01.08.2011 [08:15], SarkaS, ze série Amor, Eros nebo Bella? II, komentováno 14×, zobrazeno 2915×

15. kapitola

 

 

 

„Bello?“ zeptala se mě starostlivě Marissa. Já si masírovala spánky a snažila se zahnat tu úpornou bolest v hlavě.

 

 

 

„Hm,“ naznačila jsem, že vnímám.

 

 

 

„Jsi v pořádku? Popravdě jsi docela pobledlá. Víc než obvykle,“ dodala.

 

 

 

„Dík, je fajn vědět, že vypadám tak blbě jak si myslím. Asi jsem se někde nachladila,“ zamumlala jsem s pocitem, že Edward nepřijel včas a ten můj výlet po dálnici bude mít ještě ošklivou dohru.

 

 

 

„Měla bys jet domů,“ radila mi.

 

 

 

„Nemůžu zbytečně zameškávat,“ zakroutila jsem hlavou, když mi do bolavé hlavy cvrnkla kulička z papíru. Zamračeně jsem ji pozorovala, než mi došlo, že to po mně někdo hodil. Otočila jsem se a střetla se s pohledem Edwarda, který seděl o dvě řady za mnou kus vlevo a mračil se. Kývnul hlavou k papírku. Zmateně jsem po něm sáhla a rozložila ho.

 

 

 

Nevypadáš dobře, hodím tě domů. Zamračila jsem se. Copak vypadám jako nesvéprávná, abych o sobě nemohla rozhodovat sama. Otočila jsem se na něj a zřetelně artikulovala zapomeň. Jenže jsem nepočítala s Marissou.

 

 

 

„Bello, nešil. Je ti zle, nech Edwarda ať tě odveze,“ šeptala naléhavě.

 

 

 

„Kruci, Mar, nejsem dítě! Trochu nepohodlí přežiju a domů půjdu až po přednášce. Konec debaty!“ utnula jsem ji a snažila se soustředit se na výklad i přes tepající bolest v hlavě. Lateralita - označení strany (pravá, levá); přednostní užívání jednoho z párových orgánů pohybových nebo smyslových. Snažila jsem se vtlouct si do hlavy nejnovější zápisek. Označení strany… Lateralita je označení strany. Je to označení –

 

 

 

…..

 

 

 

„Auu,“ hlesla jsem a ruce mi automaticky vyletěly k hlavě, jenže něco studeného mi je stáhlo dolů.

 

 

 

„Ještě to chvíli vydržte, jen dokončím tohle vyšetření,“ ozval se mi u ucha uklidňující hlas. Jo ten znám, patří doktorovi. Moc hezkému, blonďatému.

 

 

 

„Carlisle? Krucifix, potřebuju něco na hlavu…tylenol, dejte mi tylenol… ten platí i na nás,“ vydechla jsem. Prudký nádech. Pilulka u pusy, hlt vody. Á, konečně mě někdo poslouchá. Můžu zase v klidu usnout. Musím být přece fit, my nestonáme…

 

 

 

…..

 

 

 

Převalila jsem se na posteli a víc se zachumlala do peřiny. Byla jsem ve svém voňavém a vyhřátém hnízdečku a nechtělo se mi z něj ven. Ještě víc jsem si přitáhla peřinu k bradě a spokojeně zavrněla. Ozval se smích. Otevřela jsem oči. Co to-? Vykoukla jsem z pod peřiny a střetla se, se zeleným pohledem.

 

 

 

„Ericu?“ zeptala jsem se, ale vlastně to bylo spíš skřehotání. Pousmál se, ale jeho pohled byl starostlivý. Rozhlédla jsem se po svém pokoji. „Co se… Jak jsem se sem dostala?“ ptala jsem se zmateně. Poslední co jsem si pamatovala byla přednáška ve škole. Bylo mi špatně, hádala jsem se s Edwardem a Marissou a pak... tma. „Heh?“ udělal jsem zmateně. Eric mi ale nic neřekl, jen pootevřel dveře a vystrčil z nich hlavu.

 

 

 

„Můžete, už vnímá,“ řekl tiše, za což jsem mu byla vděčná. V hlavě mi tepalo, jako by mi někdo prohodil srdce a mozek. Dveře se pootevřely víc a dovnitř vklouzla uplakaná Marissa a starostlivě se tvářící Edward. Bolest nebolest, peřinu jsem si vytáhla až pod nos. Sakra není tu ani pořádně uklizeno! Kluky jsem si obyčejně do pokoje nezvala a teď tu mám hned dva, ach jo. Edwardovi zacukaly koutky.

 

 

 

„Fajn, zkrátíme to. Co se, kdo se a proč se?“ zeptala jsem se přidušeně. Peřinu jsem měla pořád tak vysoko, že jsem přes ni stěží viděla a tlumila všechno co jsem řekla.

 

 

 

„Cože?“ zeptal se zmatený Edward. Protočila jsem oči, ale nebyl to dobrý nápad. Bolestí jsem se zamračila a jednu ruku vytáhla z pod peřiny, abych si mohla promnout čelo. Podívala jsem se na Marissu, mojí dvorní překladatelku.

 

 

 

„Po tom co jsi mi řekla, že nikam nejedeš jsi se sesypala. S Edwardem jsme tě naložili do auta a hodili sem. Edward zavolal svému tátovi, je to doktor, ten tě vyšetřil a dal ti nějaké prášky. Prý jsi trochu nachlazená a máš hodně nízký tlak, tak asi proto jsi odpadla,“ vysvětlila mi přesně, jak jsem si přála.

 

 

 

„Hm, to si nepamatuju. Jenom přednášku a pak vyhřátou postel,“ uvažoval jsem a Eric, který mi podával prášek a teplý čaj, se usmál. Poslušně jsem prášek spolkla a zapila.

 

 

 

„Jo, bylo poznat, že postel je ti víc než sympatická,“ poznamenal. Všimla jsem si, že se na něj Edward zkoumavě dívá a lehce se u toho mračí. Odkašlal jsem si. Otočil se na mě a zatvářil se přistiženě. Nadzdvihla jsem jedno obočí. Jenže mi něco došlo. Mar říkala, že mě naložili do auta, ale jak mě k němu dostali? Ona si mě asi těžko mohla hodit na záda a odnést mě tam. Teď jsem se musela děsně tvářit já, protože všichni vypadali zvědavě. Namířila jsem prst na Edwarda.

 

 

 

„Jak jsem se do toho auta dostala?“ Muselo se mu nechat, že je inteligentní, ve vteřině mu došlo na co narážím.

 

 

 

„Děláš ze mě hrozného slabocha,“ zavrčel zamračeně a na patě se otočil, aby odešel.

 

 

 

„Já?!“ divila jsem se. Nevěřícně se na mě podíval.

 

 

 

„Jistě že ty, nikdo jiný neumí člověku tak podseknout ego,“ zabručel naštvaně.

 

 

 

„Co to povídáš? Já se jen chtěla ujistit, že ti musím poděkovat dvakrát tolik,“ kulila jsem na něj oči ve snaze vypadat nevinně a popřít sama před sebou, že má zase pravdu.

 

 

 

„Hem?“ udělal zcela neinteligentně a překvapeně zamrkal. Nejistě přešlápl a popošel blíž k posteli. „To jako vážně?“ zeptal se. Sklopila jsem oči a žmoulala v ruce povlak od peřiny.

 

 

 

„Nechtěla jsem ti podkopávat sebevědomí,“ kníkla jsem. Fakt jsem nechtěla, nelhala jsem mu. Nedošlo mi, že to tak bere, jen jsem o něj měla starost.

 

 

 

„Nepodkopáváš, jen… eh to je jedno,“ posadil se na kraj postele a usmál se. Bolest mě šlehla, jako by mě chtěla za něco potrestat.

 

 

 

„Mmm,“ zamručela jsem a oběma rukama si masírovala spánky. „Ach jo, nemám ráda nachlazení,“ bručela jsem. Leknutím jsem ztuhla, když moje ruce odstrčil a položil mi na čelo svojí. Byla studená. Nejspíš mám i horečku, ale pomohlo to. Spokojeně jsem si povzdechla a svezla se do polštářů. „Jé, to je balada. Ty jsi lepší než studené obklady,“ libovala jsem si a on se rozesmál. Tiše. Sametově. Krásně. „Děkuju,“ zašeptala jsem vděčně.

 

 

 

„Nemáš zač,“ pousmál se. Když jeho ruka začínala teplat, přesedl si a položil mi na čelo i druhou. Posunula jsem se, aby se mohl opřít, když mi tak pomáhá. Chvilku váhal, ale pak se posunul blíž a opřel se o čelo postele. Snažila jsem se ignorovat, že v mém pokoji je se mnou skoro cizí kluk a já ho ještě pustila do své postele. Všechny tyhle myšlenky, ale vyprchávaly spolu s únavou, která se vkrádala pomalu zpět. Jak se mi klížila víčka, zaslechla jsem tiché pobrukování.

 

 

 

„To ty?“ zeptala jsem se, únava nebyla tak silná jako zvědavost.

 

 

 

„Když jsem byl jako malý nemocný, matka mi broukala. Lépe se mi tak usínalo, když mě něco bolelo,“ vysvětlil tiše.

 

 

 

„To je pěkné. Pokračuj, prosím…“ vydechla jsem spokojeně a přitáhla si teplou deku k bradě, abych se mohla lépe zavrtat. Než jsem usnula napadlo mě, kam se vlastně ztratili Marissa s Ericem? Asi cukrují někde o samotě. „Cukrů, cukrů,“ povzdechla jsem si spokojeně a sevřela tu vlažnou věc, co mi ležela na čele, do dlaní.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!