Zpívající duše - kapitola 3. | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

11.01.2013 [10:00], Shailleen, ze série Zpívající duše, komentováno 4×, zobrazeno 1965×

Když jsem ji navštívil poprvé...

Blížili se Vánoce. Sophie měla testy a prohlídky na celý den. Byl to jediný den v měsíci, kdy ji nemohl navštívit. Protože o tom věděl dopředu, rozhodl se toho využít a zjistit, kde vlastně záhadná zpěvačka bydlí.

Sehnal ale jenom odvoz tam.

„Promiň, že tě nemůžu hodit zpátky, ale babička nerada vidí, když jezdím po setmění, hlavně když mrzne. Vážně budeš v pohodě?“ ptal se ho Brad, spolužák ze školy.

Daniel v duchu litoval, že si ještě neudělal řidičák. Ani ho to nenapadlo, protože doteď nikam autem nepotřeboval. A jelikož netušil, jak dlouho se zdrží, nechtěl, aby na něj Brad zbytečně čekal.

„Jasně. Zavolám si taxi.“

Vystoupil u lesní cesty, která měla vést k velkému domu, aspoň podle mapy. Počkal, až Bradovo auto zmizí za zatáčkou, a potom se vydal mezi stromy. Sníh mu praskal pod nohama. Co ho to napadlo? Co čekal, že uvidí? Strašidelnou temnou vilu, s lebkami na kůlech podél cesty? Nejspíš najde úplně normální barák, okolo kterého bude hlídkovat ochranka, která ho hned jakmile se přiblíží, zastaví a pošle zpátky. Přece jen tam bydlí celebrita.

Mezi stromy po pravé straně zahlédl obrovskou zasněženou plochu. Podle tvaru odhadoval, že se pod bílou pokrývkou skrývá malé jezero. To znamenalo, že je blízko.

Jenom nakoukne, přesvědčoval se. Podívá se, co za dům to je, a pak zase půjde. Zavolá si taxíka, vrátí se na hlavní cestu, a tam na něj počká. Hezky pojede domů a zapomene na tohle bláznovství.

Když ale konečně došel k bráně, která byla otevřená dokořán, překvapilo ho, že široko daleko nikoho nevidí. Za vysokou kamennou zdí se rozprostírala obrovská zahrada s velkým domem. Příjezdová cesta vedla zahradou až před dům, a od brány to byl docela velký kus.

Nakoukl zpoza rohu a rozhlížel se. Možná nebyla doma. Ale jestli tady není ona, určitě tam bude nějaký personál, nebo někdo, kdo se o dům stará. Nechtělo se mu věřit, že tak krásný a veliký dům, který vypadal udržovaně, je prázdný. A ta otevřená brána...

Měl by se otočit a odejít. Už se podíval, že tady nikde žádné kůly s lebkami nejsou. Naopak, dům vypadá normálně, i když se zdá, že tady není ani živáčka.

Ale z nějakého důvodu se nedokázal vydat zpátky.

„Sakra,“ zanadával a vešel na otevřené prostranství zahrady. Ve sněhu byli vyjeté koleje od pneumatik a všiml si, že u domu stojí černé BMW Z4 a červený Chevrolet Corvetta.

Takže přeci jen tady někdo musí být.

Zahlédl u vchodu do domu pohyb, a v duchu zaklel, že se na zahradě není kam schovat. Rozběhl se před dům, kde mezi auty a jím byla socha velkého ležícího lva. Šel tak, aby na něj zpoza sochy od vchodu nebylo vidět. Když se k ní blížil, skrčil se a snažil se našlapovat co nejtišeji ve sněhu, praskajícímu pod nohami. Nakonec se skrčil u podstavce a poslouchal.

Cítil se jako zloděj. Kdyby ho tak viděla sestra, nejspíš by mu pěkně vynadala. Z toho bude velký průšvih, ale teď už bylo pozdě se vracet.

Když trochu zklidnil svoje rozbušené srdce, překvapilo ho, že nic neslyší. V podřepu se přesunul k rohu podstavce a nakoukl za sochou směrem ke vchodu.

Dům byl v anglickém stylu, s cihlovými stěnami a bíle rámovanými okny. Z pravé strany se blížil k jezeru, nad jehož hladinou byla dřevěná terasa. Budova sama nevypadala velká ani honosná, ale zasněžená měla svoje kouzlo, ze kterého se Danovi tajil dech.

„Co tady chceš?“

V prvním momentě si myslel, že se mu zastaví srdce. Ztěžka polkl a otočil se za sebe, aby zůstal civět na vysokého muže v černém saku a černých kalhotách, který stál nad ním s rukama v bok. Vypadal drsně a měl na nose černé sluneční brýle, přestože bylo zamračeno a pomalu se stmívalo. Díval se na něj zhora a Daniel se cítil oproti němu maličký.

„J-já... jsem se ztratil. A... doufal jsem... že tady bude někdo, kdo mi poradí s cestou.“ Vykoktal ze sebe výmluvu. V duchu si nadával, že ho nenapadlo nic lepšího.

„Proto se tady plížíš a schováváš jako nějaký zloděj?“

„Ehm, já... zpanikařil jsem...“ měl pocit, že když neřekne něco dost uspokojivého, tak ho ten muž zabije. Celou dobu se krčil vedle mramoru a tisknul se k němu, jakoby ho ta socha mohla zachránit.

„Pro koho děláš?“

„He... Cože?“ nechápal otázku. Pro koho dělá? Nedělá přece pro nikoho.

„Bulvár? Televize? Nebo jsi vážně zloděj?“

Daniel zalapal po dechu. Muž to asi bral, že nechce odpovědět. Natáhl se po něm, chytil ho pod bradou za bundu a šálu, a vyzvedl ho do vzduchu.

„Tak pro koho? Vysip to!“

Něco ho v jednání toho muže děsilo k smrti. To, jak se k němu naklonil, když k němu mluvil. Měl pocit, že nasává jeho vůni, ale přišlo mu to jako nesmysl. Nad čím to přemýšlí, proboha? Měl by se teď bát toho, co s ním bude za minutu, když nic neřekne!

„Hanku, pusť ho,“ ozval se tichý hlas. Muž se nejdřív podíval na černovlásku, která se objevila vedle Daniela. Když ho nechtěl chlapík pustit, položila mu dlaň na ruku, kterou držel Dana pod krkem.

Konečně ho pustil. Nikdy necítil takovou úlevu, když se jeho nohy konečně dotkly země. Upravil si šálu, aby mu studený vítr nefoukal za krk.

Když vzhlédl, aby ji to vysvětlil, Hank už tam dávno nebyl. Zaskočilo ho to.

„Odpusť, Hank je trochu přecitlivělý na nečekané hosty. Musí ti být strašná zima, celý se třeseš. Pojď dovnitř.“

Mluvila o zimě, a přitom sama na sobě měla jenom černo červené šaty s tenkým černým svetrem.

„Já...“

„Nic neříkej,“ přerušila ho, „tak nějak jsem předpokládala, že se tady dřív nebo později ukážeš.“

Dům zevnitř vypadal ještě líp než z venku. Byl jen střídmě zařízený, některé kusy nábytku byli zakryté bílou plachtou, jako když je roky nikdo nepoužívá.

„Bohužel tu jsou trochu polní podmínky. Ten dům jsme koupili už před pár měsíci, ale zatím jsme tu moc času netrávili. Ani se nezouvej, je tu zima a není tu uklizeno.“

Zavedla ho do obyváku, ve kterém bylo mnohem tepleji a vypadal používaně. V krbu hořel oheň a místností se rozhléhalo praskání dřeva.

„Vypadá to tu krásně,“ vydechl nad čalouněným nábytkem. Neměl odvahu si sednout, měl pocit, že by mohl něco zničit jen pouhým dotekem.

„Čaj nebo kávu?“ Strhla z křesla nejblíž u krbu krytí a ukázala mu, aby si sedl.

„Ehm, já bych asi měl jít...“ váhal nad náhlou pohostinností. Rozhodně nečekal, že když přijde, najde takhle krásný dům, a že tady bude jenom ona a ten muž. A už vůbec ne, že bude tak pohostinná, když sem přišel jako vetřelec.

„Nesmysl. Vypadáš promrzle. A snad nepohrdneš teplým nápojem od samotné celebrity,“ mrkla na něj. V poslední větě vtipkovala.

„To by bylo asi míň neslušné, než vpadnout na cizí pozemek bez pozvání,“ řekl stejným tónem jako ona, a posadil se. Natáhl ruce k ohni, aby si je trochu zahřál. „Tak tedy poprosím čaj.“

Lala zmizela za dalšími dveřmi a Dan si sundal rukavice. Promrzlé ruce natáhl k ohni, aby se trochu zahřál. Venku byla větší zima než čekal. Vlastně všechno bylo jiné, než jak si to představoval. Cítil se nesvůj, jednak nebyl zvyklí na takový luxus, a měl výčitky. Pořád se rozhlížel, jestli na něj z temných částí pokoje něco nevyskočí.

„Tak, tady to je.“ Donesla tácek s výberem pytlíkových čajů a konvicí s horkou vodou.

„Ehm, ty nebudeš?“ ptal se překvapeně, protože na tácku viděl jenom jeden hrnek.

„Já už jsem přečajovaná. Dělám si vzadu kávu.“ Usmála se na něj a přisunula si jedno odkryté křeslo, a sedla si naproti něj.

Kdyby to věděl, řekne si o kávu. Ale měl pocit, že to bylo jedno, protože potom by mu řekla, že je ‘překávovaná‘. Pozoroval, s jakou lehkostí křeslo posunula, jakoby nevážilo vůbec nic. Uvědomil si, že je jedno co dělá, každý její pohyb působí ladně. Skřížila nohy před sebou a vypadala jako dívka pózující fotografovy.

„Co jsi myslela tím...“ přemýšlel, jak to přesně formulovala.

„Že se tady dřív nebo později ukážeš?“ dokončila za něj. Přikývl. Měla ho přečteného.

„Vím, že není normální, aby se jen tak z čista jasna objevil někdo cizí a začal financovat něčí léčbu. Myslela jsem si, že tvoje... teda, jsi nedůvěřivý kluk, který svou sestřičku chce chránit.“

Takhle si to asi vykládala. No jasně, nemohla vědět, že si ji spojuje s dívkou, která zabila jeho otce. Pokud to teda byla ona, a i kdyby byla, asi by se mu jen tak nepřiznala.

„Tak asi i víš, na co jsem se přišel zeptat.“ Usrkl z čaje. Cítil, jak ho horký nápoj zahřívá, a hned mu bylo trochu líp.

Vzdychla a zahleděla se z okna. Zdálo se mu, že hledá slova. Nebo snad sama nezná důvod? To se mu zdálo nepravděpodobné. Její manager to má určitě všechno perfektně spočítané. Žádná celebrita nedělá nic nezištně. Jsou to jenom lidi zahledění do sebe a předhánějí se v tom, kdo má dražší oblečení a od kterého slavného návrháře. Většina z nich ani neměla tušení, jaké to je, mít za otce alkoholika, nechat se vláčet z jednoho domova do druhého, jenom aby mohl být se sestrou...

Z ničeho nic se ji zvedly koutky v zářivém úsměvu a podívala se mu do očí.

„Doufám, že se toho chytne tisk.“

Její odpověď ho šokovala, i když si něco podobného myslel. Řekla to s takovou bezostyšností. Jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

„Čekal jsi snad něco jiného?“

„Spíš jsem nečekal, že budeš tak upřímná.“

Její úsměv zmizel. A on měl pocit, že teprve teď projevila to, co opravdu cítila, i když mu to nedávalo smysl. Sklopila smutně oči a zadívala se do ohně.

Vůbec nevěděl, co si o ní má myslet. Chovala se jako typická celebrita a byla smutná z toho, že ji to věří. Ale, co za blbosti se mu to líhnou v hlavě? Mohla mu financování Sophiiny léčby odůvodnit jakkoliv, místo toho byla upřimná. Mohla lhát, tak jako to každá jiná celebrita dělala. Počkat, to se vylučovalo! Začal se zamotávat ve vlastních úvahách, a rozbolela ho z toho hlava.

„Odvezu tě domů.“ Vstala a aniž by se na něj podívala šla k východu. Dopil čaj, aby ho ještě zahřál než zase půjde do té zimy, a pak vyběhl za ní.

„To nebude třeba...“ rozrazila vchodové dveře a pak se zastavila, jakoby si na něco vzpoměla. Vrhla pohled k věšáku a zaváhala. Nakonec vzala zimní kabát který si ani nezapla, vínově červenou šálu kterou si ledabile hodila kolem krku, a pak šla ven.

Ten muž, který ho předtím objevil, byl venku a odhazoval sníh. Daniel si všiml, že celá příjezdová cesta až k bráně je odklizená. Zdálo se mu nemožné, aby to za tak krátkou dobu stihl, a byl si jistý, že když se plížil k domu, byla na ní třiceticentimetrová vrstva a vyjeté koleje od aut.

„Pujčím si bávo,“ oznámila tomu chlápkovi, který měl pořád sluneční brýle, přestože bylo zamračeno. Sáhl do kapsy a hodil ji klíče.

„Mám s tím tvým zajet do garáže?“ ptal se ji, ale měl pocit, že se celou dobu dívá na něj. Otřásl se. Ten chlápek ho k smrti děsil. Nebylo divu, že dělá bodyguarda.

„To bys byl moc hodný Hanku.“ poslala mu vzdušnou pusu a přeskočila hromadu sněhu místo toho aby ji obešla. „Klíče jsou na věšáku.“

Hank? Nebyl to náhodou ten chlápek, o kterém mu lékař říkal, že je její manažer?

„Nasedej. Ráda bych se ještě dneska vrátila.“ Uvědomil si, že na toho chlapa civí. Zavrtěl hlavou, aby se zbavil toho divného pocitu, který z toho celého měl, a nasedl na místo spolujezdce.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 4. - Když jsem s ní poprvé jel v autě... (link)