Sekce

Galerie

/gallery/Bloody%20heart.jpg

Edward si prožije další horké chvíle – tentokrát trochu jinak. Aymonův plán je důmyslnější, než by Edward čekal, jeho nástrahy se mu znovu staví do cesty a jsou chvíle, kdy je nemožné odolat. Pokušení dokáže být surové…

10. DAYLAH

 

Na nic jsem nečekal a sledoval jeho stopu – bezvýsledně. Stopa v lese se ztrácela tak jako poprvé, když zmizeli z Bellina pokoje. Naštvaně jsem na tom místě rozkopnul starý pařez, až se rozlítl na malé kousky.

Hned potom mě zaplavilo hrozné vědomí – obklopila mě vzpomínka na chvíli, kdy jsem se skláněl nad tím mužem a jen o vlásek jsem dokázal se na něj nevrhnout, a hned se se mnou zatočil svět. Málem jsem to udělal! Chybělo tak málo! Chtěl jsem se napít… chci se napít, pořád, bez ustání. Popadla mě vlna odporu k sobě samému a únava z neustálého boje. Cítil jsem se vyčerpaný. Ach, Bello… vzdychnul jsem… nedokážu to! Tentokrát ne!

Hlavou mi prolétla myšlenka na lov. Na ten druh lovu, který jsem vynalezl jako mladý upír. Co je lepší? Vystavovat sám sebe hroznému pokušení, díky kterému mohu kdykoli selhat tím nejhorším způsobem, ohrožovat Bellu a nevinné lidi z okolí… a nebo to udělat tak, jak chci, bez zkratů, kontrolovaně? Ta myšlenka byla lákavá – mohl bych pomoci Seattlu zbavit se některých problémů… a nemusel bych si to vyčítat… Viděl jsem sám sebe a netvor ve mně se zachvěl nadějí.

„Odvyknout krvi je mnohem těžší než jí „jen“ odolávat,“ vzpomněl jsem si na Carlisleova slova. Jasně, takže jednou a pak už tomu neuteču… Hrozná představa. Z téhle klece prostě není úniku.

Zkontroloval jsem mobil. Nic. Byl jsem rád, že Bella je v bezpečí. Ale musel jsem udělat víc. To mu nedaruju – musíme ho najít!

„Jdeme!“ rozhlédla se Alice po ostatních poté, co jsem se bezradně vrátil z lesa a požádal své blízké o pomoc. Všichni se rozešli, jen Rose zůstala opřená o zeď, ruce složené na prsou.

Pročesávali jsme okolí Forks, zatímco Jasper zůstával v Bellině blízkosti. Nebylo možné, že by se pokaždé jen tak ztratili! Někde se musejí schovávat! Kdybychom je našli, mohli bychom zaútočit. Ale prozatím jsme neměli nejmenší ponětí, kde je hledat.

Vrátil jsem se na místo našeho střetu a snažil se najít nějaké východisko. Zastavil jsem se nad místem, kde ležel ten muž. Na listech kolem byly stopy krve. Stiskl jsem rty a zašklebil se. Kde je moje síla teď, když ji tolik potřebuju?

Měl jsem jediný bod k dobru – neudělal jsem to. Prozatím. Ale co příště? Chápal jsem až moc dobře, že něco podobného se bude opakovat. V myšlenkách jsem se opět vrátil k řešení, které se mi neustále obracelo v mysli. Mám jít a zabíjet, abych ochránil Bellu?

V kapse jsem nahmatal malou ampulku, vytáhl jsem ji a chvíli si ji prohlížel. Něco tak banálního mě přeci nepřemůže…, pomyslel jsem si a překonal chuť ji zahodit do lesa. Nezahodil jsem ji, to by k ničemu nebylo, přesto jsem  si ji sklidil z očí a rozběhl se směrem k Forks.

- - -

„O tvojí schopnosti nemá tušení, jednou udělá chybu. Tohle konkrétně neplánoval, zdá se, ale někdy příště bude vědět dopředu, co udělá. A my to budeme vědět taky,“ mluvil jsem k Alici a zbytek mé rodiny poslouchal. Konečně jsme se mohli začít bránit. „Oni jsou jen dva, můžeme nad nimi vyhrát.“

„Příště se mu to už nepodaří, Edwarde, budeme tam,“ řekla Esmé se svým milým úsměvem a jako vždy viděla všechno optimisticky. „Nedovolím mu, aby tě znova stahoval pod hladinu…“ A potom dodala tiše: „Bídák…“

Všichni jsme se na ni překvapeně otočili – Esmé a takové ostré označení?

„No, mami,“ pronesl Emmett. „Já zírám. Kde se v tobě bere taková bojovnost?“

„Mám od koho se učit,“ oblažila ho Esmé svým úsměvem.

Spojili jsme se tedy proti němu, jen Rosalie protahovala obličej. „Se mnou nepočítejte. Spíš mám chuť jim v tom pomoct. S Bellou jsou jenom trable, bylo by nám líp bez ní.“

Nikdo se neobtěžoval na to reagovat. Zahleděl jsem se do prázdna, ponořil se do budoucnosti a naplánoval pro Aymona jednu malou… odvetu. Všechno mu to vrátím přesně tak, jak to servíruje on mně. Až bude ta příležitost. A ta bude – o to se postarám.

Všichni opustili místnost, jen Carlisle se ještě zdržel. „Jak se cítíš, Edwarde? Jsem na tebe hrdý – zvládnul jsi to… To něco znamená. Abych byl upřímný, nezlob se, spíš bych čekal opak...“

„Moc k tomu nechybělo,“ odpověděl jsem otráveně. „K pocitu vítězství mám opravdu daleko, to mi věř. Kdyby se to mělo opakovat, Carlisle, už to znova nedokážu. Od té doby na to nemůžu přestat myslet – bylo to tak… tak strašně jsem to chtěl.“

„Jako už tolikrát předtím, synu. To přece není poprvé, takové vábení. Už to znáš. A tu vůli máš, jen si ji udrž.“

Vzdychl jsem a sevřel ruku v pěst tak pevně, až to zabolelo. Neměl jsem co odpovědět.

- - -

„Chce tě donutit zabíjet?! Chce, abych tě kvůli tomu opustila?!“ zopakovala Bella s očima navrch hlavy, když skončila s vyptáváním. Hned potom zavrtěla hlavou. „Může být tak hloupý? To první možná, to druhé vyloučeno… I kdybys to nedokázal a ten boj nevyhrál, nedokážu si představit, že bys byl doopravdy zlý. Nedokázala bych tě vidět jako monstrum, nikdy. A nedokázala bych tě opustit, zbytečně se namáhá…“

Rezignovaně jsem ji objal. „Bello… Jsi můj anděl.“ Už zase jsem se ztrácel ve vlnách lásky, kterou mi dávala a kterou jsem cítil já k ní. Ta síla, co byla mezi námi, byla drtivá. „Nerozumím tomu, jak mě můžeš tak milovat.“

Mírně se usmála… „Asi stejně jako nerozumím já tobě… Už tolikrát jsme se přesvědčili, že v tom mezi námi není rozdíl.“

Také jsem se mírně usmál. „Asi to nemáme nikdy pochopit…“ zadíval jsem se do jejích krásných hlubokých očí a uklidňovalo mě cítit, jak mi dýchá v náručí. Kousek nebe, co mi spadnul do klína. „Ale, Bello, po pravdě, copak se ti to nepříčí, myšlenka takového zabíjení lidí?“

„Tobě?“ otočila otázku proti mně…

Nadechl jsem se. Obě odpovědi byly možné. Kterou vybrat? „Rozhodně ano…,“ řekl jsem nepřesvědčivě a na konci té věty scházela tečka.

„Ale...?“ pochopila Bella.

„Však víš, jak to je… Všechno jsem ti řekl. Myslím na to. Po dlouhých letech, co jsem to téměř dokonale vyhnal z hlavy…, je to zase tu. A ničí mě to. Ale já se ptal první.“

„Samozřejmě, že příčí. Ale… vím, že jsi upír,“ podívala se na mě chápavě. „Vím, že to máš vrozené, tvoje síla odolávat je obdivuhodná, zvláště teď. A navíc – až jednou…“ Zarazila se, vzdychla a přeformulovala větu: „Kdybych já byla upír, kdo ví, jak by to vypadalo… Zvládla bych to jako ty, hm? Není tak jednoduché to odsuzovat…“

Pevně jsem ji k sobě přitiskl při další vlně lásky a štěstí, které se příčilo veškerému rozumu.

„Ale ty to neuděláš, nenecháš ho, aby vyhrál,“ zamumlala mi kamsi do ramene jako konstatování…, ale potom se mi vykroutila, zvedla hlavu spočívající na mé hrudí v naši oblíbené povídací poloze, podívala se na mě a dodala: „Že ne?“

„Ty jsi ten nejsilnější důvod proto, abych to neudělal. Je jen málo věcí, které si přeju víc, než s tím skoncovat.“

Naše pohledy v sobě zůstaly zaklesnuté, a jak se ta chvíle prodlužovala, nálada se změnila. „Edwarde…,“ hlesla Bella, „nedívej se na mě tak. Radši ne…“ Ale bylo pozdě. Ani jeden z nás to už nemohl zastavit, naše rty se spojily, Bella se přitom přitáhla blíž a položila mi ruku do vlasů. Moje dlaně hladily její záda a opatrnost těch doteků se pomalu vytrácela. Její ruka sklouzla z mých vlasů na moji hruď a moje, dřív než jsem si to stihnul uvědomit, se posunula z jejích zad o trochu níž. Byla tak sladká, tak nádherná, mou mysl zahalila černá tma, Bella se ke mně tiskla, líbala mě a nemyslela… a já jsem nechápal, co se se mnou děje. Moje tělo bylo jako v plamenech, tenhle nový druh touhy byl stejně spalující a prudký jako ten, který jsem znal už dlouho a důvěrně.

Ale ani tomuhle pokušení mi nebylo přáno podlehnout. Chtěl jsem ji… tak moc, ale nemohl jsem si dovolit přestat myslet, což by se zcela jistě stalo – dělily mě od toho jen vteřiny. Věděl jsem, že musím přestat… a hned! Položil jsem Belle ruce na ramena, přetočil ji a vtiskl jsem ji do polštáře tak, aby ode mě byla co nejdál… Jen vydechla překvapením a zklamáním… Otevřela oči, její pohled byl mírně zastřený. Zapomněl jsem, co jsem chtěl udělat, a začal jsem ji znova prudce líbat, nemohl jsem odolat. Vzdychla probuzenou vášní. Když se ale moje rty dotkly jejího krku, rozsvítilo se mi v hlavě, pochopil jsem, že to nebezpečí je příliš velké, musel jsem okamžitě pryč. V tu chvíli jsem stál u okna.

„Bello…,“ vydechl jsem… „To nejde… Je to příliš silné. To nesmím, nesmíš… Promiň.“

Párkrát se hluboce nadechla, aby byla schopna promluvit. „Nikdy nepochopím, jak tomu dokážeš vzdorovat. Na tvém místě...“ Zavrtěla hlavou.

„Léta cviku… Je to dost podobné jako pokušení, kterému odolávám už dávno. Alespoň si to tak můžeš trochu představit.“

- - -

Bylo k ránu, a zatímco Esmé se zdržovala v blízkosti Bellina domu a ona spala, vrátil jsem se na chvíli do našeho domu, abych se připravil na další den.

Sprcha byla příjemná, byly to vlastně jediné okamžiky, kdy se moje pokožka zahřála. Nevyžíval jsem se v tom sice tolik jako Alice a Rosalie, ale bylo to fajn.

Vrátil jsem se do pokoje jen v kalhotách a mrkl na hodinky. Ještě nějaký čas zbývá, než budu muset odjet za Bellou a dopravit nás do školy. Mrkl jsem z pootevřeného okna - pomalu bude svítat. Sundal jsem z ramínka čistou tmavě modrou košili, přehodil si ji přes ramena a začal se zapínáním knoflíčků. V tu chvíli jsem ucítil její pach.

„Ahoj, Edwarde,“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočil a zůstal zírat. Naproti mně stála Daylah – sama. Vlasy jí splývaly přes ramena, oči jako dvě jehly a snad všechno na její postavě zdůrazňovalo těsné, důmyslně střižené oblečení, o kterém jsem nepochyboval, že patří k jejímu stylu. Zavlnila se v bocích, položila si ruku do pasu a její dlouhé bílé prsty vynikly na tmavé látce. „Konečně jsem se dočkala. Dlouho jsem vyhlížela nějakou příhodnou chvilku k návštěvě. Ale že přijdu zrovna takhle vhod…“ V tu chvíli byla u mě a prsty pomalu objížděla škvíru mezi nezapnutými knoflíčky mé košile. „To se hodí…“

Couvnul jsem a sotva jsem mohl pochopit takovou drzost. Čišelo z ní sebevědomí, nepochybovala o své smyslnosti. Co to mělo zase znamenat? „Nesahej na mě,“ upozornil jsem ji ledově. „A nemáš tu co dělat, mimo jiné. Odejdi.“

„Hm…,“ odpověděla líně a už byla zase u mě – ruku tam, kde předtím, očima se vpíjela do mých. „Vážně chceš, abych odešla?“ sklonila hlavu a prsty posunula pod košili. Zamračil jsem se. Ten dotyk byl nepříjemný, ledový a podlézavý.

„Snad tě to nepřekvapuje…,“ ucedil jsem. „Nikdo tě nezval.“

„Naštěstí pozvání nepotřebuju,“ usmála se a dál mě propalovala očima. Něco mi říkalo, že bych se do nich neměl dívat. Byly hypnotizující, nevěděl jsem proč, ale nemohl jsem se od nich odtrhnout. Přestala se usmívat a pootevřela rty. Přitom posunovala svou dlaň pod moji košilí a kdo ví proč mě ten dotyk přestal studit.

„Proč to děláš?“ zeptal jsem se. „Proč mu pomáháš? Co tu chceš“

Naklonila hlavu na stranu. „Něco mu dlužím. A navíc… opravdu se mi líbíš. Upíra jsem už dlouho neměla… Víš, Edwarde…,“ pokračovala zase sladce, „když jsem vás tak viděla, tebe a Bellu, ohromně se k sobě hodíte, radost pohledět. Hned mě tak napadlo… Jaké to s ní je? Jak vám to spolu asi sluší?“

Nezmohl jsem se na odpověď. Nedokázal jsem pochopit, jak někdo může být tak vlezlý, tak drzý. Jak se může takhle ptát? Potom ale do mě vjel vztek. Její slova a její myšlenky byly tak nízké, tak odporné!

V mžiku jsem ji přitiskl na stěnu, držíc ji pod krkem. „Mohl bych tě zabít, o co ti jde?“ zasyčel jsem na ni.

„To neuděláš,“ řekla klidně a vůbec se nenechala rozházet. „A o co mi jde?“ dál mě propalovala pohledem. Zajela oběma rukama zespodu pod cípy košile a svými prsty mi vypalovala cestičky na zádech. „Není to snad jasné? Neříkej, že ses s tím ještě nesetkal… Že nevíš, co je touha, smyslná touha…“ A bez varování sjela na zadní kapsy mých kalhot, aby mě k sobě přitiskla. Ohromeně jsem vydechl, když jsem ucítil její tělo tak blízko. Věděl jsem, že bych se jí měl vzepřít, hledal jsem sílu to udělat. Brala mi dech i schopnost uvažovat.

„Ahááá… takže víš..., zajíčku,“ sálala z ní spokojenost, „není ti to cizí, hm? Aby taky jo… na světě jsi už hezkou řádku let, co? A slyšela jsem, že za celou tu dobu nic, čekal jsi na tu pravou… Musí to v tobě pěkně vřít…“ Vtiskla nohu mezi moje stehna a položila špičku prstu na mé rty. Moje tělo reagovalo proti mé vůli a můj dech se zrychlil. Nechtěl jsem to… neměl jsem to chtít, ale moje vzrůstající touha svědčila o opaku.

Tiskla se ke mně a zavlnila se v bocích. Zaúpěl jsem. Nespouštěla oči z mých, propalovala mě pohledem a já se v nich ztrácel. Pokusila se shrnout košili z mých ramen, její doteky a její upřený omamný pohled mě nutily zavřít oči a poddat se jí. Jen silou vůle jsem ji stále držel pod krkem v pozici, která ji omezovala.

V tu chvíli jsem pochopil. Daylah byla sukuba. Profesionální svůdnice, upírka. Byla upír, který pronásledoval muže. Vyčerpávala z nich sílu, sotva jí kdo odolal. Některé dokázala dovést na pokraj smrti. Její schopnosti byly krajně nebezpečné. To mě donutilo vystřízlivět.

„Nenamáhej se, nemáš šanci. Tvoje triky na mě neplatí,“ ztěžka jsem ji pustil, otočil se k ní zády, abych jí naznačil, že pro mě neznamená sebemenší ohrožení, a beze spěchu si zapínal košili.

Mám tě přesvědčit, jak se mýlíš? pomyslela si. Její záměr byl příliš rychlý. Než jsem stačil zareagovat, svírala mě opět v náručí a bez dalších otázek mě líbala. Nemohl jsem vzdorovat, bylo to příliš náhlé a reakce mého těla příliš prudká, téměř bolestivá. Přestal jsem myslet, ten hlad mě zachvátil, nemohl jsem se bránit. Líbal jsem ji zpět a moje ruce… bez mého svolení objevovaly dokonalé křivky jejího těla. Porazila mě, teď už mohla všechno. Mohla mě spálit ohněm vášně, tak jak to sukuby umí, kdyby chtěla. Byl jsem hladový, hladový po ní a jejím těle. Ovládalo mě šílenství, kterému jsem nedokázal poručit.

Polibek skončil tak rychle, jak začal. Přestala mě líbat, prudce jsem zalapal po dechu. Otevřel jsem oči a snažil se uvidět. Zůstala stát u mě a přitom šeptala přímo u mého ucha: „Dobře, zajíčku… Umíš se krásně rozpálit, to je ono. Jaké to je nemuset se bát, nemuset se ovládat a jenom tomu propadnout? Nelituješ, že jsi to doteď odmítal? Vím, že ti to Bella nemůže dát…, i když by nebyla proti…, ale jsem tu já. Pusť si mě pod kůži… Radím ti dobře, zažiješ něco neobyčejného… Mysli na mě, vrátím se.“

Udělala dva skoky k oknu a byla pryč.

Pomalu jsem získával přítomný výraz a zjišťoval, jestli se můžu pohnout. To ochromení bylo příliš velké. Nechtěl jsem chápat, co se zrovna stalo. Podlehl jsem jí! Aniž bych… se vůbec stačil zamyslet! Převálcoval mě nový druh opovržení sám nad sebou a nová vlna vzteku. Aymon to doopravdy má skvěle vymyšlené! Nemohl jsem uvěřit, že tohle mu vyšlo. Tak snadno!!! Byl jsem bez sebe vzteky. Nepochyboval jsem, že tohle byl další způsob, kterým chtěl zasadit smrtelnou ránu tomu, co existovalo mezi mnou a Bellou… Způsob, kterému se stěží dalo bránit.

Bella…! Chytil jsem se za hlavu. Výčitky byly jako jed.

Posadil jsem se na kraj postele a snažil se posoudit, co je nebezpečnější. Čeho by mohl lépe a snáz zneužít? Mé potlačované žizně a momentální slabosti pro krev, nebo schopností dokonalé svůdnice? Nepochyboval jsem o tom, že ona dokáže zlomit jakékoli odhodlání a odpor. Otřásl jsem se při představě, co by se mohlo stát a zaplavila mě vlna prudké odmítavosti. Děsil jsem se toho, že se opravdu vrátí. To ne!

S hrůzou jsem si uvědomil, že moje síly jsou u konce. Tohle byly moje hranice. Nikdo by nedokázal odolávat tolika věcem najednou. Nikdo by nedokázal žít pod neustálou přísnou kontrolou. Měl jsem pocit, jako když se v prstech snažím udržet pohyblivý písek. Věci se ve mně daly do pohybu. Můžu to vůbec ještě zastavit? Nebo podlehnu a budu se po celý zbytek věčnosti nenávidět za pár chvil, ve kterých jsem se navzdory veškeré snaze nedokázal ovládnout? Zahalilo mě bezmocné temné zoufalství.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Cathlin

11)  Cathlin (05.10.2011 15:52)

Twilly, no jo, Daylah! Už chápeš, proč si u mě Bosi vyžádala jednorázovku jen o ní? :D Ale řeklas to hezky: "dospělejší problémy...."
Jsem moc ráda, že se ti Krev líbí.

Twilly

10)  Twilly (05.10.2011 15:10)

No teeeeeeeeda... tvůj Eďouš se vážně setkává s mnohem dospělejšími problémy. Tak to tedy jo. Zajímavé... zírám a hltám každé písmenko a každičké slovíčko

Cathlin

9)  Cathlin (16.03.2011 09:07)

Tery! Tedy, ty jsi vážně živel!!! To je zase komentář! Hehe. A dobře no, tak se k tobě tedy přidávám: smrt Aymonovi, smrt Aymonovi! Jen jestli se ale ten neřád nechá polapit... že ano.
Mno a koukám, že Daylah se ti taky opravdu mooooc líbí! Víš jak to musel mít Edward těžký? Ocitnout se v rukách neodolatelné svůdnice? Navíc když uvážíš všechny přitěžující faktory...
Já být na jeho místě, tak mi nejspíš přeskočí.
Tak se na tebe těším zase příště!!!

8)  Tery (16.03.2011 00:24)

Sem tu!!!! raději začneme začátkem Tak to je jasný to jsem se musela smát :---:
„Nedovolím mu, aby tě znova stahoval pod hladinu…“ A potom dodala tiše: „Bídák…“
Všichni jsme se na ni překvapeně otočili – Esmé a takové ostré označení?
„No, mami,“ pronesl Emmett. „Já zírám. Kde se v tobě bere taková bojovnost?“

Sakra ta se nezdá :D:D:D:D:D Velmi mile mě překvapila:)
Mohu říct, že Edwardvo chování se zase rapidně změnilo, ale to opravdu rapidne , nejprve milí, potom opravdový drsný upír a ted? Snaží se uchránit Bellu ale nezvládá to chudák ani se sebou. Moc mu gratuluji že to krásně překonal. I rodina je na něj pišná.
TAK TEĎ SE VRHNEME K MÉMU ZÁVĚRU: Popravdě řečeno tu Rosalii bych v tomhle případě pořádně nakopala do prdele, potřebovala by si ta bloncka uvědomit , že tu není sama
A TEĎ SE PŘESUNEME K ŽHAVÉMU BODU DNE!!!--- Ta k*áva Daylah no promin ale no to je taková ku*va no jako to jsem ještě nežrala normálně, já jí někde potkat tak ji provrtám něčím(čím to určitě pujde) hlavu a otočim jí svět naruby pindě, zaplácám jí uši do hlavy!!!!!!!! Ty vozo nenechá chudáka Edwarda vydechnout. Ale za to může ten dementní Aymon. SMRT AYMONOVISMRT AYMONOVISMRT AYMONOVISMRT AYMONOVI.
Jinak jak všichni známe Edíka ( a myslím, že ho známe, ikdyž vlastně neznáme-> on je tady tak nevyspitatelný a to se mi tááák moc líbí ) myslím, že bude mít co dělat Upír jeden, ale doufám, že Bella mu pomůže. Má komel sebe milující rodinu a ta ho nenechá padnout na hubu!!!!!!
PS: Já se vážně snažila, ale opravdu se mi tahle povídka tuze líbí, takže jsem to prožívala s Edím!!! jinak samozdřejmě, bylo to skvěle vyčasované, skvěle akční, dokonale popsané detaily, prostě skvělé dokonalé a nepopsatelné Moc se těším na další díl a nezlob se na mě

Cathlin

7)  Cathlin (15.03.2011 16:22)

Bosorko: Hmmm.... Naději, naději! Jasný! Naděje přece umírá poslední. :D
A hehehehe - to jsi mě rozesmála! Prý "to by snad nezvládl ani Carlisle..."
No ale Edward je Edward. Tak uvidíme! Povídka by se také mohla jmenovat Tisíc Edových pokušení... :p
Janebko, ty jsi zlatíčko - nezapomínáš na mě ani když tě tvůj Milááášek tak zlobí... Já si tě prostě nezasloužím!!!
A ty věty, kterých jsi si všimla tentokrát - udělala jsi mi velkou radost!!!

Janeba

6)  Janeba (15.03.2011 16:19)

Cathlinko, Edward to opravdu schytává ze všech stran! Moc se mi líbí věta ....Odvyknout krvi je mnohem těžší než jí „jen“ odolávat,“ ... kterou pronesl Carlisle a musím na ni stále myslet! Evokuje mi to příměr ..je mnohem jednodušší držet hladovku, než jíst střídmě!
V každém případě má vedle sebe naprosto úžasně vyrovnanou, sebevědomou a moudrou Bellu, která mu je naprosto skvělou oporou! Moc se mi líbí i její úvaha na téma lačnění po krvi, protože odsuzovat nebo soudit je jednoduché, leč kdož z nás jsi bez viny, ....... A není hříchem upadnout, ale nezvednout se a nevstat!
Cath, dnes to máš bez smajlíků, protože mám nějaký technický problém! Takže příště, ale Ty stejně víš, že tleskám, klaním se a děkuji spolu srdíčky!!!!

Bosorka

5)  Bosorka (15.03.2011 16:08)

Esme je fakt drsná! :D
Chudák Edward - tohle si snad ani nezaslouží, tohle je i na svatého upíra moc, tohle by snad ani Carlise nezvládl .
Prosím dej mi naději, že to dobře dopadne.... A mezi námi děvčaty - radši ať někoho zakousne než aby bídně tělesně zhřešil s ňákou takovou sukubou!!! :p

Cathlin

4)  Cathlin (15.03.2011 15:41)

Äha, Evelyn!!! Takže dneska máš něco jako ... ehm... nezkrotně svůdnou náladu??? To je tedy zajímavé! B)
A že se chystáš na Jed, to mě opravdu těší!!! Skvělé! Mohu se tedy časem těšít i na tvé komentíky k Jedu! Paráda! Ono to na sebe navazuje jen velmi ale velmi málo, ale některé věci z Krve jsou pro Jed klíčové, to je pravda. Možná Krev trochu zrychlím. :D
Já se chystám na Lotra! Mám dojem, že to bude taky přesně něco pro mě...

Evelyn

3)  Evelyn (15.03.2011 14:51)

Chystám se i na Jed, ale u toho jsem si na začátku přečetla, že na vazuje na ZK, tak si nejdříve dočtu tu Tvůj styl psaní se mi moc líbí a nějakým zázrakem si mi ladění jednotlivých kapitol zatím vždycky trefilo do aktuální nálady

Cathlin

2)  Cathlin (15.03.2011 14:42)

Evelynko, ano, taky bych řekla, že to Edy nemůže všechno vydržet. Jeho současný svět mu vážně nejspíš připadá jako peklo. Ale co může dělat? Musí jít dál a rvát se s tím. Řekla bych, že nemá moc na výběr... otázka je, jestli z toho je nějaká cesta ven. A co to nakonec bude všechno znamenat... Děkuji za tvoji stálou čtenářskou přízeň!

Evelyn

1)  Evelyn (15.03.2011 13:17)

Uf, to bylo hodně tíživé...
Esmé a její ostrá nadávka
Ale Edward a svody, které se ho snaží zlákat... Br! Vážně ho vystavuješ tolika zkouškám, že ve všech snad nemůže obstát.
Krásná kapitola, ta atmosféra se mi úplně zalezla pod kůži

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Bree