Sekce

Galerie

/gallery/Zrada1.jpg

Oba se navzájem začali poznávat a užívali sie toho klidu okolo, ale příliš dlouho jim to dopřáno nebylo.

3. díl: Mapa

Seděli jsme vedle sebe a hleděli na vlny narážející na břeh.

„Jak tě Volturiovi vlastně našli?” zeptal jsem se jí po chvíli ticha. Chtěl jsem toho o ní vědět co nejvíce.

„Vlastně to nebyli oni, ale někdo jiný. Chvíli si mě nechal ještě jako člověka. Měla jsem lákat oběti, aby se jimi pak mohl živit a nevyvolal rozruch. Jenže časem měl stále větší problémy udržet se dál i ode mě, tak mě raději přeměnil.”

„Co se s ním stalo?”

„Volturiovi ho zabili.” Zhluboka se nadechla. „A co ty, máš také nějaké schopnosti?” zeptala se, aby změnila téma hovoru.

„Čtení myšlenek,” odpověděl jsem po pravdě.

Zůstala na mě chvíli zírat.

„To kvůli tomu tě tam drželi? Chtěli aby ses taky přidal k nim?”

Zavrtěl jsem hlavou. „Dříve se o to několikrát sice pokoušeli, ale tentokrát ne, chtěli něco jiného.” Nechápavě se na mě zahleděla. „Získal jsem něco, po čem Aro nesmírně touží.”

„Co?”

„To nevím, raději jsem to nezkoumal, aby si to nemohl Aro v mé mysli přečíst. Je to něco jako přenesitelný dar, párkrát se o tom zmínil jako o mapě.”

„Mapě k čemu?” Její ostražitost nyní nahradila zvědavost.

„Nemám ponětí.”

Zahleděla se před sebe. Netušil jsem na co myslí, ale rozhodně to nebylo něco příjemného.

„Proč jsi mu to nedal a raději se nechal pohřbít tam dole v těch kobkách pod Volterrou,” při těch slovech se děsem znovu otřásla. Jen vzpomínky na to místo ji panicky děsily.

„Aro to chce více než cokoliv jiného a to se mi nelíbí. Znám Ara až příliš dobře na to, abych doufal, že má za lubem něco dobrého.”

„Takže chráníš ostatní a sám riskuješ svůj život?”

„Takhle to zní moc hezky.” Musel jsem se usmát. Ona mi úsměv oplatila tím svým plachým.

Uběhlo několik dní a já si stále více uvědomoval, že nechci aby náš pobyt tady skončil. Jednou sice musí, ale já byl rozhodnutý si do té chvíle užívat Bellinu společnost jak jen to jde. Zbožňoval jsem její plaché úsměvy a pohled jejích očí. Její krvavé duhovky mě neodpuzovaly. Možná to bylo tím, že to byly Její oči nebo to způsobovaly malinké zlatavé skvrnky, které se jí v nich začaly objevovat.

Měl jsem stále touhu ji ochraňovat. Byla tak neskutečná a mnohdy se jen tak zasnila a zamyšleně hleděla do dáli na moře. Oči jí při tom vždy zčernaly. Tolik jsem toužil vědět na co myslí. Její mysl však pro mě byla hluchá.

Jenže i náš čas měl své vyměřené hranice. Byli jsme tam ukrytí něco přes týden, když jsem uslyšel něco, čemu jsem si už téměř odvykl. Jemný šum. Jaky by vzdálené hlasy, které se my ozývaly přímo v hlavě. Nevěřícně jsem se ohlédl tím směrem, na prázdné moře. Jenže přesto se odtamtud ozývaly cizí myšlenky a to stále zřetelněji.

„Bello,” hlesl jsem a ji vyděsil už jen tón mého hlasu. Ustrašeně na mě pohlédla a pak i do míst kam jsem upíral oči. „Našli nás.”

Ucítil jsem pevný stisk jejich dlaní okolo mé paže. Za jiných okolností bych si její dotyk neuvěřitelně užíval, ale nyní to naprosto zastínil strach.

„Musíme pryč,” zašeptala zoufale, když jsem tam stále jen stál a zíral na moře. Jenže pokud nás vystopovali až sem, bylo marné utíkat. Pro mě rozhodně ano.

„Pokud se rozdělíme, tak půjdou jen po mě.”

Zůstala na mě nevěřícně zírat.

„To přece nemůžeš...”

„Nemáme jiné šance, jestli mě znovu dostanou tak už mě jen tak nepustí... Dostanou co chtějí za každou cenu.”

„Ne.” Víc říct nestihla. Neměli jsme moc času. Obrátil jsem se k ní a stáhl jí ruce z mé paže. Potřeboval jsem mít obě ruce volné. Položil jsem jí je na spánky a neodpustil jsem si, abych při tom nepohladil jemně pokožku její tváře. Pak jsem se jí už zahleděl upřeně do hloubky jejích očí.

Cítil jsem, jak to co mě tížilo je náhle pryč. To, pro co Aro určitě neváhal už zabíjet, teď dřímalo uvnitř Belliny mysli. Tam kam na to nikdo nemůže.

Ona na mě hleděla neschopna slova. Velmi dobře si uvědomovala co jsem právě udělal. Jak jsem jí stáhl ruce ze spánků, okamžitě uhnula pohledem a sklonila hlavu.

Díval jsem se na ni a užíval si ty poslední pohledy. Jenže jejich myšlenky byly stále blíže.

„Bello,” snažil jsem se ji donutit ke mně vzhlédnout. „Musíš jít.” Když stále sledovala písek před sebou, dlaní jsem ji chytil jemně za bradu a donutil se na mě podívat.

„Až zjistí, že už to nemám, tak mě pustí. Pak si tě najdu. Slibuji.” Upírala na mě bolestný pohled.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Wendy

9)  Wendy (13.11.2010 21:01)

Edward má zajímavý dar, jsem zvědavá po čem Aro jde.

krista81

8)  krista81 (03.11.2010 22:58)

Krásný, ale krátky
Těším se na další.

sakraprace

7)  sakraprace (03.11.2010 19:26)

Jéžiši a už se nervuju

6)   (03.11.2010 17:44)

Ježííííš. Takhle krátký!!!
Ale Edward je tak roztomilý:D
Ale nějak mě to zmátlo, jak to udělal...
ALE NEBUDU TO ŘEŠIT. HLAVNĚ AŤ UŽ JE DALŠÍ KAPITOLA!

5)  Lucie (03.11.2010 14:49)

4)  hellokitty (03.11.2010 14:30)

Lenka326

3)  Lenka326 (03.11.2010 09:40)

skvělý nápad!!! originální schopnost, to tu snad ještě nebylo a je to moc dobře napsané. Jenom ve mě hlodá takový protivný červík, když si přečtu název povídky a pořádně se zamyslím nad posledními větami tohoto dílu, tak se bojím, že Edward naletěl na krásnou a milou návnadu.
Jsem hodně zvědavá, jestli je moje tušení správné a moc se těším na další pokračování.

Ewik

2)  Ewik (03.11.2010 09:32)

Moc hezké, je to velmi originální - něco jako přenesitelný dar - teda Texie kam na to chodíš?!:D
Těším se na pokračování.

1)  bb (03.11.2010 07:07)

napínavé
skvělé jako vždy těším se na pokračování

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek