05.08.2010 [17:01], Hanetka, Poezie, komentováno 21×, zobrazeno 4302×

Když se ztratí moje prozaická Múza,

přepadne mě stesk a  děsná hrůza.

A jak tak v tmavou beznaděj se nořím,

v zoufalství tyhle nyvé verše tvořím.

Tak místo abych pilně psala Anděly,

praštěná Múza mi zase báseň nadělí.

Láska.

A srdce jako křišťálovou vázu

naplní květy s vůní zimostrázu.

A každý dotek tvých rtů nebo dlaně

přidá tam další. Je dost místa na ně?

Každý svůj dech i pohled věnuji ti,

slunce mé lásky i o půlnoci svítí.

Rozchod

A z vázy z křišťálu jsou střepy.

Najde se někdo, kdo ji zase slepí?

Kdo vrátí do ní polámané květy,

kdo políbí mé okoralé rety?

Ztratil ses v dálce, zmizels bůhvíkam,

a já tu denně jenom s pláčem usínám.

Návrat.

A zase cítím slabost v kolenou

když moje rty si na tvé vzpomenou.

Tvůj úsměv rozpouští mé srdce zmrzlé v ledu,

ten pohár štěstí má však tajnou příchuť jedu.

Jak se svým osudem se vyrovnám,

když jiné srdce já teď zlomit mám?

Shrnutí

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  Hanetka (05.08.2010 17:21)

Mám zas nějaký akutní záchvat rýmování, tak buďte prosím shovívaví. Není to divné, že většinou je k těmhle básním inspirací Nový měsíc?

«   1 2