29.07.2011 [18:00], SarkaS, ze série Amor, Eros nebo Bella? II, komentováno 15×, zobrazeno 2826×

12. kapitola

Tak tohle bylo zvláštní. Moc zvláštní. Seděla jsem naproti Edwardovi, ale něco bylo jinak. To co mě k němu předtím tak táhlo, jako by někdo přestřihnul. Ne, počkat, nepřestřihnu, spíš to úplně odpáral. Nic z toho nezbylo.

„Taky je ti tak, divně?“ zeptala jsem se ho. On na mě zíral jako na ducha. „Edwarde? Slyšíš? Vnímáš mě?“ ptala jsem se.

„Ty vole,“ vypadlo z něj a já na něj vyvalila oči. Edward nemluvil sprostě ani nijak vulgárně, nikdy. Dokázal se ovládat. „Ježiši! To snad není možný. Já… My… Je to pryč viď?“ zeptal se najednou.

„Jo, úplně. Jsem z toho vážně zmatená. Jako by někdo cvaknul vypínačem. Nechápu to,“ kroutila jsem hlavou.

„Já asi trochu jo, ale řekni mi, co si pamatuješ?“

„Já nevím, prostě den jako všechny ostatní. Pak jsi přišel, řekl jsi, že to zkusíme. Lov v lese a pak jsem se do tebe zamilovala. Netuším jak ani proč, jen to tak prostě bylo. Hrozně silný pocit u srdce a ten je teď pryč, ale to mi nevadí. Je to jako by zmizela hrozná tíha,“ popisovala jsem mu zmateně co cítím. Mohl si to přečíst, ale on a byl vždycky džentlmen. Nechtěl nikomu lézt do soukromí víc, než bylo nezbytné. Teď se trochu pousmál. No jo, tys to slyšel. V duchu jsem na něj vyplázla jazyk a on se uchechtnul.

„Jak je to u tebe?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Jako by někdo rozhrnul oponu, vrátili se mi vzpomínky, které mi nic neříkají. Pocity, city a obličej. Nejsem si ještě úplně jistý, musím se nejdřív přesvědčit. Ale myslím, že se mi vybavují i ty sny. A myslím taky, že žádné další nebudou, ta bolest hlavy zmizela. Připadám si zase zdravý,“ usmál se tak jako už dlouho ne. Taky jsem se usmála. Už jsem ho nemilovala, ale pořád to byl můj přítel a já byla ráda za jeho úsměv. Jeho pohled zjihnul. V tu chvíli jsem byla ráda, že nemůžu zčervenat, pitomý dar, ach jo. „Vsadím se, že by ti červená slušela,“ podotknul tiše.

„Jo, jasně. Já vím, mě přece sluší všechno,“ řekl jsem sebevědomě, ale prokouknul mě.

„Taky tě mám rád. Ale řekl bych, že naše soužití právě skončilo, viď?“ zeptal se, ale otázka to vlastně nebyla. Pokývala jsem hlavou, trochu smutně, trochu úlevně. Být s ním bylo zvláštní. Jako sen, který se proměnil ve skutečnost, ale jinou než jsem čekala. Mělo to své stinné stránky samozřejmě, ale ty světlé… Zamyslela jsem se a v mysli my vytanuly společné okamžiky a společné noci. Ano, tohle byla ta část snu, která neměla chybičku. Edwardův výraz ztuhnul a trochu vytřeštil oči. Vsadila bych se, že teď by to byl on, kdo by byl rudý až na zadku. Jeho zadek, hmm.

„Tanyo!“ zavyl.

„Promiň,“ rozesmála jsem se. Uchechtl se a protočil oči. Pak udělal dva kroky ke mně a položil mi ruce na ramena.

„Děkuju,“ zašeptal a vlepil mi polibek na čelo. Přesně tak mi to připadalo správné. Nepovažovala jsem ho už za toho správného pro budoucnost, dokonce ani za člena rodiny ne. On byl ten nejbližší přítel jako jsem kdy měla. Ten nejlepší. Ale vašim to vysvětlíš sám, jo? Rozesmál se.

„Neboj, myslím, že už to vědí.“ No jo, Alice, pořád na tu malou vědmu zapomínám. Sundala jsem opatrně jeho ruce a obešla ho. Zhluboka jsem se nadechla. Takhle voní slibná budoucnost? Jestli ano, tak se mi to moc líbí. Se smíchem jsem skočila z útesu dolů.

…..

Bloumala jsem po lese a pomalu se blížila k Fairbanksu. Došlo mi, že za chvíli bych mohla být na školních pozemcích. Ani mi to moc nevadilo. Tahle škola… Měla jsem ji ráda. Bavila mě, jako už dlouho nic. Umění byla správná volba, jako každá správná upírka jsem milovala krásu a přitahovala mě stejně, jako já své potencionální oběti.

Procházela jsem mezi budovami, pořád tu bylo živo. Blížila se hodina večerních kurzů. Vešla jsem do budovy, kde jsem měla většinu svých přednášek. Byly tu i dílny, kreslírny a spousta dalších potřebných prostor. Procházela jsem vedle jedné otevřené kreslírny, kam se trousili studenti. Vešla jsem, abych se podívala.

„Ach, Tanyo, co vy tu?“ zeptala se mě profesorka Malletová.

„Dobrý večer, paní profesorko. Já ani nevím, nějak jsem sem došla sama od sebe,“ usmála jsem se na ni, ale jen lehce, abych ji nevyplašila. Úsměv mi oplatila.

„Když je to tak, nechcete se k nám připojit?“ nabídla mi.

„Moc ráda,“ souhlasila jsem a nechala se jí odvést ke stojanu úplně nalevo u zdi. Kus napravo bylo pódium, ale pořád jsem na něj dobře viděla. Kus přede mnou byly dveře, které pravděpodobně vedly do kabinetu, úschovny nebo něčeho podobného. Mohl by to být sklad potřeb, uvažovala jsem zatím co jsem si pohrávala s uhlem. Prsty se mi mělnily v kominické, ale nevadilo mi to. Naopak milovala jsem pocit zamazaných rukou od barev. To nevěděly ani mé sestry, jen Edward znal tohle tajemství. Stejně jako znal spoustu jiných. Některá jsem mu svěřila ústně, některá si vyčetl, ale u všech jsem měla jistotu, že je nikdy neprozradí. Fascinovalo mě, jak moc se změnil můj pohled na něj. Dřív bych dala všechno za vztah s ním, teď jsem po něm ani netoužila. I když milenec byl skvělý, nebylo by to ono. Prostě přítel, to je teď pro něj to správné místo.

Během mých úvah se třída zaplnila a profesorka začala vysvětlovat, co bude dnešní náplní v kurzu. Pousmála jsem se, jestli já nejsem dítko štěstěny, budeme malovat mužské tělo. Dokázala bych jich z rukávu vysypat klidně třicet a každý by zobrazoval někoho jiného, ale byla jsem zvědavá koho pro nás profesorka připravila. Podívala jsem se na dveře, protože teď už jsem tušila, co se za nimi skrývá. Profesorka, k nim došla a otevřela je. Vyšel z nich vysoký, krásně stavěný opálený kluk, možná mu v žilách dokonce kolovala nějaká arabská krev. Ty jeho rysy mi byly povědomé, ale poznala jsem ho díky tmavým brýlím, které měl usazené na nose.

Caleb toho kromě brýlí na sobě už moc neměl, jenom středně velkou osušku, kterou měl ovázanou kolem boků. Kolem mě se ozvalo několik obdivných vydechnutí, měla jsem chuť na ně zavrčet. Kriste, vždyť je přece slepý a ony ho tu očumují, jako by se nechumelilo.

Jenže Calebovi jeho slepota nebránila vyhoupnout se za pomoci profesorky na pódium a položit se na lenošku tak, aby jeho postava byla správně nasvětlená a vynikly tak ještě víc jeho vyrýsované svaly. Jednu nohu podle pokynů pokrčil a osuška se z ní svezla. Zůstala zcela vychytrale jen na těch správných místech a zbytek odhalovala světu a několika uslintaným ženským, které jsem měla chuť prohodit oknem. Vztekle jsem zatnula ruce a neuvědomila jsem si, že uhel se kterým jsem si předtím hrála, stále držím v ruce. Teď jsem s ním mohla tak maximálně posypat někomu koláč.

„Krucinál,“ vydechla potichu. Ale asi ne dost, i když ostatní si toho nevšímali, Caleb natočil lehce hlavu mým směrem. Rychle jsem se rozhlížela a modlila se ať je tu nový uhel, nechtěla jsem prosit o nový a svěřovat se s tím, že jsem jeho předchůdce rozdrtila na prášek. Ach jo, co jsem to za upírku, ovládám se jako neschopná novorozená. Naštěstí stáli všichni dobří duchové při mně a nový uhel byl položen na držátku pod papíry. S radostným pousmáním jsem se ho opatrně chopila. Poslouchal jsem poslední pokyny od profesorky, než jsem se pustila do kresby. Během chvíle jsem se ponořila do svého světa a jediné co mi do něj pronikalo bylo tělo, které jsem měla kreslit, naštěstí v tu chvíli beze jména.

…..

O dvě hodiny později jsem si spokojeně prohlížela, co jsem nakreslila. Podle instrukcí jsem hlavu jen lehce naznačil a nevykreslovala. Nejspíš to byl důvod, proč mohl mít Caleb brýle.

„Tanyo, to je velmi přesné,“ ozval se za mnou profesorčin hlas pochvalně. Taky aby ne, když mám svou upíří nadschopnost, že? Trochu mě mrzelo, že nemohu dokázat, že to zvládám vlastními silami jako ostatní. My upíři přece všichni zvládneme kreslit dobře, já jen chtěla být lepší. Aby všichni viděli, že to není tím, že jsem upírka. „Opravdu by mě zajímalo, jak by vypadal Calebův portrét vaší rukou,“ říkala dál zamyšleně.

„Děkuji,“ usmála jsem se potěšeně.

„Je škoda, že si ho Caleb nemůže prohlédnout. Vsadím se, že by se mu taky líbil,“ řekla posmutněle.

„Mohla bych ho vyrýt, to by si ho pak prohlédnout mohl,“ uvažoval jsme nahlas, ani jsem si to neuvědomila.

„To byste dokázala? Vlastně ano, myslím, že vy určitě. To je vynikající nápad Tanyo! Skvělé téma pro příští hodinu, tak by to mohl ohodnotit i sám model,“ usmála se na Caleba, který byl natočený k nám a vypadal, že poslouchá.

„On to asi není tak dobrý nápad,“ snažila jsem se z toho nějak vyvléct. Představa, že ho ty ženské budou okukovat ještě další dvě hodiny, mi vůbec nedělala dobře.

„Jestli nechcete, tak nemusíte,“ řekla profesorka trochu zklamaně.

„To není o tom, že bych nechtěla. Jen víte, že sem ani nepatřím, dneska jsem tu vlastně náhodou,“ zkoušela jsem z toho vybruslit, ale ona se rozzářila.

„Tak to je ten nejmenší problém, ode dneška vás zapíšu do kurzu, budete to mít jako speciální kurz ke studiu, vzhledem k vašemu velkému nadání,“ usmála se a já věděla, že je to konec. Na tohle se nedalo nic říct.

„Ah, tak dobře. Děkuju, paní profesorko,“ usmála jsem se na ni a v duchu si rvala vlasy. Ale nakonec, proč ne, stejně teď nebudu mít po večerech co dělat, vzhledem k rozchodu s Edwardem. Sundala jsem kresbu a sfoukla z ní přebytečnou čerň. Podala jsem ji profesorce, ta si ji s úsměvem vzala s tím, že mi ji založí do desek jako ostatním. Zvedla jsem se, protože ostatní už své kresby taky uklízeli a brali si věci. S povzdechem jsem si zašla do umývárny na chodbě opláchnout ruce zadělané od uhlu, abych si nezašpinila oblečení. Před zrcadlem jsem si upravila vlasy a vyčistila si malou skvrnu na svetru, kterou mi rozdrcený uhel vytvořil.

Vyšla jsem ven, až když jsem s výsledkem byla spokojená a vykročila chodbou.

Jenže hned za prvním rohem jsem do někoho vrazila a rozplácla ho na podlahu.

„Calebe, jsi v pořádku?“ ptala jsem se ho a pomáhala mu na nohy.

„Jo, to je v pořádku,“ usmál se a hodil si přes rameno batoh, který předtím upustil. Zaujalo mě, že nemá slepeckou hůl.

„Jak víš, kam máš jít?“ zeptala jsem se překvapeně. Úsměv mu nezmizel ani když jsem si uvědomila, jak nevychovaný dotaz to byl. „Ach promiň, nechtěla jsem-“ Jeho ruka mě umlčela. Šokovaně jsem ztuhla. Jeho teplá měkká dlaň, přímo u mých zubů. Oči mi musely zčernat jako ten uhel. Voněl i předtím, ale takhle zblízka to bylo úžasné. Jeho citrusová vůně mi vytvářela v ústech tolik jedu, že jsem musela polykat jako zběsilá, abych se neutopila.

„Vyrůstal jsem tu, vím přesně kam mám jít, protože to tu znám nazpaměť. A příště se za tyhle dotazy neomlouvej, nemám to rád,“ dořekl a sundal mi ruku z úst. Okamžitě jsem se vzpamatovala, ale pocit, že mi něco chybí mě skoro ochromil. Chtěla jsem tu teplou dlaň zpět i přes to, jakou bolest mi to způsobovalo.

„Dobře,“ zachraptěla jsem.

„Musím jít, ale hádám, že se tu potkáme i zítra,“ řekl se svým typickým pousmáním. Byl tak hezký! Trhla jsem sebou. Jo, není jediný kdo musí na vzduch.

„Dobře, taky musím, tak ahoj,“ vyhrkla jsem a poklusem vystřelila z budovy na vzduch.

Panečku, co to se mnou je?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!