Sekce

Galerie

/gallery/Bloody%20heart.jpg

Edward doprovodí Bellu do Port Angeles a jejich cesta se promění v něco, co ani jeden z nich nečekal.

6. PROPAST

 

Charlieho omezení. Povzdechl jsem si a zadíval se na tituly v mé hudební sbírce. Zbývalo ještě několik hodin, po které jsem nemohl být s Bellou, přesto jsem se chtěl cítit alespoň trochu jako v její přítomnosti. Hledal jsem hudbu – hudbu, která se jí podobala. Když už jsem měl pocit, že jsem to našel, zavadil jsem o cosi a na zem mého pokoje spadla miniaturní nádobka. Zvedl jsem ji a nemusel jsem si ji ani dlouho prohlížet, abych věděl, o co se jedná. Samozřejmě, Carlisle. Byla to nádobka s krví. Zavřená, přesto lákavá. Pochopil jsem, že se Carlisle rozhodl, že je na čase stavět mi do cesty pokušení i jinde, než jen pod jeho dohledem nebo alespoň dohledem ostatních. Zatím jsem se vždycky udržel a vždycky odolal krvi, kterou mi v jejich přítomnosti servíroval.

Sebral jsem nádobku ze země a přemýšlel jsem, jestli si někdo z nich všimnul, že odolávat krvi pro mě není o nic jednodušší než na začátku tréninku. Ačkoli to tak mohlo vypadat. Jasper by to mohl zjistit, ale ten se zrovna těchto akcí z pochopitelných důvodů neúčastnil, sám měl co dělat se sebou. A zřejmě se na moje problémy nijak zvlášť nezaměřoval, nehledě na to, že jsem sotva byl doma – veškerý možný čas jsem trávil ve škole, s Bellou… a nebo v lese.

Krev mě ale lákala nadále a místy jsem míval dojem, že to už nezvládnu. Čím víc jsem to potlačoval a popíral, tím víc mě lákala! Nenáviděl jsem už tu misku s krví, kterou mi Carlisle předkládal a jejíž představa mě už pronásledovala, i když přede mnou neležela. A teď jsem měl v ruce pár kapek krve – lidské krve. I když mě nesváděla její vůně, pomyslel jsem bez váhání na to ji otevřít a ochutnat alespoň tu trošku tekutiny, po které jsem toužil. Ale co potom řeknu Carlisleovi? Věděl jsem, že se později po té nádobce bude ptát a bude ji chtít zpátky – moc dobře jsem si pamatoval jeho postupy. Proto jsem ji rozechvělými prsty křečovitě sevřel v dlani a jako už tisíckrát předtím tu chuť potlačil.

Když se na ni později opravdu zeptal, jen jsem ho informoval, kde si ji může vyzvednout, neměl jsem nejmenší chuť se jí znova dotýkat a znova odolávat. Jenže se s ní Carlisle za chvilku vrátil ke mně a podal mi ji.

„Myslím, že je čas,“ natahoval ke mně ruku s ampulkou. „Nech si to u sebe, měj ji u sebe pořád, jako nepřetržité pokušení.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Obávám se, že na to je brzy. Je to stále příliš silné, po pravdě mám dojem, že to nikam nevede.“ přiznal jsem sklesle. „Nevím, jak dlouho se ještě udržím. Krev zvířat mi nestačí… Nechci to mít u sebe, nemůžu, už takhle jsem dost vyčerpaný z toho všeho. Pořád mezi lidmi, nebo dokonce s Bellou a k tomu tvoje nástrahy… Nedovedeš si představit, jaké to je.“

„Přesto se ale držíš, nechceš tomu podlehnout. To je to nejdůležitější. Tvá vůle.“

Ztěžka jsem se nadechl… „Vím, že kdybych tomu podlehl, nemohl bych s ní zůstat. Proto… nemůžu, nemůžu to připustit, musím být silnější…“ mluvil jsem a Carlisle jenom souhlasně přikyvoval. A tak jsem pokračoval: „Slyšel jsem to všechno od tebe už tolikrát, díky tobě vím, co dělat, co si mám stále opakovat, jak se donutit myslet na něco jiného ve chvílích, kdy jsem toho sotva schopen… Ale mám strach. Moje síly nejsou nevyčerpatelné.“

„Svou cestu znáš, musíš se jí držet. Pokud z ní sejdeš a oddáš se tomu pokušení, spadneš do propasti, ze které bude téměř nemožné se dostat ven. Nevím, jestli bych tam na tebe ještě potom dosáhnul. Odvyknout krvi je mnohem těžší než jí „jen“ odolávat.“

Musel jsem chmurně přikývnout. „Já vím… já vím.“ Nebyl jsem si ale jistý, jestli mi tohle vědomí nějak zvlášť pomůže.

- - -

Bella se rozčilovala a klopýtala po schodech cestou na parkoviště. „Copak toho ještě nemá dost? Co si vymyslí příště? Osobní deník z cesty kolem světa? Pfff… Chce výtažky z novin na téma „Ztracená města“… Zatracená učitelka… budu se muset kvůli ní trmácet do Port Angeles, taková ztráta času. Zbytečné výmysly… Uf!“

„Zvládneme to rychle, neboj.“

„Zvládneme? Ty přece nemusíš…“

„Snad sis nemyslela, že tě nechám jet samotnou? Zvlášť teď, když si nemůžeme být jisti, co a kdo… hledal v mém pokoji. Navíc na hledání ve starých novinách jsem expert…“

„Zvládla bych to i sama.“

„Vzpomeň si na svojí poslední cestu do Portu. A připočítej k tomu svojí neobyčejnou smůlu. Ani nápad, že bys jela sama. Nehodlám tě zase potají stopovat… Navíc…“ podíval jsem se na ní podezřívavě a naoko ukřivděně „…neříkej, že bys radši jela sama.“

Podívala se na mě vzdorně a zároveň se zalíbením. „Neříkám, že bych radši jela sama, jen že bych to zvládla. Nejsem malá holka.“

Zatvářil jsem se pochybovačně a snažil jsem se to rychle skrýt za výraz plný pochopení. Horlivě jsem souhlasil. „Ne, to nejsi, to ne, to vůbec ne…“

Propíchla mě pohledem. „Na to tě užije… Dobře, tak zítra ve dvě, jo? Zkusím to nějak říct Charliemu, bude radostí bez sebe…!“

Charlie na ni později vrhl zamračený pohled. „Takže do Port Angeles, studovat, jo… A s ním. To zní… skvěle,“ řekl ironicky, otevřel ledničku a vyndal plechovku s pivem. Zase ji zavřel a opřel se o kuchyňskou linku. „Lepší s ním než sama, ok, dobře.“

„Díky, tati.“ Chudák Charlie neměl moc na výběr.

- - -

Po cestě mou obvyklou rychlostí Bella vylézala z auta poněkud zelená.  Zřejmě si nemohla pomoct – můj styl řízení jí stále připadal nebezpečný. Nemohl jsem se ale divit, že se na to nemohla dívat upíříma očima. A ty její lidské byly stále plné děsu. Nemohl jsem za to, ale připadalo mi to roztomilé.

Netrvalo dlouho a ocitli jsme se naproti sobě v knihovně, v odděleném koutku se dvěma stoly (všechny stoly byly ve studovně dělené po dvou nebo po jednom, aby měli lidé klid na práci). Před námi se vršily hromádky novin.

„Tak do toho,“ vzdychla. V tu chvíli na mě zůstala zírat – na mé prsty kmitající na stránkách novin a po klávesnici notebooku a oči bleskově přejíždějící obsah stran. Pobaveně jsem si všimnul, že zapomněla zavřít pusu. Zřejmě pochopila jsem, co jsem myslel zmínkou o své odbornosti v prohledávání novin.

Po chvíli jejího zírání jsem zvedl hlavu a vesele se usmál. „Co je? Ty nebudeš pracovat?“

Upravila svůj výraz a odpověděla: „Přemýšlím, jestli to má vůbec smysl… Zbyde na mě vůbec něco?“

„Jen do toho, je to tvůj úkol, nebudu se přece dřít sám…“ zasmál jsem se nad tím, jak komicky ta věta vyzněla.

„No, měl by být,“ pravila a začala otáčet stránky.

Knihovnu jsme opouštěli v rekordním čase, ještě se ani nezačalo stmívat. Zamířili jsme do přístavu a doufali, že nezačne pršet, mraky vypadaly dost těžké. Opřela se o zábradlí u vody a zadívala se na moře. Také jsem se tam zadíval a představoval jsem si odrazy slunce na hladině, které tam teď chyběly, jako ostatně většinu času. Nad tímhle obzorem slunce nikdy nezapadá, ani nevychází – byl orientovaný na sever. Mé oči ale z mořských vlnek rychle sklouzly do jejích vlasů, jak stála přede mnou, a pro změnu jsem si začal představovat odlesky slunce v jejích vlasech – jako tenkrát na louce. Potom se otočila a vylezla na zábradlí, aby se na něj posadila.

„Jsi si tím jistá?“ musel jsem se zeptat, když jsem to viděl a hodnotil jsem pravděpodobnost jejího pádu do vody.

„No… už jednou jsem se dneska přesvědčila, jak je dobré mít tě po ruce… Nepochybuju, že bys mě chytil ještě dřív, než bych začala padat…“

„Ty jsi to řekla…“ varoval jsem ji a obtočil jí hned ruce kolem pasu.

Zprudka se nadechla a napjala se, jako by mi chtěla z objetí vylétnout, když jsem to udělal…  „Edwarde…“ vzdychla a i mě překvapila vlna touhy. Najednou jsme byli příliš blízko. Moje ruce se rozběhly po jejích zádech, hladil jsem ji a vychutnával jsem si každý dotek. Srdce se jí zastavilo stejně, jako by to udělalo i moje, kdyby ještě tlouklo, a zavřela oči. Pomalu se svezla dolů po zábradlí a skončila mi v náručí. Prsty mi vpletla do vlasů a bez rozmýšlení mě začala líbat. Ty doteky mě vtahovaly, oslepovaly, všechno kolem mě zmizelo, to kouzlo mezi námi bylo příliš silné. Chvíli jsem váhal, ale neudržel jsem se příliš dlouho a najednou jsem to byl já, kdo líbal ji… Ve chvíli, kdy se ale ke mně více přitiskla, musel jsem ji pustit a couvnout…, bylo to příliš nebezpečné. I tak jsem trestuhodně riskoval! Překvapilo mě, jak bolestivě na to náhlé odloučení moje tělo zareagovalo. Všechno se ve mně sevřelo.

Bella zůstala stát na místě, stiskla pěsti a vzdychla. Otočila se zpět směrem k moři a já se opřel vedle ní o zábradlí. Naše pohledy se setkaly a prsty se němě propletly.

- - -

Byl čas se vrátit, pokud jsme nechtěli porušovat Charlieho příkazy. Vydali jsme se na cestu k parkovišti. Ve dne vypadaly ulice města podstatně přívětivěji. Až teď  jsem si uvědomil, že takhle ve tmě to tu vypadá úplně jinak. I naše parkoviště bude určitě nepříjemné místo...

Ta vůně mě zachvátila bez nejmenšího varování jako úder blesku z čistého nebe. Krev! Sevřel jsem Bellinu ruku ve své tak silně, až vykřikla. Pustil jsem ji a uvědomil si, že nedokážu skrýt svůj nepřítomný pološílený pohled. Nedokázal jsem myslet čistě. Oba jsme zírali na dva muže ve rvačce na temné ulici, nedaleko parkoviště, kde stálo mé auto. Vrhali se na sebe a hekali bolestí při každém úderu. Jeden z nich krvácel z nosu. V ruce jednoho z nich se zablýskla čepel nože, která o chvíli později prořízla oblečení a kůži na rameni jeho protivníka. Chytnul se za to místo, přikrčil se bolestí a přestal se bránit. Útočí muž se při tom pohledu lekl a vyděšeně utekl. Na prázdné ulici zůstal jen zraněný muž, který se svíjel bolestí.

Aniž bych si to uvědomil, přikrčil jsem se k útoku a zavrčel. Mým vědomím proniklo tušení, že moje chování je špatné, velmi špatné… Ale natolik jsem nebyl schopen vnímat a myslet, abych se tomu mohl věnovat.

„Edwarde!“ uslyšel jsem Bellin hlas jako by zdálky, ale jediné, co jsem dokázal vnímat byla ta vůně a mokré odlesky krve na mužových prstech, kterými si svíral poraněné rameno. Teplá, úžasná, nádherná… krev… V tu chvíli jsem stál nad tím mužem jako jeho poslední soudce. Zavrčel jsem. Před očima se mi začaly objevovat vzpomínky z doby, kdy jsem v podobných situacích stával před lidmi, které jsem potom zabil. Tohle bylo tak podobné, téměř stejné…! Už to bylo tak dlouho…

„Edwarde, ne! … Co to znamená? To nemůžeš!“ slyšel jsem Bellin hlas. Ten hlas byl tím jediným, co mě zastavovalo, co mě drželo zpět. Chtěl jsem se napít, konečně napít, po všem tom neskutečném strádání a utrpení. Potřebuju krev, nemůžu bez ní už dál… Díval jsem se na tu tekutinu, zatímco muž si mě zděšeně prohlížel a neměl sílu utéct. Popadl jsem ho za ramena, postavil ho a držel ho ocelovou silou naproti sobě. Viděl jsem jediné – tepnu na jeho krku, která se pravidelně nadouvala krví nabitou adrenalinem. Mužovo srdce pracovalo jako o závod, jeho krev proudila jako splašená a to jen povzbuzovalo moji chuť. Věděl jsem, že už dlouho odolávat nevydržím.

„Bello, jdi pryč. Běž odtud!" řekl jsem temně.

„Edwarde, nech ho být, prosím!“ Její hlas mě ničil.

Otočil jsem se na ni a zavrčel: „Běž pryč!!!“ Moje tělo se třáslo, jed mi zaplavoval ústa a zuby jsem měl vyceněné. Otočil jsem se sklonil hlavu k mužově krku.

V tu chvíli jsem na svých tvářích ucítil jemný dotek – tak nevhodně něžný a krásný na tu chvíli. Ten prudký kontrast mě donutil zvednout hlavu a před sebou jsem viděl ji, Bellu. Její oči zoufale prosily, její ruce mě hladily po spáncích a po tváři a přitom nepatrně kroutila hlavou. „To přece neuděláš, Edwarde…“ řekla a její hlas zněl jako hlas anděla. Na okamžik byl tou tenkou nitkou, která mě držela před pádem do propasti.

Potom polohlasně promluvila k tomu muži: „Běž, uteč…“ a svýma rukama uvolnila mé sevření. Muž se zvedl a všechny svoje síly vložil do útěku.

Zíral jsem na ni a pokoušel se začít znovu myslet. Znovu to byla ona, kdo mě zachránil před nejhorším. A zároveň mě připravila o slast, po které jsem prahnul. Netvor ve mně ji nenáviděl, chtěl ji zabít. Moje tělo a vědomí se zmítalo v agónií bolestné potřeby. Bella byla v nebezpečí. Mé vědomí, balancující na pokraji rozumu, zachvátilo zděšení, že bych jí mohl ublížit.

Ovládl jsem se natolik, abych věděl, že z tohoto místa musím okamžitě zmizet. Vzal jsem Bellu na záda, všechnu energii jsem vložil do popření jakýchkoli svých pocitů a dojmů. Bylo jen jediné - museli jsme se odtamtud dostat. Pryč od místa, na kterém zůstávaly stopy čerstvé krve, která mě tak odporně ovládala.

Zastavil jsem, až když jsme byli dostatečně daleko, postavil Bellu neurvale na nohy a rychle couvnul. „Drž se ode mě raději dál. Pro svoje bezpečí, nevím, co bych mohl udělat…“ varoval jsem ji a snažil se poskládat střípky svého rozumu zase k sobě. Zatím jsem si uvědomoval jen to, že ji nemohu v tom nebezpečném městě nechat samotnou, ale že se mnou také není v bezpečí.

Zabořil jsem hlavu do dlaní. Stalo se to, co jsem nikdy nechtěl dopustit. Věděl jsem, že teď už to nemohu před Bellou dále skrývat. Dívala se na mě vyděšeně, v očích zmatek, překvapení…

„Edwarde…“ hlesla a udělala krok ke mně.

„Zůstaň, kde jsi!“ rozkázal jsem jí.

Zastavila se. „Jsi v pořádku?“

„Ne… nejsem,“ ztěžka jsem vydechnul a musel jsem se přemáhat, abych se jí dokázal podívat do očí. Byl bych mnohem radši, kdybych v tuhle chvíli vůbec neexistoval. „Je mi to líto… nechtěl jsem, abys to viděla...“

„Tohle... a tenkrát na plese, to nebylo jen tak! Edwarde, co se děje?“ kroutila hlavou a visela na mě pohledem.

Mlčel jsem. Stále jsem se snažil vyčistit si hlavu a zhluboka jsem dýchal. Když se mi mozek trochu vyčistil a pohled projasnil, řekl jsem, co jsem neměl nikdy říct. „Bello, od té doby, co jsem musel… ochutnat tvou krev, věci se změnily. Jsem odporný, odporný sám sobě..." rty se mi zkřivily do cynického úšklebku. "Toužím po krvi víc. než kdy dřív. Neovládám se, nevím, co udělám... Nenávidím se a nevím, jak dlouho to takhle vydržím... Nebýt tebe, už dávno bych nedokázal nikoho...“ to poslední slovo jsem stěží dokázal vyslovit, "...nezabít."

Zírala na mě vyděšeně, překvapeně a… soucitně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Cathlin

10)  Cathlin (05.10.2011 11:40)

Twilly, hrozně mě těší sledovat, jak postupuješ. Great!
A áno, první rozkol a Bella to už ví. Ale aby toho nebylo málo, objeví se někdo, kdo bude chtít Edwardovy slabosti zneužít proti němu... Ne, né, nenapovídám. :D Jen vnadím.

Twilly

9)  Twilly (05.10.2011 07:08)

Skutečně, ten boj samého se sebou se ti povedl. Teď už i Bella ví, o co vlastně jde a co se s Edwardem děje. Nebo má o tom alespoň mizivou představu. Lepší než nevědět.. nebo?

Cathlin

8)  Cathlin (20.02.2011 21:00)

Nossko, ... hehe, no uvidíš, co přijde! Díky za komentář! ;)

Cathlin

7)  Cathlin (20.02.2011 20:44)

Janebko, Tery, Bosorko, chtěla jsem napsat povídku, ve které je Edward doopravdu upír se vším všudy a ve které je pokušení, se kterým se setkává, opravdu veliké - a pravda, ještě jsem mu to trochu ztížila - a díky vašim komentářům se zdá, že se to povedlo. Děkuju, děkuju!

Nosska

6)  Nosska (20.02.2011 20:41)

Chtělo by to léčení jako mají narkomani, nastěhovat se do srubu v horách, kam lidská noha nezablodí. Ale to by pak nemohl být s Bell
Každopádně věřim, že nad démonem vyhraje

Janeba

5)  Janeba (19.02.2011 14:51)

Cathlinko, nechápu, jak se Ti daří tak jemně, ale naprosto strhujícně popsat to šílené napětí,neovladatelnou Edwardovu touhu po krvi, nebezpečí! Přesto je to kapitolka plná vášně, citu a lásky! Líbí se mi, jak jsi vykreslila Bellu,jako pevný a záchytný bod!
...V tu chvíli jsem na svých tvářích ucítil jemný dotek – tak nevhodně něžný a krásný ... Ten prudký kontrast mě donutil zvednout hlavu a před sebou jsem viděl ji, Bellu. Její oči zoufale prosily, její ruce mě hladily po spáncích a po tváři a přitom nepatrně kroutila hlavou. „To přece neuděláš, Edwarde…“ řekla a její hlas zněl jako hlas anděla. Na okamžik byl tou tenkou nitkou, která mě držela před pádem do propasti!...... Krásné!
Děkuji!!

4)  Tery (19.02.2011 13:58)

no teda tak tohle byl ofous jesteze to tak nejak dobre dopadlo a Bella konecne vi co se s nim deje treba by mu mohla nejak pomoct jako ted
fakt skvelé moc se tesim na dalsí dily

Bosorka

3)  Bosorka (19.02.2011 10:42)

Konečně Bella zahlédla démona a vůbec to nebyl hezký pohled:/ . Odvádíš skvělou práci

Cathlin

2)  Cathlin (19.02.2011 10:12)

Evelyn: Když jsem to psala, taky mi ho bylo líto... Jednou (v pozdějších kapitolách) jsem měla při psaní co dělat se nerozbrečet. Vážně - tohle je prostě jeho peklo. Kde až je asi tak to dno...

Evelyn

1)  Evelyn (19.02.2011 09:41)

Cathlin, bylo mi Edwarda až líto... Tolik pokušení, tak blízko krvi, ale i Belle.
Opakuju se, ale moc se mi líbí ten jeho vnitřní boj, to jak mělce pod povrchem číhá ten krvelačný démon.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still