23.06.2010 [08:30], Texie, ze série Až za hrob, komentováno 9×, zobrazeno 3399×

Edward se konečně probudil ze své letargie a kupředu ho začne pohánět jediné - pomsta. Hnán vztekem se rozhodne zabít ty, co mu Bellu zabili. A je jen jediné místo, kde vědí o upírech téměř všechno - Volterra.

4. část

Ani další týdny tu bolest ve mě nijak neotupily. Nebyl jsem schopen ničeho, než myslet na ni. Na její tvář, vůni, smích, poslední úder srdce...

V mém stavu ale nastal určitý pokrok. Má apatie se začala pomalu měnit na vztek. Touhu rozsápat toho, kdo mi ji vzal. Jasper byl za to vděčný. Mou bolest nedokázal snášet, ale zuřivost ano. Carlisle už tak nadšený nebyl. Děsil se mojí touhy po pomstě, ačkoliv to bylo právě tohle, co mě začalo pohánět dál.

Ačkoliv se své myšlenky Carlisle snažil potlačit jak jen to šlo, přesto jsem z nich zjistil, kde mohu zjistit něco více o těch dvou. Místo, kde se upíři nejvíce shrocovali a kdo si o nich držel přehled. Volterra.

Odmítal jsem si to nechat vymluvit. Byl jsem odhodlaný jet s Carlislem nebo bez něj.

O více jak den později jsme už procházeli tmavými chodbami Volterry. Carlisle po mě co chvíli hodil pohled plný obav. Jen se sebezapřením jsem se držel za ním. Vešli jsme do Arovi pracovny. Pohledem jsem přelétl zběžně po tmavé místnosti plné zaprášených knih až k postavě stojící před námi.

„Aro, doufám, že nerušíme,” vykročil k němu Carlisle.

„Kdepak, rád tě zase vidím, příteli.”

Sledoval jsem jeho chladnou tvář s mírným úsměvem na jeho rtech. Mluvil pravdu, přesto byl zvědavý, proč jsme opravdu přišli.

„Někoho hledáme,” odpověděl jsem přímo.

Carlisle se na mě zamračil. Aro však přijal mou přímou odpověď a pokračoval tedy ve stejném duchu. Natáhl ke mně ruku. Neočekával nic než poslušnost. Šlo to vidět z jeho sebejistého výrazu i myšlenek. Neměl jsem důvod zaváhat. Byl to jediný způsob jak mu přesně ukázat o koho jde.

Přistoupil jsem k němu a napřáhl k němu ruku. Položil na ni svou dlaň a zavřel oči. Na tváři se mu objevila nevole. Jeho myšlenky byly velmi zmatené. Neuvěřitelně rychle se mu míhaly v hlavě a já zachytil jen jediné. Viděl v nás náhle nepříjemný problém. Komplikaci, která mu zasahovala do plánů.

S Carlislem jsme na něj oba hleděli a čekali. Podrážděně se otočil a popošel k jedné z knihoven.

„Ano, ano, znám je,” mávl netrpělivě rukou, na češ se k nám opět otočil. „Pracují pro mě.”

„Cože?” zavrčel jsem. Carlisle mě chytil za paži, abych se nevrhl vpřed.

Aro byl stále více podrážděný. Nelíbil se mu důvod naší návštěvy a ani mé chování. To mi bylo ale naprosto jedno.

Do místnosti náhle vrazil nějaký upír. Málem nás porazil, jak rozrazil dveře.

„Je vzhůru...” vyhekl, ale to už se k němu vydal spěšně Aro.

Chvátal chodbou a my se rozběhli za ním. Chtěl jsem své odpovědi. Ty jsem však dostal dříve než jsem čekal.

Aro spěchal přímo ke dveřím, před nimiž stáli tři upíři. Strážili něco uvnitř, ale jak jej zahlédli, okamžitě ustoupili aby mohl projít. Otevřel dveře a vešel. Nám s Carlislem se tak naskytl pohled dovnitř.

Carlisle na mě s obavou pohlédl. Nemusel mít však nejmenší obavu. Já se nedokázal ani hnout. Jako socha jsem zíral na krčící se postavu v rohu místnosti. Kaštanové vlasy se jí ovíjely okolo paží, kterými si tiskla kolena k hrudi.

Oříškově hnědé oči jí těkali po nás všech. Zorničky měla rozšířené strachem a srdce jí divoce bušilo. Přelétla mě pohledem stejně jako ostatní. Nepoznávala mě.

„Dejte jí něco na uklidnění,” rozkázal a otočil se. Vypotácel jsem se na chodbu a opřel se o zeď. Prsty jsem si zajel do vlasů v bezmocném gestu. Ona žije. Nevěděl jsem jak, ale byla tam. Skutečná, živá a lidská. Jako předtím. Tohle nebylo možné.

Podíval jsem se na Ara, který sledoval moji reakci.

„Jak...” zasípal jsem.

„Eleazar mi ji našel před padesáti lety. Průměrní rodiče, žádné zvláštnosti okolo, ale přesto vzniklo tohle,” pokývl zpět ke dveřím. „Byla imunní vůči všem psychickým darům, tak jsem ji chtěl proměnit. Nešlo to. Její krev je tak silná, že přeměnu odmítla. Jed jí zůstal kolovat v žilách, ale bez valného účinku. To jsme si alespoň mysleli. Při jedné nehodě však přišla o život.

Její tělo následně záhadně zmizelo a později jsem dostal zprávy, že ji zhlédli opět živou. Díky tomu jedu, co má stále v sobě získala neuvěřitelnou regeneraci.”

Poslední slova směřoval ke Carlislovi. Vzhlédl jsem k nim a vztekle se na ně podíval. Byla to přece moje Bella. Ne nějaké pokusné zvíře.

>>

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Twilly (31.01.2011 17:25)

Ale ale... no to se podívejme... čtu dál

8)  Alrobell (25.06.2010 21:12)

Fajn srdce nahozeno, ale jedne mírně ve zvlářtním rytmu... Tak tohle si vyřešila naprosto originálně a úžasně... no jo.. hold kdo umí, umí...

7)  Ewik (24.06.2010 09:25)

WOW Tak to jsem tedy nečekala, moc krásný díl

5)  Salazaret (23.06.2010 15:13)

Náhodou jsem tady na tebe narazila a hned jsem zhltla tuhle povídku, je to boží a jsem zvědavá co bude dál...

3)  Hanetka (23.06.2010 10:35)

Texie, jsi mistr zvratů. Tak tohle bych nečekala ani v nejdivočejším snu. A jak to, že ho nepoznává??? Teď jsem napnutá jako guma u trenýrek a nemůžu se dočkat další kapitoly. A prosím, koukni se do ICQ.

1)  sakraprace (23.06.2010 08:54)

Dobrá, beru zpět, naprosto jsem věřila, že je mrtvá. Jsi génius. A já jsem napnutá jak sáňky v létě.

1