Sekce

Galerie

/gallery/ZD-08.jpg

Když jsem o tom poprvé opravdu přemýšlel...

Nebyl si jistý, na co se vlastně dívá. Jednak byla tma, a baterky nedokázaly ozářit celý prostor, ale vypadalo to, jakoby se tady porvala dvě obrovská zvířata. Ale ta díra ve zdi nemocnice měla obrys jak po nárazu lidského těla.

Přišel pozdě, až když se tu seběhlo hodně lidí a policie to uzavřela a uklízela, ale slyšel rozhovor dvou vyděšených strážníků.

„Jsem si jistý, že to byla ruka. Lidská ruka.“

„Nemohla to být lidská ruka. Nikde není krev. Musela to být nějaká imitace, odlytek, nebo tak. Vůbec to nevypadalo jako maso.“

„Říkám ti, byla to ruka. A než došly ti dva tajní, prohlížel jsem si to zblízka, přísahám, pohla se.“

„Hele, to přece není možné.“

„Hele, musíš uznat, že je to podezřelé. Když přišli ti dva agenti, okamžitě to schovali, a zakázali nám o tom mluvit.“

Měl pocit, že kdyby slyšel víc, tak to neunese. Byl ale zvědavý. Bojoval sám se sebou, ale někdo je napomenul, aby se o tom nebavili, takže víc by se stejně nedozvěděl.

Ještě se šel rozloučit se Sophie a říct ji, co se podle policie stalo, a to co viděl a slyšel si nechal pro sebe. Stačilo, že sám pochyboval o oficiální verzi, ji rozhodně nechtěl znepokojovat.

Cestou domů na to ale nemohl přestat myslet.

V poslední době se mu v hlavě rodily myšlenky, které ho už šest let nenapadaly. Přestože byl jeho otec zabit před jeho očima, nikdo jeho verzi nevěřil. Musel kvůli tomu strávit několik sezení u psychologa, a nakonec říct, že to asi byla halucinace, aby mu dali pokoj. Protože není přece možné, aby člověk prokousl někomu hrdlo.

Bylo mu jedenáct, časem začal o tom, co tu noc viděl, pochybovat. Při pohřbu otcovo tělo neviděl, a neměl žádný racionální důkaz pro potvrzení svých domněnek.

Ale teď se kolem něj dělo čím dál tím víc divných věcí.

Díval se na noční město z autobusu. Co když svět není takový, jaký si myslí? Co když jsou na světě věci, o kterých většina lidí neví? Bylo známo, že existuje podsvětí a mafie, což byli věci, se kterými normální lidé nepřišli do kontaktu. Co když existují další „tajnosti“ , o kterých veřejnost nemá ani tušení?

Nikdy neholdoval mysteriózním a fantasy seriálům a filmům znázorňujícím neexistující schopnosti a mystické bytosti, ale nikdy jejich existenci úplně nezavrhoval. Způsob prezentování v showbisnisu považoval pouze za komerční tah. Ve společnosti je, byla a vždy bude poptávka po nadpřirozenu. Ti, co mají neotřelé nápady, by byli sami proti sobě, kdyby téhle lidské touhy nevyužili.

Co je ale založené na skutečnosti a co už je fikce?

Byl tak hluboce zamyšlený, že málem zapoměl vystoupit na své zastávce.

Když došel domů, vzal tužku a papír, a začal si psát jednotlivá fakta. Bylo to první co udělal hned po tom co se vysvlékl. Byl rád, že má pokoj sám pro sebe a není to jak v předchozí rodině, kde sdílel pokoj s dalšími dvěmi „sourozenci“. Měl potřebné soukromí, aby mohl nerušeně přemýšlet.

Nejprve se věnoval tomu, co si pamatoval z doby před šesti lety. Rozhodl se, že při následném rozboru nebude pochybovat. Pokoušel se analyzovat jednotlivé obrazy a domněnky, které v něm po tom čase ještě zůstaly. Překvapilo ho, jak je to mlhavé. Myslel si, že na to nikdy nezapomene, protože to byl pro něj jedinečný a silný zážitek, ale bylo to před šesti lety a byl ještě dítě.

První co si napsal, bylo „prokousnuté hrdlo“. Věděl ale, že to nebylo všechno, protože samo o sobě to nepravděpodobné nezdálo.

Nejdřív stála pod lampou na druhé straně ulice. Potom byla najednou na zahradě. Mohlo mu to jenom tak připadat, mohlo to být jenom subjektivní... Ne, nesmím pochybovat, připoměl si. Druhý výraz, které si na papír napsal, byla „rychlost“.

Vzpoměl si, když jel s Lalou v autě. V jednu chvíli měl pocit, že se jí červeně zaleskly oči. Při té vzpomínce se mu rozbušilo srdce. Ne, zatím si ji s tou dívkou před šesti lety spojovat nebude, ale „červené oči“ si zapsal.

Další zvláštností, kterou si z té noci pamatoval, byl zpěv. Sice to nesouviselo s tím, kam chtěl tenhle svůj malý průzkum směřovat, ale zase to byla věc, která tohle všechno jednoznačně spojovala s Lalou.

„Zpěv“ i „Lala“ si napsal jako další dva pojmy a propojil je s „před šesti lety“.

To by ale znamenalo, že zatím co on zestárl o šest let, na ni se roky ani trochu nepodepsaly. Rozebíral rozhovor v autě. Když narážel na její věk ve spojení s tím, jak se nazvala „zkušenou řidičkou“, nepopřela jeho domněnku, že není starší než on. Ve skutečnosti ji odhadoval tak na patnáct, maximálně šestnáct. V jedenácti letech mu připadala rozhodně starší jak on, pamatoval si to moc dobře.

Když tuhle myšlenku dál rozvinul, znamenalo to, že nestárne. Takže další pojem, který si napsal na papír ke zpěvu, bylo „věčné mládí“.

„Vždyť jsou to blbosti,“ řekl nahlas, zmuchlal papír a hodil ho do koše. Chvíli seděl za stolem a díval se do zdi. Potom si vzpoměl na sérii vražd, která s událostí před šesti lety určitě souvisí.

Jeho sestra nebyla jediná, kdo si té podobnosti s vraždou jejich otce všiml. Vytáhl z šuplíku poznámkový blok, ve kterém se všem případům do minulého roku věnoval. Ty novější tam už neměl, protože se rozhodl tím dál nezabívat.

Natáhl se pod stůl a vytáhl zmuchlaný papír. Rozložil ho opatrně vedle poznámkového bloku a procházel si jednotlivé případy, hledal v nich vodítko, které by mu mohlo naznačit nějakou další souvislost.

Kdyby dokázal přijít na něco, co všechny tyhle prvky spojuje, dokázal by z toho vydedukovat další skutečnosti, které by si možná mohl ověřit.

Některé oběti měly utržené končetiny. Ne přeřezané, ne překousnuté, ale utržené.

Tak jako ta ruka, o které se bavili ti dva strážníci. Ačkoliv neměl všechny informace, napsal si to, pak se vrátil k poznámkám ze série vražd.

Přestože to u všech zmíněné nebylo, těla byla vysátá, téměř bez krve.

Všichni to byli lidi se zvrácenou osobností. U některých se to zjistilo až po jejich smrti.

Listoval dál, až ho zaujalo červeně podtržné slovo u jednoho případu.

Zatajil dech a chvíli na to slovo jenom hleděl.

Pak se zvedl, rozběhl se po schodech dolů do obyváku k počítači. Seděl tam jeho nevlastní bratr.

„Wille, můžu na internet?“

Podíval se na něj otráveně a naklonil se tak, aby nebylo vidět na obrazovku. Dana samozřejmě nezajímalo, s kým si na Facebooku chatuje.

„Počkáš chvíli?“

„Jasně.“

Will se na něj zakřenil, protože pořád stál na stejném místě. Došlo mu, že dokud bude mít bratr pocit, že mu chce koukat přes rameno, tak tam bude věčnost. Ale byl netrpělivý a chtěl ho trochu popohnat.

Kluk u počítače vzdychl a vypnul internetový prohlížeč.

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Nevím, chvilku. Jen si potřebuju něco najít na netu.“

Vyměnili si pozice. Doslova. Will ale na rozdíl od Dana, jevil evidentní zájem o jeho činnost.

„Hele, já tě zavolám. Běž se zatím... Napít, nebo na záchod, já nevím.“

„Nenechal jsi mě rozloučit se s Nicol. Nemůžeš čekat, že nebudu chtít vědět, co tak hoří.“

Dan se s ním nechtěl hádat. Nemělo cenu vysvětlovat, že mu rozhodně v ničem nebránil, a že ho nezajímá, co si píše s nějakou Nicol.

Stejně to bylo jedno, jestli tu bude stát nebo ne. Tak či tak si o něm všichni jeho sourozenci mysleli, že je pošuk. Moc se s nimi nebavil, protože každou volnou chvíli strávil se sestrou.

Otevřel si internetový prohlížeč, najel na Google. Chvíli váhal. Zdálo se mu to úplně uhozené. Možná by na to měl zapomenout.

„Co hledáš? Třeba ti poradím,“ nabídl se nečekaně Will.

„Ehm... No...“ snažil se rychle vymyslet nějaký důvod, proč by hledal zrovna něco takového. „Píšu esej o nadpřirozených bytostech, a potřeboval bych vědět něco o upírech.“

Will zvedl obočí.

„To kvůli tomu jsi mě vyhnal? No, to je jedno. Hele, zkus tuhle stránku.“

Otevřel mu nějaký web, který byl věnovaný jenom upírům.

„Ono slovo upír má hněd několik významů. Jen když se podíváš do literatury, každý autor pojal upíra úplně jinak. Obecně se ale říká, že sajou krev, jsou neživý, tudíž nestárnou a nejsou náchylní na nemoci, nesnesou slunce atd. Kolik toho chceš psát? A budeš psát i o něčem jiném, nebo jen čistě o upírech?“

Willova vstřícnost ho zaskočila. Nečekal, že toho bude tolik vědět. Daniel se o takové věci nikdy nezajímal, nezajímal se ani o svoje sourozence. Vlastně se nezajímal o nic a nikoho jiného, než o svou sestru, a proto mu možná unikala spousta věcí.

„Čistě o upírech. Nevím, asi dvě stránky. Potřebuju toho dost, abych měl o čem psát.“

„Hmmm,“ bylo vidět, že přemýšlí. „Drakulu znáš, ne?“

„To bych si připadal jako úplný nevzdělanec, kdybych to neznal.“

„No, vidíš. To je krásné pojetí typického upíra. Kdybys chtěl, pujčím ti knížku.“

Podrážděně si ho prohlížel, protože mu došlo, že mu nechce pomoct. Chce se ho co nejdřív zbavit. Nemělo cenu se s ním o tom dohadovat.

Ale možná to bylo lepší jak nic.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 9. - Když o nich poprvé mluvil... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marcelle

5)  Marcelle (17.01.2013 07:58)

Jsem moc zvědavá na jeho závěry a střet se skutečností

Ivana

4)  Ivana (16.01.2013 20:18)

Tak nám pomaly na niečo prišiel. Uvidíme, čo z toho vyvodí.

3)  UV (16.01.2013 19:12)

NeliQ

2)  NeliQ (16.01.2013 18:00)

1)  Seb (16.01.2013 14:51)

Zase pěkné počtení.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek