Sekce

Galerie

/gallery/Bloody%20heart.jpg

Edward se snaží pochopit, co se s ním děje. Bude se
moci znovu setkat s Bellou?

1. PŘEKÁŽKA

 

Kdyby to šlo, okamžitě bych se rozešel za Bellou. Kdyby to šlo, vůbec bych nenechal Carlislea, aby ji odnesl. Postaral bych se o ni sám. Ale dost jasně jsem si uvědomoval, že nejsem sám sebou. Nedokázal jsem odhadnout, co bych udělal. Přesto, že jsem věděl, že nepřipadá v úvahu, abych za ní šel, a přesto, že byla teď v péči lékařů a věděl jsem, že potom bude ještě dlouhé hodiny spát, moje kroky stejně váhavě směřovaly k nemocnici.

Chvíli jsem se opíral o strom v zahradě před nemocnicí a s čistým venkovním vzduchem, který neobsahoval její vůni, se to šílenství postupně vytrácelo. Všechno kolem vypadalo tak jako vždy, proč by najednou vlastně mělo být něco jinak? Po nějaké době jsem získal pocit, že to všechno, co se stalo v baletním studiu, byl jenom sen. To jsem přece nemohl být já. Teď s klidnou hlavou jsem tomu nemohl uvěřit.

Ale nad vším tím zmatkem stála jedna jediná věc – Bella byla naživu. Nad tím ostatním, co jsem prožíval, stála neskutečná úleva a vděčnost, že se jí podařilo zachránit. Jamesovi jeho plán málem vyšel - byly to chvíle hrůzy. Ať to bylo jakkoli, to, že zůstala naživu a že zůstala člověkem, bylo jediné, na čem doopravdy záleželo. Jediné podstatné. Nedokázal jsem si vůbec představit tu druhou možnost – že bych ji nedokázal zachránit. Těžko by mohlo být něco horšího.

V tuhle chvíli mi nic nebránilo být s ní a už jsem to nechtěl odkládat ani minutu. Co to bylo za podivnou nelidskou sílu, která mě od ní držela dál? Najednou jsem to nechápal. Potlačil jsem svou nedočkavost a vydal jsem se pomalým lidským krokem za ní.

- - -

„Hm, Isabella Swanová, ano, je v pořádku… ale zatím k ní nesmíte, až po konzultaci lékařů,“ probodla mě přísným zrakem jedna ze sester. „Tady můžete počkat,“ ukázala na řadu lavic.

Dobře – lidská pravidla. Ačkoli jsem to nepotřeboval, posadil jsem se na jednu z nich a zadíval se do stěny. Odstrčil jsem stranou obrazy z hlav lidí kolem a snažil se vypnout jejich myšlenky, abych se mohl soustředit na ty vlastní.

Nevěděl jsem, které z nich jsou naléhavější. V ten moment se podivně potkávala vděčnost za život Belly s hrůzou z toho, co se málem stalo. Byl jsem pro ni snad větší hrozbou, než jsem sám tušil? Jak snadno se zbortilo moje přesvědčení, že být jí nablízku je pro mě snazší, než jsem čekal! Nechtěl jsem a nebyl jsem ochotný uvěřit, že by teď mohlo být všechno jinak.

Lákání a svůdnost její krve překonaly všechna moje očekávání. Bylo to mnohem silnější. Zážitek, který několikrát překonal mé nejhorší představy. Mohl jsem se sotva nadechnout, kdykoliv jsem si na to vzpomněl, dojmy byly ještě příliš čerstvé a příliš silné. Vlastně jsem uvažoval, jestli si můžu dovolit se k ní přiblížit? Bál jsem se té chvíle pravdy – co se stane? Jak velká to bude překážka? Nemohl jsem se spolehnout sám na sebe. Stiskl jsem zuby vztekem nad svou bezmocností.

Nechal jsem ale svoje svědomí prozkoumat můj momentální stav a zjistil jsem, že hlavu mám čistou. Znovu tak čistou, jako by se nic nestalo. Nyní, mimo zničující dosah vůně její krve za ní mohu jít. Popravdě jsem se nemohl dočkat, až ji zase uvidím. Až se přesvědčím, že je v pořádku. Až znovu uvidím její oči zbavené bolesti, která v nich byla naposledy.

Věřil jsem, že ta nezměrná láska, kterou jsem k ní cítil, byla silnější než cokoli. Věřil jsem, že láska byla to, co ji zachránilo. I přede mnou samým. A věřil jsem, že právě ona bude vždy silnější než jakékoli jiné síly, které by mezi námi mohly vzniknout. Nedokázal jsem si představit, že by cokoliv mohlo být silnější než to, jak jsem ji miloval. Bylo to přece právě její volání, její hlas, který tam ve mně, ve chvíli nejhoršího temna, probudil to dobré, co mě zastavilo.

- - -

Už nějakou dobu jsem v jejím nemocničním pokoji čekal, až se vzbudí. Byla pod vlivem uspávacích léků a léků proti bolesti. Hned potom, co jsem vstoupil do jejího pokoje, jsem ucítil, že se její vůně změnila – nepochyboval jsem, že to bylo kvůli krevním infůzím, které dostala po tom, co ztratila tolik vlastní krve. Při té myšlence a při vzpomínce mnou proběhl mráz.

K mé úlevě jsem zjistil, že její rány jsou dokonale ošetřeny a nikde nebylo nic, co by mě mohlo nevhodně lákat.

Posadil jsem se k ní, díval jsem se, jak spí. Jako už tolikrát jsem se propadl do té dechberoucí nádhery a vnímal něžnost jejích rysů, když pomalu otevřela oči. „Edwarde…“ vydechla a pokusila se pohnout.

„Nehýbej se…“ řekl jsem rychle a chytil do dlaně její ruku, kterou zdvihla směrem ke mně.

Rozhlédla se po místnosti a v očích se jí objevilo pochopení. Zabořila hlavu zpět do polštáře: „Takže je to za námi…“ vydechla úlevou.

Kývnul jsem. „O Jamese jsme se postarali, už se nevrátí. Ale ta žena, Victoria, zmizela. A jak se cítíš ty?“

„Je mi dobře…“ odpověděla bez přemýšlení. „Edwarde, děkuji… Díky tobě jsem tady.“

„Hmmm…“ odpověděl jsem zamyšleně a nespokojeně. „Nebýt mě, vůbec bys tady být nemusela,“ řekl jsem a přemýšlel, jak dalece může pochopit trojí smysl, který se v té větě skrývá. Přemohl jsem přitom chuť zabořit hlavu do dlaní.

„Hlavně si nic nevyčítej…“ vybrala si jeden z možných významů té věty a já jsem při těch slovech nabýval dojmu, že tenhle paradox je až trochu moc veliký a zamotaný – jako by sotva co mělo ještě dávat smysl. „Nebyl jsi to přece ty, kdo si usmyslel, že mě chce zabít.“

Doopravdy jsem nevěděl, jak se mám tvářit, jak reagovat. Moje pocity byly až příliš rozporuplné, protichůdné, k nerozmotání. Tak tak jsem si udržel neutrální výraz… Zabít – já ji… kdyby věděla! Kývnul jsem. „Jediné, na čem záleží, je, že jsi teď tady,“ řekl jsem jedinou souvislou myšlenku, na kterou jsem dokázal myslet a pohladil ji ve vlasech.

Zadívala se na mě zkoumavě: „Proč jsi to udělal?“

Nechápal jsem. „Co?“

„Proč jsi ten jed vysál? Mohl jsi ho tam nechat, nezabilo by mě to přeci. Mohla bych být jako ty.“

„Nemohl jsem dovolit, aby ti James takhle ublížil. Aby tě přece jenom zničil…“

„Zničil?“ divila se. „Ale to přece… Edwarde…“ povzdechla si. „Ty jsi upír a já k tobě patřím a už nikdy nechci, aby to bylo jinak. Snad si nemyslíš, že bych mohla zůstat člověkem. Nenapadlo tě, že bych chtěla být jako ty?"

Zarazil jsem se. Co to říkala? Takový nesmysl. Nemohla vědět, o čem vlastně mluví! Neměla ponětí, jak velké je to prokletí – proměnit se ve zrůdu, navěky. „Bello, to neříkej. Nevíš, o co jde.“ Před očima jsem v tu chvíli ještě mnohem zřetelněji viděl sám sebe jako smyslů zbaveného krvelačného netvora, který ji málem zabil. A který v minulosti zabil nejednoho člověka.

„Vím, že chci být s tebou. Navždy, napořád…“ hlesla.

Zavrtěl jsem hlavou. „Není to tak jednoduché, jak si myslíš. Měl jsem už devadesát let na to, o tom přemýšlet, věř mi, to nechceš.“

Zamračila se a vážně se na mě zadívala. „A co jiného tě napadá? Když to nebude tak, tak jednou… umřu. A to nás rozdělí. Nechci tě ztratit, nikdy.“

„Já tebe taky ne,“ řekl jsem popravdě. Chtěla něco říct, ale gestem jsem ji zastavil. „Necháme to na jindy, jsi vyčerpaná, teď na to nemysli. Měla by sis chvilku odpočinout. Nikam nepůjdu, budu tady s tebou, klidně spi.“

V nemocnici byli snad všichni její příbuzní a známí, se kterými jsem se dělil o její čas. Všichni Bellu litovali a podporovali ji a Bella statečně snášela, že je středem pozornosti. S každým dalším dárkem jí to šlo lépe a lépe, přesto jsem se usmíval nad jejími rozpaky. Všichni uvěřili verzi, že upadla na schodech, a pak prorazila okno a všichni jí dávali rady, jak na sebe dávat lepší pozor.

Nakonec se objevil Carlisle. Ode dveří si mě krátce zkoumavě prohlédl, prohodil nějaké to slůvko s Bellou a potom se otočil na mě.

Jsi v pořádku? ptal se myšlenkou na to, co chtěl vědět, ale nahlas řekl: „Říkají, že bude Bella brzy v pořádku?“

„Ano… po tom co se stalo, vypadá vše dobře.“ odpověděl jsem na jeho myšlenou otázku, věděl jsem, že to je to, co ho v tuto chvíli doopravdy zajímá, ale nechtěl se zeptat otevřeně.

Kývnul. „Dobře. Kdyby něco, víš, kde mě hledat.“ Viděl jsem to v tvých očích, dávej si pozor.

„Vím, Carlisle. Děkuju,“ odpověděl jsem stručně s pohledem upřeným na jeho tvář.

- - -

Po několika dalších hodinách strávených v Bellině pokoji přišla do pokoje sestra, postarat se o Bellu. Požádala mě, ať na nějakou dobu opustím pokoj, a tak jsem už chvíli opět postával na chodbě jen se svými myšlenkami, kterých jsem měl stále plnou hlavu.

Jestli se budu bát sám sebe, toho, že se něco podobného bude opakovat, bude to jenom horší. Nesmím se bát. Už jednou jsem nad tím zvítězil, před lety. Vím, jak na to. Jestli se to tedy vrátilo, zvítězím nad tím zase. Nemám jinou volbu.

V tom jsem ucítil tu ostrou pronikavou omamnou vůni. Krev. Ne!… zaprosil jsem marně. Otočil jsem se směrem, odkud přicházela, a cítil jsem, jak mě hypnotizuje. V ústech se mi objevil jed, rozum se zakalil, roztřásl jsem se a zaťal pěsti. Na konci chodby jsem viděl projíždět nemocniční lůžko obklopené doktory, kteří ve spěchu a za běhu prováděli základní vyšetření.

Přestal jsem dýchat a vší silou se ovládal. Za zavřenýma očima jsem viděl sám sebe, jak piju krev poraněného nešťastníka ležícího v bezvědomí na lůžku a neohlížím se na nic.

Namáčkl jsem se na stěnu, které jsem se držel jako by mě mohla zachránit a pokoušel se nedýchat a nedívat se na krvácející rány, když houf doktorů a sester projel s lůžkem kolem mě.

Když zmizeli, vydechl jsem vyčerpáním a zaplavila mě strašlivá jistota. Věděl jsem, že dál nemohu pochybovat. Netvor ve mně je silnější než kdykoli dřív. Dostal ochutnat tu nejsladší krev a jeho obludnost díky tomu narostla do obřích rozměrů. Tohle už jsem měl dávno za sebou a nyní je to zpátky. Věděl jsem, že teď stojím tváří v tvář obrovské výzvě a obrovskému pokušení. To jak jsem se cítil v baletním studiu, kdy jen jedna věc byla silnější než moje zaslepená touha, která Bellu málem zabila, tedy nebyla náhoda. Byl to začátek.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

7)  Twilly (03.10.2011 21:47)

To mi došlo, Kačenko a musí na tom něco být, když Bosi - jakož to jedna z popředních vyznavaček vlkoušů tě čte jedna radost :D

Cathlin

6)  Cathlin (03.10.2011 21:29)

Twilly, "kompletní sonda do Edwardovy mysli"... hm, hm, to jsem holt já. Ode mne nic jiného nečekej! Miluju Edwarda a jeho vnitřní svět. B) Jeho rozdrásanost a jeho zápas, který v téhle povídce bude víc než velký. ;)

Twilly

5)  Twilly (03.10.2011 16:29)

no tééééééééda Kačenko, takhle kompletní sonda do Edwardovy mysle se jen tak nevidí. Možná tak Mišutka, ta psala pokráčko k Midnight sun, ale rozhodně to nehodlám srovnávat, protože, každá z vás má svůj styl a nesporně taky psací šarm, takže se to moc dobře čte. Opravdu

ScRiBbLe

4)  ScRiBbLe (10.02.2011 11:23)

Edwardovy myšlenky byly opravdu bravurní! Jeho vnitřní boj a všechno - luxsní! Určitě to musí být hrozné být s člověkem v jedné místnosti a hlavně po tom, co ochutnal krev.

Děkuji!

Hanina

3)  Hanina (09.02.2011 11:19)

to je tak krásně vykreslený boj se sebou samým... jenže jak dál? to budou mít moc těžké, hrozně se těším na pokráčko

Evelyn

2)  Evelyn (08.02.2011 14:01)

Ano! Cathlin, perfektní V celé sáze se stále dokola omílá, jak moc je těžké být s člověkem v jedné místnosti, natožpak se ho dotýkat a neublížit mu. Přesto se s tím knižní Edward popral až moc dobře a to dokonce s dívkou, jejíž krev mu zpívá... Takhle je to mnohem, mnohem uvěřitelnější (i když se pořád jedná o upíra, že ).
Skvělé

Janeba

1)  Janeba (08.02.2011 13:38)

Chudáček Edward, ale stejně věřím, že jeho odhodlání a pevná vůle, vydrží a dokáže odolat Zpívající krvi! A to je teprve první kapitolka! Co budu dělat u 15té? Cathlinko, nádherně jsi popsala Edwardův myšlenkový boj, velice uvěřitelně a bravurně!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek