27.07.2011 [19:45], SarkaS, ze série Amor, Eros nebo Bella? II, komentováno 11×, zobrazeno 2747×

10. kapitola

„Lásko, děje se něco?“ zeptala se Tanya už po šesté. Jen jsem zakroutil hlavou a víc si promnul spánky.

Od toho představení jsem se toho ještě nezbavil, hlava mě pořád bolela jako střep. Tanya se mi začala vyhýbat, protože jsem se občas u jejích dotazů neudržel a zavrčel jsem na ni. Na lovy jsme chodili střídavě. Bylo mi to líto a zároveň nebylo vůbec. Pocity a přání se ve mně míchaly a já se v nich nemohl vyznat, ať jsem se snažil jak jsem chtěl.

Smutně se zvedla a nechala mě v pokoji samotného. Okamžitě ji vystřídal pocit vinny, který mi opravdu nepomáhal. Měl jsem pocit, že neexistuje horší bytost, než jsem já. Když jsem byl s mou rodinou, byl jsem ten jediný kvůli komu nebyli úplně šťastní. Odvedl jsem Tanyu od Denaliiských a tím udělal nešťastné je a teď? Tanya je smutná a jediný kdo za to může, jsem zas a znova já.

V těchhle chvílích jsem si byl jistý, že Carlisle udělal chybu, když mě přeměnil. Ne kvůli mně, ale kvůli nim. Beze mě, by jim všem bylo lépe, ale já je nedokázal opustit. A už vůbec ne navždy, byl jsem sobec.

Zmučeně jsem vyskočil z okna a vyběhl do lesa na lov. Doufal jsem, že trocha čerstvé krve třeba pomůže. Alespoň s tou bolestí hlavy, když už ne s tím zbytkem

…..

Spletl jsem se, ani krev nezabrala a nezbavila mě toho úplně, ale ulevilo to alespoň mému krku. V rukou jsem promnul roztržené tričko. Bolest mě vyváděla ze soustředění, ten medvěd by mě nikdy nezasáhnul, kdybych byl v pořádku. Jenže takhle jsem dostal ránu, jako beranidlem a oblečení vzalo pěkně za své. Ještě, že to nevidí Alice. A jestli vidí, stejně s tím zrovna teď nic neudělá. To byl důvod k radosti, usmál jsem se na stromy přede mnou a přidal.

Ale ani ne po pár metrech se mi do hlavy začaly zase vtírat staré problémy. Vlastně problém. Bella. Jak já z ní byl nešťastný! Nedokázal jsem ji nesnášet a dokonce jsem ji měl rád. Rád za to, že ze mě dělala omdlévající trosku s neustálou migrénou! Já už to nechápu, ničemu nerozumím. Rád? Jo, mám ji prostě rád. Jenže mám ji rád jako Marissu nebo jinak?

Z přemýšlení mě vytrhl náraz. S leknutím jsem si všiml, že jsem napochodoval až do obýváku, aniž bych si toho všimnul a zrovna mě někdo drtí v obětí.

„Esmé?“ vydechl jsem překvapeně, když jsem si uvědomil že dotyčná je malá, hnědovlasá a vzlyká. „Mami?“ zkusil jsem to znovu. Podívala se na mě se zářivým úsměvem.

„Edwarde, zlato, jak se máš? Co se ti to stalo?“ ukázala na mé tričko, když se odtáhla. Jenže já nestačil ani otevřít pusu, když se s dupotem sehnal ze schodů Emmett v doktorském plášti. A vsadil bych se, že na tom štítku na prsou bylo napsáno Carlisle Cullen.

„Á pacient dorazil, sestři!“ křikl za sebe a mlasknul gumovou rukavicí o zápěstí, když si ji nasadil. „Můžeme začít operovat,“ zaculil se na mě a pak si všiml mého oděvu. Rozesmál se, přesně stejně emmettovsky jako vždycky. „Sestři, pospěšte si, už nám ho někdo načnul!“ hýknul přes rameno a za ním se objevil Jasper v oblečku sestry a s kloboučkem na hlavě. Rosalie v koutě tiše bublala. Jasper bublala nahlas a Emmett se lámal v pase.

Rose to slušelo víc, slyšel jsem u Emmetta.

Už nikdy se s ním nevsadím! Rose by měla trochu přibrat, pomyslel si Jasper a ošil se, jak ho obleček škrtil přes boky.

K tomuhle se měl přiznat už před svatbou, mumlala si v duchu Alice a zamračeně si Jazze prohlížela.

„Ííííí,“ vystřelilo ze mě a pak jsem v záchvatu smíchu padnul na zad do křesla. Svíjel jsem se a smál e jako pominutý. Dokonce i Emmettův hurónský smích se mi povedlo přehlušit. Všichni se na mě vyjeveně dívali, ale já nedokázal přestat, prostě to nešlo.

Konečně byla alespoň jedna část v mém životě zase správně. Měl jsem u sebe svoji rodinu a to bylo naprosto dokonalé.

„Ty jo, on je vážně nemocný. Takhle se nikdy nesmál,“ řekl vykulený Emmett. Obavy, které jsem v tu chvíli zaregistroval u Esmé, mě donutily se uklidnit.

„Ne, Emmette, smích není příznak,“ řekl jsem už vážně.

„Příznak?“ ozval se Carlisle zvědavě, ale přerušil jsem ho rukou. Alice seběhla ze schodů a v ruce třímala nepoškozené tričko, které byla nahoře hledat. Zamračila se na mě, ale přešlo ji to přesně v moment, kdy jsem rozpažil. Se smíchem mi skočila na klín a zabořila mi hlavu pod bradu. Snažila se mě nejspíš rozmačkat, ale já jí to zdatně oplácel. Jak ta mi chyběla. Jasper se jen usmíval. Nežárlil, prostě jen hltal ty emoce, co z nás vyzařovaly. V tu chvíli nejspíš i zapomněl, co má na sobě. Emmett ne, takže využil krátkého záseku a Jaspera si vyfotil.

S tím si ještě užijí spoustu zábavy. Uchechtl jsem se a na Emmetta mrknul. Ten překvapeně strnul, ale pak se rozzářil jako vánoční stromeček.

„Nevím, kdo nám Edwarda vyměnil, ale rozhodně mu pošlu děkovný dopis. A napíšu ho ručně,“ řekl slavnostně Emmett. Zamračil jsem se.

„Nikdo mě nevyměnil, Emmette. Ale k těm příznakům,“ obrátil jsem se na Carlislea. Ten zbystřil. „Hlavní je, že když se k ní přiblížím víc jak na tři metry a podívám se jí do očí, složí mě to.“ Emmett se uchechtl, ale snažil jsem se ho ignorovat. „Jenže to zdaleka není všechno. Permanentně trpím migrénou od našeho posledního setkání. Předtím to bylo, jen když jsem si na ni vzpomněl. Nevybavím si detaily toho jak vypadá, takže ji nezvládnu ani popsat a pak je tu jedna věc, která mi nevadí ani trochu,“ usmál jsem se a podíval se na utrápenou Esmé. „Spím. Můžu spát a zdají se mi sny. Je to krásné,“ vzdychl jsem a opřel se. Sny, ti barevní motýli. Krásní a nepolapitelní.

„Cože?“ vydechlo hned několik hlasů naráz. A mezi nimi i Tanya, úplně jsem na ni zapomněl. Teď jsem si uvědomil, že ona to nevěděla.

„Ty spíš? Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala se, se zvláštním výrazem. Skrývala za ním ublíženost, pocit zrady a smutek. Měl jsem chuť si nafackovat.

„Promiň, neděje se to dlouho…“ zarazil jsem se. Plácám nesmysly a všichni to vědí i ona. Je přece chytrá, ne žádná hloupá blondýna. Neexistoval důvod to před ní tajit, pokud by to bylo nevinné. Jenže já si to nepamatoval, tak proč jsem jí to vlastně tajil? Během těchhle mých úvah Tanya utekla. Sám na sebe jsem vztekle zavrčel. Všichni zaraženě mlčeli, nepodíval jsem se na ně. „Toho si nevšímejte, pak jí to vysvětlím,“ řekl jsem, ale sám pro sebe jsem si dodal snad.

Debata, která se potom rozjela, obíhala kolem jediného tématu a to, co se mnou Bella dělá a proč. Všechny udivilo, že na Tanyu žádný vliv nemá. Možná pro ni neznamená ohrožení nebo je to něčím jiným. Procházeli všechny možné varianty, ale nikdy se nedobrali k ničemu určitému. Carlisle vypadal nešťastně, protože nám nejdou dělat testy z kterých by poznal co se děje.

Jenže mě zaujalo, že Alice se drží stranou a do diskuze se nijak nezapojuje. Zvedl jsem se a pod Esméiným bedlivým dozorem jsem šel za ní.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

Mrzí mě to, oslovila mě v duchu.

„Ale co?“ chtěl jsem se zeptat. Alice mi odkryla jednu ze svých vizí.

Nevím co to způsobí. Mrzí mě to, ale nedopadne to, jak by sis přál. Zaplavil mě strach. Takže tohle je možná konec? Nemohl jsem to tak nechal. Rychle jsem Alici objal a vyběhl ven. Netušil jsem, kam se asi vydala.

Skalní útes, napravo, deset minut odsud, jeskyně! Ozvaly se za mnou ještě Aliciny myšlenky s popisem cesty. Rozhodnul jsem se jí poděkovat a věděl jsem, že ona už to ví.

Během chvíle jsem byl tam, co mi Alice řekla. Slyšel jsem Tanyu. Kupodivu nebyla rozčílená, jen lítostivá. Něco mi unikalo.

„Tanyo?“ zeptal jsem se kus od ní. Chvilku bylo ticho. Jak pro mé uši, tak i pro můj dar. Pak jako bych dostal ránu, nestačil jsem zachytávat všechno, ale to co jsem slyšel, určitě vyslovila její ústa.

„Mluvíš ze spaní,“ řekla. „Myslela jsem, že si jen tak povídáš pro sebe, když přemýšlíš, ale teď vím, že to byly odrazy tvých snů.“ Pohltil mě strach, ale zvědavost byla silnější.

„A co jsem říkal?“ hlas se mi div neklepal. Otočila se na mě a já viděl tu bolest v jejích očích.

„Bello... Volal jsi Bellu,“ řekla se smutným úsměvem. A mě v tu chvíli zaplavily výčitky.

„Já si na žádný sen nepamatoval,“ řekl jsem. Jenže jako by to můj mozek chtěl popřít, rozhrnula se opona v paměti a já si vzpomněl.

Najednou jsem věděl.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!