15.04.2010 [14:15], Ajjinka, ze série Beautiful Evil, komentováno 10×, zobrazeno 4108×

„Beru tě za slovo, upíre!“ :)

9. kapitola

Byl jsem tak vykolejený, že jsem ji nechal. Zmateně jsem se na ni podíval. Zářivě se na mě usmála. Ohnula se ke mně, rukou mi rozpustile prohrábla vlasy a rozcuchala je.

„Jdu se umýt,“ řekla jen, popadla ručník a vydala se směr koupelna. A já zůstal sedět jako opařený. Tak tohle jí nedaruju!

Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Ona si prostě odešla! Nechala mě tu úplně vyvedeného z míry. Očima jsem stále hypnotizoval dveře, za kterými zmizela, a snažil se do nich propálit díru.

Bylo slyšet šustění oblečení, jak se postupně snášelo na zem. Nakonec se rozezvučela sprcha.

Chvilku jsem chlípně zvažoval, že by nebylo úplně od věci, mít rentgenové vidění. Když jsem si uvědomil, nad čím přemýšlím, měl jsem chuť si nakopat. Rozhodně bych si to zasloužil! Raději jsem pohled odvrátil.

Snažil jsem se jakkoliv zaměstnat svou mysl, což bohužel s vidinou toho, co se děje za dveřmi, nebylo až tak jednoduché.

Otevřel jsem okno, abych vyvětral a zároveň si pročistil hlavu. Do místnosti začal okamžitě proudit chladný ranní vzduch. Zhluboka jsem se nadechl a nasál do sebe svěží vůni lesa. S tou jako by do mě vstoupil čerstvý proud energie. Právě začínalo jaro a z lesa to i na dálku vyzařovalo.

V rychlosti jsem ještě ustlal postel a načechral polštáře. Alespoň nějak jsem na chvilku zaměstnal i ruce.

Rozhlédl jsem se po pokoji, nikde nebylo nic, co bych mohl poklidit, popřípadě srovnat. Zavřel jsem okno a šel si sednout zpátky do křesla. Rukama jsem požitkářsky přejel po opěradlech a protáhl se.

Z koupelny se najednou začalo ozývat broukání, které bylo tlumené šumem vody. Nebyla to žádná určitá melodie, a o to více mě fascinovala. Dál jsem zaujatě poslouchal, dokud voda neutichla. Teď už bylo slyšet jen tiché hrdelní pobrukování.

S vnitřním škubnutím jsem si uvědomil, že si díky svému výstupu nevzala žádné nové oblečení. Nervózně jsem se ošil a zavrtal se hloub do křesla, které vrzavě zaprotestovalo.

Přeci mi tu nebude přecházet nahá! Při té představě jsem v duchu zaúpěl. Vím vůbec, čeho je schopná? Po jejím ranním, vlastně i včerejším, představení si nejsem tak úplně jistý. Nikdy bych neřekl, že se v ní skrývá tolik potlačované vášně.

Slyšel jsem ťapkavé kroky a dveře se pomalu otevřely. Zatajil jsem dech a zprvu byl skálopevně odhodlaný nezvednout zrak, což se mi samozřejmě nepovedlo.

Oddechl jsem si. Její nahé tělo zakrývala osuška. Úleva však netrvala dlouho, protože i tak toho bylo dost k vidění… a ještě s mou představivostí…

Sledoval jsem její dlouhé nohy, které nejistě kráčely blíž ke mně. Pohled jsem zvedal postupně výš, přes pohupující se boky, ploché bříško, vzdouvající se hrudník, odhalená ramena, jemný obličej, který byl ještě načervenalý z horké vody, až k turbanu, který měla ledabyle upevněný na hlavě.

Nakonec, a to zcela záměrně, jsem si nechal její oči. Šťastně zářily a pohrávaly v nich jiskřičky. Vypadala kouzelně.

Usmál jsem se a dál na ni nejapně zíral. Připadal jsem si jako drogou ovládaný hlupák.

Došla k posteli a posadila se na její kraj. Nelíbilo se mi, že je ode mě tak daleko. Nesouhlasně jsem se zamračil.

Nadzvedla jedno obočí a koutky úst se jí povytáhly do úsměvu.

„Copak?“ zeptala se vesele a přitáhla si obě nohy na postel.

Ihned jsem byl vedle ní. Ani se nelekla, jen se pobaveně zasmála. Její smích postupně vyzněl do ztracena, jak se atmosféra kolem nás měnila. Natáhl jsem se blíž a pohladil ji po ještě teplé tváři.

„Na tohle bys měla mít zbrojní pas,“ zašeptal jsem a naklonil se k ní. Nosem jsem se jí dotýkal na krku. Nádherně voněla, žádný parfém na světě by její vůni nepředčil. Dech se jí zadrhl a srdce se rozjelo na plné obrátky. Krev jí na krku rytmicky pulzovala a já se kochal tou podívanou. Před rokem bych něčeho takového nebyl schopný. Usmál jsem se tomu a můj dech její přehřátou pokožku ochladil.

„Tohle bys neměl lidem dělat,“ vydechla omámeně a hlavu zvrátila dozadu. Tělem se natiskla víc na mě.

Nabízela se mi, naprosto okatě to dávala najevo.

Ruce se mi samy přesunuly na její záda a přitiskly ji na mě. Rty jsem jí jemně přejížděl po krku a líbal ji až k bradě. Nechal jsem ji ale na opravdový polibek čekat. Není jediná, kdo má trýznitelské nadání.

Vzdálenost našich rtů jsem přerušil až po jejím zakňučení a zmučeném pohledu.

Nadšeně jsem ji líbal. Objímal její rty, které se rozhodně nenechaly zahanbit a nesměle dováděly s těmi mými.

Tiskl jsem ji k sobě, možná až moc, protože po chvíli ležela přitisknutá nade mnou. Ručník z hlavy jí sklouzl dolů a její vlhké vlasy mě šimraly na krku a tvářích…

Tentokrát se nekonalo žádné vášnivé vzplanutí. Naše polibky byly něžné, plné oddanosti k tomu druhému. Stejně tak naše milování bylo jiné. Pomalé a intenzivní. Cítil jsem kolem nás všechno to napětí. Dokonale mi zamotávala hlavu. Nedokázal jsem se jí nabažit a nevěřil jsem, že toho budu vůbec někdy schopný.

Ležela mi na hrudi a mělce oddechovala. Nespala, rukou mi jezdila po břiše. Bylo to příjemné, jak mi její teplé prsty ťapkaly po těle. Jednu ruku jsem měl složenou za hlavou a tou druhou přejížděl po jejím nahém boku.

Bylo až neuvěřitelné, jak spokojený a úplný jsem si připadal. Když mám vedle sebe ji, mám vše.

Natočil jsem hlavu blíž k ní a políbil ji do vlasů. Hned jí na tváři zazářil úsměv.

„Bylo to nádherné,“ zamumlala tichounce. V jejím hlase jsem zaslechl slabý samolibý podtón.

„Ty jsi nádherná.“

Pobaveně si odfrkla. „Jsi hrozný lhář,“ obvinila mě, ale než jsem stačil cokoliv namítnout, pokračovala: „Ale stejně tě miluju,“ řekla, natáhla se a jemně mě políbila. Mozek jsem měl najednou jako pod těžkou mlhou. Proč něco namítat?

Hodnou chvíli jsme leželi mlčky. Ticho přerušil zase její hlas.

„Kolik je hodin?“ zeptala se. Zněla najednou otráveně. Nerozuměl jsem tomu.

„Budou čtyři,“ odpověděl jsem zmateně. Hlasitě zasténala. „Co se děje?“ plašil jsem a sedl si.

„Musím uklidit,“ zanaříkala a já se úlevně zasmál. Ta mě opravdu dokáže vyděsit. Chtěl jsem si lehnout zpátky, ale zastavila mě syknutím. Nadzvedl jsem obočí a tázavě se na ni podíval. Byla očima přikovaná na mém těle, zkoumala ho pohledem a vypadala lehce zasněně. Mé ego opět zaplesalo a přičetlo si pár bodů navíc. Pokřiveně jsem se usmál a jednu z dek omotal kolem sebe.

„Hej!“ zaprotestovala.

„Myslím, že jsi toho viděla už dost,“ popichoval jsem ji a postavil se na nohy.

„To není fér!“ bouřila se a zahrabala se víc pod přikrývky.

„To určitě není, lásko, ale už bys měla vážně vylézt ven, tedy… pokud nechceš strávit celý den v posteli.“ Mně by to nevadilo, evidentně ani jí, protože se hromada dek jen zavrtěla.

Přešel jsem k místu, kde měla nohy, a strčil ruku pod deku. Hromada ihned ožila.

„Ne! Nelochtat!“ smála se zadýchaně, aniž bych se jejího chodidla byť jen dotkl.

„Pelešit se můžeš jindy,“ popoháněl jsem ji.

„A budeš se pelešit se mnou?“ vyhrkla. Pak si zjevně uvědomila, co řekla a začervenala se.

„Když nebudeš zlobit,“ připustil jsem.

„Beru tě za slovo, upíre!“ prohlásila, zrovna když se snažila vyhrabat ze všech těch dek. Zachechtal jsem se a šel posbírat své oblečení. Košile ležela přehozená přes stolní lampu a kalhoty jsem musel lovit pod postelí.

Když jsem se znovu podíval na Bellu, měla už oblečené spodní prádlo a skákajíc po jedné noze, na sebe natahovala ponožku. Málem by sebou praštila o zem, kdyby ji nezastavila zeď. Ihned jsem byl u ní a držel ji ve svém bezpečném objetí.

„Mohla bys být, prosím, opatrnější?“ ponoukal jsem ji, ale nedělal si žádné plané naděje.

„Pokusím se,“ pípla a schoulila se blíž ke mně. Po pár vteřinách se zachvěla, což bylo znamení, abych ji pustil.

„Promiň,“ špitl jsem a ještě ji pohladil po ruce. V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomil, že jí bude zima.

Oblékli jsme se a já se musel rozesmát. Zvědavě se po mně ohlédla.

„Jsme jako tajní milenci,“ vysvětlil jsem jí důvod mého smíchu a pohledem střelil ke dveřím, „kdy přijde tvůj manžel?“ zeptal jsem se zhrozeně a očima začal hledat vhodný úkryt.

Zvedla oči v sloup, ale koutky úst jí cukaly. „Manžel nevím, ale náčelník Swan tu bude zhruba za hodinu a já nemám nic uděláno. Měl byste utéct nebo se schovat. Na pánské návštěvy v jeho nepřítomnosti má celkem jednoznačný názor,“ pronesla vážně, a jakmile viděla, že se vypočítavě koukám na postel, dodala: „Ale pozor, pod postel se dívá preventivně.“ Snažil jsem se zatvářit vyděšeně, ale dělalo mi potíže udržet vážnou tvář.

„Pojď, ty můj Romeo,“ pobídla mě usměvavě a táhla mě za ruku pryč. Zaparkovala mě v obýváku na gauči a odešla pro něco do komory, z které se po chvíli začal ozývat rámus. Pak silně bouchly dveře.

Když má láska spočinula ve dveřích, vyprskl jsem smíchy a nemohl přestat. Zpražila mě pobaveným pohledem a vrtěla u toho hlavou. Nevšímala si mého ustavičného smíchu, který nešel zastavit, a přešla na druhou stranu místnosti.

„Pro-promiň! Ale co-co to j-j-je?“ vyhekal jsem s obtížemi.

„To je Charlieho vynález,“ vyjasnila a ukázala si letmo na záda, na nichž měla za popruhy jako u batohu pověšený vysavač. V ruce třímala hubici toho monstra a vypadala jako jedna postavička z Krotitelů duchů. Bližší průzkum onoho vynálezu ve mně vyvolal snad ještě silnější příliv smíchu.

„Charlie?“ Opravdu jsem netušil, že má takhle vynalézavého ducha.

„Jasně. Je to praktický,“ zamávala na mě volnou rukou, „místo pro pivo.“ Že mi to nedošlo!

Rozhodně jsem nechtěl jen tak sedět a sledovat, jak uklízí. Donesl jsem tedy z pokoje špinavé nádobí od snídaně a v rychlosti ho umyl. Také jsem stihl utřít prach a nádobí zase sklidit.

„Páni, s tebou uklízet, to je radost,“ usmála se Bella a políbila mě.

„Pozorovat tebe je radost.“ Lehce se zakabonila.

„To jsi mě stihl i sledovat?“ řekla nevěřícně. Já se jen lišácky usmál a vrátil jí neposedný pramínek vlasů za ucho. „Jsi neskutečný,“ vydechla. Znělo to lichotivě.

„Já vím,“ řekl jsem a taky ztišil hlas.

„A já tě miluju,“ zamumlala omámeně a ruce mi vyhoupla za krk. Cítil jsem, jak mi jemně přejíždí prsty po zátylku.

„Já vím,“ zopakoval jsem a přiblble se u toho usmíval. Uchechtla se a její dech mě pošimral v důlku na krku.

„Celého bych tě snědla,“ zašeptala a kousla do místa krční tepny. A já? Já se jen dál přiblble culil.

<< Ajjinka >>

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Twilly (14.02.2012 19:06)

A zase si hrajem, co? Ajjo a nemohla bys mi tohodle Eďouška půjčit na úklid

9)  Janeba (08.12.2011 13:14)

Teď jsi to zazdila, Ajji!! Tak se těším na další pelešení a ty mi připomeneš úklid, na který jsem se kvůli tobě vybodla! Sice se tu řehtám nad vynálezem Charlieho a říkám si, že by se mi Edward hodil, ale toho bych brala i bez toho úklidu!!!
Děkuji!!!

8)  Paja (07.11.2011 11:16)

Charlie a jeho zlepšovák Krotitelka duchů pozorovat Bellu je opravdu nebezpečná záležitost, ta se dokáže zmrzačit i při oblékání ponožky

7)  Ree (20.06.2010 15:32)

Já se taky přiblble culím, ale je mi to naprosto fuk Dneska ze sebe asi normální komentář nevypáčím

6)  ambra (19.06.2010 13:51)

Ajji, kromě toho, že jsem z toho naprosto zmámená a uchechtaná, což je neobyčejná kombinace, musím taky říct, že máš neskutečně bohatý slovník a moc hezky píšeš!

5)  Karolka (12.06.2010 11:33)

Krotitelé duchů!
A jinak to zase bylo samé ááách a óóóch: Jejda, Ajjinko, tys mi udělala krásnou náladu!

1)  sakraprace (23.04.2010 18:50)

To byla tak nádherná pohodička, vůbec jsem se od toho nemohla odtrhnout. Píšeš nádherně.

1