Sekce

Galerie

/gallery/ZD-06.jpg

Když ji o tom poprvé psala...

Pozn.:  Důvod Sophiiny nemoci nebo jen nesmyslná domněnka?

S trhnutím se probudila.

Poulila oči do všech stran, ale ve tmě nic neviděla. Zaposlouchala se, ale v hlavě slyšela jenom svůj rychlý dech a zběsilý tep, přez který nic jiného vnímat nedokázala.

Zase měla ten sen. Viděla ji, jak se sklání nad její postelí, dokonce ji pohladila po vlasech a po tváři. Její prsty byli studené, ale byli to ty stejné láskyplné ruce, které se ji dotýkali před lety, když byla ještě malá. Bylo na ní něco děsivého, něco v tom snu bylo strašidelného, z čeho ji tak bušilo srdce.

Do očí ji vhrkly slzy. Měla pocit, že si s ní její vlastní mysl zahrává. Proč ji ukazuje mrtvé lidi? A ještě k tomu tak skutečně? Jakoby tady opravdu byla, cítila její přítomnost, dokonce chlad, který zanechal její dotek. Nikdy netoužila po tom vrátit se zpátky. Brala to tak, že se to prostě stalo. Byla mrtvá. Už nikdy nepřišla z práce domů.

Přesto ve snu jasně viděla její lesknoucí se hnědé lokny, které ji rámovaly úzký obličej, růžové rty, rovný ostřejší nos a... červené oči?

Vyděšeně zalapala po dechu. Jasně. Vždycky, v každém podobném snu, ve kterém ji viděla, měla červené oči.

Natáhla se po mobilu a našla si Danielovo číslo. Prstem se ale zastavila nad tlačítkem „vytočit“. Byly tři hodiny ráno. Nemohla mu volat, přestože měla potřebu o tom někomu říct, s někým se o podělit. Zítra sice do školy nejde, protože bude sobota, ale určitě spí. A ani smsku mu napsat nemůže, protože to nebylo obvyklé, aby mu takhle pozdě psala. Mohl by se leknout a spěchat za ní.

Může jenom počkat, až za ní dopoledne přijde. Ale věděla, že potom už mu to nebude schopná říct, tak jako vždy. Nechtěla ho trápit něčím, co možná je jen výplod její fantazie.

Vzala si ze stolku notebook a otevřela ho. Potřebovala přijt na jiné myšlenky. Záře z monitoru ji oslepila, ale po chvilce si zvykla. Na liště ji vyskočilo upozornění na nový email.

No jasně, že ji to nenapadlo dřív. Teď už neměla jenom Daniela. Pravidelně si psala s Lalou, a staly se z nich dobré kamarádky. Potřebuje se svěřit, může jí. Ona to Danielovi neřekne, určitě má svých starostí dost, a ji se uleví.

Otevřela si nové okno a chtěla začít psát, ale zaváhala. Nechtěla, aby z toho co napíše bylo hned jasné, jak moc ji to leží v žaludku. Chytila se za hlavu a bezradně hleděla na prázdnou bílou plochu.

V pravém dolním rohu ji vyskočila další upomínka, tentokrát z ICQ. No jasně, přihlásila se zase online, když otevřela notebook. Chtěla ho vypnout, ale zarazila se, když mezi červenými kontakty uviděla jeden zelený. Otevřela si chatovací okno.

Sophie: Jaktože nespíš?

Téměř okamžitě se objevila u kontaktu ikonka, že ji odepisuje.

LaLanie: Nikdy jsi neslyšela, že se umělcům nejlépe pracuje v noci?

Sophie: Ale ano, slyšela. Tak se nenech rušit.

LaLanie: Vůbec nerušíš. Abych pravdu řekla, nějak mě nepolíbila můza. Ale co ty? Jaký máš ty důvod k ponocování?

Váhala, jestli ji o tom má napsat. A i když už to konečně napsala, nebyla si jistá, jestli to nebude vypadat blbě. Kousla se do rtu. Možná by ji to neměla psát.

LaLanie: Děje se něco?

Sophie: Nemůžu spát. Jsem přespaná, celé dny nic jiného nedělám.

LaLanie: Aha, chápu.

Byla strašná! V duchu si nadávala. Když měla něco důležitého na srdci, nikdy to nedokázala říct. Vzdychla.

LaLanie: Ale kdyby se něco dělo, tak mi to řekneš, viď?

Někdy měla vážně pocit, že ta holka je jasnovidka. I když bylo pro ni opravdu neobvyklé, aby ve tři ráno byla vzhůru a ještě k tomu ji napsala. Každý trochu starostlivý člověk by si asi myslel, že se něco děje.

Sophie: Kdyby se dělo něco důležitého, tak ti to řeknu. Přece díky tobě mám větší naději, že se zase uzdravím.

LaLanie: Myslela jsem, že jsme kamarádky. Nechci, abys to dělala jenom kvůli tomu, že se cítíš zavázaná.

Sophie: Neboj, jsme kamarádky. Ale stejně jsem ti vděčná. Nikdo jiný mi nechtěl pomoct.

LaLanie: Sama jsem jako dítě byla nemocná. Nesnesu pohled na někoho, kdo musí být zavřený v nemocnici.

LaLanie: A věřím tomu že tvůj bratr by prodal i vlastní kůži, kdyby ti to pomohlo. Nejsem jediná, jsem jen první, kdo má prostředky.

Sophie: Mluvíš jako stará babka. A ano, s bráchou máš bohužel pravdu. Někdy si říkám, že by mu bylo líp beze mě.

Odkdy si s ní psala, se cítila líp. Byly věci, se kterými se Danovi svěřovat nechtěla, hlavně aby ho zbytečně netrápila. Bylo to vůči němu nefér, ale on ji taky neříkal všechno. Přestal ji říkat, co všechno dělá, když není u ní v nemocnici, protože ji trápilo, že to nemůže dělat taky. Záviděla mu. Ale byla to hloupá emoce, kvůli které zapomínala, jak je šťastná, když ji o tom aspoň vykládá, a ona si to může představovat.

LaLanie: Ještě jednou někdy něco takového řekneš a slibuju ti, že ti přijdu lísknout. Má tě rád, a bez tebe by nebyl takovým člověkem, jakým je.

Sophie: Fascinuje mě, jak to vidíš. Přitom víš jenom to, co jsem ti o něm psala.

LaLanie: Říkejme tomu „čuch na lidi“. :D

Sophie: :D čmuchám, čmuchám, člověčinu!

Zasmála se nahlas, a samotnou ji překvapilo, jak svěže její smích zní. Lala pro ni byla jako druhé slunce, hned vedle Dana. Možná přeháněla, protože to byli jediné dvě osoby, které ji byli opravdu blízké, ale vždy ji dokázali vyvést z temnoty.

LaLanie: Zeptám se naposledy. Vážně se nic neděje?

Její otázka ji vtrhla zpět do reality. Ale vzpomínka na sen ji už neděsila. Možná ji to teď konečně dokáže říct...

Sophie: Měla jsem sen.

LaLanie: Jaký sen? Noční můru?

Sophie: To zrovna ne. I když jsem to tak cítila, ale nic hrozného se tam ve skutečnosti nestalo.

LaLanie: Hmm, o čem to bylo?

Sophie: O mámě.

Čekala, jak na to zareaguje, a sama si přitom snažila uspořádat myšlenky. Viděla, že Lala přerušovaně píše, ale žádné zprávy ji nechodily. Buď psala něco dlouhého, což ji připadalo nepravděpodobné, nebo přemýšlela, jak to má napsat. Nakonec přišla jen zpráva:

LaLanie: Proč to působilo jako noční můra?

Sophie: Asi proto, že se to odehrávalo tady v této místnosti, a působilo to tak skutečně. Když jsem se vzbudila, měla jsem takový pocit, že tady opravdu byla.

Čekala, že ji na to napíše zase něco vtipného, jak mívala ve zvyku, když probírali něco vážného. Ale Lala byla vážná, což ji překvapilo.

LaLanie: Stalo se ti to už někdy předtím?

Sophie: Ano. Vlastně naposledy před měsícem, dvěma, teď přesně nevím... Vlastně těsně předtím, než jsem byla dva týdny v izolaci.

LaLanie: A pokaždé to bylo tak živé?

Sophie: Hm, jo.

Odmlčela se, a na docela dlouhou dobu. Sophie z toho neměla dobrý pocit. Nelíbilo se jí to, začala o svém rozhodnutí pochybovat. Možná jí to neměla říkat. Ale teď s tím už nic nenadělá.

LaLanie: Mám takovou zvláštní prosbu: zkus zapátrat v paměti, a popřemýšlet, jestli pokaždé po tom snu nenastalo zhoršení tvého zdravotního stavu, jako posledně?

Sophie: To spolu určitě nesouvisí.

Vážně litovala, že s ní o tom mluvila. Ve všem ostatním jí dokázala vždy poradit, zvednout náladu, ale spojovat si sen s tím, že se její stav zhorší? To byla přece naprostá hloupost.

LaLanie: Promiň. Moc přemýšlím. Nechtěla jsem se tě nějak dotknout. Jenom mě napadlo, jestli tě tvoje psychika tímto způsobem nějak nevaruje.

Sophie: To by bylo hodně zvláštní varování.

LaLanie: To souhlasím. Jenom chci, aby ses nad tím zamyslela, nic víc.

Sophie: Začínáš být jak brácha... paranoidní.

LaLanie: A přehnaně ochranářská. Já vím, já vím. :-P Asi bych měla jít spát,  je dost pozdě i na mě. Znovu se ti omlouvám, odpusť mi to. Doufám, že kvůli tomu příště nebudeš váhat, aby ses s něčím svěřila.

To tak, říkala si v duchu Sophie. To poslední co potřebovala, byl druhý Dan.

Sophie: Musíš mi slíbit, že už nebudeš z komára dělat velblouda.

LaLanie: Slibuju! A jako omluvu tě zítra navštívím a zahrajem si scrabble.

Sophie: Bude to v pohodě? Nemáš zítra nahrávat?

LaLanie: Zítra je sobota, pracuje se jen do dvou odpoledne. Okolo čtvrté, páté už budu moct. Chceš něco donést?

Sophie: Jenom tvůj líbezný hlas a tebe. :-*

LaLanie: Ano, paní. A ty taky mazej spát. Tak zítra! (Vlastně už dneska. :-P)

LaLanie je offline.

Sophie si lehla do polštářů a hleděla do monitorem osvětleného stropu. Uvědomila si, že její reakce byla přehaná. Lala o ní má strach. Ale to vážně nepotřebovala. Nechtěla lidem okolo sebe dělat starosti. Samotnou ji její stav trápil, a to stačilo.

Sen o její matce, aby souvisel s její nemocí? Že by si z ní její mozek vážně dělal srandu? To evidentně neměl smysl pro humor. Ale když se nad tím zamyslela, možná spojitost mezi tím byla.

Mávla ve vzduchu rukou ve snaze odehnat myšlenky jako hejno much. Jestli do dvou dnů se její zdravotní stav zhorší, bude o tom přemýšlet. Teď to nemá cenu, zbytečně by se tím stresovala. Stejně si to přesně nepamatuje. Dny v nemocnici ji splívají do jednoho.

Odložila notebook na stolek a během chvilky usnula.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 7. - Když poprvé ztratila svůj dar... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Ivana

7)  Ivana (14.01.2013 19:17)

Teším sa na rozuzlenie.

6)  Shailleen (14.01.2013 18:22)

Ani nevíte jak mě vaše komenty těší :) Jsem zvědavá, co řeknete na další kapitolu... :D

5)  Seb (14.01.2013 14:52)

Super,už se těším,co se z toho vyklube.

NeliQ

4)  NeliQ (14.01.2013 14:44)

3)  UV (14.01.2013 13:38)

OMG

2)  UV (14.01.2013 13:36)

Marcelle

1)  Marcelle (14.01.2013 13:04)

no nazdar, zamotává se to zamotává

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse