26.06.2010 [08:45], Texie, ze série Až za hrob, komentováno 7×, zobrazeno 2870×

Edward stále nemůže zapomenout a tak raději utíká z domu a bloumá po okolí. Při jedné ze svých toulek však spatří něco, co ho nejprve donutí zvážit stav své mysli. Zahlédne osobu, kterou nejprve považuje jen za halucinaci, ona je však mnohem skutečnější...

7. část

 Ubíhal rok za rokem a svět okolo se měnil, já však ne. Byl jsem stále stejný, zamrzlý v čase, neměnný. Stále jsem vypadal stejně a cítil stejně. Cítil tu beznaděj, zoufalství a bolest. Mnohé pronásledují noční můry ve spánku, jenže já spát nemohl. Přesto mě pronásledovaly na každém kroku. Stačilo zavřít oči a hned se mi vybavil ten den. Znovu a zase jsem Bellu viděl umírat...

Moji bolest částečně sdíleli i ostatní. Neměli ji sice příležitost více poznat, ale přesto ji už brali jako součást nás. Miloval jsem ji, patřila ke mně, a proto i k nám všem. Viděl jsem, jak je bolí každý pohled do mé strhané tváře. Jasper trpěl, kdykoliv jsem mu byl poblíž. Raději jsem utíkal tedy ven.

Bloumal jsem uličkami a nevnímal své okolí. Nezáleželo na tom, kam jsme se právě přestěhovali, šel jsem dál a snažil se odtrhnout od světa.

Slunce bylo opět skryté za mraky. Procházel jsem uličkami okraje městečka, poblíž kterého jsme nyní bydleli. Ruce jsem měl v kapsách a límec vyhrnutý. Netečný pohled jsem upíral před sebe. Uběhlo deset let a nic se nezměnilo. Stále ve mně znělo to zoufalství jako v ten den. Věděl jsem, že mě to bude pronásledovat navždy. Pohled do její konečně klidné tváře, když se postavila před ten náklaďák. Věděla, že je to konec. Konečně ukončí ten začarovaný kruh strachu a bolestí, do něhož ji zavřeli.

Kráčel jsem pomalu dál. Tady jsem to neznal, a tak jsem na konci ulice zahnul vpravo. Přede mnou se otevřel výhled na menší náměstí. Okolo několika stánků procházelo pár lidí a zvědavě pokukovalo po čerstvém ovoci, zelenině a podobných zbytečnostech.

Na můj vkus tu bylo příliš rušno. Otočil jsem se, abych pokračoval dále jinudy. Uprostřed pohybu jsem se ale zarazil a na okamžik strnul jako kámen.

Pomalu, jako bych tak mohl odvát svou vidinu, jsem se opět obrátil zpátky. V prvním okamžiku jsem se bál, že má mysl už nevydržela a já prostě zešílel. Byla tam. Moje Bella stála u jednoho ze stánků a na rtech jí pohrával ten její jemný, stydlivý úsměv.

Nic netušíc si vybírala jablka, která po zaplacení vložila do papírové tašky, kterou nesla v náručí. Čím déle jsem ji pozoroval, tím jsem nabýval jistoty, že je opravdu skutečná. Živá, zdravá, stojící kousek ode mě. Vůbec si mě nevšimla a otočila se k odchodu. Vyrazil jsem za ní.

Nejprve pomalu, jako v mátohách, ale pak jsem přidal do kroku.

„Bello!” vykřikl jsem jí do zad. Okamžitě se otočila. Byla to ona! Stále trochu nevěřícně, ale šťastně jsem na ni hleděl. Ona mi pohled oplácela se zmateným výrazem. Jako by nejprve přemýšlela, zda mě odněkud zná a pak také trochu ostražitým. Musel jsem vypadat hrozně. Strhaná bledá tvář, kruhy pod očima a nepříčetný pohled, který se upíral jen na ni.

„Kdo jste?!” zeptala se obezřetně. Stáli jsme v jedné z uliček od náměstí a okolo právě nikdo nebyl.

Nepamatovala si mě. To pro mě však bylo nyní vedlejší. Byla živá! Než stačila vůbec zareagovat, byl jsem u ní a tiskl ji v pažích.

Slyšel jsem, jak vyděšeně vyjekla, ale také jsem slyšel ten nejkrásnější zvuk na světě. Zběsilý tlukot jejího srdce. Držel jsem ji jako svůj nejcennější poklad. Chvíli mi dokonce unikalo, že ona se mezi tím zoufale snaží z mých paží vysmeknout. Sklonil jsem k ní tvář a pohlédl do té její. Byl v ní zoufalý strach. Rukou se zapírala do mé hrudi ve snaze se osvobodit.

Okamžitě jsem ji pustil.

Odklopýtala pár kroků zpátky a znovu se střetla s mým pohledem.

„Bello, prosím, ne...” nechtěl jsem aby se mě bála.

Ona se však otočila a vyrazila vyděšeně pryč. Běžela ke konci ulice, odkud se ozýval šum lidí a projíždějící auta. Nedokázal jsem ji znovu ztratit. Vyrazil jsem za ní. Vyběhla na chodník jedné z hlavních ulic a rozběhla se vlevo. Párkrát se po mě ohlédla, zda jsem jí stále v patách, a to jsem byl.

Kličkovala mezi lidmi a v jednu chvíli byla velmi blízko vozorce. Ulicí se ozvalo zatroubení. Jeden z projíždějících řidičů na ni varovně houkl.

Bella se lekla a otočila tím směrem. Pohledem utkvěla na nákladním autě, které právě projíždělo kus od ní. Teprve ten pohled ji naprosto vyděsil. Srdce se jí děsem rozbušilo ještě více. Uhnula na chodníku a odcouvala co nejdále od vozovky až k ke zdi budovy.

Zavřela oči a chvějícíma rukama sevřela tašku s nákupem, kterou stále držela. Okamžitě jsem byl u ní. Musela o mě vědět.

„Proč,” zašeptala. „Proč se jich tak zoufale bojím?”

Mluvila spíše k sobě. Já však její slova moc dobře slyšel a také znal odpověď. Až příliš dobře jsem tušil, proč má takovou hrůzu z aut.

„Prosím, na to se mě neptej,” odpověděl jsem jí ztrápeně. Nechtěl jsem si to znovu vybavovat.

Můj hlas ji znovu probral. Rozevřela opět oči a upřela je tam přímo na mě.

„Ne,” šeptla a vysmekla se mi.

„Neodcházej, prosím.”

„Co po mě chceš?” V hlase jí zaznívalo zoufalství. Couvala vystrašeně ode mě.

„Neodcházej, znova už ne. Miluju tě.”

„Nechej mě na pokoji, nechoď už za mnou!”

Otočila se a rozběhla.

Jen jsem tam zůstal stát a zničeně za ní hleděl. Ještě jednou se otočila a střetla s mým pohledem. Pak jsem ji ztratil z očí. Utekla pryč. Utekla zpět do svého nového života. Beze mě.

Stál jsem tam a nedokázal odtrhnout pohled z místa, kde jsem ji viděl naposledy. To utrpení, co jsem zažíval poslední roky, bylo pryč. Byla žívá a snad i šťastná. Tam na náměstí se tak tvářila. Já však do jejího života už neměl přístup. Bolelo to a já cítil uvnitř hroznou prázdnotu. Bolest vystřídala osamělost. S tím jsem se však už dokázal smířit.

Miloval jsem ji. Ano, měl jsem dost času na to zjistit jak moc. Proto jsem ji dokázal i nechat jít. Žít svůj život tak, jak chtěla.

>>

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Twilly (31.01.2011 21:22)

Ano ano ano.. tak teď tu máme moje oblíbené... když hrdina trpí!!! Velice hezky stvárněno, to neumí každý . Někdy to vypadá jako tragikomedie, ale ty, ROZHODNĚ ANO!!!... Vlastně mezitím jsem to už dočetla, ale když už jsem slíbila jistou umravněnost, dokomentuju to dokonce a nehodlám tě šetřit

5)  Alrobell (28.06.2010 21:57)

No hele Texie... ty prostě pokoušíš mé srdíčko... jak začala utíkat, můj hlas v hlavě ječel - ježišmarja ona ji zase zabije! Zase!

Hele Tex, není to rekord? Bella ve dvou kapčách a žádná smrt?

4)  Ewik (26.06.2010 14:17)

Nádhera
Moc se těším jak to bude dál pokračovat

3)  Lenka (26.06.2010 11:03)

Teda musím se přiznat, že tahle povídka mě fakt dostává.
Jak si přišla na tenhle námět je pro mě vážně záhada, ale v každém případě je to skvělé.
Eda zase nezklamal, klasicky se utápí v sebelítosti. Potřebuje nakopnout, aby zase začal o Bellu bojovat.
Miluju všechny tvoje povídky.

1)  sakraprace (26.06.2010 10:31)

Jakto, že ji nenašli dříve? Vždyť už přece zemřela předtím.
A Edward je tragéd, sotva ji našel tak ji nechá jít.

1