29.06.2010 [10:00], Texie, ze série Až za hrob, komentováno 21×, zobrazeno 5980×

A je tu poslední kapitola. Je to vlastně takový epilog, jak se s tím, co se stalo, dokáží všichni vyrovnat.

Tak snad se povídka líbila.

10. část

 Bella rozevřela oči dokořán. Byla naprosto dezorientovaná. Srdce jí bilo ještě v nepravidelném rytmu, jak se teprve před pár okamžiky znovu rozbušilo a plíce ztěžka vdechovaly odporný zatuchlý vzduch okolo.

Netušila kde je a ani kdo je. Byla uvězněna v malém prostoru a nevěděla jak se z něj dostat. Vyděšeně začala prsty přejíždět po polstrování nad sebou. Po chvíli jej začala strhávat. Prsty jej škubala, až odhalila dřevěnou desku pod ním. Začala do něj bušil a škrábat po něm nehty.

Prsty si při tom rozedírala do krve. Musela se však odtud dostal. Cítila, jak dřevo začíná trochu polevovat, ale do vědomí jí začalo pronikat tušení, kde to vlastně je. Panika ji naprosto ovládla a ona začala pěstmi zuřivě bušit. Z hrdla se jí vydral bezmocný vzlyk. Po tváři jí stekla slza.

Najednou se ozval další zvuk. Tichý, jako by vzdálený, nebo spíše, jako by ji od něj dělila nějaká tlustá vrstva, která zvuk tlumila. Ten zvuk však sílil.

Spustila ruce stále zaťaté v pěsti a zírala nad sebe. Škrábání a skřípání se nyní ozývalo docela blízko. Přímo nad ní. V příštím okamžiku deska nad ní zmizela. Jako by ji prostě jen tak někdo urval.

Zůstala nechápavě zírat do krásné tváře se zlatavýma očima, kterou rámovaly bronzové rozcuchané vlasy. Srdce jí ještě stále vyděšeně uhánělo strachem, ale ne z jeho. Možná kvůli tomu jeho pokřivenému úsměvu, s nímž se na ni díval.

„Jsi v pořádku?” zeptal se jí. Ten jeho hlas k němu pasoval. Byl melodický a odněkud známý.

Přikývla.

„Pojď, půjdeme domů.”

Měla chuť se začít šíleně smát. Protože celá tahle situace byla šílená a ještě o to více, že mu věřila. Bez zaváhání vložila ruku do té jeho napřažené a nechala si pomoct ven. Byla celá ztuhlá a její svaly a klouby se jen pomalu opět rozhýbávaly.

Nechala se ještě celá dezorientovaná od toho muže obejmout okolo pasu a shrnout si vlasy z tváře. Jedno si však odpustit neodkázala. Ohlédla se za sebe.

Z úst jí uniklo zajíknutí. Její bláznivé tušení bylo správné. Stála před právě vyhrabaným hrobem. Hlína byla všude okolo, jak ji někdo nešetrně odhazoval a zbytky paprsků ze zapadajícího slunce dopadaly na náhrobní kámen. Bez jména, bez datumu narození, byl tam jen jediný datum a před ním kříž. Datum, kdy ji pohřbili.

Roztřásla se, když jí došlo, že ji museli pohřbít zaživa. Ale kdo, proč?! Měla by být vyděšená k smrti, ale ta chladná dlaň, která ji držela jí dodávala pocit, že teď se nemusí bát ničeho. Znovu vzhlédla do jeho tváře. Stále ji vyčkávavě pozoroval.

„Pojď, měli bychom vyrazit.”

Šla ochotně za ním. Nechala se jím posadit do auta a pak vést šílenou rychlostí, až se jí z toho tajil dech. Nic okolo nepoznávala. Vše pro ni bylo nové. Jen ten muž vedle ní, jako by k ní patřil. Bylo to vepsáno i v tom pohledu, který po ní stále pokukoval.

Nechala se jím vézt až do nitra jakéhosi lesa. Už se jej chtěla zeptat, když se před nimi objevila vymýcená plocha a na ní krásný dům.

„Tak jsme doma,” promluvil k ní konečně, když zastavil. Vystoupila a okolo ní se okamžitě zezadu omotaly chladné paže. Automaticky, aniž by si to uvědomila, se o něj opřela. Sledovala ten dům i několik lidí, kteří ještě nosili krabice vyložené před domem dovnitř.

Putovala po nich pohledem a nechápavě sledovala jejich úsměvy, které k nim posílali. Jen jediná osoba se netvářila příliš nadšeně a oba dva ignorovala. Naprosto jí to však vynahradila ta druhá dívka, která k nim přiběhla a prudce ji objala až ji pod nosem zalechtaly její tmavé krátké vlasy.

„Konečně!” vypískla. „Nemohli jsme se tě dočkat.”

„To opravdu ne,” ozvala se za ní ta zamračená blondýnka. „Udělej nám prosím laskavost, Bello, a nenech se zas hnedka zabít. Ráda bych tu vydržela alespoň půl roku, než se zase budeme muset stěhovat.”

Bella se na ni nechápavě zahleděla, to už jí však nad hlavou zaznělo podrážděné zavrčení.

„Rose!”

„Ano Edwarde? odsekla mu naštvaně a odkráčela znovu vybalovat.

„Asi by sis chtěla konečně sundat to špinavé oblečení,” zkonstatoval hlas za Bellou, aby přerušil tu napjatou atmosféru okolo.

Přikývla. Cítila ze sebe zatuchlost, svůj vlastní hrob. Otřásla se.

„Doufám že ti nevadí, že ti Alice zase vyměnila celý šatník.”

„Nepamatuju si, co za oblečení jsem měla předtím.”

„Mám takový dojem, že v to právě doufala,” dodal omluvně.

Znovu se na něj podívala. Vyhýbal se jakékoliv narážce na to, proč se vlastně probudila pohřbená zaživa. I ona sama začala přemýšlet, jestli to chce vůbec vědět. Nyní ji naprosto stačilo hledět do jeho tváře a očí, které na ni zhlížely, jako by pro něj byla to jediné na světě.

Cítila se s ním naprosto v bezpečí a že by nikdy nedovolil, aby jí někdo ublížil. Zůstane navždy s ní a nebo si ji pokaždé zase najde.

Tak a poněkolika sad endech je tu opět můj milovaný HAPPY END!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  Bosorka (29.06.2010 10:03)

To už je konec? A já včera večer přemýšlela, kolika dalšími způsoby ji hodláš zabít

«   1 2