02.08.2011 [07:45], SarkaS, ze série Amor, Eros nebo Bella? II, komentováno 17×, zobrazeno 2978×

16. kapitola

Stála jsem na skále nad jezerem. Pode mnou bylo dobrých šestnáct metrů, které mě dělily od hladiny. Věděla jsem, že je to porušení zaběhnutých pravidel, ale nedalo se tomu odolat. Poblíž nikdo nebyl, jak často se mi to stávalo? I tady v čistých horách Aljašky byli lidé, kteří mě mohli odhalit, ale ne teď a ne tady.

Roztáhla jsem paže a skočila jsem. Vítr mi pleskal prameny vlasů do tváří, krku i ramenou. Užívala jsem si to, vodní hladina se rychle blížila. Můj pád plynule přešel v let. Tu změnu způsobila bílá křídla, s lehce růžovým nádechem, na mých zádech. Podobala se motýlím, ale lišila se. A já milovala chvíle, kdy jsem je mohla opravdu používat. V ladné vývrtce jsem vystoupala k obloze. Vysoko nad hladinou jsem přestala mávat křídly a po zádech se nechala přitahovat gravitací. S veselým smíchem jsem to vybrala kousek nad hladinou a pár mávnutí stačilo, abych se zase dostala na úroveň skály, jenže ta už nebyla prázdná.

„Ou,“ vypadlo ze mě přistiženě. Eros se na mě pobaveně díval a pomalounku hýbal svými bílo zlatými křídly.

„Ou,  to je mi hezký pozdrav,“ popichoval. Ulevilo se mi, tohle nevypadalo na nebeský průšvih.

„Viď? Mně se taky líbí,“ usmála jsem se.

„Bello, nezkoušej to na mě. Víš, že tohle bys neměla,“ jeho výraz zvážněl. Povzdechla jsem si.

„Já vím, ale když to je taková úleva se pořádně proletět,“ div jsem nezavýskla. Jeden koutek se mu posunul nahoru, když jsem se čtyřikrát otočila kolem své osy a, ze samé radosti z pohybu, udělala ještě salto. „Víš, že když chodím po vlastních, je to o zdraví. Tohle je úžasná změna,“ zkoušela jsem na něj psí oči. Zabralo to, ostatně jako obvykle. Pousmál se a jeho křídla zavířila pořádně.

„Dobře, ale jen jeden závod,“ souhlasil a vznášel se vedle mě.

„Ty jsi nejlepší!“ zavýskla jsem vesele a lípla mu pusu na tvář. Z jednoho závodu se stala odveta a pak ještě jeden rozhodující, který se proměnil v pomalé poletování a povídání.

„Rosi, jak je to vlastně s tou věštbou?“ zeptala jsem se, když jsme už bez křídel seděli na skále a koukali dolů na jezero. Viditelně posmutněl.

„Je to jen hloupá věštba, nech to být,“ zabručel.

„Ale vznikla z toho mezi lidmi krásná pověst, jsi u nich slavný. Něco v tom přece musí být,“ nedala jsem se.

„Bello, nic to neznamená. Jsem na světě už dlouho a nikdy se neobjevil ani náznak, že by to mohla být pravda,“ pokoušel se z toho vykroutit.

„Takže žádná Psýché nikdy neexistovala?“ zeptala jsem se.

„Ne, nikdy se žádná žena na zemi nejmenovala Psýché a už vůbec jsem se s ní neoženil,“ zakřenil se. „A taky nejsem syn Afrodíté, to bys ale mohla vědět,“ dodal s mrknutím.

„To já přece taky vím,“ zabručela jsem dotčeně, ale nespouštěla jsem z něj oči. Nakonec to vzdal a s povzdechem promluvil.

„Ta věštba není moc jasná. Věštba říká jen, že pro Erose přijde den, kdy krásu spatří a ta ho uchvátí. V blízkosti Psýché a osoby blízké, pro lásky štěstí, tisíc životů ztratí.“ Odrecitoval to tak smutně, že se mi chtělo plakat. Ale my nepláčeme. Slzy kupida jsou vzácné a každá, která se uroní je uchována i se jménem kupida ve velké pamětní síni, kam mají přístup jen ti nejvyšší. Prý jsou tak sepsány i jejich příběhy, ale to mohla klidně být i pověra.

Eros se narovnal a podíval se k nebi. „Musíme jít,“ řekl jen a s rukou na přívěšku zmizel.

Protáhla jsem se ještě se zavřenýma očima. To byl sen. Krásný a trochu smutný, jen kdybych si ho tak pamatovala. Nikdy se mi nelíbilo, když jsem si nepamatovala sny, co se mi líbily. Zato noční můry a pošahané sny, to jsem si pamatovala ještě celé týdny. Otevřela jsem oči a posadila se. Cítila jsem se zvláštně, divně lehká, jako by mi něco chybělo. Postavila jsem se před zrcadlo a otočila se dokola. Hm, ne. Všechno je jak má být. Možná, že je to tím, že už mě nebolí hlava. Obklady asi zabraly. Obklady. Edward!

Okamžitě jsem se splašeně rozhlížela po pokoji, ale nebyl tu. Ze skříně jsem vytáhla tlustý flanelový župan a zabalila se do něj. Otevřela jsem dveře a seběhla jsem dolů po schodech. Z kuchyně vykoukl překvapený Eric.

„Co tady lítáš? Nemáš ležet v posteli?“ ptal se napůl udiveně a napůl zamračeně.

„Co je za den? Kde jsou všichni?“ ptala jsem se ho zároveň já. Usmál se.

„Ještě pořád je pátek a přibližně ještě tak tři hodiny bude,“ řekl přemýšlivě. Jenže já byla zvědavá spíš na tu druhou část dotazu. „Marissu odvezl Edward domů, ale každou chvíli by se měl vrátit i s otcem, aby tě ještě zkontrolovali,“ poučil mě.

„Fakt?“ ujistila jsem se a sama jsem se lekla toho, jak nadšeně to zní. Eric, byl formát a nekomentoval to jinak než úsměvem.

„Máš hlad?“ zeptal se. V odpověď se mu ozvalo volání o pomoc z oblasti mého břicha. „Slyším, že máš. Tak pojď mám tu pro tebe vývar,“ řekl a ukázal na hrnec bublající na plotně a plnící kuchyni božskou vůní. Poslušně jsem ho následovala a zcela neposlušně jsem se posadila na linku. Pobaveně zakroutil hlavou a podal mi hrnek s čistým vývarem.

„Bez masa?“ zakňučela jsem nespokojeně.

„Kuš, teď si dej tohle a pak se uvidí, až co řekne doktor,“ zahrozil mi prstem. Ještě jsem trochu bublala, ale vývar voněl tak dobře, že jsem na to za chvilku neměla čas. Když z rádia zazněla vánoční koleda, málem jsem si opařila jazyk. Oni si snad zapomněli otočit měsíc v kalendáři? Přesto jsem se za chvíli pohupovala do rytmu a koukala na Erica, jak pobíhá po kuchyni v roláku a utěrkou hozenou přes rameno. Kde se tihle úžasní chlapi prodávají? Takoví už se snad nerodí. Po chvilce jsem k němu natáhla prázdný hrníček.

„Dolít prosím,“ požádala jsem s širokým úsměvem. Poslušně mi doplnil zásobu a když mi ho podával ozval se zvonek. Vydal se ke dveřím, když mi došlo, že do postele to už nestihnu. Že já si nevzala ten lepší župan, co mám v šuplíku. Sice nehřeje, ale taky nevypadá, že jsem ho ukradla dědovi ze skříně.

„Zdravím,“ ozvalo se od Erica. „Pojďte dál,“ vyzval je.

„Dobrý večer,“ slyšela jsem něčí hlas. Krásný, sametový a něčím podobný Edwardovu. „Můžu nahoru za pacientkou?“ zeptal se.

„Hm, no to můžete, ale myslím že ji tam nenajdete.“

„Ericu, ty práskači!“

„Bello, myslím že podceňuješ jejich inteligenci. Věřím, že prázdná postel by jim řekla to samé co já,“ smál se, když uváděl Edwarda s jeho otcem do kuchyně.

„Brý večer,“ pípla jsem a hypnotizovala jsem hladinu vývaru, jako by mě mohla vtáhnout do hrnku.

„Koukám, že už je vám lépe,“ ozval se pobavený hlas. Zvedla jsem pohled a vykulila oči. To nebyl doktor, to byl playboy. Mozkem mi vibrovalo jedno veliké wow a odráželo se od stěn duté lebky jako ozvěna.

„Bezvadně,“ hlesla jsem, když jsem si uvědomila, jak na něj zírám zabodla jsem pohled zase do hrnku. Chvilku jsem si přála, aby v tom bylo něco silnějšího a pak jsem to do sebe kopla. Zakuckala jsem se a Eric mi musel uštědřit jednu pořádnou ránu až my vytryskly slzy. Nebo mi snad vytryskly při tom dušení. „Jo, je mi fakt skvěle,“ zasípala jsem přizabitě a věděla, že důvěryhodnější by byl i bezdomovec v křesle řiditele banky. Edward se mračil.

„Měla bys být v posteli,“ pokáral mě.

„To je pravda,“ podpořil ho jeho otec. Seskočila jsem z linky a utáhla si pásek na županu.

„No jo, vždyť já už jdu,“ mumlala jsem si pro sebe a šourala se ke schodišti. Pohledem jsem zavadila o doktora. Nevypadal ani na třicet, on přece nemůže být Edwardův otec. Alespoň ne biologický. Dumala jsem nad tím celou cestu do schodů. V půlce jsem se zarazila. Oči. Ericovi oči, kde já jsem je jen viděla. Zkoumavě jsem se na něj podívala a zamračila se. Jenže v tu chvíli jako bych dostala palicí do hlavy. Zasténala jsem a chytla se za hlavu. Ramenem jsem se opřela o stěnu. Edward už byl u mě, stejně jako doktor.

„Isabello, co je vám?“ ptal se.

„Hlava…bolí,“ sténala jsem. „Ah, kruci… to je bolest. Ty oči… kruci… chybí. Křídla chybí,“ soukala jsem ze sebe namáhavě. A pak se setmělo. Zase.

…..

Zamrkala jsem. Jako bych se dívala do dvou kádí roztaveného zlata.

„Ewde?“ zasípala jsem.

„Tady jsem,“ ozvalo se z druhé strany, než bych čekala. Zlaté oči se oddálily a já poznala, že jsou zasazené v úplně jiné tváři. Taky nemocný?

„Doktoe?“ zkusila jsem to. Usmál se.

„Carlisle stačí,“ řekl.

„Já nesem Calisle, jsem Bella,“ odpověděla jsem zmateně. Smích po mé právě straně a pousmání na levé.

„To máte pravdu, Carlisle jsem já,“ řekl na vysvětlenou. Usmála jsem se.

„Těší mě,“ usmála jsem se na něj uvolněně.

„Nepřehnal jsi to s tou dávkou? Zdá se trochu mimo,“ zeptal se sameťáček.

„Myslím, že menší množství by nezabralo. Bylo to jako záchvaty u tebe, jen její tělo míň vydrží. Omdlela dříve,“ vysvětloval Carlík něco sameťáčkovi. Zamračila jsem se a pracně otočila hlavu napravo. S plnou dávkou soustředění jsem zvedla ruku a zašermovala mu prstem před očima.

„Je to tvoje vina,“ zamumlala jsem výhružně, jenže z pusy mi vyšlo něco jako E to oje mina. Takže sameťáček jen nechápavě kulil ta svoje zlatá očka. Byl k sežrání. Na chvilku jsem zavřela oči  a soustředila se kromě šermování i na mluvení. „Je to toje ina,“ řekla jsem už o něco zřetelněji. „Si ně nakazil. Já totž nidy neomdk… neodtrrr… kuci! Neomdlévám, ci híct!“ dostala jsem ze sebe. Vyčerpaně jsem si oddechla. Co mi to dali? Cítím se jako plážová kachna po lobotomii.

Sameťáček si ale z mých slov nic nedělal. Místo toho chytl můj stále šermující prst a schoval ho do svých dlaní. Vyděšeně jsem se dívala jak můj prst mizí. „Ať mi ho! Toje mj prs...t!“ dodala jsem to poslední důležité písmenko.

„Neboj se, já ti ho vrátím. Jen si ho na chvilku vypůjčím, ano?“ zeptal se. Moment jsem ho pozorovala a snažila se vyčíst v jeho očích nějakou lest, ale kromě nějakého svinčíku na řase jsem nic neobjevila.

„Bže, ale en ty. Calíkovi ho nedávej,“ zašeptala jsem naléhavě. Jeho pohled zněžněl. Ze zírání na něj, mě vyrušilo zaklepání. Zamračila jsem se a stočila pohled ke dveřím. Zelené oči se vylouply za křídlem dveří. „Šus Rosi, ke máš řídla?“ zachichotala jsem se. On se na mě vyjeveně díval.

„Cože?“

„Řídla, zatý. Nežvaň a kaž,“ poručila jsem mu velkopansky. Teď jeho pohled vyděšeně těkal po nás třech mušketýrech.

„Tys… cos to řekla?“ ptal se. Povzdechla jsem si.

„Huchej, úpne huchej,“ zamumlala jsem a vrátila se zase pohledem k sameťáčkovi.

„Co její ?“ zeptal se ten narušitel Carlíka.

„Dal jsem jí něco na utišení bolesti. Nedá se říct, že ji to utišilo celkově, jen trochu zkomplikovalo motoriku, řeč, myšlení… Ale na noc by to mělo pomoct. Naštěstí je před námi víkend, postarám se o ni a snad se to zlepší,“ říkal mu doktor.

„Mohl bych tu zůstat?“ zeptal se sameťáček zelenoočka. Ten se tvářil zamyšleně. Zvedla se ve mně panika. Sameťáček tu musí zůstat! Rychle jsem po něm šmátla volnou rukou a stiskla mu jedno zápěstí.

„Nedám,“ zabručela jsem, víc než zřetelně. Zelenoočko se usmál.

„Řekl bych, že stejně nemáš na výběr,“ poznamenal. Carlík se pousmál a zvedl se.

„Dneska už tu moc platný nebudu. Vysvětlím doma, kde jsi,“ řekl tiše a spolu se zelenoočkem zmizeli za dveřmi.

„Pa, pa,“ usmála jsem se na dveře spokojeně. Sameťáček se rozesmál. Nadzvedl se, ale já se na něj rychle otočila. „Vrrrr,“ udělala jsem, „niam.“ Pousmál se.

„Nikam nejdu, neboj se. Jen si sednu z druhé strany, ano?“ zeptal se. Chvíli jsem si ho měřila, chce snad zkusit zdrhnout? Nevypadal tak a něco mi říkalo, že sameťáček by roha nevzal.

„Bže,“ usmála jsem se a využila toho, že mě nedržel, abych se uvelebila na boku. Posadil se, ale mě vadilo, že na něj nevidím. „Hni si,“ pobídla jsem ho.

„Čím?“ podivil se.

„Sem,“ opravila jsem ho a kus se odsunula.

„Nemyslím si, že-“

„Kuš, hni si,“ přerušila jsem ho. Povzdechl si a sesunul se do pozice ležmo. Byl na boku, jako já a držel mě za ruku. Pro mě bylo hlavní, že jsem se mu mohla dívat do očí.

„Isabello, ty se mi snad zdáš,“ povzdechl si, jako bych ho nějak trápila. Spokojeně jsem se usmála.

„Šem tůj šen,“ prohlásila jsem s jistotou a položila mu dlaň na tvář tak, aby můj palec spočíval v koutku jeho úst. Když jsem mu jím přejela po rtech, znovu jsem dodala to podstatné. „Tůj.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!