Sekce

Galerie

/gallery/Zrada1.jpg

Poslední kapitola této povídky. Snad přinese odpovědi na vaše otázky a bude se vám líbit. ;o)

15. díl: Návštěva Volterry

Hrál jsem na klavír a občas pohlédl na Bellu. Ležela stulená na křesle s tváří obrácenou ke mně a přivřenýma očima. Vždy, když jsem dohrál skladbu, rozevřela je a usmála se. Milovala tuhle poklidnou atmosféru. Esme nás dojatě sledovala a ostatní se raději bavili po svém. Jen Carlislovy myšlenky se točily stále okolo toho samého, už od Eleazarovy návštěvy.

„Zajímalo by mě, o co tenkrát Aro tak stál,“ zamumlal zamyšleně.

„Nevím a ani mě to nezajímá,“ zavrčel jsem. Tohle téma rozhodně nepatřilo k těm, co bych chtěl probírat.

„Muselo to pro něj být hodně důležité...“

„Carlisle!“ přerušila jeho úvahy Esme. „Myslím, že to nadělalo v naší rodině už dost škody.“ Vděčně jsem se na ni podíval. Zamračeně hleděla na Carlisla. Omluvně si ji přitáhl k sobě a políbil do vlasů.

Když jsem se však obrátil k Belle, abych znovu začal hrát. Upřeně hleděla na Carlisla. Měla naprosto nepřítomný pohled, jako by přestala vnímat vše okolo, včetně mě.

Vrhl jsem se k ní. Pohladil jsem ji po vlasech a to ji teprve probralo. Vhlédla ke mně a já ji si ji s úlevným povzdechem přitáhl do náruče. Pohladila mě po paži, ale pak se znovu zahleděla před sebe. Na čele se jí objevilo pár drobných vrásek, jak se soustředila.

Nechápal jsem, co se to s ní děje, až po chvíli jsem zahlédl, jak se něco objevilo přímo v místě, kam hleděla. Všichni jsme na to zůstali překvapeně hledět. Byla to jako by mlha, která se však stále více šířila, a nabírala obrysy.

„To je mapa města Volterry,“ hlesl překvapeně Carlisle.

Bella naklonila hlavu trochu na stranu a mapa se začala pohybovat. Zaměřila se přímo na plác. Do detailu obkreslovala veškeré uličky okolo a střechy s desítkami věžiček. Pak věžičky náhle zmizely a objevily se vrchní patra. Jak by někdo od shora odřezával jednotlivá patra paláce Volturiů. Viděl jsem každičkou chodbu i pokoj.

„Tak proto nechtěl, aby ji měl kdokoliv mimo něj,“ hlesl Carlisle. „Je to mapa Volterry.“ Bella zavrtěla hlavou.

„Všeho,“ zašeptala. V příštím okamžiku jsem měl pocit jako bych se propadl přímo do pekel. Mapa se náhle zvětšila a okolo nás prosvištěly tmavé stěny. Ocitli jsme se přímo v hlavním sále. Pevně jsem si přitiskl Bellu k sobě, když jsem zahlédl kus od sebe Felixe. Jako by nás vůbec neviděl kráčel dál a... Prošel vyděšeným Emmettem.

„To je fantastické,“ ozval se Carlisle jen se vzpamatoval. „Ta mapa dokáže zobrazit dopodrobna celé místo, co se tam právě děje!“

Pohladil jsem Bellu po paži. Z toho pohledu jí nebylo nejlépe. Trhla sebou a pohlédla na mě. Usmála se. Sál kolo nás zmizel. Nahradilo ho něco jiného. Alice uskočila, když zůstala stát napůl ve stromě. Okolo nás se objevila naše zahrada za domem. Byly tu přesně tytéž stromy a také lavečka...

„Ta mapa dokáže zobrazit jakékoliv místo na světě?“ zašeptal jsem.

Na paži mě zalechtaly její vlasy jak přikývla. Všichni se z toho ještě vzpamatovávali, ačkoliv už jsme opět stáli v našem starém dobrém obývacím pokoji.

„Nedivím se, že to tak moc chtěl,“ zavrtěl hlavou Jasper.

Mě však zaráželo něco jiného. Hleděl jsem vytřeštěně na Bellu.

„Tys jim to nedala.“ Vlastně to bylo zkonstatování než otázka. Přesto zavrtěla hlavou. Přitiskla se ke mně a schovala tvář před našimi pohledy.

„Nechtěla jsem být jako oni. Oni jsou hrozně zlí...“ šeptala mi do trička.

Sklonil jsem k ní hlavu a políbil roztržitě do vlasů. Získala tenkrát to co měla, ale odmítla to Arovi dát. Až příliš dobře jsem tušil, jak musel hrozně zuřit. Mít něco takového na dosah a nemoci se k tomu jak dostat.

To proto ji nechal pohřbít zaživa. Pokud to neměl mít on, tak tedy nikdo. Pohřbil tu mapu spolu s ní.

„Neboj se, už se k tobě ani nepřiblíží. Nedovolím jim to,“ šeptal jsem k ní a hladil ji po vlasech. Ona ke mně však vzhlédla a na rtech se jí objevil spokojený úsměv.

„Nenajdou mě a ani vás, mám svůj štít.“ Oči jí při tom pomyšlení zářily. Byla si tím naprosto jistá a cítila se tak v bezpečí.

„No,“ ušklíbla se Rose. „Tenkrát to moc nepomohlo.“ Bella uhnula pohledem.

„Já ho stáhla,“ hlesla a omluvně se na mě podívala. „Demetri věděl, kde Edward je celou dobu.“ Zavrtěl jsem hlavou, že se nic neděje a pohladil ji palcem po zádech. Tohle už bylo dávno. Já chtěl žít tím, co bylo teď – námi.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  bb (17.12.2010 07:56)

úžasný závěr s naprosto originálním rozuzlením, kde ty nápady pořád bereš? vždycky přijdeš s něčím úplně novým
byla to nádherná povídka, škoda, že už je konec :(

2)  eskymo (17.12.2010 07:31)

1)  Lucie (17.12.2010 06:15)

To už poslední,vážně??Jak je možný,že to všechno tak rychle utíká??!!Ale krásná povídka to byla-to prostě musím říct.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still