09.02.2012 [14:00], miamam, ze série Ber nebo nech být!, komentováno 17×, zobrazeno 2555×

Tak jsem zas nabouchala nějaký písmenka o těch dvou... A Bella zas perlí... :-) Děkuju věrným za jejich trpělivost :-P

6.

Nevim, co se to se mnou stalo. Asi jsem cestou do toho knihkupectví dostala ránu do hlavy a teď si to nepamatuju, nebo co... Prostě jsem mu ty knížky koupila za svý. No, byly teda výprodejový... Ale na druhou stranu, strašně mě zahřálo, když se nad mým výběrem pro něj zas tak pěkně usmál. Všimla jsem si, že ho žádný ty výprodejový nezajímaj, kromě jedný kingovky. Tak jsem našla jiný, podstatně levnější...

Dyť to říkám. Nejspíš blbnu!

Nebo už jsem nějaká schizofrenická. Nevim. Většinu dne jsem měla fakt zkaženýho, dokud jsme nebyli v tom knihkupectví... A potom když vybral svoje nejspíš poslední peníze a koupil mi jídlo. On měl o mě snad starost. To bylo hrozně milý...

Definitivně blbnu!

Vzpamatuj se, Bello! Jenom normální chování (hodně) slušně vychovanýho týpka z (hodně) dobrý rodiny.

Zamračila jsem se. Tak co tady ve Vegas vlastně dělá? Tady je to hlavně o penězích, přece! Kvůli čemuž jsem tu skončila i já, že jo...

Venku už se pomalu smrákalo, když jsme se vraceli na pokoj. Vybalila jsem knížky a ty Cullenovy nechala na stolku vedle křesílka. Zula jsem si boty a zalezla s nedojedenou bagetou a svym novým Pendergastem do postele – jen tak jsem si sedla na deku a zavrtala se zády do polštářů za sebou. Vždycky, když jsem si koupila nějakou novou knížku, o který jsem věděla, že bude stát za to, jsem dělala takovej malej rituálek. Jako poctu těm lidem, co na ní makali. Protože já bych nikdy nedokázala napsat nic tak dlouhýho, navíc sedět nad těma korekturama a vymejšlet, jak to pak celý bude vypadat jako kniha. Obdivovala jsem tu celkovou trpělivost...

Uvědomila jsem si, že je tu nějaký ticho. Zvedla jsem hlavu od knížky... Cullen seděl v křesílku, zamyšleně koukal na knížky na stolku a rty měl sevřený, jak kdyby byl naštvanej.

„Co je?“ Podíval se na mě, ale svůj výraz neměnil. Lehce zavrtěl hlavou.

„Nedokážu pochopit, jak... Nechápu tě. Jsi tak plná rozporů, že musím přemýšlet nad tím, co skutečně vědomě děláš a k čemu se dostaneš jenom nějakou hloupou náhodou. Nevím.“ Sklonil svůj pohled stranou a po chvíli si prohrábl vlasy, až se mu ve světle lampy zaleskly. Tolik mě zarazil tím, co řekl, že jsem nebyla schopná jakýkoli reakce! Zírala jsem na něj s pootevřenou pusou... Teda vlastně jsem právě teď zírala na jeho vlasy. Musej být strašně příjemný na dotek...

Vykulila jsem oči a zamrkala, abych tu představu odehnala. Radši jsem rozbalila ten zbylej kousek bagety, abych se navečeřela. Pak snad ta divná nálada odezní a budu si konečně moct pořádně prohlídnout tu knížku.

„Promiň. Už tě teď nebudu rušit,“ řekl tiše a mně se chtělo v jednu chvíli řvát a vrnět zároveň. Když mluvil takhle... No dobře, sice dost divně mluvil, ale zato tak klidně... Běhal mi z toho mráz po zádech. Ale byl to tak příjemnej mráz, že mě z toho normálně zašimralo v podbřišku.

Hlasitě jsem si odkašlala, abych zahnala rozpaky.

„Ehrrrm!!! Nebude ti při čtení vadit televize??? Ne? Jenom jako kulisa, nebude to moc řvát, neboj,“ vyskočila jsem z postele a chtěla pár rychlými a snad ladnými (Bože!!! Přece před ním nebudeš vrtět bokama, huso!) kroky dohopkat k televizi, před kterou ležel ovladač. Jenže – jasně! – zrovna jsem musela zapomenout dát nohu o kousek vedle, takže jsem zahučela na zem hned u svý půlky postele, jen to zadunělo.

**

Netuším, co ji to popadlo, ale po tom mém proslovu se tak divně zarazila a pak byla jak na trní. Myslím, že televize měla být jen výmluva pro... něco. Téměř vyskočila z postele a hned mi zmizela z očí, protože nejspíš zakopla o vlastní nohu. Ozvalo se vzteklé zakňourání.

Vstal jsem, abych jí pomohl, ale ona už se zas vymrštila jak pružina a oběma rukama si nervózně upravovala pramínky vlasů, co jí spadly do obličeje.

„Jsi v pořádku?“

„To je dobrý,“ zvedla ruce, jako by se vzdávala, a mnohem pomaleji došla pro ovladač, aby zapnula televizi. Nechala běžet Discovery, jen trochu ztlumila zvuk a zas tak rozvážně (a konečně celkem elegantně, jak jsem si s překvapením uvědomil) došla k posteli, kde si sedla do tureckého sedu a začala se vyloženě cpát bagetou. Takhle předtím venku nejedla. Zírala na televizi před sebou a už si mě nevšímala.

Začetl jsem se do Pistolníka a snažil se na chvíli zapomenout na celý ten den, na to, že jsem ženatý, na to, že to ještě nějakou dobu potrvá, a taky na to, že budu pravděpodobně muset zavolat domů. Brzy.

Ty jsi takovej vůl, Edwarde! Ale fakt, takovýhle rychlorande? Čím tě okouzlila? Nadiktuj mi adresu, přijedu se na vás podívat!!! HAHA!

Představil jsem si ten budoucí možný telefonát s mým bratrem Emmettem a všechno se ve mně sevřelo. Uvědomil jsem si, že zírám do knížky, jejíž desky držím křečovitě. Přiměl jsem se nadechnout a uklidnit se.

Kruci.

Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách...

Hm. Konečně jsem se začetl do příběhu.

**

Bylo tu teď tak trapný ticho! Přemejšlela jsem, jak elegantně odčinit ten trapnej taneček s držkopádem kvůli blbýmu ovladači, ale nic mě nenapadlo. Na knížku jsem teď nějak neměla náladu. Možná to prostě nechám bejt, vždyť to vlastně ani nekomentoval. Mrkla jsem po něm, ale koukal do blba, nevim jestli kvůli knížce, nebo co... Ale aspoň nevěnoval pozornost mně. Skousla jsem si ret. Ani ta blbá televize nenaplnila pokoj zvukem, ne teda dost. Cpala jsem se teda bagetou, až mi uši zalejhaly, což bylo dobře. Cullen se nejspíš pěkně zažral do knížky i když teda asi čte pořádně pomalu. Uplynula celá věčnost, než obrátil první stránku.

„Během období říje se ale lvice chová odlišně. Je hravá, často se válí na zádech a přede. Samci se k říjným samicím chovají velice tolerantně...“

„U-pff!“ Kousek bagety mi zaskočil, ale naštěstí jsem se úplně nerozkašlala. Vnímá taky tu televizi? Bude pak divný, když přepnu na něco jinýho než páření zvířat??

Krátce jsem se po něm ohlídla, ale vypadal vážně začtený. Dokonce už konečně obracel stránku. Chňapla jsem po ovladači a přepnula na další kanál.

Jó, dobrý, zas nějakej dokument. Temná zelená džungle, ptáčci zpívají, všechno bzučí. Tohle snad bude v pohodě. Zašustila další otáčená stránka.

Ukousla jsem z malýho kousku, co mi ještě zbyl, až mi vystříkla nahromaděná majonéza na ruku a stékala mezi prsty.

„Do-pr...!“ zbývající kousek mi vyklouzl z ruky a spadl na postel a padal na zem. „Kurnik!“ naklonila jsem se, abych ho zachytila dřív, než spadne na ten pěknej koberec, jenže jsem tak zalehla ovladač –

„...sameček hada se samičkou jakoby tanČÍ, COŽ ZNAČÍ, ŽE NEJSPÍŠ DOJDE K PÁŘENÍ. NAKONEC SE SAMEC OKOLO SAMICE PRAKTICKY OMOTÁ -“

Seru na majolku na koberci!!!

Můj bok nalehl na to jediný tlačítko z těch asi sto padesáti, takže se zvyšovala hlasitost, až to řvalo jak v nějakým klubu! Nebo v posluchárně biologie, rozhodně to museli slyšet ob pokoj nahoru i dolů...

Nechtěla jsem si úplně zakydat topík od majolky, tak jsem ruku skoro úplně strčila do pusy a začala ji zběsile olizovat, zatímco jsem druhou šahala pod opačnej bok a snažila se vytáhnout ovladač, kterej se ale čím dál víc zamotával do povlečení, jak jsem se tak blbě vrtěla.

„Můžeš to prosím ztlumit?“ Cullen se na mě díval celkem klidně.

Frustrovaně jsem zavrčela, takže jsem stejně poprskala majonézou kalhoty. Vstala jsem, šlápla na bagetu na zemi a tou zatím čistou rukou konečně vyhrabala ovladač. Mačkala jsem vrchní tlačítko fakt poctivě, ale kurva nic se nedělo! Mrskla jsem tím krámem na zem, až vylítla baterka a skočila jsem – bez nehody – k televizi, vzala za kabel a vyrvala ho ze zásuvky. Ruku už jsem mezitím skoro celou olízala, ještě poslední prst...

Konečně ticho. Co mi vlastně na tichu před tím tak vadilo?? Ticho je fajn. Nikdo nemluví o námluvách ani páření, když tu mám novomanžela. Díky bohu!

Cullen mě pořád pozoroval a podezřívala jsem ho, že se snaží nevyprsknout. Byl takovej napjatej a červenal v obličeji.

„Co je?!“ vyštěkla jsem, on se podíval stranou a konečně se rozesmál. Byl to naprosto úžasnej smích, takovej tichej a hlubokej... Hladivej... Kdyby se sakra nesmál mně, bylo by to vážně fajn. Jenže jsem si nemohla pomoct, byla jsem jak prase celá umatlaná, plus postel, plus ťápoty na koberci k tomu... Začala jsem se pochechtávat taky.

„Ty seš občas tak roztomilá, vážně,“ řekl Cullen a utřel si slzy, co se mu nahrnuly do očí.

„To teda dík,“ řekla jsem a skoro hned se přestala smát. Roztomilá?

Cejtila jsem, jak zas rudnu.

„Asi se půjdu dát do kupy a hned pak spát.“ Podívala jsem se nervózně na postel a na něj. Už se nesmál, jen mě s trochu vykulenýma očima pozoroval.

„Aha. Podívám se, jestli tu nejsou náhradní pokrývky. Lehnu si na zem.“ Sklopil pohled stranou.

„Třeba ta postel jde rozdělit na dvě samostatný,“ sklonila jsem se, abych koukla pod prostěradlo, ale těžko říct. Snad na něco přijde. Když už mám zaprasený oboje kalhoty, tak si je přemáchnu, stejně jako ty ponožky. Stáhla jsem z křesílka ty druhý džíny, co tak divně smrděly (asi nějaký pití a nejspíš i zvratky! Fuj!) a odešla po hranách chodidel do koupelny. Hodila jsem je na zem, stáhla si ponožky, došla si ještě pro prádlo a košilku na spaní. Nálet do postele bude muset bejt rychlej... Byla dost průsvitná.

Zavřela jsem se a nejdřív se převlíkla.

No, tak tyhle kalhoty stačí lehce... Pustila jsem vodu a namočeným prstem jemně stírala kapky majonézy. Spokojeně jsem je odložila na mrňavou komodu vedle dveří. Hm. Ty druhý jsou mnohem horší, ty budu muset namočit celý.

Napustila jsem umyvadlo horkou vodou a nakapala do něj tekutý mejdlo, abych to měla aspoň čím prát, a šla zkontrolovat kapsy. Často do nich strkám všechno možný, od telefonních čísel po použitý papírový kapesník... Což jsem teda rozpouštět nepotřebovala. Zadní kapsy mám na knoflíček, jeden jsem po chvíli zápasení zdolala. Sáhla jsem do předních kapes, jenom kapesníky, který jsem hodila rovnou do koše. Teď do pravý zadní...

Vytáhla jsem pakl bankovek a byl fakt tlustej! Zírala jsem na něj a nechápala, kde se tam jako vzal... Rychle jsem rozepla druhou zadní kapsu a tam byly taky prachy! Tak o půlku míň, to teda jo, ale sakra pořád dost peněz! S tímhle paklem jsem sem teda ani nedojela, kde jsem k nim přišla?

**

Ta je tak... Roztržitá. Roztomilá. Legrační. Potlačil jsem zakoulení očima nad svým uvažováním. Jsem z ní tak zmatený a očividně můj úsudek není jasný a střízlivý. Ale teď jsem si prostě nemohl pomoct. Zašpinila se skoro celá od majonézy, k tomu ještě postel...

Klaply dveře od koupelny, jak se za nimi zavřela, a bylo podezřelé ticho. Jenom voda tiše hučela, ale asi jen v umyvadle.

Prohrábl jsem si vlasy a zavřel unaveně oči. Před chvílí tady prostě stála a tak hezky se smála, bezstarostně, i když trošku stydlivě. Ruku, kterou si předtím tak náruživě olizovala, držela dál od těla... Všiml jsem si, že jí ještě trochu majonézy zbylo na zápěstí, taková malá kapka. Můj unavený mozek mi na okamžik podstrčil představu, jak ji jemně uchopím za ruku, pak tu kapičku pomalu slíznu...

Z koupelny se ozvalo překvapené vyjeknutí.

Vykulil jsem oči a prudce se v křesle narovnal.

Raději půjdu zkontrolovat tu postel... Vstal jsem a došel k lůžku. Sklonil jsem se a ano, zdá se, že půjde oddělit. Odsunul jsem tedy noční stolek kousek stranou a snažil se odtáhnout jednu postel od druhé... Jenže ač jsem do toho vložil hodně síly, nepohnula se ani o kousíček. Ještě několikrát jsem svůj pokus zopakoval, ale marně.

Slyšel jsem, jak se spustila sprcha.

Tak. Za chvíli vyjde Isabella ven, tak bude lepší, když se poohlídnu po nějaké té dece. Dnes jsme tedy spali pod jednou velkou přikrývkou... Ale teď už jsme oba při smyslech, že. Zašel jsem do předsíně, kde stála vysoká skříň se zrcadlovými dveřmi a otevřel ji. Za jedním křídlem v dolní polici ležel Isabellin pootevřený kufr. Všechno v něm bylo tak naházené, že víko ani nepřiléhalo. Zaklonil jsem se a všiml si, že nahoře vzadu opravdu leží nějaká deka a náhradní polštář. Natáhl jsem se pro oboje, ale polštář mi upadl na Isabellin kufr. Kdyby mě teď viděla, jak se skláním k jejím věcem, určitě by se jí to vůbec nelíbilo... Jenže sprcha dál tekla.

S polštářem a dekou v náručí jsem ještě chvíli stál u jejího zavazadla.

Jenom se krátce podívat... Mohlo by mi to o ní něco napovědět...

Na co to myslím?! Hrabat se jí v kufru?! Zamračil jsem se. Jenže zvědavost mě přemohla. Odložil jsem lůžkoviny na zem a opatrně nadzvihl horní část kufru... Do asi dvaceticentimetrové škvíry padalo jen málo světla, ale víc jsem se stejně neodvážil. Cítil jsem, jak mi buší ve spáncích a jak rudnu, ale přesto jsem se ještě více sklonil a nakoukl dovnitř. Hromady lehounkých látek jejího oblečení se přes sebe vrstvily, takže na první pohled nebylo vidět nic zásadního. Ale tamhle v rohu... Nějaké barevné desky a z nich čouhající papíry...

Ani jsem si nevšiml, kdy se sprcha zastavila.

Slyšel jsem, jak se dveře koupelny otevřely a rychle jsem přiklopil kufr. Popadl jsem deku a polštář, zavřel skříň (ještě že to šlo tak tiše) a snažil se klidně nakráčet zpět do pokoje. Díval jsem se do země, protože jsem se začal tak strašně stydět, že bych se nejradši propadl. Co jsem to vlastně udělal? Hrabat se jí v soukromí? Co jsem vlastně chtěl najít?

A udělala by to taky?

Kroutil jsem hlavou a snažil se splynout s okolím. Položil jsem polštář rovnou na koberec a chystal se lehnout, když mě Isabella vyrušila.

**

Vyšla jsem z koupelny celkem rozhodnutá, že se podělím o svůj objev. Nebo aspoň o jeho část. Do mých peněz mu ostatně nic není, ale tak na nějaký základní věci by to bylo dobrý, že jo. Jídlo a tak. Zkřížila jsem ruce na prsou, aby přes tu košilku neviděl nic podstatnýho, a koukala, kde je. Trochu jsem doufala, že až vyjdu z koupelny, bude třeba ještě sedět v křesle a pak se na mě podívá... S tím svým pěkným úsměvem... Trhla jsem hlavou a zamračila se. Že bych si dala ještě jednu sprchu, tentokrát studenou?

Přišel z předsíně, v rukách polštář a deku a díval se do země, jakoby nad něčím strašně přemejšlel. Položil polštář na zem vedle postele.

„Hm, poslyš, něco jsem našla.“ Trapko! Co je na tom, říct jeho jméno?

Tázavě se na mě podíval. Čekala jsem, kdy už konečně sjede svýma očima dolů, na moje téměř holé nohy, ale jeho pohled setrvával na mých očích tak pevně a dlouho, že mě to normálně znervóznilo.

Přešla jsem pomalu k posteli a sedla si na opačný kraj, než u jakého stál, ale čelem k němu.

„Totiž... Našla jsem při praní kalhot nějaký peníze v zadní kapse. Nemám páru, kde se tam vzaly, protože takovej balík jsem předtim určitě neměla... Ale... No, mohly by se hodit, ne?“

Obočí měl teď někde asi v půlce čela, než se ale podíval stranou a trochu se zamračil.

„Jsou to tvoje peníze, Isabello.“ Teď jsem se mračila i já.

„No tak hele, nemám ráda, když jsem někomu něco dlužná. Navíc seš celkem slušnej, takže bych taky ráda přispěla něčím,“ neurčitě jsem rozhodila rukama. „Když jsi zatáh ten hotel.“

„Zítra se chystám zavolat domů, požádám bratra o nějaké peníze. Tohle je prostě... Celé moc složité, ale rozhodně neočekávám nic zpět. Byla to i moje hloupost, Isabello. Ty mi nejsi nic z toho dlužná.“ Stál tam na své straně postele, trochu rozpačitě se poškrábal za krkem a podíval se stranou. Dělá si srandu? Nebude chtít ani babku zpátky? Zaraženě jsem ho pozorovala a začala si kousat ret.

„Bello,“ pípla jsem. Ach. Jo.

„Prosím?“ kouknul se zas na mě trochu nechápavě.

„Neříkej mi už Isabello. Leze mi to krkem, když mě tak oslovuje někdo, kdo neni úplně cizí.“

„A já nejsem úplně cizí?“ usmál se zamyšleně. Málem mi nad tím výrazem změkla kolena. Jen málem!

Beze slova jsem zalezla do postele, přikryla se, a otočila se k němu zády. Chvíli tam postával, pak zhasnul a lehl si na zem.

„Dobrou noc, Bello,“ ozvalo se tiše. Srdce se mi při tom zvuku rozbušilo jak splašený. Chtěla jsem... Ale né, to je trapný! Ale tolik jsem chtěla... Aspoň ještě jednou...

„Hm?“ nadzvedla jsem se trochu na posteli, jakože jsem nerozuměla. Bože, jsem já ale trapka!

„Řekl jsem... Dobrou noc. Bello,“ ozvalo se znovu. Zdálo se, že se při tom usmíval, ale jak to můžu vědět jistě?

„Dobrou noc.“ Řekni-to-řekni-to-řeknitóóó!!! Jeho pitomý jméno!!!

Zachumlal se víc do deky a bylo ticho. Zírala jsem do tmy před sebou, vyvedená z míry. Snažila jsem se několikrát přinutit víčka, aby zůstala zavřená, ale po chvíli jsem si vždycky uvědomila, že zase jen čumim do tmy. Představovala jsem si scénáře jak z nějakýho ujetýho filmu, jenže jsem si nemohla pomoct. Zkoušela jsem to nepříjemný, co se mi s nim přihodilo, nějak odsunout stranou, aby zbylo jen to pěkný... A zbylo toho docela dost. Ale strašně mě znepokojovalo, že na to vůbec myslim! Copak je to pan Dokonalej?!

„M-hmm,“ ozvalo se tichounce. Zarazila jsem se a poslouchala jeho dech. Byl pravidelný, hluboký a nakonec mě dokonale uspal.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  miamam (13.02.2012 08:18)

Páni, takových úžasných komentářů A tolik!!! Děkuju vám, holky, tohle je strašně povzbuzující...

Ambro, já se teď jdu někam schovat pod deku nebo do peřiňáku, protože u tvého komentu vyloženě rudnu, ne červenám... (né, ten smajlík je pořád spíš takový růžolící, takže nedostatečný) Díky

16)  ambra (12.02.2012 23:59)

Milá miamam, tahle povídka je jako nejlepší romantický film, který jsem kdy viděla. Opakuju se, omlouvám se, ale počet hluchých míst - 0, počet nadbytečných vět - 0, počet klišé - 0. Sypeš jednu perlu za druhou, celé mi to běží před očima a já se střídavě chechtám a střídavě vzdychám spolu s tvou Bellou nad tvým, naprosto dokonalým Edwardem.
Těším se, až ho ta podlaha začne tlačit

14)  Dennniii (10.02.2012 10:57)

Tohle je tak úžasná povídka.
No prostě se tam rozhodně něco rýsuje a to oboustraně. *fworks*
Bella a bageta... a televizní pořad o páření...
No prostě to nemá chybu
A Edward jak jí chtěl nenápadně prohledávat kufr.
Teda docela by mě zajímalo kde vzala ty prachy. No snad se to dozvíme i jestli byla či nebyla svatební noc.
Moc moc se těším na pokračování!!!

13)  Lucinka (10.02.2012 08:57)

to je dvojka super povídka

12)  kytka (09.02.2012 22:53)

Myslím, že v tom začínají oba pěkně lítat. Nemotorná Bella nezklame a usmívající se a prohrabující si vlasy Edward už vůbec ne. Skvělé čtení.

11)  Lenka326 (09.02.2012 21:33)

Já se z nich picnu! Bella zakopávající o vlastní nohu, umatlaná od majonézy, zaléhavající ovladač k TV, snažíc se vypnout pořád o páření, taky pokukující po Edwardovi, pradlenka a nálezkyně hromady peněz. To je teda směsice... A Edward, neuvěřitelně překvapený tím, že se mu zdá roztomilá. Ajajaj. Pěkně se to vyvíjí, co bude dál?

9)  lumik (09.02.2012 19:53)

Jéééééé No Bella je prostě klikař

8)  Nosska (09.02.2012 19:00)

To je taková smolařka
A on, takovej broučínek
Doufám, že než se dadějeme, tak mu dovolí spát s ní v jedný posteli, když už jsou ti manželé...

6)  mima19974 (09.02.2012 17:06)

Krásne!!!

5)  Marcelle (09.02.2012 17:05)

Hezké, moc hezké jsem zvědavá jestli se dozvíme co se vlastně tu noc co se vzali dělo

4)  Marvi (09.02.2012 16:38)

Kde k těm penězům přišla? No já doufám, že se to nějak ještě dozví. I ta jejich svatba musela být zajímavá

3)  nikaok (09.02.2012 16:14)

Krásna kapitola... žeby sa tam už niečo rysovalo???? teším sa na pokračko----- a nech sa ľúbiaaaaa

2)  KalamityJane (09.02.2012 14:52)

teda, do povídky jsem se začetla až teď a je moc super Jsem zvědavá, jak ten týden přežijí

1)  Twilly (09.02.2012 14:46)

Že by se nám blížil Valentýn, Emiku? No... docela mi to pohladilo udšičku. Teda, když jsem si nepředstavovala tu scénu s ovladačem a na plný koule řvoucím dokumentu o páření a zvířecích námluvách

1