Sekce

Galerie

/gallery/Bloody%20heart.jpg

Některé chvíle z Edwardovy minulosti po sobě zanechaly nenávist, která dosud nevychladla.

8. 1922

 

Její výkřik se rozlehl mezi stromy. Současně se ozvalo zařehtání koně a zmatené údery kopyt. Neváhal jsem ani vteřinu, otočil svého koně a vrátil se k ní. Ležela na zemi, její kůň stál neklidně vedle ní. Držela se za kotník a skučela bolestí. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že ostatní z naší skupiny, kteří na nás měli nepatrný náskok, mizí mezi stromy na lesní cestě. Zůstali jsme sami.

Sesedl jsem z koně a přišel až k ní. „Lisbeth! Jsi v pořádku? Co se stalo?“

Krev – okamžitě jsem uviděl odřeninu na jejím předloktí. S vděčností jsem pomyslel na Carlislea, který mi v poslední době, teď když jsem právě kvůli Lisbeth konečně o to stál, hodně pomáhal, a díky kterému jsem se lépe ovládal. Poklekl jsem k ní.

V očích měla slzy bolesti. „Au, Edwarde… Můj kůň klopýtl a začal jančit. Neudržela jsem se. Noha se mi zapletla do třmenu… Sss!“ sykla bolestí, když jsem se toho místa dotknul. Zalitoval jsem, že o těchto věcech nic nevím. Měl bych vystudovat lékařství, lidem se pořád něco stává… Kéž by tu byl Carlisle, já sám jsem nevěděl, jak jí pomoci.

„Můžeš vstát? Odvezu tě za mým otcem, pomůže ti.“ Dal jsem si její ruku kolem krku. „Zkus vstát…“ Podívala se na mě a jako by na okamžik zapomněla na svou bolest. Ach, ty oči… slyšel jsem její myšlenky. Potom se pokusila postavit. „Au…“ zaskučela a pevně sevřela víčka, „to nepůjde…“

„Dobře, nevadí, to zvládneme, neboj, postarám se o tebe.“ Chytil jsem ji pod koleny a kolem zad a zvednul jsem ji do náruče. Jen ohromeně vydechla. „Edwarde, co to děláš…“ Za tohle mi ta bolest stojí, jeho náruč – není hezčího místa… Splněný sen!

„Zkusím tě opatrně vysadit nahoru, doufám, že to nebude bolet,“ řekl jsem jí a pomalu ji usadil do sedla mého koně. Tak jemné doteky, je tak obratný, jako bych nic nevážila… a? Ať při mně stojí všichni svatí… co chce dělat?

„Jestli mi to dovolíš, odvezu tě. Sama takhle nemůžeš jet na koni…“

„Ano, děkuji, Edwarde…“ Musím dýchat… společně na jednom koni!

Snažil jsem se nevnímat její splašené myšlenky, které měly patřit jen jí, vyhoupl jsem se za ní do sedla a pobídl koně, který se rozešel.

V tu chvíli se ozval dupot kopyt na cestě mezi stromy, po které předtím zmizeli ostatní. Nemusel jsem se ani otáčet, abych věděl, že za námi na cestě stanul černý kůň s bílými znaky i se svým podmračeným jezdcem. Zatraceně! Musí být všude tam, kde jenom překáží… pomyslel si zlostně Aymon. Zase je s ní on, ne já, to mu nedaruju! Zůstal bezmocně stát na místě a sledoval, jak odjíždíme.

Lisbeth se o mě opřela a chvíli bylo mezi námi ticho, jen kůň si razil cestu a byly slyšet tlumené údery kopyt o půdu a kožené vrzání sedla. Nevěděla, jak jsou její myšlenky hlasité a já je v tom tichu opravdu nemohl nevnímat. Její okouzlení v mé blízkosti bylo téměř hmatatelné a věděl jsem, že to jediné správné, co mohu udělat, je nedat na sobě nic znát. Nebylo to poprvé, co si některé dívky myslely podobné věci. Vážně jsem pochyboval, že si na to někdy zvyknu.

„Nebolí to? Za chvilku tam už budeme,“ zeptal jsem se raději.

Kéž by ta cesta nikdy neskončila… V jeho nádherné blízkosti ani žádnou bolest necítím… „Ne, nebolí. Děkuju za pomoc.“

„Mám strach, jestli jsi v pořádku. Cítíš se dobře?“

Nikdy mi nebylo líp, hlupáčku! „Ano, vše je v pořádku. Vím, že s tebou jsem v bezpečí.“

Kousek od našeho domku jsem sesednul a uvázal koně ke stromu. „Je to už kousek, támhle…“ ukázal jsem na náš dům. „Pojď, donesu tě tam, chyť se mě kolem krku…“

Ááách… a dala mi ruce kolem ramen, abych ji mohl sundat z koně. V mém náručí ztuhla, srdce se jí zrychlilo a dýchala jen mělce. Měl bych si pospíšit. Já to nevydržím. Už je to tak dlouho… od doby, kdy přijel, je to horší a horší. Musím mu to říct… Její myšlenky běžely jako splašené a já se nutil se rozejít, ale síla toho, co jsem slyšel ve své hlavě, mě zpomalila.

Dívala se na mě a vlnky jejích vlasů jí spadaly kolem ramen. Pohled jejích očí byl hluboký a fascinující. Proud jejích myšlenek se najednou zastavil, jako by měla v hlavě prázdno. „Edwarde, miluji tě…“ vydechla. Zůstal jsem stát jako přimražený. Co jsem na to mohl říct?

Zavřela oči a pokusila se mě políbit. Sklonil jsem hlavu. „Lisbeth, to ne, to nejde.“

- - -

Raději jsem se nedíval tím směrem. Věděl jsem, co bude následovat. To, co vždycky. Bude se jí vnucovat a ona to bude snášet. Rozhlédl jsem se kolem. Zahradní slavnost spolku architektů byla v plném proudu. Jen já a Aymon jsme museli zůstávat ve stínu. Lisbeth se proto taky držela pod přístřeškem, který byl venkovním prodloužením domu. Neměla na výběr. Její otec na slavnost Aymona pozval. Doufal, že na něj jeho dcera změní názor, viděl ho jako svého zetě. Nemohl tušit, jak velkou averzi k němu jeho dcera chová, na její slova, kterými se neuměla vyjádřit dostatečně otevřeně, nedbal. Já sám jsem sem potom přišel na její pozvání, k nelibosti jejího otce, který na mě občas vrhal znechucené pohledy.

Nebyl jsem od nich ale dost daleko, abych neslyšel jejich myšlenky a nevnímal jejich rozhovor. Lisbeth vytrvale odmítala každé Aymonovo pozvání, nicméně on se nevzdával.

„Je to jen kousek, tady u řeky. Budou tam někteří tví známí a spousta zábavy. Marienne připravila nějaké nové knihy, už se těší, až nám bude moci přečíst ty nejzajímavější části. Bylo by mi potěšením, tě tam vidět…“ snažil se ji přesvědčit.

Už zase ta husí kůže… pomyslela si a odpověděla: „Nemohu, Aymone, nezlob se. Mám příliš mnoho povinností doma. Víš, že pomáhám tátovi v kanceláři, všechno by to sám nemohl zvládnout…“ Za nic na světě s tebou nepůjdu, nemohla bych s tebou strávit ani minutu navíc kromě času, kterého musím.

„Prosím. Mám být další den bez tebe? To se potom i ten nejzářivější den promění v noc…“ říkal a k mému překvapení to myslel upřímně. Přesto mi jeho slova zněla skřípavě.

Nejlépe kdybys už všechny své dny strávil beze mě, zareagovala tiše. „Je mi to líto, Aymone. Nezlob se, teď musím jít pozdravit nové hosty. Uvidíme se později.“ Bohužel. Povinně se na něj usmála a odcházela.

Její kroky se později zastavily i u mě. „Edwarde,“ promluvila a zadívala se do mých očí. Uhnul jsem pohledem. Věděl jsem, že by nebylo správné v ní vzbuzovat jakoukoliv naději. Nemohl jsem. Věděla, že její city neopětuju, ale nemohla si pomoci.

Jeho krása mě jednou zničí. A jeho duše… jeho nádherná duše, kterou nemohu mít… Nadechla se. „Doufám, že se ti slavnost líbí. Omlouvám se, nemám moc příležitostí se ti věnovat…“ Nejraději bych se věnovala jenom tobě… Jsem vděčná za každý okamžik v tvé blízkosti, nehledě na to, jak to bolí.

„Lisbeth, neměla jsi mě zvát,“ odpověděl jsem jí.

A nevidět tě? To ne! „Musela jsem. A raději jsem to udělala oficiálně. Jinak by sis našel nějakou výmluvu, proč nepřijít…“

Vzdychl jsem. Měl jsem rád její společnost. Než se to všechno takhle zamotalo, trávili jsme spolu hodně času a udělala toho pro mě hodně, aniž by o některých věcech měla tušení. Přesto jsem na ni nedokázal myslet jako na někoho, s kým bych chtěl nerozlučně spojit svůj život.

Občas jsem váhal, jestli bych neměl opustit město. Bylo by to tak pro ni lepší?

„Vidíš, díváš se stranou. Takže mám pravdu – nepřišel bys,“ řekla smutně. „Edwarde, víš, že tě miluju. Jen tebe a nikoho jiného. Nepřipravuj mě, prosím, o svoji přítomnost. Je to to jediné, v co mohu doufat.“

„Lisbeth, jsi tak dobrá, tak skromná, tak statečná,“ řekl jsem a měl o ni obavy. „Neměla bys ale mluvit o takových věcech. Víš, že pro mě znamenáš hodně a mám k tobě blízko. Rozumíš mi lépe než většina lidí v mém okolí. Ale taky přece víš, že nemohu být součást tvého života, nebylo by to správné. Nesmíš se držet zbytečných nadějí.“

„Vím, Edwarde, všechno vím… A také po tobě víc nežádám. Jen abys neodmítal být v mé přítomnosti,“ zadívala se na mě zdlouhavě, ale já jsem zachytil kroky jejího otce, který se blížil k nám.

„Omlouvám se, že tě ruším, Lisbeth, v jistě neodkladné debatě,“ řekl pohrdavě a střelil po mně pohledem, „ale mohla by ses, prosím, jít na okamžik věnovat přátelům své sestry?“ Vzal svou dceru za ramena. „Jistě nás omluvíte, pane Cullene.“ Nečekal na nic a odvedl ji. Kamkoli z mého dosahu.

Aymon prošel kolem mě. „Tak co? Stále jsi nedokázal zlomit jeho odpor?“ ptal se jízlivě.

Uchechtl jsem se jeho naivitě. „A ty její?“

Střelil po mně pohledem. „Kliď se z města. Radím ti dobře. Nikdo tady o tebe nestojí. Můžete se jít ty i ty tvůj doktůrek zahrabat někam jinam.“

„Smůla, Ayme. Nám se tu líbí. A věděl bych o pár lidech, kteří naopak nestojí o tebe.“

„To je jen otázka času. Neuvědomuje si zatím spoustu věcí.“

„Naděje umírá poslední, co? Ale po pravdě - hnusíš se jí.“

Naklonil se ke mně a výhrůžně se mi podíval do očí. „Koukej od ní dát ruce pryč a přestaň se kolem ní motat, nebo si tě podám.“

Nehodlal jsem před ním uhýbat a neuhnul jsem ani pohledem. „Jo? Na to ji mám příliš rád. Kdo ví, čeho bys byl schopen. Zdá se mi dobrý nápad ji před tebou chránit.“

- - -

Dveře našeho domu se rozlétly a vchod zastínila jeho postava. „Kde jsi, ty odporný bastarde! Najdu si tě a zaplatíš za to!

Nechápal jsem, co se děje. Domem se neslo jeho vrčení a jeho zuřivost a vztek byly hmatatelné. Musel jsem zjistit, co se děje, ale zůstával jsem od něj v bezpečné vzdálenosti.

„Co se stalo? O ničem nevím.“

„Lisbeth je mrtvá! Kvůli tobě, to ty jsi ji zabil!“

„Uklidni se, Aymone, to musí být nějaký omyl. Nic jsem jí neudělal!“

„Že nic?! Ty bezohledná zmije! Zabila se! Vzala si život! Kvůli tobě. Za to tě zabiju!“ Vrhl se na mě pološílený vzteky a bolestí. Uhnul jsem včas, ale on se bleskově obrátil a udeřil mě vší silou do břicha. Zalapal jsem po dechu a couvnul.

„Aymone, neměl jsem tušení, že by mohla…“

„Neměl tušení? A to má být co? Omluva? Nechala dopis na rozloučenou. Prý, už takhle dál nemohla. Trápila se nešťastnou láskou a ty jsi ji jen rozrýval. Jak jsi to mohl udělat? Našel jsem ji dnes odpoledne ve stínu stromu uprostřed louky. Už nedýchala! Musel to být nějaký jed.“ Hlas se mu na konci zlomil a přešel v temné vrčení.

Vyrazil zase ke mně a srazil mě k zemi. Ruku mi držel pod hrdlem. „Zabiju tě, zabiju! Tohle je tvoje poslední chvilka, užij si to.“

Vycenil zuby a sklonil se k mému hrdlu. V tu chvíli ho cosi odmrštilo stranou. Carlisle. Odlétl stranou, narazil do knihovny a knihy se rozsypaly na zem. Stolek s pery a inkoustem, který stál v cestě, se rozpadl na kousky.

Carlisle mu nedovolil ani vstát, byl u něj rychleji. Naší přesile se mu nepodařilo vzdorovat a Carlisle mi bezpochyby zachránil život. Už podruhé. Aymon utekl jako zpráskaný pes, nesmiřitelná nenávist mu přitom zuřila v očích.

- - -

Došel jsem na místo, které mi Aymon popsal. Ležela u paty stromu a opírala se o jeho mohutný kmen. I mrtvá vypadala tak krásná. Její tvář byla bledá, smrt ale nedokázala vyhnat milé rysy z její tváře.

„Lisbeth…“ vzdychnul jsem, když jsem ji uviděl. Posadil jsem se vedle ní do trávy a hladil její tvář, její vlasy. Neměla to udělat, kéž bych o tom měl alespoň tušení – mohl bych něco udělat. Chtěla být příliš statečná, ale její síly ji zradily. Měl jsem vědět, že by se něco takového mohlo stát.

Nechtěl jsem vidět, že jsem sám byl tak přímou součástí téhle tragédie. Nechtěl jsem se smířit s tím, že je mrtvá a že to udělala z nešťastné lásky ke mně. Ona měla žít. Měla tak krásné srdce a duši. Měla tenhle svět dál přetvářet k lepšímu, tak jako se jí to povedlo u mě. Věděl jsem, že po ní zůstane prázdné místo tam, kde dříve bylo její příjemné světlo a teplo. A věděl jsem, že její odchod vzbudí spoustu bolesti.

Dál jsem se dotýkal jejích vlasů a prohlížel si její klidný spánek, její navždy zavřené oči. Moje ruka zavadila o něco v jejích vlasech. Ozdobný hřebínek s kroucenými motivy podzimního listí. Vytáhl jsem jí jej z vlasů a věděl jsem, že by se nezlobila. Věděl jsem, že to bude jediná památka, která mi po ní zůstane.

A také jsem stál před nelehkým úkolem – musel jsem tu zprávu říct její rodině. Nemyslel jsem na to, jak silnou vlnu odporu k sobě samému vzbudím. Myslel jsem na jejich bolest. Vzal jsem ji do náruče a zamířil přes louku na zahradu jejího domu. Její dopis na rozloučenou jsem hledal marně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Cathlin

12)  Cathlin (05.10.2011 15:51)

Twilly, on je přesvědčen, že ji nemiloval, ale mě se taky zdá, že to k tomu mělo blízko...
A co se týká těch zhrzenců, nepochopenců a vůbec postav, které jednají krutě jen proto, že sami šílí bolestí a nebo je jejich dušička jiným způsobem poznamenaná.... tak to jsme na stejné lodi!!!! Vím, že se předbíhám, píšeš to až už dalšího komentu, ale nedivím se ti, že se Aymonem soucítíš. Musel si dost prožít a x let čekal, než si Edward někoho najde, aby mu to mohl vrátit... a ani za tu dobu to v něm nepřestalo hlodat.
Ale Aymon je proti hlavní temné postavě, která tě čeká v Jedu, hotový svatoušek a totální břídil... :D :D :D Zajímalo by mě, jestli budeš podobně sympatizovat i s Venomem, ďáblem v upíří podobě.... Doufám, že nevadí, když tě takhle mírně informuji. :p :)

Twilly

11)  Twilly (05.10.2011 11:59)

Tak nějak se mi zdá, že skrze všechno, na co Edward vzpomínal, Lisbeth nebyla jenom přítelkyně. Myslím, že to byla jistá láska, jenom nebyla tak mocná, aby se kvůli ní obětoval. Myslím taky, že i Aymon si to svým způsobem uvědomuje a právě možná taky proto mu vyčítá to Lisino "provokování". No, jo, já vím... jsem nepoučitelná, zhrzenci a nepochopenci, to je moje slabina, takže zatím tak trošíčku sympatizuju se Stínem a přemýšlím, jak moc špatného ho hodláš udělat...

Carlisle se nezdá :D, je to borec. Na toho já taky tak zvláštně trpím... sakra, mám dojem, že já trpím tak nějak zvláštně z Twilightu snad na všechny krom toho Eďouše, ale je to možná proto, že on je ta HLAVNÍ postav a já jsem outsiderová

10)  Tery (12.03.2011 01:24)

Áno přesně tenhle názor na Edwardovo chování sdílím také :)!
No to bys vážně měla čekám tu na něj netrpělivě :D:D:D:D:D:D
Tak šup šup
No a příběh jééééééééé odkaz mám uložený mezi mou top 5 :)

Cathlin

9)  Cathlin (11.03.2011 21:38)

Tery, no jo! Máš pravdu. To víš, já nad tím tak neuvažuju, když to píšu, prostě to tak nějak samo vyplyne... Ale určitě je to tím, že Edy se zrovna tenkrát pod vlivem Lisbeht snažil být dobrý... To až Bellina krev ho tak totálně rozházela a probudila v něm ty nejhorší touhy!
Měla bych dát další kapitolu, nějak vůbec nic nestíhám! Doufám, že se ti bude příběh líbit i dál, jsem vděčná za každou dušičku, která to čte. :) :) :)

8)  Tery (11.03.2011 21:07)

Cathlin:) já ti mám děkovat tvá povídka se mi neuvěřitelně líbí :) Tím Edwardovo chováním jsem myslela, že když srovnáme jakoby Edwarda z předešlých dílů, jako opravdového upíra, který je nebezpečný a srovnáme Edwarda v roce 1922 je to setsakramentský rozdíl už víš? jinak jsem strašně moc ráda za objasnění toho hřebínku... a to moc ráda :)

Cathlin

7)  Cathlin (09.03.2011 15:37)

Tery! Ty jo! Tak teď sama přemýšlím co myslíš tím rozdílem v Edwardově chování... ??? Občas je vážně těžké uhádnout, co se honí čtenářkám v hlavě... :p
A moc moc ti děkuju za poděkování. Jéééžiš, děkuju, vážně! :) :) :) :) :) :)

6)  Tery (07.03.2011 22:32)

Absolutně souhlasím zde s halkama, neštastné lásky to jsou potvory....... je fakt Evelyn , že to a tu dobu absolutně pasuje...
Tenhle díl byl opravdu kouzalný ikdyž konec byl smtuný, také mi došlo odkud měl ten hřebínek a Aymonovi posílám


Jo a ještě bych zapoměla dodat, všimli jste si rozdílu Edwardova chování? já tedy ano a musím ti zatleskat , dokáže psát o jedné ésobě tak osobitě, že to neni ani možné

D Ě K U J I.

Cathlin

5)  Cathlin (07.03.2011 12:50)

Evelyn, Bosorko, máte pravdu, Aymon je opravdu to poslední, co by Edwardovi v jeho těžké době mohlo pomoci. A ty nevyřízené účty rozhodně jsou velkou hrozbou.
Děkuju za komentáře a doufám, že mi zachováte přizeň!! :) :) :)
Moc moc děkuju i naprosto neúnavné Janebce!

Bosorka

4)  Bosorka (07.03.2011 09:04)

Evelyn - řešení nešťastné lásky - velký souhlas! Já jsem se akorát pěkně opila....no jed jako jed .

Evelyn

3)  Evelyn (07.03.2011 08:58)

Vzít si život pro nešťastnou lásku... TAk dokonale to pasuje do té doby! Louka, jed, opřít se o strom a s myšlenou na něj vydechnout naposledy... Lisbeth živě vidím před očima
Nádherný díl, Cathlin A souhlasím s Bosorkou, Aymon je přesvědčen, že mu Edward vzal jeho lásku, takže se bojím, že on bude chtít ublížit Belle...

Bosorka

2)  Bosorka (07.03.2011 08:06)

Tak odtud měl ten hřebínek . Aymon - pochopila jsem správně, že je taky upír . Určitě se bude chtít pomstít na Belle, i když Edward je v tom nevinně.

Janeba

1)  Janeba (07.03.2011 06:18)

Cathlinko, krásná kapitolka, už teď toho Aymona nemám ráda! Je škoda, že to Lisbeth takhle ukončila, ale tuším, že to bude mít ještě dohru! Alespoň nějakou památku Edward na ni bude mít! Moc pěkné!!!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek