15.04.2010 [13:52], Ajjinka, ze série Beautiful Evil, komentováno 9×, zobrazeno 4449×

Obyčejný nudný den na forkské střední v podání našich dvou hrdinů :)

4. kapitola

Toho dne spala velmi neklidně. Stále se převalovala a házela kolem sebe rukama. Jednou máchla tak nešťastně, že se trefila přímo do mého ramena. Ruka ji musela bolet, při nejmenším si ji musela narazit, ale ona ze sna ani nezasténala, jen se převalila na bok jakoby nic.

Neuběhla ani půl hodina a Bella si pro sebe začala něco žvatlat. Byl jsem na její noční proslovy už zvyklý, ale tentokrát jsem ničemu nerozuměl… Až najednou prudce vydechla a slabě, hlasem chraptivým od spánku, zamumlala: „Ne, vidličky ne.“ Musel jsem zdusit smích v pěsti, abych ji a Charlieho, který spal jen o pokoj dál, nevzbudil. Ráno se jí musím zeptat, co se jí zdálo. Snad si to bude pamatovat.

Budík ukazoval 7 ráno a Bella už o poznání klidněji oddechovala po mém boku. Opřel jsem se o loket a díval se na ni. Vypadala tak sladce a nevinně. Vlasy měla divoce rozházené na polštáři, jak se v noci převalovala. Rty měla lehce pootevřené a mělce dýchala. Znovu jsem v sobě pocítil neuvěřitelnou potřebu tuhle dokonalou bytost chránit a hýčkat.

Levou rukou jsem jí odhrnul vlasy z čela. Pod mým studeným dotekem se lehounce usmála, pořád ale spala. Jemně jsem jí prsty přejížděl po tváři až ke koutku úst, kde jsem se váhavě zastavil. Dodal jsem si odvahu a co nejlehčeji jsem jí prstem přejel po plném, narůžovělém spodním rtu. Cítil jsem na svých prstech její teplý dech.

Natáhl jsem se blíž k ní, naklonil se a zlehka přitiskl své studené rty na její teplé. Zavřel jsem oči a plně si tuhle chvíli vychutnal. Přesně jsem poznal, kdy se probudila, protože její rty přestaly být pasivní. Odtáhl jsem se a otevřel oči. Ona je měla stále zavřené, na rtech jí pohrával lenivý úsměv.

„Dobré ráno, lásko,“ zašeptal jsem tiše snažíc se nikterak nenarušit tenhle moment.

Víc se usmála a protáhla si ruce za hlavou. Jen co to udělala, přidušeně sykla bolestí. V dalším okamžiku už si mnula ruku.

„Bolí?“ ptal jsem se poplašeně a očima neklidně těkal mezi její rukou a bolestivým úšklebkem na její tváři.

„Jo, ale to bude dobré,“ uklidňovala mě a podle stále vyplašeného výrazu taky sebe. „Drtila jsem v noci kameny?“ zeptala se s nadsázkou v hlase a odlehčila tak náhle napjatou atmosféru.

„Rozhodně ses o to pokoušela,“ odpověděl jsem kysele a dlaní jí chladil pěst, která teď byla o něco větší než obvykle.

„Mně se nikam nechce,“ mumlala nespokojeně a víc se zahrabala do peřiny, z které sálalo teplo.

„Musíš,“ povzbuzoval jsem ji, „pokud chceš odmaturovat,“ škádlil jsem ji.

Poraženě zaúpěla. „Za 100 let to zvládnu levou zadní,“ odpálkovala mě.

Zasmál jsem se a přivinul si ji k sobě blíž. „Za 100 let tě nebudu muset tahat z postele,“ řekl jsem něžně a políbil ji do vlasů.

„Seš si jistý?“ opáčila vyzývavě. Přetočila se na bok a rukou mi provokativně přejela po hrudi. Rozpačitě jsem se usmál. Pobavilo ji to.

Odstrčila od sebe peřinu a posadila se na kraj postele. Chvilinku jen tak seděla a máchala nohama, jak se snažila pořádně probrat. Pak vyskočila na nohy a vesele si poskočila. Bavil jsem se pohledem na ni… Docupitala až k jedné ze skříní, otevřela ji a málem do ní zapadla, jak se naklonila, aby našla nějaké oblečení.

Na mysl mi přišla její včerejší slova. Nemohl jsem se nezeptat. „Bello?“

„Hm?“ ozvalo se tlumeně z útrob skříně.

„Co se ti dnes v noci zdálo?“ zeptal jsem se nedočkavě. Narovnala se a otočila se čelem ke mně. Mezi obočím jí vystoupla slabá vráska, jak se zamyslela. Najednou zmizela a spokojeně se usmála.

„Byli jsme spolu na večeři,“ odpověděla skoro hrdě, že si vzpomněla. Zasmál jsem se. Takže večeře, no ta musela být úžasná! „Proč?“ ptala se vyvedená z míry mým smíchem. Nerada byla nezasvěcená. Jen jsem zavrtěl hlavou… Našpulila rty, něco se chystala říct, ale nakonec si to rozmyslela a otočila se zpátky ke skříni.

„Já tu Alice vážně uškrtím!“ zanadávala funivě a vytáhla ze skříně krátkou sukni, která víc odhalovala, než zakrývala. Radši jsem si v tom Bellu netroufl představovat. Tak pevné ovládání jsem rozhodně neměl. „To si vážně myslí, že si tohle vezmu na sebe?“ vyštěkla nakvašeně a kriticky si oblečení měřila pohledem.

„Nemyslí, ale tajně v to doufá,“ zasmál jsem se. Protočila oči. Popadla nějakou kopičku prádla a odešla do koupelny… Vstal jsem a rychle ustlal postel, která vypadala jako by v ní jezdil tank. Přešel jsem ke dveřím a posadil se do houpacího křesla. Z koupelny se ozývala tekoucí voda, která po chvíli utichla.

Do pokoje vešla už upravená a učesaná. Při pohledu na postel se malinko zarazila, ale pak na ni hodila pyžamo. Šoupavým krokem se doploužila až ke mně a vyhoupla se mi do náruče. Ruce si založila do klína a hlavu si opřela o mou hruď.

„Pěkně jsi nám ustlal,“ pochválila mě. Pro sebe jsem se usmál.

„Půjdeš se nasnídat?“ broukl jsem jí do vlasů. Kývla hlavou, to byl signál pro mě… S ní v náručí jsem se zvedl a donesl ji až do kuchyně, kde jsem ji postavil na chladnou, dřevěnou podlahu. Po špičkách, jak ji nohy jen v ponožkách zábly, odskákala ke špajzce. Zašátrala rukou v nejvyšší poličce, na kterou ani neviděla, a s vítězným úsměvem svírala v ruce 2 müsli tyčinky.

Sedla si na židli, jednu tyčinku otevřela a druhou položila na stůl. Celou dobu jsem ji sledoval.

„Nechceš taky?“ zeptala se nevinně a ukázala na tyčinku na stole.

Zvedl jsem oči v sloup. „Nemám chuť,“ řekl jsem bezvýrazným hlasem, který ke konci trochu ožil. „Ovšem snídaně by bodla,“ zasmál jsem se ve chvíli, kdy jsem hravě přitiskl své ostré zuby k jejímu krku. Z úst jí unikl slabý roztřesený smích. Natočila hlavu, vlasy jí sklouzly dolů a více tak odhalily krk.

„Dej si,“ pronesla rozpustile a dál ukusovala tyčinky. Rukou jsem jí přejel po místě, kde ještě před chvílí byly mé zuby. Pod prstem mi divoce tepala její krev. „Lákavé,“ řekl jsem toužebně a políbil ji na to samé místo.

Radši jsem se na chvíli odklidil dál od ní. Doběhl jsem nám do jejího pokoje pro tašky s učením. Když jsem se vrátil zpátky dolů, cpala do sebe poslední kousky té druhé tyčinky. Všimla si mého pohledu a zašklebila se. „Nechtěls? Nechtěls,“ zasmála se a strčila si poslední kousek do pusy.

Přiřítil jsem se k ní a políbil ji. Byla zaskočená, ale polibek mi vrátila s až moc velkým nadšením. Odtáhl jsem se a ona se oblouzněně zakymácela. „Takhle to stačí, děkuju,“ zasmál jsem se tentokrát já.

„Výborně! Oba jsme posilněni, můžeme jít,“ zaradovala se a za ruku mě táhla ke dveřím… Navlíkla na sebe bundu a já jí na hlavu opatrně nasadil bavlněnou čepici a šálu jí obmotal kolem krku. V očích jí uličnicky zajiskřilo, natáhla se k věšáku a další šálou začala obmotávat i můj krk. „Abys mi nenastydl,“ řekla něžně, zatáhla za oba konce šály a natáhla se na špičky, aby mi vtiskla rychlý polibek.

Pobaveně jsem se na ni zadíval a ukazováčkem šťouchl do šedivé bambulky na její čepce…

Venku bylo už opravdu chladno a na silnici se vytvořilo náledí. Bella se vedle mě zachvěla a z pusy jí vyšla pára. Ani se nenadála a už si hověla v mém náručí. Byla schopná přizabít se na rovné podlaze, co potom na zledovatělých schodech. Neprotestovala a nechala se donést až k autu.

Otevřel jsem jí dveře na straně spolujezdce a ona poslušně nasedla. V mžiku jsem seděl vedle ní a zapínal topení… Bella se natáhla k rádiu a pustila ho. Autem se začala linout hudba. Podle slov jsem poznal neškodné Depeche Mode. Najednou se zničehonic zasmála. Zmateně jsem se na ní podíval. Zakroutila hlavou, na rtech stále úsměv.

„Když jsem byla malá, zpívala jsem tuhle písničku na maminčiných narozeninách,“ smála se. „Divím se, že se ten okamžik nezapsal do dějin.“ Teď už jsme se smáli oba.

Ke škole jsme dojeli během chviličky, ani nestačila dohrát ona písnička… Emmettův jeep už na parkovišti stál, zaparkoval jsem hned vedle něj a spěchal otevřít dveře mé královně. Vzal jsem naše tašky a Bellu objal kolem pasu, protože jsem si stále její vrtkavou chůzí nebyl jistý. Před vchodem už na nás čekala má rodina.

Emmett se přiblble usmíval a Alice si měřila Bellino oblečení. Nevypadala zrovna nadšeně.

„Přivedls ji v celku?“ smál se Emmett. „Dnes bych čekal, že ji přivedeš minimálně napůl. Dobře, Jazzi, vyhráls.“ Tiše jsem na něj zavrčel. Bella vedle mě zrůžověla, ale nedala se.

„Abych si nepořídila zapalovač, Emmette!“ pohrozila mu a oba se rozesmáli…

První hodinu jsem měl angličtinu. Pan Vargner byl zavalitý starý muž s tlumeným, chraplavým hlasem, který by uspal i upíra. Byl to dobrák a trochu slaboch. Hodiny s ním se neskutečně vlekly… Abych se nějak zabavil, sledoval jsem Bellu přes Angeliny myšlenky. Evidentně se také nudila. Sem tam si něco líně zapsala, jinak propiskou čárala po deskách sešitu. Nic nenormálního. Pak ale zvedla ruku a s mávnutím na profesorku se odploužila ze třídy.

Toho jsem musel využít. Zvedl jsem ruku a požádal pana Vargnera, jestli si můžu odskočit. Nevěnoval mi žádnou pozornost, jen pokynul rukou, že můžu jít.

Ze dveří jsem vyletěl jako blesk, rychle seběhl schody do patra a začichal. Hned mě do nosu uhodila její vůně, která vedla až k dívčím toaletám. Chvíli jsem váhavě ‚stepoval’ za dveřmi, ale jakmile jsem uslyšel spláchnutí, vrazil jsem dovnitř.

Už stála u umyvadla a očividně se lekla, protože jí z úst unikl výkřik, který jsem zdusil svými rty. Vykuleně na mě zírala, ale nebránila se. Odtáhl jsem se. Srdce jí bilo jako splašené. Dala se dohromady a jako by jí došlo, že mě má u sebe, se na mě vrhla. Líbala mě divoce. Přerývavě dýchala a ruce měla zavěšené kolem mého krku. Pevně jsem ji k sobě přitiskl. Její tělo se zachvělo, ale jestli zimou nebo návalem vzrušení, které jsem cítil já, jsem říct nedokázal.

Zadýchaně se odtáhla a lišácky se usmála. „Ale ale, pane Cullene,“ začala káravě, „to vás doma neučili, že chodit na dámské záchody je nevych-“ Zase jsem drtil její rty. „Budu si muset promluvit s Esme,“ řekla vážně, ještě pořád bez dechu, když jsem se zase odtáhl.

„Budeš muset jít.“

„Ty ne?“

Uličnicky jsem se usmál. „Právě jsem slyšel spláchnout o patro výš, asi půjdu zkusit štěstí tam.“ Sledoval jsem, jak se začala mračit.

„Ty příšero!“ nadávala a mlátila mě do hrudi semknutými pěstmi jako smyslů zbavená. Chytl jsem ji za zápěstí a přitiskl jí je k bokům. Vzpouzela se a vztekala… Znovu jsem se vrhl na její rty. Nejdřív se paličatě bránila, ale pak roztála jako první zimní vločka.

„Uvidíme se na obědě,“ špitl jsem jí zadýchaně do ucha a vyběhl pryč. Posadil jsem se zpátky do lavice a s potutelným úsměvem jsem se znovu vkradl do Angeliny mysli. Bella do třídy vstoupila až po chvíli, celá rudá, vlasy měla ještě trochu rozcuchané jako by právě svedla boj se záchodovým skřítkem. Ze všech sil jsem se snažil nesmát.

„Bello? Co se ti stalo?“ zeptala se Angela vyjeveně. Belle zčervenaly tváře trochu víc, rukama si zastrčila vlasy za uši. Už se nadechovala a pak jí lstivě zablýskalo v očích.

„Domlouvala jsem si rande s Mikem,“ řekla skoro hrdě a můj úsměv rychle zmizel. Věděl jsem, že moc dobře ví, že ji poslouchám, ale že by ji napadla taková šílenost, jsem nečekal.

Skoro jsem cítil, jak Angela vykulila oči. „Cože?“ křikla nahlas nevěřícně a pak si ihned zakryla pusu.

„Zkusit se má všechno, no ne?“ Pronesla vážně a pak se rozesmála. Já i Angela jsme ji nevěřícně sledovali. „Dělám si legraci! Měli byste se vidět!“

„Měli?“ ptala se Angela zmateně.

„Já řekla měli? Chtěla jsem říct měla. Samozřejmě,“ vymlouvala se.

Radši jsem ty dvě nechal o samotě. Nerad bych rozbil další školní lavici. Věděl jsem, že můžu být klidný, ale stejně mi to nedalo a vyhledal jsem Mikovu mysl, abych ji zkontroloval. V jeho hlavě jsem byl strašně nerad. Vždycky jsem díky němu byl rozzuřený, znechucený a cítil se podvedený, protože někdy jeho představy o Belle byly neuvěřitelně živé. Naštěstí myslel na samé triviální věci, nic co by se týkalo Belly… Stejně jsem si oddechl.

Další 3 hodiny se vlekly snad ještě víc než ty první. Bella už z hodiny neodešla a tak jsem jen mlčky trpěl.

V jídelně jsem byl mezi prvními. Sedl jsem si na naše obvyklé místo a za chvíli se ke mně přidal i zbytek rodiny. Díky Alice jsem věděl, že Bella přijde o něco dýl. Slečna Mellová jí totiž dala úkol navíc, pro který si musela sama dojít… Přes mysl jednoho z prváků jsem ji viděl stepovat před její kanceláří.

Snad přijde brzy, doufal jsem a v tu chvíli mi do hlavy vnikly ty nejméně žádané myšlenky.

Bylo šílené, na co ten pitomec Newton myslel! Ani jsem si neuvědomil, že v rukou svírám kraj stolu, dokud na mě Alice tiše nezavrčela. Nahodil jsem nevinný výraz a ruce si položil na stůl. „Jenom malinko.“

Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Jenom malilinko,“ škemral jsem dál jako malé štěně.

Utla mě pohledem. „Víš, jak dopadlo tvé minulé ‚malinko’,“ připomněla mi, i když zbytečně. Moc dobře jsem si sténajícího Mika s nateklou tváří pamatoval. Rty se mi při té vzpomínce samovolně roztáhly do úsměvu. Pod stolem do mě drcla nohou. „Ne,“ uzavřela to.

„Můžu snad za to, že neumí ani padat?“ Protočila oči a v myšlenkách trpce dodala: „Jako malý.“

Bella přišla těsně před koncem polední přestávky celá navztekaná. Pořád si pro sebe mumlala tiché nadávky na účet slečny Mellové. Bohužel se nestihla ani najíst, což se mi vůbec nelíbilo, protože ani její snídaně nebyla nikterak vydatná. Ještě tak aby mi tu omdlela.

Biologie s Bellou byla nejlepší hodina dnešního dne. Pořád jsme se pošťuchovali, načeš nás pan Banner musel několikrát napomínat. Bylo těžké vedle ní jen tak sedět a nemoct se jí pořádně ani dotknout. Kdykoliv se naše ruce jen přiblížily, bylo ve vzduchu cítit neuvěřitelné napětí.

Zhruba v půlce hodiny po mně Bella uličnicky mrkla, něco rychle naškrábala na malý papírek a posunula ho ke mně.

SRAZ DOLE

Nechápal jsem… Počkala až pak Banner začal psát na tabuli zápis, vzala jednu z tužek a nechala ji spadnout, nebo lépe řečeno hodila ji na zem. Rozpustile se na mě usmála a sesunula se pod lavici. Chvíli jsem rozpačitě nevěděl, jak se zachovat, ale když mě netrpělivě zatahala za nohavici kalhot, sklouzl jsem za ní.

„Co to-,“ umlčela mě naléhavým polibkem a mnou projela nečekaná touha. Snažil jsem se ji přitisknout blíž k sobě, ale nedostatek místa nám to neusnadňoval. Lavice hlasitě zavrzala a zezadu třídy se ozval tichý smích. Stěží jsme se od sebe odtrhli. Oba jsme zrychleně dýchali a její srdce poletovalo jako křídla kolibříka. Samolibě jsem se koutkem úst pousmál.

Posadil jsem se zpět na židli a připadal si podivně zkoprněle. Po chvilce se s rámusem a dalším vrzáním na židli vyškrábala i Bella… Radši jsem se na ni ani nedíval, protože další rande pod stolem by pro dnes bylo asi příliš. Už jsem se vážně nemohl dočkat, až zazvoní a my spolu budeme moct konečně odejít.

<< Ajjinka >>

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Twilly (14.02.2012 16:31)

Páč, zkusit se má všechno a pryč půjdu až to dočtu

8)  Ajjinka (14.02.2012 15:56)

Twilly, já nevím, proč to čteš Je to starý - jo, je to přeslazený, tak mazej pryč!

7)  Twilly (14.02.2012 15:46)

Já vím, že to asi není to, co bys ráda slyšela, ale tak nějak bych tě na slaďárnu tohodle typu ne to... netipla, nu co... koneckonců, nejde ti to vůbec špatně.

6)  Janeba (08.12.2011 00:19)

Ajjinko, báječně si užívám těch skvěle poskládaných písmenek, které vytvářejí tu báječnou pohodičku špičkování, schůzek na těch nejméně pravděpodobných místech , záchodcích a pod stolem, sakra taky bych si ještě dala říct! Je ro úplně přesně to co potřebuju! POHLAZENÍ a ve tvém případě je skvělé a dokonalé!!!
Děkuji!!!

5)  Paja (07.11.2011 09:45)

Sraz dole, tak to mě dostalo

4)  Ree (20.06.2010 14:08)

"Ne, vidličky ne!"
A potom záchod
A sraz dole Já umřu

3)  ambra (19.06.2010 11:04)

Já chci taky... Chci být přepadená na školním záchodku (až po spláchnutí!), chci se srážet dole, chci, aby nám někdo pěkně ustlal . Je to esence TW romantiky! Steph byla s těmi elektrickými scénami táááááák skoupá, tady si konečně doplňuju hladinku.

2)  Karolka (12.06.2010 10:07)

Mohli byste na mně smažit vajíčka... Hííííí... To byla krása! A moje výtlemy! Za záchodovýho skřítka bys měla dostat nějakou literární cenu.

1)  Nebraska (04.06.2010 07:53)

Eda na dámských záchodech! Úchyl! (No dobře, mně by nevadilo, kdyby tam za mnou vběhl, když by teda taky počkal, až budu hotová )
A Bella pod stolem - začíná být vážně oprsklá
Super, Ajji! Kuju

1