejich oťukávání trvat. Ale skvěle se bavím

7)  Nosska (26.02.2012 21:18)

To jsou dva blbounci
Edwarde, copak ti hráblo hráběma? Co kdybys zase jednou vypnul mozek, minule ti to vyšlo našel jsi Bellu a teď to takhle poděláš?!

6)  Mabel (26.02.2012 21:10)

Ach. Ten. Edward... fakt výstižné a zrovna, když Bella začíná být milá. Ti dva jsou fakt skvělí. Jen ta věc, kterou našel minule Edward v tom trezoru mě trochu děsí.

4)  Marcelle (26.02.2012 19:25)

Ono se jí to, chudince, zdálo a Eda to nakonec stejně podělal. Ale nic se nejí tak horký, v kasinu žárlil, takže ti to svoje chování určitě rozmyslí.

3)  mima19974 (26.02.2012 18:32)

Zaujímavé!!! Dúfam,že Edward takto dlho nevydrží. Teda ignorovať ju. Chúďa Bells. Ona si myslela,že je to naozaj a to bol len sen.

2)  Marvi (26.02.2012 18:04)

Ten Edward, doufám, že své chování ještě přehodnotí anebo až bude chtít on, nebude chtít zase Bella. No každopádně ráda si na to počkám, protože je to skvělé zpracování

1