Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Ztráty%20a%20nálezy-zuzka88.jpg

Pokud si na mě ještě vzpomínáte, přínáším Vám novou kapitolu Ztrát a nálezů.

Loučení s Edwardem a osamostatňování se...

6. kapitola

Točila se mi hlava, hlasitě jsem se smála a bránila se dalšímu víření v davu tancechtivých jedinců.

„Už nemůžu?“ dostávala jsem ze sebe.
„Chtěla ses bavit,“ připomněl mi Edward, znovu mě k sobě přitiskl a vmísil se do středu tanečního parketu. Byl opravdu skvělý tanečník. Nikdy bych to do něj neřekla. Vedl mě s jistotou, ani jednou nezaváhal, neškobrtl.
„Taky se bavím,“ usmála jsem se omámeně a cítila, jak mi hoří tváře. „Potřebuju se napít.“

Edward mě odvedl ke stolu a já vylokala sklenici vody. Cítila jsem se unavená, ale příjemně, i přestože jsem v noze cítila bolestivé tepání. Na chvíli jsem zavřela oči.

„Jsi unavená?“ zeptal se.
„Ani moc ne.“ Podívala jsem se na něj a zvedla koutky úst do mírného úsměvu.
„Co kdybychom se šli projít, někam, kde je trochu klid?“ navrhl. Mile ráda jsem souhlasila. Hudba mi duněla v uších a pohybu už dneska bylo až až, potřebovala jsem noze trochu ulevit od zátěže.
„Ráda,“ souhlasila jsem.

Edward zaplatil účet a mohli jsme jít. Promenáda městečka stále žila. Potkávali jsme páry nejrůznějšího věku, rodinky s malými dětmi spícími v kočárcích nebo většími, které pobíhaly sem a tam. Zhluboka jsem dýchala chladivý noční vzduch. Netušila jsem, kolik může být hodin, ale vůbec mi to nevadilo, přála jsem si, aby noc trvala věčně. Edward mě vzal za ruku a propletl své prsty s mými. Postřehla jsem jeho postranní pohled, ale nedala jsem to znát a ruku nechala v jeho.

Zamířili jsme na pláž, která byla v tuhle dobu tichá, tmavá a opuštěná. Jindy horký písek příjemně chladil. Sundala jsem si boty a vzala je do volné ruky.

„Tohle je lepší,“ pochvaloval si Edward.
„Děkuju, že jsi mě vytáhl ven. Je to fajn. Ani jsem si neuvědomovala, co všechno jsem za ty roky promarnila.“
„Nepromarnila, jen potřebovala čas na uzdravení,“ řekl a palcem mi přejel po hřbetu ruky.
„Možná máš pravdu, ale začínám mít pocit, že je tak akorát na čase.“ Ano, bylo na čase, abych vzala svůj život do vlastních rukou, a uvědomění si to byl jen začátek. A vděčila jsem za to Edwardovi. Bez něj bych se stále trápila schovaná v domě a truchlila. Stále se mi po Jeffovi stýskalo a vím, že to nikdy nepřestane, ale je třeba se pohnout z místa.

Když jsme přijeli k domu, byla už všechna okna tmavá. Hodiny na palubní desce ukazovaly pár minut po půlnoci.

„Žiješ tady sama?“ zeptal se Edward, když mi otevřel dveře od auta a pomohl mi vystoupit.
„Ne. Kde vlastně bydlíš ty?“ obrátila jsem pozornost na něj, jednak proto, že mě to zajímalo, ale taky jsem se chtěla vyhnout detailnější odpovědi. Bydlím s rodiči svého snoubence, který už dva roky nežije, asi není to, co očekává.
„V hotelu ve městě.“ V hotelu… dočasné bydliště…
„A…“ zaváhala jsem, „jak dlouho se tu zdržíš?“
„To záleží na více faktorech,“ řekl. I přes tmu jsem věděla, že na mě upírá pohled. Považoval mě snad za jeden z těch faktorů?
„Na jakých faktorech?“ Přešlápla jsem z nohy na nohu a cítila, že rudnu ve tváři. Byla jsem vděčná, že mé rozpaky halí tma.
„Zítra musím odjet,“ oznámil mi a já zatajila dech. To ne! křičelo moje srdce. „Ale pokud si to budeš přát, vrátím se.“
„Vrátíš?“
„Ano, pokud o to stojíš,“ potvrdil.
„Jistě, že stojím,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla uvědomit, co říkám.
„To jsem rád.“ Jeho hlas byl jako pohlazení pro mou rozpolcenou duši, která chtěla vzít zpátky to, co jsem řekla, ale na druhou stranu chtěla křičet do světa, jak moc chce být s Edwardem. „Dej mi dva dny.“
„Dva dny?“
„Potřebuju si něco zařídit a pak se vrátím, slibuju.“ Usmál se a rukou mi zajel do vlasů. Zachvěla jsem se. Gesto naprosto automatické, velmi důvěrné a absolutně přirozené. Ani jsem nedýchala, když se ke mně jeho obličej začal pomalu pomaloučku sklánět, jako by mě snad nechtěl vyděsit.

Neměla jsem strach. Dokonce jsem se těšila na to, až mě konečně políbí. A dočkala jsem se. Jeho rty se dotkly těch mých. Bylo to, jako by zafoukal vánek a polechtal mě na ústech. Pak se ke mně přitiskl na nepatrně delší chvíli, ale přesto mi přišla až moc krátká, když se narovnal a palcem při přejel po spodním rtu, kterého se ještě před chvílí dotýkal svými rty, omámeně jsem vzdychla.

„Na cestu,“ zašeptal. „Vrátím se,“ slíbil. Naposledy se na mě zadíval, pak nastoupil a odjel. Stála jsem tam ještě nějakou dobu a dívala se do tmy. Byla jsem omámená, spokojená a hlavně šťastná.

≈≈≈≈≈

Ráno jsem jela do práce brzy. Nebylo ani sedm, když jsem se kradla z domu. Nechtěla jsem nikoho potkat, vysvětlovat, proč vstávám tak brzy a odjíždím bez snídaně. Cítila jsem, že potřebuju být sama. Přemýšlet, vzpomínat.

Nemohla jsem vůbec spát. Celou dobu jsem myslela na Edwarda, na to, jaké bylo být s ním. Co jsem v jeho přítomnosti cítila, na co jsem myslela, co jsem si přála… Představa, že ho dva dny neuvidím, mi přišla neskutečná. Uklidňovala jsem se tím, že je to jen čtyřicet osm hodin, to není tolik, ale dost dobře to nešlo. Ach jo. Vážně jsem byla ztracená. A konečně jsem byla ochotná si přiznat, že jsem i zamilovaná. Ano, zamilovala jsem se do Edwarda Cullena, kterého jsem znala sotva pár dní, ale ta krátká doba mu stačila k tomu, aby mě okouzlil a vrátil zpátky do života, který mi po té nehodě připadal jednotvárný, obyčejný, jen jsem trpěla každý další den, který přicházel. Jenže pak se objevil ona a všechno je jinak.

Nejela jsem rovnou do firmy. Bylo krásné ráno, slunce už vyšlo a jeho paprsky začínaly vyhřívat ranní vzduch. Zastavila jsem na útesech. Na místě, které bylo jen mé a Jeffovo. Potřebovala jsem si s ním promluvit. Říct mu, co všechno se událo. A měla jsem pocit, že tam mě uslyší, tam jsem k němu měla nejblíže.

Postavila jsem se na útes a nechávala vítr pohrávat si s mými vlasy.

„Jeffe,“ řekla jsem s úsměvem. Dnes to bylo poprvé, co jsem na naše místo nešla s pocitem sklíčenosti a smutku. Naopak, chtěla jsem Jeffovi povědět, že jsem konečně udělala krok vpřed. Byl to sice jen první malý krůček, ale byla jsem si jistá, že budou následovat další a větší.

„Myslela jsem si, že ty budeš jediným mužem mého života, že nebudu moct milovat nikoho jiného, a když jsi mě opustil, ten pocit jen zintenzívněl, ale teď… vždycky budeš v mém srdci zaujímat důležité místo, ale už v něm nebudeš sám. Poznala jsem muže, který mi nedá spát, myslím na něj ve dne, v noci a v jeho přítomnosti se cítím tak normálně, absolutně bezstarostná a v pohodě. Po dvou letech se dokážu bavit, smát se a být sama sebou. Zase jsem se zamilovala, dlouho jsem si to odmítala přiznat, ale je to tak. Chtěla jsem ti to říct, svěřit se ti… Chybíš mi,“ zašeptala jsem nakonec. „Ale myslím, že už s tím dokážu žít,“ odmlčela jsem se a dívala se na moře. Vítr mi cuchal vlasy a hladil po tvářích. Byl jako Jeffovy neviditelné ruce. Bylo to jako jeho souhlas.

Usmála jsem se a pak se vydala k autu. Ještě než jsem nastartovala, mě napadlo, že tohle budou zatraceně dlouhé dva dny.

≈≈≈≈≈

V práci byl těžký den. Nezastavila jsem se ani na pět minut. K obědu jsem měla müsli tyčinku, kterou jsem objevila zastrčenou v šuplíku. Do toho všeho se za mnou zastavil George, aby se ujistil, že jsem v pořádku, prý jsem se včera dlouho nevracela a tak o mě měli starost. V duchu jsem se ušklíbla. Jako bych snad byla malá holka, která má večerku. Vždyť ani nejsem jejich dcera, jen u nich bydlím. Mám svůj život.

Rozčilovat jsem se mohla, jak jsem chtěla, ale bylo to k ničemu, nahlas jsem neřekla ani půl slova.  Zatnula jsem zuby, kývala jsem hlavou a usmívala se.

Napadlo mě to až cestou domů, když jsem projížděla odpoledním městečkem. Každý den jsem tu výlohu míjela a až teď mě to uhodilo do očí. Realitní kancelář aneb řešení mých problémů. Už jsem o odchodu uvažovala mnohokrát, ale nikdy jsem k tomu nenašla odvahu. Teď, když se objevil Edward, je nejvyšší čas. Odpoutat se od minulosti a začít žít budoucnost. Tím nechci říct, že bych Dealovi vyškrtla ze svého života. Vždycky v něm budou mít důležité místo, ale už ne to hlavní.

Zajela jsem ke krajnici a zastavila za malým červeným  wolksvagenem. Před otevřením dveří jsem trochu zaváhala. Dělám správnou věc? Není to chyba? Ale věděla jsem, že je to takhle dobře. Otevřela jsem tedy a poslouchala cinkot zvonku nad mou hlavou.

„Dobrý den,“ pozdravila mě starší žena v decentním šedém kostýmku.
„Dobrý den,“ usmála jsem se na ni.

Žena ke mně přistoupila s napřaženou rukou. „Jmenuji se Priscilla Monroeová, jak vám mohu pomoci?“
„Isabella Swanová, těší mě. Já… chtěla bych byt… možná menší domek.“ Paní Monroeové se zablýsklo v očích a už mě vedla ke křeslu.
„Posaďte se prosím, myslím, že mám přesně to, co hledáte.“ Trochu jsem pochybovala, že by mohla mít, co hledám, když ani já sama nevím, co hledám, ale rozhodla jsem se jí do toho nezasahovat a nechat ji dělat svou práci.

Paní Monroeová chvíli ťukala do klávesnice počítače, rolovala myší, oči jí běhaly po obrazovce neuvěřitelnou rychlostí. Pak se ozvala tiskárna a vychrstla na nás dva papíry.

„Tohle je nemovitost nedaleko města, klidná poloha, nedaleko útesů, je odtamtud krásný výhled,“ povídala a ukazovala mi obrázek malého domku s růžovou zahradou a vysokým plotem. Měl doškovou střechu, dva komíny a bíle natřené okenice. Ač se to zdá nemožné, na první pohled jsem se do něj zamilovala.
„Je nádherný,“ řekla jsem.
„Vytiskla jsem vám k němu veškeré informace. Vezměte si je s sebou a promyslete si to, kdybyste cokoliv potřebovala, tady je mé číslo. Můžete volat kdykoliv. Pokud budete mít i nadále zájem, ozvěte se mi. Zařídím vám prohlídku.“ Paní Monroeová mi podala oba papíry a svou vizitku.

Pak už jsme se jen rozloučily a já se konečně vydala na cestu domů. Neustále jsem si v hlavě vybavovala ten domek. Byl přesnou kopií mých představ, i když jsem žádné neměla.

Ještě celá ve vznosné náladě jsem utíkala po schodech nahoru ke svému pokoji a málem cestou smetla Neda.

„Pozor,“ křikl a chytil mě v letu.
„Promiň,“ omluvila jsem se se smíchem.
„Co ta dobrá nálada?“ zajímal se.
„Zatím tajemství,“ mrkla jsem na něj. „Co děláš dneska večer? Mohli bychom spolu někam vyrazit.“ Doufala jsem, že tentokrát mě neodmítne. Potřebovala jsem mu toho tolik říct. Poslední dobou náš vztah nějak ochladl a to se mi vůbec nelíbilo, chtěla jsem zpátky svého kamaráda Neda.
„Vyzvednu tě v sedm, ani o minutu dýl,“ odpověděl a utíkal ven. Tohle je můj Ned.

≈≈≈≈≈

„Budu se stěhovat,“ vyhrkla jsem hned, jak jsme nastoupili do auta. Byla jsem příliš nadšená, než abych dokázala mlčet a čekat na vhodnější příležitost.
„Cože?“
„Jo, kupuju dům.“ Teda ještě ne tak úplně, ale je to v plánu.
„Páni, Bello, to… už to vědí naši?“
„Ne, jsi první, komu to říkám. Georgeovi a Miriam to řeknu, až to bude jisté. Já se tak těším. Kdybys viděl ten dům. Je úžasný…“ pěla jsem chvály na svůj budoucí domov a nevšímala si Nedova zaskočeného obličeje.

Celá večeře pak proběhla v duchu vyptávání se na motiv mého náhlého odchodu. Je to kvůli tomu fotografovi? Nutí tě k něčemu? Nechce se k tobě nastěhovat? Ubližujeme ti snad nějak? Chybí ti u nás něco? Proč to děláš? Víš přece, že tě máme rádi, nebo snad ne?

Na všechno jsem odpovídala popravdě. Tohle bylo prostě mé rozhodnutí a nikdo na tom už nic nezmění. Ani fakt, že Edward odjel na pár dní z města, Neda moc nepotěšil, obzvlášť když jsem dodala, že se brzo vrátí. Šlo to prostě od desíti k pěti. Myslela jsem, že bude mít Ned radost, ale asi jsem se pletla. To byl nejspíš také ten důvod, proč jsem to zatím nechtěla říkat nikomu jinému. Bála jsem se, že mě přesvědčí, abych na to zapomněla a žila jako dosud. Jenže to já prostě nechci. Chci se odpoutat, začít žít svůj život po svém, bez věčné, i když dobře míněné kontroly, a to dokážu jen tak, že se odstěhuju.


Státnice za mnou a po delší době příbývá další kapitola. Zjistila jsem, že ač jsem nepsala okolo čtrnácti dnů, je velmi těžké se k tomu vrátit. Upřímě řečeno se mi moc psát nechce, a když už si k tomu sednu, tak nevím, co psát. Měla jsem s touhle povídkou ještě nějaké plány, ale kdo ví, jak to nakonec dopadne. Je možné, že ji v příští kapitole uzavřu, ale slibuju, že se budu snažit to nějak rozjet a dopsat tak, jak si tahle povídka zaslouží, i když to jde jen těžko. V každém případě povídku dopíšu, nechci nechávat věci nedokončené.:-)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Lenka326

10)  Lenka326 (24.06.2012 20:50)

Gratuluju ke zkouškám a jsem ráda, že jsi zpět. I když teda ten dovětek mě moc nepotěšil. KOmentuju pozdě, ne proto, že by mě Ztráty přestaly bavit. Naopak, mám je moc ráda, ale nebyla jsem tu a opravdu se mi ta povídka nezdá na ukončení. Vidím na titulce, že už jsi vydala další dílek, snad není poslední. Tento je hodně nadějný, Edward se chce vrátit kvůli Belle a ona se konečně chce odpoutat od minulosti a dovolit si znovu být šťastná. Vlastní bydlení je výborný nápad, protože v domě rodičů svého mrtvého snoubence opravdu těžko může dál žít. Snad se jí to všechno povede a já letím na tu další kapču.

Marcelle

9)  Marcelle (21.06.2012 14:01)

8)  jitush (20.06.2012 15:44)

me se tve psani rozhodne libi a i napad teto povidky...ale urcite si chces uzit nejake to zaslouzene volno..takze se tesim na konec:-)

7)  hellokitty (19.06.2012 22:19)

leelee

6)  leelee (19.06.2012 21:12)

změna je život,
ikdyž nekontrolujou přímo, stejně kontrolujou

Marvi

5)  Marvi (19.06.2012 20:42)

Pěkná kapitolka, jen doufám, že není z těch posledních... Byla by to škoda, každopádně to Bella se stěhování nebude mít tak lehké... Těším se na pokračování

Niky

4)  Niky (19.06.2012 18:59)

Skvělá kapitolka! Jsem ráda, že Bella už začíná pořádně žít a koupě domečku je určitě další dobrý krok
Bude to škoda, pokud povídku opravdu přerušíš, ale co se dá dělat, nutit se do toho taky není dobrý. Každopapádně se budu moc těšit na pokračování, líbí se mi to.

eMuska

3)  eMuska (19.06.2012 18:13)

veľmi som sa potešila, keď som zbadala, že je tu ďalšia kapitolka tejto poviedky, normálne som Edwardom očarená! možno by ma mrzelo, ak by ti tvoje plány s ňou nevyšli, ale budem stáť za tebou aj keď by sme sa mali nabudúce uzavrieť. Ja sa neskutočne teším na Bellu a Edwarda!

Silvaren

2)  Silvaren (19.06.2012 15:38)

Odstěhování je rozhodně to nejlepší, co Bella teď může udělat. Držím jí palce a doufám, že Edward dodrží slovo a vrátí se. Čte se to naprosto samo, tvůj styl se mi moc líbí. Chápu, že je těžké se k tomu po delší době vracet, ale doufám, že je nevezmeš zkrátka.

1)  lelus (19.06.2012 15:19)

:) :) :) nech už je ďalšia kapitola

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella